Cvak

Anotace: můj první pokus...

Odbila půlnoc. Pomerančová půlnoc plná ohryzané tmy, zacvaknutých zámků a zatažených záclon. Půlnoc, co nám buší do oken a lepí nám do temných koutů ošklivé obličeje.
Nechce abychom zapomněli.

Dnes je slunovrat.

Živote, ty hlupáku, komu ses to DAL....? Jako bych se ptala stolů a židlí a jejich zpřelámaných nohou, které mi brání ve výhledu. Otevření dveří, okno, zaťukání.
Kapající voda.

Já tam nejdu.

Kap, kap, kvap, kvaaaap, kuuaaaaaaaapp...

Cvak.

Nemám ráda vteřinovky. Vždycky mě to jako malou děsilo. Ne ručičky hodin, tenké jako pavoučí nožky, kdepak. Snad ani ta ozubená kolečka...
...ozubená.......?

Cvak.

Vrací se to. Hlasy v mojí hlavě a tiché "pššššt" za pravou lopatkou. Zavanutí větru v zabedněném pokoji... rozhlédla jsem se.
Zase nic. ............ Možná že jen blouzním.

Konečně jsem se postavila. Dveře se sice nehnou, ale sem tam jako bych slyšela zaklepání. Vždycky. Pětkrát za sebou jako kdyby mi něco odpočítávali. Kdyby alespoň nebylo ve dveřích sklo a já neviděla téměř skrz. Ale aspoň za to zamlžení - díky Bohu!

Jako by mi nestačila vlastní záclona.

A vůbec měla jsem jít spát dřív a ne tu pak vyčerpáním usnout na podlaze. Zavřela jsem oči a zkřehlýma rukama se zapřela o desku stolu. Jde to všechno tak nějak ztuha. V tomhle, TOMHLE momentě, se zavřenýma očima, to člověk už i cítí... ty prsty, chladné tak tak na pokojovou teplotu, tuhé jako kost a chatrné jak prach. Prsty se strašnou chutí držet, s šíleneckou potřebou svírat, drtit a rozdrtit.
Sssssápat sssse.

Cvak.

Ty zavřený oči stejnak nevydržej dlouho a desetkrát silněji než obvykle cítím i záchvěv na tričku. Dech. CIZÍ dech. Tak trochu. Otočím se a šlehnu pohledem proč to. A nic. Koberec. "Ha ha ha." to jsme se zase pobavili jak tu tancuju jen tak, sama a pro nic za nic. V noci, kdy je všude vidět, protože na ulici zapomněli zhasnout.
....blbci.
"Ha ha ha." vrátí mi to pokoj.

Už se nesměju.

Co třeba si sednout? Postel? Tak...asi? Aspoň můžu vždycky rozsvítit. Tisknouce se ke stěně se hrabu pod peřinu.
Vždyť je léto...!

Vždyť je to jedno.

S rukou na vypínači se rozhlížím po pokoji.
A co jako čekám? Bílou Paní, nebo Dobbyho? Prostěradlo s dírama? A netopýří křídla a záclonu a lítající flašku nebo, nebo.... já už nevím.
"Sssss...." za... za mými zády? Cože? Lopatka?

Cvak.

Lampička zablikala, zhasla a začala syčet. Zase odešla žárovka.
Ssssss...