Ztracené nebe I.

Anotace: Tajemný příběh odvíjen v minulosti. Trošku fantazy, trošku smutný .. každý má určitě jiný názor.

Něco na začátek

Dílo o upírech tak, jak je vidím já ve svých představách, když o nich sním.

Příběh

Kdesi v šeré místnosti seděl na židli, od pohledu, mladý muž. Malý stůl, na kterém svítila svíce byl téměř jediný nábytek v této místnosti. Muž se lehce zavrtěl na židli, rty sevřel pero, které svíral v ruce a přisunul si papír položen na stole. Svíce jemně osvětlovala jeho mírně zamračenou bledou tvář a temně modré, až černé, oči. Muž se mírně nahrbil a začal psát…

Kdysi mě jedna dívka požádala, abych jí vyprávěl příběh svého života. Tenkrát jsem se zdráhal a bál se říct něco ze svého soukromí, dnes však už „životem“ unaven, jsem se rozhodl vyprávět svůj příběh sám bez donucení. Vzpomínky tíží mou mysl a tak vyprávět se zdá lehké být a snad i vyprávět musím.
Rok, ve kterém jsem se narodil už se velmi dávno ztratil z listů kalendářů a čas stále ubíhá nezastavitelnou rychlostí..
**
Když se tak zamyslím, měl jsem zvláštní dětství. Rodiče si nepamatuji a vyrůstal jsem mezi zloději a děvkami. Byli na mě hodní a naučili mě mnoho věcí, které se mi později velmi hodili. Byl jsem mladý a nadějný zloděj. Dokázal jsem okrást téměř kohokoli, kdo se mi zamanul. Léta běžela a já dospěl do věku 19-ti let. A jako téměř každý zloděj jsem se potuloval ztichlým městem a vyhlížel své oběti.
**
Psal se rok 1749 a já jsem si vyhlídl další oběť mé krádeže. Byla to elegantní žena, vždy dobře oblečená, ale chodila městem sama bez doprovodu .. což jsem považoval za velkou výhodu. Bohužel pro mě, to nebyla jen tak ledajaká žena. Vždy jsem okradl každého, aniž by si o tom všiml .. tato žena mě však velkou silou chytila za ruku a nepustila .. nechala si vrátil své mince a – řečeno otevřeně a bez příkras – mě svedla.
**
Když jsem se ráno probral, byla tajemná žena pryč … Bolelo mě celé tělo a já jsem byl nucen zůstat na místě kde jsem byl – tedy v nějakém celkem obyčejném pokoji. Netrvalo dlouho a já zase upadl do temného spánku .. vybavoval jsem si i to, co bylo ještě před tím, než jsem se narodil .. Viděl jsem ženu. Krásně oblečenou a pečlivě nalíčenou… a hlavně .. těhotnou .. snad moje matka? Mohla by jí být, takovou jsem za svůj život nepoznal .. měla stejně temné oči jako já. Temně modré až černé, které jsem doposud jinde než u sebe neviděl. Byla krásná, doteď ji mám v paměti i když jsem ji vlastně viděl jen v tomto snu. Viděl jsem i to, jak jsem se narodil, viděl jsem to, jak mě předala Affimu – můj „jakoby otec“ - hlava zlodějů. V této části snu mě zaujala její nadmíru bledá tvář …
V poslední moment, kdy jsem ji snad byl schopen vnímat, jsem viděl, jak mi na krk připíná stříbrný medailonek a Affimu říká „Contubulle“ …a pak, pak jsem se probudil.
**
Seděl jsem v černém pokoji a má ruka zbloudila k mému krku .. a tam jsem ho viděl znova .. „Ten medailonek!“ vykřikl jsem až mě to samotného překvapilo … „já ho stále mám“ První co si z mého dětství pamatuji, je tento medailonek .. z mého krku jsem ho jakživ nesundal, ale vždy jsem si myslel, že je to jen pouhý přívěšek. Dnes, sedíc v temném pokoji, mi dochází skutečnost, že to není přívěšek, jak jsem si vždy myslel, ale medailonek … který snad skrývá nějaké tajemství?
**
Dlouhou dobu jsem seděl a snažil se medailonek otevřít, začínal jsem věřit, že se mi to snad nepovede .. vyzkoušel jsem snad všechny možnosti, ale medailonek jako by byl odlit z jednoho kusu železa. Když už jsem si zoufal, napadla mě šílená věc – snad zopakovat to, co říkala matka, když tento medailonek předávala? Nemohl jsem si však vzpomenout a tak jsem to byl nucen nechat a jít spát .. usnul jsem s medailonkem v ruce .. když jsem se probral, v uších mi znělo jedno slovo … Contubulle .. Dostal jsem bláznivý nápad a tak jsem si medailonek přiložil k ústům a zašeptal „Contubulle“ .. jaké však bylo moje překvapení, když medailonek cvaknul, a otevřel se … na modrém sametu tam byli dvě fotografie – pokud se tomu tedy tak dá říkat. Na jedné, před velkým sídlem ta žena z mého snu a na druhém já. Co však bylo šokující, moje fotografie vypadala jako pořízená teprve včera. Najednou se mi zdálo, že se žena na obrázku pohnula a promluvila na mne. „Vítej synu – konečně se shledáváme“ šokován jsem rychle medailonek zacvakl a vyveden z míry jsem se konečně dostal z toho divného pokoje ven - cítil jsem velký hlad a žízeň, ani nevím jak dlouho jsem v tom pokoji byl.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Prosím piště komentáře, jestli má cenu psát dál, případně děkuji, Ange G.