Dneska hrajeme

Anotace: Dejte si dávku. V kině. Uvaděč rozehraje drama...

Dneska hrajeme

„Nevím, jestli se bude hrát, jste tu první,“ vraštil pokladník rezavé obočí za okýnkem. „Musí přijít alespoň deset lidí.“ Registrační monitor mlčel nečinností a do začátku promítání zbývala celá hodina.
„A včera přišli?“
„Ne.“
Dan mlasknul, „dobrá, tak my se pak ještě vrátíme,“ čímž sobě a Hanskovi zavelel k odchodu.
„A určitě dorazíte? Já jestli s vámi můžu počítat…,“ nakláněl se Mari z okýnka; už nevěděl, jak se jich má zbavit.
„Jo, určitě, dáme si vedle pivko nebo dvě,“ houkl Dan přes rameno skrz kudrliny a ten hlas se opuštěnou halou sterého kina nesl tak pronikavě, že Marimu na pokladně splašil plíce a vysál mu ze rtů krev – stejně jako už tolikrát. Stejně jako už tolikrát se uchechtl, mezi prsty promnul náramek a nevědomě si začal přepočítávat klouby.

Hansek smočil nedokončenou větu v půllitru zlata, ale to nemělo na rámus v narvané zahrádce lokálu pražádný vliv. „… No uvidíme, jak dlouho Dukla vydrží,“ vydechnul energicky. „Ale to už se mi tady stalo, že vůbec nehrály, protože nikdo nepřišel.“ Snědé dva metry těžké váhy mu zaručovaly pozornost každému jeho slovu, i když chrlil věty neobratné a okleštěné.
„Nedávno taky vůbec nepřivezli kopii filmu a kino nemělo nic v záloze.“ Dan kvůli rýmě huhňal a chuť piva cítil jen ze zvyku. „To by mě naštvali, o další kousek už přijít nechci a na tenhle jsem se fakt těšil. V multikině už dávno prosvištěl a já doma tak veliký plátno teda nemám…“
„Hele, tak tady kdyžtak můžeme někoho zlanařit,“ šilhala jeho výška po okolí.
„Nebo to doplatit,“ řekl Dan. „Ale čtyři kila za pět lístků se mi vyhazovat nechce, abych řek pravdu.“
„No to mně taky ne,“ otáčel se Hans. „Já zkusim támhlety, ty vypadaj tak na poklidnej večer,“ a naklonil se k páru u stolku po své pravici. Maník se ale neoblomně tvářil, že během večera hodlá uspokojit svoje libido, a taky to dal najevo.

Hansek pak nechal snahu snahou, ale kdyby se byl obrátil na slečnu s hochem za svými zády, možná se toho dne mohlo promítání obejít bez potíží. Dlouhovlasá brunetka totiž pokladníka Mariho před dvěma měsíci opustila a zrovna jejich společnému příteli osvětlovala teorie o podivném chování svého bývalého:
„Víš, co si myslím? Podle mě žádnej Filip neexistuje!“ napjatě se svěřovala Jirkovi. Ten si za brýlemi stále zachovával sangvinickou tvář; analytický přístup k existenci se mu osvědčil jako ten nejméně škodlivý. Yvetino tvrzení v něm proto rázem rozvířilo spoustu úvah a on cedil slova s nepřirozenou opatrností.
„Proč si to myslíš?“
„Vždyť se na něj podívej – úplně zmagořil! Chová se strašně divně, já se ho bojím! A vůbec, viděl jsi snad někdy toho jeho Filipa? Mluvil jsi s ním? Já teda ne, podle mě se Mari prostě zbláznil.“
„Uznávám, že se chová podivně, ale…“
„Podivně? Vždyť mi otevřeně vyhrožoval – …
„Nech mě domluvit. Chová se divně, ale ono ho to časem přejde. Pro každého kluka je prostě těžké, když mu řekneš, že ho necháváš kvůli holce. Já sám nemám sebemenší ponětí, co bych si o tom myslel; k tomu se nedá v důsledku zaujmout žádný postoj.“
Tohle byla pro Yvetu příliš citlivá jizva a jakýkoliv dotyk, i rádoby jemné pohlazení, ji dráždil jako štěrk zarostlý pod kůží. „Je sice moc pěkný, že se snažíš nikomu z nás nestranit, Jiříku, a já si tě nejen pro to hodně vážím,“ pronášela tiše, „ale pro mě to taky nebylo jednoduchý. Nikdo z vás tomu nemůže rozumět, tak mi laskavě nevykládej nic o zaujímaní nějakejch postojů.“
A Jirka jí rozuměl moc dobře. Navzdory své masce měl o Mariho obrovský strach.

Marimu to nejdřív vůbec nedocházelo, absolutně nic nechápal. Ostatně tak je tomu zřejmě doteď. Něco tehdy cítil ve vzduchu, to ano, ale tohle tedy nečekal.
„Lenka? To jako ňákej transsexuál?“
„No zas až tak moc složitý to není,“ vykládala Yveta do země. „Není transsexuál, je to holka jako já…“
Vychrtlý Mari se nedokázal zbavit křečovitého úsměvu. „No počkej, a co teda bylo mezi náma? Proč si byla se mnou?“
„Ale já nejsem lesbička, Mariku. Jsem bisexuálka.“
Mari se už do své brzké smrti nikdy nepřenesl přes fakt, že jeho dívka je stoprocentní. S větrnými mlýny se bojovat nedá a mladý mužský nikdy nemůže konkurovat lásce tak nedosažitelně výjimečné ženy. Uzavřel se do nekončícího dialogu mezi východiskem a pochopením a na půli cesty si zpřelámal nohy. Ze své introverze začal vyluzovat zpovědní povídky, plné podprahových plánů spásy, a sabotoval místní strádající kino, ve kterém si promítal staré videonahrávky. Přes noc mohl být v kině úplně sám; jeho silueta sedávala uprostřed sálu a mezi plovoucími částečky prachu se dívala na záběry smějících se přátel, horských krajin, Yvetiny tváře, hořícího psa…
A hlavně - Mari poznal v kině nového přítele. Filipa.
Filip přicházel jen občas, ale zato pak strávil s Marim celou noc. Mlčky seděl vedle něj ve tmě a vzhlížel ke stříbrnému plátnu. Čítával rukopisy Mariho šílených historek a pak z nich odtrhával pruhy papíru, aby ubalil laciné jointy. Jen občas prohodili pár slov, která zněla natolik samozřejmě a plynule, jakoby si jen potvrzovali svou telepatickou symbiózu.
„Proč jsi ho upálil?“ otázal se jednou Filip, když promítání skončilo.
„Miloval jsem ho,“ vyfoukl Mari kouř, „já to pro něj musel udělat.“
Jedna z Mariho povídek pojednávala o upáleném vlčákovi. Četla ji Yveta a stejně tak Jirka, ale ani jeden z nich by si nikdy nepomyslel, že jejich přítel něco takového skutečně udělal.
Filip to věděl.

Lenka se stala katalyzátorem Yvetina nejistého a zmateného života. Město už nepůsobilo jako vězení, kde si ji násilnící předávají z údu na úd a ona, němá dívka, se nemá jak bránit. Ještě donedávna si připadala němá, s chtíčem křiku zaseknutým v hrdle, ale díky Lence mohla konečně smysluplně vydechnout. A výdechy to byly často horké a vášnivé.
Yveta se cele vydala do Lenčiných rukou a – doslova – ty ji uvrhly do závratných výšin neprozkoumané rozkoše, kterou si ani v představách nedovolila navštívit. Nalezla tak v sobě nové možnosti, niterněji poznala sebe sama a pochopila, že tak nádherné stavy bytí jí s mužským nikdy nebudou dopřány.
Yveta netušila, že si s ní Lenka jenom hraje.
Zdaleka nešlo o první Lenčinu pokusnou známost, kdy měla v plánu partnera vysát, vyždímat z něj vzrušení oddanosti a pak si jen olíznout zoubky, odhodit králíka a jít dál. Bylo jich spoustu, ale je pravda, že s dívkami ještě tolik zkušeností neměla. Lákalo jí to už dlouho, než se konečně odhodlala tenhle závoj odkrýt a vychutnat si slasti známého těla, kterému opravdu rozumí, které ji nezklame. Ve spojitosti s Yvetou však nepřemýšlela než o sexu.
„Brzo budu mít v Praze zařízený byt,“ nahodila Yveta jednoho nedávného dne obezřetnou udičku, když vycházela z koupelny se županem kolem nahého těla. Lenka zkameněla do posledního blond vlásku a v uších se jí rozezněla dramatická skladba piana.
„Brzo, říkáš?“
„V listopadu se tam budu moct nastěhovat a napadlo mě,“ zaplavena novou sebejistotou, „že bychom už mohli bydlet spolu.“ Usmála se, „víš, je to úžasný, všechno jsem to zvážila a připadá mi…“
„Yvi počkej chvilku,“ řekla Lenka důrazně a hledala na zemi svoje tričko. „Bydlím v Pardubicích celej život a mám tady rodinu, všechny přátelé a skoro už i práci, nemůžu se zničehonic sebrat a odejít, tohle je moc unáhlený, musíš tomu dát čas.“ Uchopila Yvetu za paže a přitiskla ji k sobě. „Nejsme spolu ani dva měsíce, na tohle je ještě brzo.“
Yvetina slova a pohnutky byly natolik umělé, že se jimi Lenka nezaobírala déle než bylo skutečně nutné. Řekla jen to, co takový kýč vyžaduje k ospravedlnění a své úvahy završila jednoduchou blažeností z faktu, že Yveta brzy zmizí z města. Piano v její duši dohrálo.

Mari v prstech mnul náramek.
„Nemoh jsem se ho zbavit, pořád se vyptával na film a nechtěl vypadnout. Nevím, o co mu šlo, ale dost mě vyděsil,“ dorážel na přítele.
Jirka si přestal prohlížet plakáty na malých zdech. „Asi něco potřeboval. On ví, co si může dovolit a co ne. Zjistím to.“ Místnost působila tísnivě, jen žárovka osvěcovala špínu v pokladně kina. Mari budovu moc často neopouštěl.
„Ale ten jeho kámoš očividně nic nevěděl. Jen potom nechápu, proč sem sakra chodil s ním!“
„Jak vypadal?“ zeptal se Jirka, který ale Hanska vůbec neznal.
„Vysokej, černý vlasy a mohutná tvář, nikdy jsem ho neviděl.“
„Hm, netuším,“ odvětil popravdě, ale něco mu blesklo hlavou.
Chvíli jen seděli v ozvěně.
„A jak se má Yveta?“ odvážil se nakonec Mari.
„Ještě je poblázněná, to víš, naivně plná ideálů z nové lásky.“
„Viděls tu její?“
„Ne a ani nechci vědět, co je zač. Nemám z toho dobrý pocit. Podle mě pěkně rychle spadne zase zpátky na zem a to si piš, že to nebude měkké přistání,“ uvažoval Jirka a sledoval, jak se Mari jal prsty počítat klouby na ruce. Klepala se mu.
„Hele, já s Filipem promluvím a ozvu se ti. Zjistím, co tady chtěl.“ Jirka vstal a zastavil se u dveří, hodil na stolek sáček se čtyřmi dávkami; čtyři kostky napuštěné kyselinou dietylamid lysergovou neboli LSD.
„Za pět minut máš promítat, tak dělej,“ zakončil rozhovor s Marim a zabouchnul dveře. V rozlehlé chodbě se ploužilo asi patnáct lidí, Jirka ihned zamířil k Yvetě; mezi návštěvníky si všiml také Filipa s oním přítelem, který odpovídal Mariho popisu. Až teď mu došlo, že v té hospodě seděl vedle Filipa. Osamocenou blondýnku u vchodu nemohl poznat, ale Yveta po ní neustále těkavě pokukovala a váhala, kdy svou přítelkyni Jirkovi představí. Mari o nikom z nich nevěděl, dokud po dvou minutách nevysunul prodejní okýnko.

Na občance měl ve skutečnosti napsáno Daniel Blahák, jenže to nikdo nevěděl. Hansek byl jeho přítel a přátelům se normálně představoval pravým křestním jménem, ale příjmení nikomu neřekl. Všechny obchodní známosti, zákazníci i zdroje, ho však z logických sebeochranných důvodů znají pouze pod pseudonymem Filip. On s tím potíže neměl; věděl, co dělá.
Přibližně před čtyřmi týdny ho kontaktoval jistý Jiří Fejfar v naprosto běžné obchodní záležitosti ohledně pětadvacítky. Chtěl po Filipovi, aby dodával tenhle základní roztok jednomu jeho kamarádovi jménem Mari do místního kina každou sobotu v 16:00. Proč ne, zaplaceno dostal slušně. Navíc si Jiří sám pro sebe objednal lahvičku neředěné LSD pro vlastní potřeby – pro Filipa solidní transakce.
Někdy, když byl v náladě a neměl na sobotu co lepšího v plánu, zůstal v kině s tím zrzavým podivínem až do neděle. Civěli na plátno a vychutnávali slast volnosti. Ale dneska byl ještě pátek a kino zavděk naplněné kvótě hrálo, z čehož měl Dan – jako spokojený návštěvník kina byl zase Danem – upřímnou radost. Mari nemohl pochopit, že se jeho dealerový kámoš chce dnes opravdu jen podívat na film z programu, ale to už nebyla ani Danova, ani Filipova starost; ať si to ten feťák srovná v hlavě sám.
Zahlédl Jiřího, jak vychází z Mariho kamrlíku a dává se do řeči s jednou brunetkou. Zaregistroval ho již v hospodě, ale ani tady s ním nechtěl mluvit. Dana z úvah vytrhl Hanskův známý hlas podbarvený hříšnou notou:
„Hele, vidíš tu blondýnu?“ nakláněl se k Danovým kudrlinám. Ten pouze zahládl, jak z jich dvou Lenka spouští pohled a míří podbízivým krokem k toaletám.
„No to bych musel bejt blbej, aby tohle nebyla jasná pozvánka do postele,“ zakřenil se Hansek a dodal: „Kup lístky někam nahoru, v sále si tě už najdu,“ a nedočkavě vykročil za zmizevší blonďatou dívčinou.

Lenka najednou nechápala, co v kině vůbec pohledává a nadávala si, kde nechala rozum, když se rozhodla to pozvání přijmout. Bylo to stupidní. Spatřila Yvetu s brýlatým klukem a hned ji napadlo, že ta hloupoučká holčička ji chce představit svým kamarádům. Tím zatloukla poslední hřeb do rakve, Lenka hodila vše za hlavu a bez prodlení se rozhlédla po nějakém kořenovi. Musela utéct, schovat se před potížemi a támhleten hoch navíc vypadá fakt… Zmerčila silného Hanska, lascivně zamrkala, usmála se a pohodila hlavou na konec chodby. Oběť se chytla dokonale.
Zabouchla za sebou dveře záchodků a ihned na svém těle pocítila Hanskovi nadržené tlapy. Vysmekla se.
„Co blbneš, nech toho!“ zasyčela a nalepila se ke dveřím.
„Tak co je?!“ zpozorněl ihned Hansek, „to má bejt nějaká hra?“
„Sem budou chodit lidi, musíme počkat, až odejdou do sálu, a půjdeme někam jinam.“
„Ale to je blbost, od filmu nikdo odcházet nebude,“ mrmlal naštvaně a dral se rukou do jejích kalhot. Lenka se chvíli nechala a zachvěla se vzrušením, ale znovu na ni dolehla myšlenka, že Yveta ji brzy bude hledat právě na toaletách.
Rezolutně odstrčila Hanska. „Tady ne!“ a vykoukla ze dveří; v hale nikdo nebyl. „Poď,“ vyběhla do chodby a schovala se s Hanskem rovnou do místnůstky pokladníka, kde na stole našli tři kostky známé LSD; každý s pokušením jednu pozřel a v několika málo vteřinách už se jejich těla zmítala na výkřicích milostného aktu.

Nikde svou přítelkyni neviděla. Yveta se plaše rozhlížela po sedadlech, jenže Lenka nikde neseděla, vlastně si ani nevzpomíná, že by ji viděla do sálu přicházet. Jirkovi ještě o ničem neřekla, ale byla rozhodnutá, že je dnes představí. Chtěla znát jeho názor.
Ale Lenka tu nebyla. A v sále nespatřila ani Mariho, který mezi vyměňováním kotoučů obvykle sedával u dveří a sledoval film spolu s diváky. V Yvetě se vznítila již dlouho doutnající nenávist k Marimu a vstala z místa. Podezření, že by ti dva zapadli někde spolu, bylo sice naivní, ale mnohem silnější než její trpělivost.
„Jdu na záchod,“ řekla Jirkovi a s divokými myšlenkami šla hledat toho prevíta, co jí už dva měsíce pronásledoval a psychicky terorizoval. Už byla rozhodnutá.

Mari v poklidu rozjel film, ale nezůstal dohlížet v promítací kabině na zařízení a nešel ani zasednout do sálu mezi návštěvníky. Nahmátl si v kapse lístek na svobodu ve tvaru kostky a vydal se do svého pokladního kamrlíku, aby si tu jízdu vychutnal v soukromí.
„Do prdele!“ zahučel Hansek a překotně si natahoval džíny, když Mari vrazil do dveří.
„Co tady kurva děláte?!“ křičel zrzek a rázně vykročil vstříc zmatkujícímu páru. Rozpřáhl se a pěstí srazil polekaného, zfetovaného a o hlavu vyššího Hanska k zemi. Lenka začala ječet a polonahá se sápala do kouta, jenže Mari ji chytil pod krkem, mrštil s ní ke stolu a nad jejím tělem si sám rozepnul kalhoty.

Yveta otevřela dveře pokladní místnosti a uviděla Mariho jak souloží s omráčenou Lenkou. Na zemi ležel snědý hoch; Yveta oněměla a vyděšeně popošla pár kroků vzad. Bezmyšlenkovitě zírala na toho šílence, jak ustává v pohybech a najednou se hypnoticky dívá přímo na ni; musela utéct. Chtěla se rozeběhnout, ale nešlo to, vyjekla a cosi jí sevřelo hrdlo. Přes bolest nemohla dýchat, čísi ruce jí drtily krk, Yvetě se zamotala hlava, klesla na kolena a po chvíli zemřela.

Když Jirka za Yvetinými zády spatřil ve dveřích mrtvého Hanska a Lenku s pěnou na rtech, nemohl nechat Yvetu odejít. Ona viděla všechno a to se nikdo nesměl dozvědět, protože to byl on, kdo je zabil. Kostky napuštěné neúnosně silným roztokem LSD a směsí pomalého jedu byly určeny pouze Marimu, ale Jirkův logický mozek ihned pochopil, že zpět už to nevrátí. Musel se zbavit i Yvety, ačkoliv ironie tomu chtěla tak, že právě pro ni si přál Mariho smrt. Opakovaně vyhrožoval Yvetě zabitím a ten šílenec toho byl schopný.

Trojnásobný vrah vešel do kamrlíku hříšného činu a pohlédl konsternovanému Marimu do očí; ten se ani nepohnul, kalhoty stále u kolen a oči přilepené na Yvetinu mrtvolu. Jirka si všiml, že v sáčku na stole zbývala poslední kostka. Takže Mari si taky vzal, tudíž mu zbývají maximálně tři čtyři minuty, uvažoval. A ta poslední je moje.
„To je v pořádku,“ zazněl Jirkův úlisný hlas, „můžeš odejít.“
Mari nepřítomně obrátil pohled na stůl, kde se jeho nohy ještě dotýkaly Lenčiných.
„Běž,“ šeptal Jirka na svého starého známého, „já se o to postarám.“
Vychrtlý pokladník se dooblékl a v mrákotách zamířil do promítacího sálu, zatímco Jiří Fejfar, který právě zabil jejich společnou přítelkyni, promnul mezi prsty čtvrtou kostku a vložil si ji do úst.

Mari vešel do sálu a sedl si na místo vedle Filipa, jenž spokojeně pozoroval film, na který se tak dlouho těšil. Jaké to bylo štěstí, že přišel dostatek platících. Po Hanskovi se nesháněl, neměl o něj starost.
Pokladník byl šťastný, že tu svého přítele našel. Mari považoval Filipa za své duševní dvojče, dokonce párkrát podezíral sám sebe ze schizofrenie, ale tu myšlenku mu spíš způsobovalo jen hulení. Každopádně ho Filip napájel výboji inspirace a Mari se v jeho společnosti vždycky cítil jistě a bezpečně. Smysluplně.
A teď si budou moct promítat nový příběh. Kamera v jeho kamrlíku jistě všechno spolehlivě zaznamenala. Mari v kapse nahmátl svou kostku, promnul ji v prstech, ale poté ji zase pustil, uchechtl se a nevědomě si přepočítával klouby.