Pověra

Anotace: tuto povídku napsala kamarádka, teda alespoň to říkala:D ale moc ráda ji sem dám

Pověra

Byl krásný podzimní večer a zapadající slunce nádherně osvítilo pestrobarevné listí na stromech i na zemi. Zpěv ptáků pomalu utichal a v posledních odlescích paprsků se třpytily pavučiny. Seděla na molu u lesa a sledovala jak vítr čeří vodu. Nikdy před tím si nevšimla, jak nádherné obrazce může vytvářet jemně se vlnící hladina.
Sabina byla zvláštní dívka. Byla vždy jiná než ostatní děvčata. Nikdy ji nezajímalo kdo, s kým a kde, ale spíše se stranila společnosti a příliš nemluvila. Mnohdy a zejména v pubertě ji za to okolí ošklivě odsuzovalo. Často se sama sebe ptala, co dělá vlastně špatně. Jednou nakoukla do časopisu, který nesl titulek "jak být hvězda." Ale po přečtení prvního odstavce, kde se psalo, že kluci mají rádi takové holky, které jsou sami sebou ho zlostně zaklapla a odhodila se slovy: "To jsou kecy. Jak to můžou všichni číst?" Z jejího přemýšlení ji náhle vytrhlo mohutné šplouchnutí. Kapr. A pak spatřila jak konečně přichází on. Jeho dlouhé černé vlasy mu sahaly po ramena a šibalsky se na ní usmíval. "Čekáš dlouho?" Zeptal se. Odpověděla že ne, ale lhala. A on to věděl, protože zase určitě stál dobu opodál a sledoval ji. Dělal to často. Jen stál a pozoroval ji. Pak se přivítali krátkým polibkem.
Slunce už zapadlo, ale oni stále ještě seděli ruku v ruce u vody, stále opojeni tou krásou západu slunce. Znali se jen krátce, ale Sabina něco takového ještě nezažila. On byl úplně jiný, než ostatní. Nezajímalo ho, jestli se dívka obléká podle poslední mody, ani jestli má prsa větší než zadek. Měl ji rád jako nikdo před tím. Jednou prohlásila, že jestli ji někdo bude mít radši, než její pes, tak pro něj udělá cokoliv. To se teď stalo a ona byla ochotna to splnit. Ještě ale netušila co všechno bude muset udělat. Nic z toho netušila. Protože kdyby to tušila, nikdy by této studené podzimní noci neseděla u opuštěného rybníka.
"Dnes je úplněk." Zašeptal. Neodpověděla, jen si povzdechla. "Víš, někdy mám při úplňku takový zvláštní pocit. Nemůžu spát a nejraději bych běhal někde venku." "Skoro z tebe jde strach." Pousmála se. "Ty mi nevěříš, viď? Myslíš si, že přeháním." "Nepřeháníš." Odpověděla a on se zlehka dotkl její tváře. Tenhle dotek a pocit z něj už znala. Bylo to poprvé v jeho pokoji, byl doma sám. Tehdy se jí také takhle dotkl. Pohlédla mu do očí. Milovala ty třpytící se tmavá sklíčka. Byly plné touhy a ve světle svíčky zvláštně jiskřili. Milovala jeho jméno. Gabriel. Vyzařovala z něj zdrženlivost a elegance, ale také odvaha a jedinečnost. A on byl jedinečný, jako ona noc. Ten pokoj nebyl velký a byl v podkroví. Mnoho obrazů a obložení z tmavého dřeva. Napravo stál velký stůl, na kterém zářilo mnoho plamínků. A naproti postel. Červené prostěradlo a černé povlečení. Tenkrát zažila něco neopakovatelného. Jejich těla splynula v jedno a jí v té záplavě citů náhle přestaly fungovat smysly. Cítila jen obrovskou vášeň a pak výbuch. "Gabrieli." Vydechla. Venku zavyl pes.

"Znáš tu pověru?" Zeptala se Sabina. Zdálo se jí však, že ta slova se tíživě nesla nocí i když je skoro zašeptala. Bylo to jako předzvěst něčeho zlého až jí přeběhl mráz po zádech. "Vyprávěj." Odpověděl, ale přitom nespustil oči z úplňku. "Říká se, že v těch lesích tady okolo běhá za úplňku odporná nestvůra. Jednou se tu ztratila mladá dívka a už ji nikdo nikdy neviděl. No, záleží na tom, čemu věříš." Skoro se zasmála. Ale vážně jen skoro, protože pak uviděla jeho oči. Nebyly hnědé, ale bílé. Ano, opravdu bílé! Došlo ji, že je to odraz měsíce a podívala se na něj taky. Pravá hrůza ale přišla, když odvrátila pohled zpět do jeho očí. Už nebyly hnědé, ani bílé, ale byly červené a stahovali se do odporného tvaru. Jeho čočky se zeleně rozsvítili a víčka se mu podlila krví.Sabině se ve tváři objevil výraz obrovského zoufalství. Vykřikla, ale byla celá ochromená. Nemohla se ani hnout, cítila, jak ji nohy vrůstají do země. Zaplnilo ji zoufalství. Nemůže pryč, sakra nemůže utéct! Neví co se to děle a nemůže utéct. Gabriel- jeho krásné řasy už nebyly. Místo nich se objevila odporná a mastná kůže. Jeho dlouhé vlasy už taky nebyly. Hlavu a krk mu porostly chlupy. Ta černá a hustá srst byla celá naježená. Naježená tou bolestí a hlavně hladem. Hladem po čerstvém mase a krvi. A tím měla být ona, Sabina. "Gabrieli, co se to" Na odpověď však nečekala. Sevření v nohou polevilo a dala se na sběsilý úprk. Poslední co v té hrůze spatřila byly jeho dlouhé ostré drápy, které se zlověstně leskly. Při představě že možná budou od její krve se ji zmocnila nevýslovná hrůza. Pak už vnímala jen rychlost, kterou běžela. Pryč od něj, pryč od toho zvířete. Ale věděla že daleko se nedostane. On ji ucítí, ach ano, on si ji najde. Po chvíli už byla vyčerpaná. Cítila, že jestli nezastaví a neodpočine si, tak se zhroutí. Zastavila a ztěžka oddychovala. Stále tomu nemohla uvěřit-nebo si to nechtěla připustit. Byla sama v lese. Ne, ty nejsi sama! Ozval se chladný hlas v její hlavě. Je tu s tebou tvůj Gabriel a jde si pro tebe! Cítila, jak se jí zvedá žaludek. On tě najde. Začal ji znovu našeptávat. Vyčenichá si tě a ráno budou tvoje vnitřnosti viset všude kolem na těchto větvích. A víš co je nejlepší? Ty jsi se s ním objímala, líbala a spala s ním. Ano, milovala ses s netvorem, holka!! Tohle už Sabina nezvládla. Ztěžka se opřela o strom a zvracela.
"Přemýšlej Sabino!" Říkala si sama pro sebe. Nevěděla co má dělat. Kolem byla tma a větve holých stromů se ve větru kroutily. Za chvíli se takhle budeš kroutit ty, ale v agonii! "Buď zticha" Okřikla ten vnitřní ledový hlas. Náhle uslyšela zavití. Příšerné zaječení hladové nestvůry. "On mě cítí." Napadlo ji. Ano, cítil ji a také byl stále blíž a blíž. Sabina nevěděla kam má utéct. Jen se rozběhni a možná mu vletíš rovnou pod ty jeho drápy, co tak dychtí tě rozsápat na kusy. Hrozná představa. Znovu se rozběhla. Větve se kolem ní stále pevněji obemykaly a celou ji poškrábaly. Nechávala za sebou stopy krve, stopy po kterých se vydal i on. Dostala se na zvláštní mýtinku porostlou mechem a náhle cítila, že není sama. Někdo ji sleduje. Někdo nebo něco, ale na tom nezáleží, protože věděla že to je Gabriel. Byl naproti ní, on si s ní pohrával. Zastavila se. Chtělo se jí řvát, ale skoro nedýchala. To ticho bylo deprimující. A pak přišlo to hrozné funění. Hlasitý dech obludy, jež byla ještě před chvílí člověkem. Obrovská tlapa ji porazila a přimáčkla k zemi. Drápem ji přitom rozpáral už tak potrhaný kabát a zaryl se jí do kůže. Z rány ji vystříkla krev a ona vykřikla. Potom Gabriel promluvil lidským hlasem. Nebyl to ale jeho hlas. Byl hrubý a bezcitný. "Znáš tu pověru?" Zeptal se. Neodpověděla, jen se jí zrychlilo dýchání a tekly ji slzy. Prameny strachu a beznaděje. "Jednoho večera za úplňku sežral vlkodlak dívku, která ho milovala. Od té doby spolu straší tady v lesích." Nocí se nesl táhlý a bolestiplný výkřik. A pak už nic nebylo, jen tma. Černá a temná.
Otevřela oči. "Jen sen?" Zeptala se sama sebe. Měla zvláštní pocit, jako by jí její tělo vůbec nepatřilo. Vstala. Pak ale uviděla něco, co ji málem zastavilo srdce. Pár metrů od ní se táhly žluté policejní pásky a pod jedním podrápaným stromem spatřila odporně zohavené tělo dívky. Při pohledu do její tváře zjistila, že je to ona sama. Nechápala to. Slyšela a viděla ty lidi kolem, ale zdálo se že oni ji nevnímají. Ani nevědí že je tam také. "Nejspíš ji zabil jakýsi obrovský pes." Slyšela říct nějakého muže. Viděla své zdrcené rodiče a pak taky jeho. Gabriela. Vypadal, že ji jako jediný vidí a šel přímo k ní, proboha, šel k ní. "Ahoj miláčku" pronesl a najednou viděla, že ona už není v lidském těle, ani Gabriel ne. Dva vlci spolu odběhli hloub do lesů.

U vody zpívají ptáci a letní noc postupně halí vše do černé tmy. Za oblaky se začíná objevovat měsíc. U vody plápolá oheň a kolem něj sedí skupinka dětí. "Dnes je úplněk" řeklo jedno z nich. "Copak, bojíš se snad?" "Ne, to teda nebojím." Náhle je přerušil jiný hlas. "Nechte toho, kdo dojde pro dřevo?" "Ten co se ptá!" Dostalo se mu odpovědi. Následoval hlasitý smích. "Kluci, já tam sám nejdu!" "A pozor, máme tady poseru. Jak tě vůbec maminka mohla pustit s náma ty trubko?" Kluk odpověděl: "Tak si tam jdi sám!" "Taky jdu, než to zhasne!" Řekl ten druhý a odešel do lesa.
"Copak vy neznáte tu pověst?" Ozval se znovu kluk. Skupinka se sesedla kolem ohně a on spustil: " Říká se, že v těchto lesích běhají za úplňku dvě nestvůry a shánějí potravu pro své malé děti." Ozvalo se však: "Taková pohádka, snad mu to nebudete věřit! Vždyť se bojí jít i do lesa." Jejich hádku však přerušil zvláštní zvuk. "Kluci, co to bylo?" Před oheň náhle dopadlo mrtvé tělo jejich kamaráda, celé potrhané, zkroucené a zohavené. Oči už neměl a z krku se valila jeho tmavě rudá krev.
Půlnocí se nesly výkřiky.
Kdesi zavyl pes...