Atheios - část 1. Prolog

Anotace: První část něčeho, co by mělo později podstatně rozrůst. Na základě téhle malé ukázky nejde nahlédnout do plánovaného příběhu, ale do kvality textu určitě. Prosím o hodnocení.

"Tímhle si fakt nejsem jistý," prohlásil dr. Gott, nervózně těkaje pohledem na druhé straně průhledného zrcadla. Vyfoukl obláček dýmu ze své prastaré fajfky a snažil se soustředit.
"Ehm... víte, pane, tohle je... dost průlom. Ještě jsme nikdy nic takového nechytli. Chci říct...," brblal asistent, dr. Gabriel Engel.
"Jasně, pane, všichni jsou dost zvláštní... ale tenhle je prostě... ještě trošku...," napodobil druhý asistent, Mgr. Michael Engel, vyjadřovací styl svého bratra a začal žmoulat knoflík na svém plášti.
"No dobře, ale podívejte se na budíky, sakra. Vyzařování v řádech statisíců, to neměl ani ten... jaksejmenoval... to je jedno, prostě je to moc. Potenciální synchronicita kolem nula celá devět, a to jenom proto, že nám na větší hodnoty nestačí přístroje. Sakra, přece jste viděli, co udělal s tou židlí..."
"Ano, pane. Jistě, pane. Ehm... a viděl jste... výsledek toho experimentu se zesilovačem podvědomí... pane?"
Dr. Gott zavrtěl hlavou. "Nejsem si jistý, jestli ho vůbec vidět chci." Natáhl kouř a znovu vyfoukl. Snažil se očima provrtat sklo, aby se dostal blíž k hromadě hadrů, která nehybně ležela v rohu cely, snad spící, snad mrtvá... nikdo nevěděl. Nikdo se k němu neodvážil.
"Spusťte to...," hlesl dr. Gott rezignovaně.
Dr. Gabriel Engel stiskl jedno z mnoha tlačítek na pultu přímo pod zrcadlem. Ozvalo se vysoké pištění, které po chvíli odeznělo a na obrazovce v zadní části pozorovatelny se ukázal nápis "Testanfang in 5 Sekunden."
Pak se před dr. Gottem objevila věc, která se mu měla vypálit do mozku, za dne mu nedat chvíli oddechu a v noci ho nenechat spát.
Připomínalo to statický šum - moře černobílých teček a škrábanců, nerozlišitelný mumraj tvarů, čar, ploch, stínů... Dr. Gott rozeznával obrazy, míhající se tak závratnou rychlostí, že nešly rozeznat - než se stačil na nějaký z nich zaměřit, jeho místo dávno zaujal další, a další a další... Nebyl si jistý, jestli to vůbec jsou obrazy konkrétních věcí, nedokázal to popsat. Záblesky? Výkřiky? Ne. Nevěděl. Obrazy blikaly, vlnily se a tvořily jednu jedinou nepopsatelnou skrumáž.
Přestože doktorovy oči se vzpíraly jakémukoliv pochopení toho, na co zíraly, jeho mysl nějakým zvláštním způsobem tušila, o co jde. Spojitá sekvence obrovského množství obrazů probíhajících nepostižitelnou rychlostí jediným místem, kam očividně nepatřily.
Mozkem té... věci za sklem.
Dr. Gabriel Engel si odkašlal. Všiml si totiž nápadně popelavé barvy dr. Gottova obličeje a snad i jeho pokleslé čelisti a snažil se svého nadřízeného odtrhnout od jeho noční můry.
Dr. Gott se prudce otočil.
"Sakra, vypněte to." Mgr. Engel tak učinil, ještě než doktor dořekl. Na místnost padlo ticho.
"Pane... vaše dýmka...," špitl nesměle dr. Engel. Doktorova nerozlučná přítelkyně ležela na podlaze zlomená vejpůl, ze zdobeného kalíšku se vysypal hořící tabák a vytvořil na zemi abstraktní mozaiku.
Dr. Gottovi právě povolily nervy.
"Čert vem tu zatracenou fajfku! Tohle není z jeho hlavy, že ne? To je chyba v těch pitomých přístrojích, viďte?"
"Pane... my jsme ta čidla kontrolovali. Včera a dneska třikrát. Není tam... ehm... tedy žádná závada, které bychom si všimli, pane."
"Zkonrolujte je znova!" vyštěkl dr. Gott, ale ve chvíli si uvědomil, co právě řekl hlavnímu technikovi své laboratoře, mávl rukou a vydechl: "Promiňte. Zapomeňte na to."
Bratři Engelovi neklidně přešlapovali a dívali se do země.
Dr. Gott se zhluboka nadechl a zkoušel se uklidnit myšlenkou na obrovský havanský doutník. Pak promluvil - podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - klidně.
"Fajn. Takže... víte, co to je? Nebo aspoň tušíte?"
Slova se chopil dr. Gabriel Engel. "Mno... ehm... jsou to obrazy z jeho podvědomí, zesílené desetkrát a..."
"Chcete mi říct, že tohle je jen desetkrát...," vykřikl dr. Gott jako divoké zvíře. Pak sklonil hlavu, mávl na šokovaně zírajícího dr. Engela, sesul se do křesla. "Promiňte," řekl jen. "Pokračujte."
"No... tedy... zesílené desetkrát a prohnané přes IS-filtr. Asi jste si všiml, že... tedy... to nedává moc smysl. Zkoušeli jsme to zpomalit, ale rozmaže se to... tedy... rozmaže se to tak hrozně, že tam není nic vidět, pane. Je to moc rychlé, pane. Možná... tedy... s citlivější technikou, nebo... prostě... to teď nejde... jaksi... rozluštit, pane. Ale tohle je... jako... opravdu v jeho podvědomí, a, jestli můžu dodat, 24 hodin denně 7 dní v týdnu, pane."
Dr. Gott cítil obrovský parní buchar, který bušil s neskutečnou frekvencí tam, kde kdysi míval srdce.
Vstal z křesla, sebral ze země zlomenou fajfku a obrátil se na dr. Engela. "Fajn. Bezva. Podívejte, napíšu žádost na Centrálu, ať nám pošlou gelové suprasenzory. Ale nainstalujete je tam vy. Snímat to budete vy. Jasné?"
"Ehm... ano, pane. Jistě, pane," špitl dr. Engel, na tváří výraz člověka, který právě vyjel z domu hrůzy.
"Ééé... pane...?" řekl mgr. Engel a nesměle ukázal prstem na sklo.
Dr. Gott se otočil a z posledních sil ovládl křečovité škubnutí, které jím hrozilo mrštit o zem.
Hromada hadrů z rohu zmizela, ale uprostřed místnosti teď stálo... něco. Lidská postava oblečená v něčem, co připomínalo kožený pytel, se slepenými, umaštěnými vlasy padajícími do čela, špinavým obličejem, rukama podél těla a slepýma očima bez duhovky upřenýma na sklo.
"Dopr...," špitl dr. Gott.
"Tohle...ééé... dělá pořád, pane. Zírá do skla... a vždycky přímo na mě," řekl dr. Engel.
"Chci o něm hlášení. Co nejpodrobnější. Dneska večer," vyštěkl dr. Gott, přehnaně rázně odešel z pozorovací místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Potáhl z dýmky a překvapilo ho, že je vyhaslá. Zaklel.
Snažil se zůstat na nohou a pomalu mu docházela věc, kterou si ani nechtěl uvědomit.
Byl přesvědčený, že to zjevení se zpoza zrcadla, přes ktreré nemohlo vidět, dívalo na něj.
Stejný pocit měl podle vlastních slov i dr. Gabriel Engel a nepochybně i mgr. Michael Engel.
Dr. Gott vykročil chodbou a v mysli mu rotoval nádherný, voňavý, luxusní a dlouhý havanský doutník.