Výlet do podzemí

Anotace: Tohle je moje slohová práce, ještě jsem ji nepsala, taže mě prosím HODNOŤTE, KRITIZUJTE, prostě řekněte Vaše názory na sebemenší chybičku, chci, aby ta práce byla dobrá...děkuju moc...

Už odmalička jsem milovala historii, zvlášť staré zříceniny a neobydlené domy. A tak bylo skvělé, že jsme se s rodiči vydali za přáteli do jižních Čech, je tu mnoho zajímavých objektů. A navíc, v té vesničce, kde jsme zrovna byli se nacházela zřícenina hradu. Moc se o ní neví a přitom je prý moc krásná. To si nemůžu nechat ujít, hned zítra ráno se tam vydám.

„Péťo, vrať se brzo, oběd bude okolo jedné, chceme grilovat steaky.“
„Jasně mami, hned budu doma, jdu se jenom podívat na tu zříceninu a udělám si pár fotek,“ radši jsem nečekala na mamčinu další odpověď a vydala se směrem zřícenina.
Několikrát jsem se musela ptát na cestu, trvalo to asi půl hodiny, ale dorazila jsem. Zřícenina byla skvělá, vesnici a okolí jsem z ní měla jako na dlani. Dlouho jsem se kochala tím úžasným pohledem, ale pak jsem si vzpomněla, že bych měla taky udělat pár fotek, abych měla co ukázat „doma“. Začala jsem výhledem, přes různé úhly pohledu na ty kousky zdí a opevnění. No a nakonec jsem se dostala i k celkovému pohledu na hrad.
Jak jsem se tak rozhlížela, zahlédla jsem nějakou divnou díru v zemi. Když jsem přišla blíž, objevila jsem í mříže a schody dolu. Už byly značně zchátralé, asi už tudy dlouho nikdo nešel.
Nevím proč, ale hrozně mě lákalo sejít a podívat se, co je uvnitř. Jako správná průzkumnice s sebou všude nosím baterku včetně náhradních baterií. V tom by problém nebyl, ale měla jsem hrozný strach. Co když se tam na mě něco svalí, co když tam někdo nebo něco bude?
Nakonec mě přemohla zvědavost a já vkročila do podzemí. Všude byly pavučiny a podzemí bylo tvořeno z hrubě otesaných cihel, určitě se stavělo spolu s hradem. Najednou se tunel začal rozdvojovat. Kam teď? Po dlouhém rozhodování jsem zabočila doleva. Sem tam jsem zahlédla nějakou plechovku, láhev nebo igelit, lidé zaneřádí každý kousek, to je vážně hrozné.
Jak jsem byla zabraná do všemožného nepořádku, ani jsem si nevšimla, že se přede mnou odhalily starodávné dveře. Pořádně jsem na ně posvítila baterkou, v zámku byl klíč, ale dost zanesený prachem. Sem se taky dlouho nikdo nepodíval. Tak to budu první za mnoho a mnoho let.
Zabrala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Otočila jsem tedy klíčkem. Šlo to dost těžko, ale když jsem se opřela vší silou, zámek povolil. Začala jsem pomalinku otevírat dveře. Když v tom jsem slyšela hroznou ránu a nějaké hlasy. Co mám dělat? Křičet nebo se maskovat? Šlo to zpoza dveří nebo se to ozývalo za mnou? Tím, jak jsem se polekala, jsem si to vůbec nedokázala uvědomit.
Teď už o trochu zřetelněji jsem za sebou slyšela kroky. Co mám dělat? Kdo to může být? co když mi něco udělá? Nebyla jiná možnost než utéct za dveře. Rychle jsem je tedy otevřela a chvatem chtěla vběhnout. Najednou jsem mi udělalo nevolno a svezla jsem se k zemi...

Probrala jsem se v nemocnici. Nade mnou stáli mí rodiče a nějací dva cizí muži. „Mami, někdo mě v tom podzemí napadl, slyšela jsem kroky, a pak ztratila vědomí!“ vyhrkla jsem na mamku. Ta se nejdřív tvářila zvláštně, ale pak se usmála: „Tito dva pánové tě našli. Byli v podzemí, aby prohlédli jeho stav. Prý ses praštila o zárubně dveří. Máš štěstí, že tě našli včas. Mohlo to dopadnout mnohem hůř než to dopadlo.“