Čas jít…

Anotace: …je dávno pryč. Pocity prázdna vytvořili toto. Myslím, že tomu hodně chybí a asi se to nebude líbit... ale za komenty dík.

Kdyby ji někdo viděl, vyjekl by hrůzou a s třesoucími se koleny by se zničeně odvlekl co možná nejdál. Nebo by zatnul zuby a pomalu přišel blíž. Prsty smáčejíc se v ledovém toku říčky, nahé útlé, téměř průsvitné tělo v podivné křeči nataženo na travnatém břehu a tvář… bez tváře. Ten, kdo by se odvážil přijít, zažil by něco nevídaného. Pohlédl by na smrt, jenž se dobývá k něčemu, co jí nemůže podlehnout.
Nebyla mrtvá. Nikdy nebyla. Dávno tomu, kdy se dopustila té největší chyby.

„A jaká by si chtěla ještě být?“ tmavé oči se zabodly do mladé dívky, dychtící po kráse, bohatství, štěstí v lásce... to vše jí už splnila.
„Já nevím...“ zavrtěla se. „Nebo... ano, už to mám! Proč lidé umírají? A proč se další rodí? Proč vůbec lidé jsou? Proč je svět? Dědeček říká, že Bůh ví, co činí… Já... myslím, že svět je, aby na něm byli silní a krásní lidé, kteří budou stejně jako víly těšit své okolí. Víly žijí věčně, čarodějko, dej mi věčný život, jestli jsi opravdu tak mocná.
Žena přimhouřila oči: „Tak věčného života se ti zachtělo. Mocná, to ano, ale… Není to však lehký úděl, nerozmyslíš si to? Jsi mladá, snad kdybys přišla za pár let…“
„Rozmyslet? Kdepak, pokud dokážeš, cos slibovala, udělej mě nesmrtelnou. Vždyť smrt je ta, která člověka pronásleduje od narození, než ho nakonec stejně dohoní. A člověk? Bránit se nemůže, tak se celý život připravuje jen na tento okamžik. Nechci tak skončit, chci žít, užívat si… Chci to!“

Bledé ruce se pohnuly. Voda. Prolévala se skrz kůží a svaly a druhou stranou zas vytékala a pokračovala ve své cestě k moři. Přitáhla se blíž k hraně břehu a podívala na zčeřenou hladinu. Nic.

„Kde je ten vodník?!“ halekala a bosýma nohama klimbala vysoko nad hladinou na níž viděla svůj rozmazaný obraz. „Asi se bojí, že kdyby mě topil, vysmála bych se mu do očí!“ se smíchem seběhla po tlusté větvi staré vrby a utíkala k vesnici. Byla rozhodnutá. Dnes odejde z domova poznávat svět. Vždyť i ten svět postavili jen pro ni, věděla to.

Vypoulené šedé oči upínala na vodní tok. Je jako život. Proudí, obeplouvá kamínky, naráží na skály a na konci se se vší parádou vlije do širého moře. Potkají se vody z různých dob i míst a šumí spolu až na kraj světa. Ano, je to jako lidský život. Ne však ten její. Už dávno přestala počítat svá léta, dávno tomu co se viděla zrcadlící se na vodní hladině. Zapomněla své jméno i jména blízkých. Vše, co bylo, odvál čas, odnesla voda. I její lidskost. I její duši. Zbyla jen průhledná schránka, která toužila po konci svých dnů. Neměla už ani sílu hledat čarodějnici, na druhou stranu, bylo by to vůbec platné? Nic, co bylo, není. Znovu se sesunula do čerstvé jarní trávy.

Kdyby si jí někdo všiml, vyjekl by hrůzou nad tím, jak věky dokáží z tvora vytvořit NIC. Kdyby ji někdo viděl, pochopil by, že přírodní zákony nejsou obejitelné, svět je řízen vyšší mocí a pokud se něco děje jinak, nikdy to nedopadne dobře. Kdyby ji vůbec někdo viděl…