Proviněný

Anotace: ***Věnováno nejbližšímu mému srdci, mému drahému Agieli, on již bude vědět. ***

Hodiny na věži již dávno odbili desátou večer, ale já stále tiše a nečině sedím na vysokém, obloukovém okně, jehož skla dávno vzal čas, a jen rámy zbyli jako památky po tom barveném skle, jež za dne hrálo v interiéru světelné divadlo. Sedím na okně, zaprášeném tak, že jeho původní nátěr a materiál nelze rozeznat. Dřímám v rukou bílé růže, symbol čistoty a nevinny. Avšak každou chvíli na ně spadne kapka. Rudá, nezkrotná sladká kapka.
Bílé lístky, již nejsou bílými, nýbrž rudými, zabarvila jej má krev, jež stéká z mých očí. To krvácí mi srdce. Zrazeno, zapomenuto a spolu s duší již dávno pohřbeno v časech zapomnění. Můj pohled ulpí na pánu nocí. Na zářivém kotouči nad mou hlavou. Dnes je V úplňku. již brzy nastane čas. A přesto ještě hodnou chvíli musím čekat. Pohlédnu dovnitř stavby, které patří ctnostné okno, na kterém jsem poskládala své ostatky oděné v černých dlouhých a lehkých šatech. Rukávy se rozšiřují, ta jako spodnička. Ňadra svírá černý kožený korzet. Obepíná mou hruď, svíjí se kol ní jako had. Mezi bujným poprsím se mi v měsíčním světle leskne stříbrný kříž, kolem nějž se obtáčí divoké trny, kteří se mi zarývají do bělostné a hebké kůže. Krůpěje krve jež vytá z ran způsobené tímto skvostem stékají dolů a mizí ve škvírce mezi poprsím a mizí někde pod korzetem.
Tvář tupě zírajíc do tmy lemují černé i ohnivé kadeře, lehký vánek si s nimi hrá. Z očí kanou rudé slzy, padají dolů k rudým rtům, jež dychtí po Vašem krvavém polibku. Polibku naplněném veškerou vroucí láskou, vášní, touhou,něhou, důvěrou. Místo Vás mne však líbá jen sílící vítr. Znovu pohlédnu na měsíc a zpátky dovnitř gothického malého chráme, v němž jsem se po celá staletí ukrývala.
Přežívala jen díky lidem, díky jejich životem kolující krví. Lovila jsem nevinné panny. Vždy jsem se zakousla do jejich mladého krku, vysála všechnu tekutinu. Dívka pak padla mrtvá na dlažbu. Její tělo si odnesli vlci. Nikdy mi jich nebylo líto až teď... Celá loď chrámu zahalená doteď tmou, začíná oživovat. Svíčka po svíčce, svícen po svícnu, lustr po lustru nabývá ohnivých sil. Celý prostor se postupně osvětluje míhající se svíčkami. Světlo proniká skrz rozbité okenní tabule a vitríny. Celý chrám je v jednom plameni. Nastává čas. Ach ano. Ladně seskočím z okna. Jen Havraní křídla zašustí. Studená podlaha mne zebe. Pomalu a opatrně našlapuji. Nespěchám. proč taky. Projdu středem až dojdu do čela lodě ke katedře. Zastavím a ještě se ohlédnu za sebe. Naskytne se mi pohled na velikou místnost zahalenou no ohnivého světla svíček, do prostoru lemovaným oblouky a klenbami, zdobné barevnou ale zašlou mozaikou a nástěnnou malbou zobrazující kříže, nerozeznatelné postavy, a atributy Smrti. Povzdechnu si. Naposled pronesu slova "Syls ybsorp a ykran em kat siv em o ehon em yt sidbu on medan zej TRMS okcitam am
" Pak jen strhám ze sebe veškerý oděv. Jen těžký kříž si ponechám na krku. Za mnou zaznamenám pohyb. Už jsou tady - pomyslím si. Se sklopenou hlavou kráčím do prostoru. Procházím kolem postav zahalených do černých kápi. Nejde jim vidět do obličejů, tedy pokud nějaký mají. Uprostřed je již nachystaná kamenná lavice. Vystoupím na ní. Rozhlédnu se kolem sebe. Je jich tu plno. Jeden z nich ke mne přistoupí a pokyne, abych si klekla a sklonila hlavu. Záblesk ostrého meče.Ve zlomku vteřiny zahlédnu oči jednoho z "nich" Ty oči znám! Jsou to ty oči, pro které jsem hřešila, jsou to ty oči, jež mne utěšovali, ty oči, které patří osobě, která však tady nemá být! Ne teď, ne v tuto chvíli! Ta osoba nepatří mezi kapucíny! A přesto tady je a pozoruje dění kol mého zániku. Projede mnou vlna vášně, touhy, lásky, něhy, pocit štěstí a zároveň pocit prázdna, při pomyšlení, že již mne nebudete svírat v obětí, sát mou krev, líbat mou šiji...

Ticho chrámu pročísl výkřik. Výkřik pln bolestí, zmaru ale také naděje v něco co už nebude. Čísi tělo padlo na oltář, čísi křídla padly vedle již nehybného těla. Pírko po pírku padalo dolů, tak jako stékala krev po chladném kameni. Kapucíni se rozprchli, již po nich nic nezbylo, jen oltář a na něm padlý černý anděl, jež se provinil tím, že se zamiloval a lásku prožíval a opětovával ve vší vášni.