Upírská povídka 1.

Anotace: Toto povídka začala vznikat jednoho deštivého večera na naší chalupě.

Tato noc nebyla pro pana Browna ničím výjimečná ani ničím podezřelým nevybočovala z řady ostatních podobných ,,nočních procházek“. Těch několik panáků, které do sebe během večera obrátil způsobovalo jakousi příjemnou otupělost smyslů. Už neřešil, proč to dělá jako kdysi. Smířil se s tím, že jeho život nemá žádný jiný vyšší smysl, jehož uskutečněním by se měl zabývat. Vlastně mu byl lhostejný. Jediné, co se mu ve svém mizerném životě podařilo, bylo přivést na svět syna. Byl to dobrý kluk, ten Radim. Ve škole sice nic moc, ale už dávno se smířil s tím, že inženýra v rodině hold mít nebude. Vyučil se truhlářem a tuto práci dělal svědomitě a dobře.
Jeho kroky vedly přes lesní cestičku, po níž chodíval domů už bezmála 30 let. Měl ji celkem rád. Příjemný klid lesa, vůně jehličí a zvonivý zvuk studánky, kterou zde vybudoval již jeho táta. Mírně se sklonil a nabral trochu té kapaliny do dlaní, aby v ní mohl zvlažit rty. Studila. Když tu náhle jej za ruku popadla čísi paže a on zavrávoral. Nespadl však, neboť ten neznámý ho držel. Chtěl se otočit, útočník mu to však nedovolil a bolestivě mu zkroutil ruce za zády.
,,Kdo jste?“ otázal se vyděšeně snažíce se vyprostit ze sevření: ,,Co chcete? Peníze? Já žádné nemám.“
Tu mu do ucha ten cizinec zašeptal chraplavým hlasem, při němž mu přeběhl mráz po zádech:
,,Ne, nestojím o peníze, člověče.“
Ucítil cosi na krku. Ucítil, jak si to něco razí cestu pod kůži ke krční tepně.
,,Nechte mě být! Dám vám co budete chtít! Prosím!“
Zoufale sebou cloumal, sevření neznámého však nepovolilo, ba se ještě zvýšilo.
,,Nepros, nikdy to ještě nikomu nepomohlo. Buď klidný. Čím víc sebou budeš házet, tím to bude více bolet!“ šeptal ten muž.
Nedalo se říct, že by si vzal pan Brown jeho slova k srdci, ale postupně jeho pokusy ochabovaly. Ani to tak nebolelo. Cítil jenom, jak slábne, jak mu s každou kapičkou krve to stvoření vysává i život z jeho těla. Postupně přestával cítit prsty u nohou a před očima se mu zamlžilo…

Stvoření ustoupilo od dokonané práce. Nebylo pochyb o tom, že je jeho oběť mrtvá. Tvář si zakryl kápí, to kdyby tudy přeci jenom někdo šel, i když o tom pochyboval. Dnes mu nedal šanci. Vlastně to udělal jenom jednou - když tento rituál konal poprvé. Hnusilo se mu to, jenže jeho touha po krvi jej přenesla přes všechny mravní barikády. Tenkrát tomu mladíkovi dal na výběr. A on si vybral život. Život se strašlivou nemocí.
Od té doby to už nikdy neudělal. Nechtěl, aby po světě chodilo víc bytostí jako je on sám. Smrt je v tomto případě lepším východiskem i pro ně. Lepší zabít, než nakazit. To bylo jeho motto a toho se držel.
Neznámý se k Brownovi sklonil a přejel mu prstem po tváři.
,,Omlouvám se,“ šeptl: ,,já musel.“
S tím mrtvé tělo obrátil obličejem k zemi, pak se však zarazil. Rychle vytáhl z pod kabátu dýku a jedním pohybem prořízl mrtvému hrdlo. Tak je to lepší, koneckonců, nehodí se mu, aby byly noviny plné snímků muže, na jehož krku se našli jenom dvě dírky od něčího kousnutí. Pak dlouhými kroky vykročil zpět do tmy. Jeho žízeň byla pro dnešek ukojena. ,Lidé mohou v klidu spát,‘ pomyslel si: ,zatím.‘