Chtíč splněn

Chtíč splněn

Anotace: Někdo po tom přecejen touží

Chtíč splněn

„Dreji! Dreji!“ Vyslovila jej už nesčetněkrát, ale stále doufala. Jejího těla se začal zmocňovat chlad a úzkost. S její sukní si pohrával studený vítr, ale nic nevnímala. Oči stále víc upírala na stmívající se nebe a v duchu opakovala jeho jméno. Nemohla se zbavit pocitu, že bude sama, bez něj. V uších jí zněl jeho sametový hlas. Myšlenka, že ji na tomhle krutém světě nechá samotnou jí doháněla k šílenství. Toužila se dotknou jeho ledového těla a vychutnat si tu chvíli kdy on ukájí své touhy. Ponořená do neskutečné bolesti cítí každý větší stisk a s každičkým jeho douškem z ní odchází život. Tuto chvíli zbožňovala, ale také stále rychleji odcházela z jejích myšlenek.

Rumunsko 1887
„Lien!“ Křičela na ní Stela. „Proč jsi odešla. Jsi v pořádku ?“
„Jóó to je dobrý, jen se mi z toho tančení trošku zatočila hlava.“
„Už mě to taky nebaví, chtěla bych někdy zkusit žít jako obyčejný člověk. Ráno se probudit vyběhnout se svým psem k lesu. Ne jako tady, kde tě na každém kroku doprovází služebná jako ocásek. Tebe to neláká?“ Otočila se k Lien, ale ta se stále dívala kamsi skrze všechno.“Lien! Posloucháš mě vůbec?“ Sama cítila, jako nepřirozeně zvýšila na svou jedinou sestru hlas.
„Poslouchám, nemusíš se rozčilovat.“ Na chvíli se obě odmlčely a pozorovaly usínající krajinu.“Copak ty nejsi obyčejný člověk Stelo?“ Upřela na ni své tmavozelené oči.
„Ale Lien, víš že jsem to takhle nemyslela. Naznačila jsem otci, že bych se někdy chtěla podívat na tržnici a seznámit se s nějakými novými lidmi. Ne pořád nesmyslně přikyvovat každému knížeti, kterého otec pozve. Jenže jsem to ani neměla vyslovit. Teď mám zákaz mluvit s kýmkoli z chudiny.“ Otráveně Lien pohled vrátila.
„Nesmíš se mu divit, má strach. Jsi přece dědička.“ Stela se rozesmála: „Já? Možná jsem starší než ty, ale tvé hlavě se nikdy nevyrovnám.“
„Tady jste.“ Ozvalo se za jejich zády. „Přišel jsem vás popohnat. Hosté už se po vás ptají.“ Kdo jiný to byl, něž jejich otec. Vlad Valey z Turdy, statný chlapík, s poněkud kratšíma nohama a tmavým plnovousem. V zemi vládl už 46 let a stáří jej zmáhalo čím dál, tím víc. Jeho žena, taktéž matka obou dívek, před necelými dvěma lety zmizela. Naposledy byla, spatřena když se šla projít mimo hradby. Zřejmě proto má Valey takový strach. „Jistě tatínku, už jdeme.“ Řekly obě téměř jednohlasně. Vešly do sálu plného lidmi a konverzace začala.
„Konečně.“Zavrávorala unavená Lien, když se plížila po schodech ke svému pokoji. S pomocí služebné se vysoukala z těsných šatů a místo nich oblékla pohodlnou noční košili. Svalila se na postel a cítila, jak z ní odchází únava.Usla.
Prudce otevřela oči a leknutím škubla. Do tváře jí zavál čerstvý vánek a okenice, třískaly, jako zběsilé. Sedla si tedy na postel, protřela oči a několika kroky přiblížila k oknu.“Lien, Lien“ Ozvalo se jí v hlavě. Někoho jí silně připomínal. Nebo snad ne? Ze soustředění jí vytrhlo koňské zařehtání.Vyklonila se z okna a spatřila osedlaného hřebce, bílého, jako sníh. Byl sám, ale viditelně si přijel právě pro ni. Přes ramena si přehodila vlčí kůži a sešplhala po kamenné stěně až k němu. Nasedla a z doposud klidného koně se stalo divoké a nespoutané zvíře. Hnali se drsnou a krásnou krajinou stále rychleji a Lien si užívala každičký okamžik. Chladný vzduch jí v té velké rychlosti šlehal do tváře, jako bič. Hřebec zpomalil a zastavil u vysokého skalního převisu. Klekl si a Lien z něj pohodlně seskočila. Kůň se zvedl, vešel pod skálu a v tom momentu si všimla uzounké chodbičky, vedoucí kamsi do neznáma. Zvíře vešlo dovnitř a Lien pochopila, že chce, aby šla za ním.Chodba se rozšiřovala a zároveň mírně svažovala. Hřebec se jí ztratil z dohledu a ona zaslechla jen nepravidelný klapot jeho kopyt. Zvuk ustal a před ní se rozprostřel prostorný sál osvícen tlumeným světlem z hořícího krbu a několika svícnů. Šla dále a obdivovala starožitnosti všude kolem ní. „Vítej Lien“ Zaslechla za zády ten hlas, který tak dobře znala. Trošku se lekla, ale jakmile se otočila zmocnila se jí zvláštní touha. Ve vysokých dveřích stál muž v tmavohnědé košili a těsně přiléhajícími, koženými kalhoty. Rukama složenýma za zády upíral na ni svůj uhrančivý, až ledový, pohled. Lien nehnutě pozorovala jeho zasmušilý, tak tajemný výraz. Krkavcovitě černé vlasy a husté obočí se matně leskly, když k Lien zvolna vykročil. Zastavil se těsně před ní a sjížděl jí rukou po odhaleném rameni. „Jsi to ty.“ Zašeptala spíše pro sebe.“Ani nevím jak dlouhou dobu už to je, co jsi mě pronásledoval v mých snech. Proč tě tak dobře znám, i když jsi mi vlastně tak cizí.“ Vůbec se nebála, jen pociťovala jemné chvění prostupující celým jejím zkřehlým tělem. „Nebyly to sny, ale skutečnost.“ Sklonil se nad ní a šeptal jí do ucha. Hlavu jí naklonil trošku na stranu a Lien ucítila jeho chladivý dech na své šíji.“Možná to napoprvé trošku štípne.“Řekl už hlasem podobajícím se zavrčení divoké zvěře. Lien jen přivřela oči a poddala se jeho stále pevnějšímu stisku. Náhle se jí zmocnila krátká strnulost a jejím tělem pak proběhla ostrá bolest.Cítila jek se jí podlomily kolena, ale Drej ji přidržel. Sama sobě se divila, že nijak neucukla, právě naopak. Přitiskla si jej k sobě ještě pevněji. Pomalu ztrácela vědomí, až se ocitla kdesi v neznámu. Drej se odpoutal od Lieniného hrdla a položil ji na pohovku vedle nich. Naposledy se sklonil a slízl poslední pramínek krve stékající po její kůži. Obrátil se k ní zády a čekal. Lien otevřela oči, prsty přejela po tepající ráně na krku a uvědomila si, co se stalo. S mírnou malátností vstala a přistoupila k Drejovi. Stál na místě, bez sebemenšího pohybu. Lien se postavila na špičky, chtěla si být jista, že ji uslyší, „Děkuji.“ Pronesla lehce jako anděl. Otočil se k ní. Chvíli na sebe mlčky hleděli a Drej ji dlouze políbil. Lien měla pocit, že tohle je ta chvíle, na kterou čekala celý život. Dotkla se jeho tváře a pocítila nepřirozený chlad. Jako by vycítil rozptýlení, pomalu se od ní odtáhl. Lien se zahleděla do Drejových hypnotizujících očí a zcela zapomněla na okolní svět.“Uděláš pro mě něco“Zeptal se po chvíli. „Cokoli“ Řekla oddaně a přistoupila k němu co nějblíž.“Zabij mě. Navždy.“ Hlas mě klidný, ale Lien byla zmatená čím dál, tím víc. „Jestli nevíš jak, vysvětlím ti to.“Lien Drejova klidnost doháněla k šílenství.“Jak zabít?Zavolal jsi mě sem jen proto, abych udělala to,co jiné zachvátí radostí? Proč já? Chceš mě zničit? Celou tu dobu nemyslím na nic jiného než na tebe a teď, když jsem tady máš zemřít? Jaký to všechno mělo účel?“ Hlas se jí zvyšoval a srdce tlouklo stále divočeji.“Ty jsi výjimečná a proto to musíš udělat. Zachraň si život. Věř, neříká se mi to lehce. Vím, že dřív, nebo později bych tě měl na svědomí a to i přes to, že bych nechtěl.“ Přes unavená víčka se jí přehouplo několik kapek slz.“ Chtěl jsem, abys nežila v otázkách. Proto jsi tady. Budu nesmírně šťastný, když to uděláš ty a ne nějací rozbouření venkované. Oba pak budeme spokojeni.“ Po odeznění posledních slov se v sále rozhostilo ticho. Prolomila jej Lien, když už v sobě neudržela další nápor pláče. Nářek pronikl do každé skuliny a jakoby všechna ta odlehlá místa probudil znovu k životu. “Když si budu jist, že to udělá tvá ruka, budu klidný. Udělej to! Prosím!“ Nepatrně, až zoufale zvýšil hlas. Lien se trošku uklidnila a kývla na souhlas. Zbývajících, necelých šest hodin strávili oba v tom sále. Ona si užívala každičký okamžik a on se těšil, až to všechno skončí. Pocity se v něm valily a měnily jako řeka, při jarní oblevě. Měl pocit, že dělá něco špatně. Nikoho tak výjimečného jako ji za tu spoustu let nepotkal. V její blízkosti pociťoval silnou touhu, ale ne takovou jako doposud znal. Lidskou. Ruce, v sobě zaklesnuté se odpojily a Drejovi začalo ubývat sil. Lien mu pomohla vstát a Drej namířil ruku k protějším dveřím. Pomocí Lien se k nim dobelhal a stiskl velkou železnou kliku. Oba vešli do tmavé místnosti, osvětlené jen čtyřmi svícemi v prostřed. Mezi nimi se nacházela nahnilá dřevěná bedna, s hlínou. Lien se z toho všeho zatočila mírně hlava, ale na nohou se udržela. Drej ulehl a Lien mu stiskla jeho zkřehlou dlaň. Poslední okamžiky. „Nikdy na tebe nezapomenu“ Vydala se sebe po chvíli. „Já taktéž“ Linulo se mu z hrdla tak těžce, podávajíc jí dřevěný kůl a kladivo. Vydechl naposledy. Lien nehnuta stála nad ním a hořce plakala. Naposledy jej políbila na studenou tvář, ozářenou mihotajícími se plamínky. Křečovitě stiskla kůl a kladivo. Ostrým hromem se dotýkala hnědé košile. Zaťala zuby, napřáhla se a vší silou bouchla do kusu dřeva. Cítila, jak prolomil žebro a brzdí v tuhém svalstvu. Všudy přítomnou krev ani nevnímala. Jakoby se kůl zabodl i do jejího srdce, snesla se na kamennou podlahu a nebyla schopna dechu. Samým vyčerpáním usnula, ale jen na chvíli, neboť svíce zas o tolik moc neklesly. Na vnějšek si připadal klidná a bez výrazu, ale v jejím nitru se odehrával krutý souboj. Vyšla z tmavé místnosti a zavřela za sebou dveře. Vybavila si okamžik, kdy se Drejova ruka dotýkala téhož místa. Úzkost ji znovu sevřela hrdlo k zalknutí. Procházela stejnými místy jak předtím a ocitla se znovu pod širým nebem. Do cesty jí vstoupil ten krásný hřebec a tak jako naposledy, poklekl. Lien na něj nasedla a hnala jej jako o závod vstříc novému osudu a životu.
Autor Vamp1887, 28.12.2007
Přečteno 512x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí