Upírská povídka 10.

Anotace: ...

,,Kde jsi byla?!“ ozvalo se hromobití hned, jak překročila práh chaty: „Máma tě šla hledat!“
„Byla jsem přece s Vaškem na kofole…“ začala nejistě, otec však udeřil pěstí do stolu, až hrníčky s čajem nadskočily a trochu jejich obsahu potřísnilo ubrus.
„Jo ahá! A nemělas tak čistě náhodou dorazit domů před tři čtvrtě hodinou?!“
„Trochu jsme se pozapomněli a nesledovali čas.“
„Co si o sobě myslíš? Co si to dovoluješ chodit takhle pozdě? Víš, jak jsme se o tebe báli?“
,,Jo, omlouvám se, už se to nestane.“ Sklopila oči.
„To doufám, to jenom doufám.“ Zavrčel.

Jana se konečně dostala z kuchyně do pokoje, poté co vyslechla sáhodlouhé kázání otce a posléze i matky o nebezpečí toulání v noci s nedůvěryhodnými mladíky. Zavřela za sebou dveře a unaveně se svalila na postel.
„Líbala ses s Vaškem?“ ozval se Filip se smíchem.
„Ne! A drž hubu!“
„Já myslel, že ho nenávidíš!“
,,Grrr! Tomu ještě nemůžeš rozumět! Jsi moc malej!“
Filip to však nebral na vědomí a začal si prozpěvovat:
„Jana miluje Vaška! Jana miluje Vaška!“
„Řekla jsem snad dost jasně, abys byl zticha!“ zaječela podrážděně.
„Jinak co?“
„Jinak ti dám facku.“
Filip se tedy naposled ušklíbl a šel si hrát s autíčky. Jana se převalila na druhý bok. Dívala se na květinový vzor povlečení na posteli a měla nutkání něco udělat. Potíž byla v tom, že nevěděla co. Zalévaly ji vlny vzrušení a euforie, které vzápětí střídalo něco jako pocit, že něco není v pořádku.A tu jí to bláznivější já vnuklo myšlenku. Sáhla rukou do poličky a její prsty nahmataly tvrdé desky jakéhosi sešitu. Opatrně jej otevřela, vzala do ruky propisku a dala se do psaní…

Milý deníčku!
Připadám si tak trochu jako hrdinka nějakého dívčího románů, jež se těší takové oblibě mezi mými vrstevnicemi, když přemýšlí o tom, co ti hodlám právě sdělit. Stala se mi dnes strašně zvláštní věc. Asi jsem se… ach jo, zní to neskutečně sentimentálně, ale je to hold pravda. Zamilovala jsem se. Uf, je to venku. Co říkáš? Do koho? No, slib mi, že mi nebudeš nadávat! Slibuješ? Dobře.
Vzpomínáš si na to ho muže, o němž jsem ti včera v noci psala? Tak přesně do něj. Já vím, že to je šílenost! Vždyť je o dvacet let starší! Ale cožpak si mohu pomoci? Je tak chladný, nepřístupný, má charisma… Bože! Co to zas píšu? Tohle nejsem já! Brr! Nejspíš bych měla honem rychle vystřízlivět, než udělám nějakou hodně velkou pitomost! I když, já ji už asi udělala.
Nic o něm nevím a právě to mě tak strašně přitahuje – ta jeho tajemnost. Sálá z něj autorita. Pravda, trochu se ho bojím. Zvláštní. Vždy jsem se té patetické lásce posmívala a pohrdala jí a najednou nalézám v těch všech písních, básních i historkách a poblouznění kus pravdy.
Pomoc! Začínám se nebezpečně podobat holkám ze své bývalé třídy!

Touto větou svůj citový výlev ukončila. Po tváři jí stékal studený pot. To, že se právě přiznala k něčemu tak nepatřičnému – byť deníku – jí jaksi uvolnilo, avšak i přidalo zodpovědnost.
Tohle není hra! Vybavilo se jí a musela dát Lexovi za pravdu. Není to hra.

xxxxx

Jenom měsíc na obloze odhaloval tajemství tmy pod sebou. Mezi nepřívětivými kmeny vysokých smrků kráčela tiše vysoká zahalená postava v černém plášti s kápí. Ručičky hodin v kostele vzdálené vesnice se již blížily půlnoci, okolí bylo tiché a klidné. Jakoby to nápadné ticho bylo předzvěstí zla, jež se nenápadně plížilo tmou, hledaje potencionální oběť.
Hlad upíra nepříjemně dráždil a nutil jej k rychlejšímu tempu. Pořád nenarážel na žádnou kořist. Jistě, plánoval svou žízeň ukojit krví mladičké Jany, toto divadélko se mu ovšem velmi zalíbilo. Měl hry rád, zvlášť takovéto. Připadalo mu nevhodné, kdyby svou zábavu tak rychle a tak drasticky ukončil. Pro tuto příležitost si musí připravit něco výjimečného. Krásného a vzrušujícího. Neboť Jana nebyla obyčejná kořist. Skoro mu bylo jejího osudu líto. Upíří zrak byl neustále ve střehu. Koneckonců, upír měl mnohem vyvinutější smysly a v noci se ještě více zbystřovaly. Zachytily by jakýkoliv záchvěv pohybu.
Kousek od potoka spatřil hlavu nějakého mladíka. Konečně! Opatrně se plížil křovisky. Léta zkušeností z něj udělaly dokonalého lovce. Bez povšimnutí se dostal až těsně za mladíkova záda. Pak ho jediným pohybem uvěznil paží kolem krku k sobě. Chlapec se začal zmítat. Na to byl však Lexův ocelový stisk zvyklý. Nikdy mu nikdo neutekl.
„Nechtě mě! Pusťte mě!“ křičel zoufale.
Bloodmorth se zarazil. Hlas toho kluka mu někoho připomínal. Otočil ho tváří k sobě, pořád ho však bolestivě svíral.
„Kdo jste? Co ode mě chcete? Nic jsem neproved!“
Lex ho poznal. Tohle je přece ten Janin kamarád. Vašek nemohl vidět, že se útočník pod kápí zlověstně ušklíbl. Ano, mohl by to Janě usnadnit, mohl by tuto překážku odstranit, něco mu však říkala, aby to neudělal. A upíři svůj vnitřní hlas téměř vždy poslouchají.
„Běž domů, kluku! Nemáš tady co pohledávat!“ zavrčel temně a prudce chlapce odstrčit tak, že Vašek spadl na záda do měkkého jehličí. Upír uprchl.

Hlad štval Lexe dál a dál. Už byl dost daleko od svého obvyklého loviště. Moc se tady nevyznal. Nepředpokládal, že by kolem půlnoci na nikoho nenarazil. Zjevně již celé okolí pokojně dřímá a chce tak nechat chudáčka Lexe o hladu. To je nebezpečné, protože když má Lexík hladový, sám za sebe neručí. Takhle se v bestii mění pouze občas.
Jeho pozornost náhle upoutaly vzteklé hlasy. Instinktivně se přikrčil. Koneckonců, honem rychle nedokázal vymyslet nějaký rozumný důvod, proč se tady toulá. Na neveliké mýtině spatřil světlo vycházející z jakési chaloupky. Vida, že by pohádky nelhaly? Ve svém stavu bych teď možná ocenil i krev zlé ježibaby…
Zaposlouchal se do dialogu.
„Zabiju tě, ty kurvo!“ řval mužský hlas, dle Lexova rychlého soudu, zcela určitě ožralý. Vzápětí na to se ozvala rána, jakoby někdo převrhl stůl.
„Ne, nech mě! Já s ním vážně nic neměla! Ber prosím ohled na děti!“¨
„Seru na ty parchanty! Kdoví, s kýms je ve skutečnosti měla! Zabiju tebe i je!“
Další rána.
„Tatínku, nekřič, prosím!“ uslyšel tentokrát dětský hlas.
„Drž hub! Ty my budeš říkat, co mám dělat?! Jsi stejná, jako tvoje hnusná matka!“
„Nech ji!“ zaječela matka.: „Neubližuj jí! Zabij mě, ale ji nech na pokoji!“
Dětský pláč, při němž se i v Lexovi vzepjala vlna hněvu. Děvčátko křičelo strachem a nejspíše i bolestí. Upírovi došla veškerá trpělivost. Musím zasáhnout! K čertu s mými zásadami, kašlu na všechna nebezpečí s tím spojená!
Rozeběhl se k chatě, dveře prudce rozrazil a vstoupil dovnitř. Rychle přejel tvrdým pohledem po roztřískané kuchyni plné střepů a převrácených židlí, ženě s rozbitým nosem a muži, co škrtil malou holčičku. Tohle ne! Ne!
Muž dítě ihned pustil a rozezleně po něm křiknul:
„Kdo jsi? To je on, že jo? To je ten tvůj milenec?!“
Žena jenom zírala na postavu v kápi, které neviděla do tváře. Lex beze slova prošel k agresorovi, surově jej popadl a nacvičeným pohybem mu uvěznil ruce za zády. Nedbal jeho pokusů se bránit., byl mnohem silnější a vyškolen léty zkušeností. Násilím ho vystrkal ven.
„Co to děláte?“ zavolala za ním žena.
„Zůstaňte tam, kde jste, rozumíte?“ zavrčel.

Rychle ho táhl pryč, hluboko do lesa. Když si byl jist, že jsou dostatečně daleko, tvrdě ho přitiskl k nejbližšímu stromu a chytil pod krkem.
„Co si to dovolujete?!“ chrčel.
„Mlč, človíčku a poslouchej mě! Máme určité věci společné. Já jsem taky zrůda. Ovšem ne taková, jako ty. Tohle bych já nikdy neudělal! Rozumíš, ty svině?!“
„Zasloužila si to! Podváděla mě!“
„V tom případě si ty zasloužíš tohle, špíno! Pozdravuj ode mne v pekle. Někdy se určitě sejdeme, avšak budu doufat, že to ještě nebude tak brzy.“ dodal a zabořil zuby do jeho krku…