Dekameron nesmrtelných

Anotace: První pokus o interaktivní příběh. Každý muže navrhnout jak mají vyjímeční dosáhnout konce lidstva popsaného v povídce Patogen. Zkuste se přidat.

Prolog I
Místo děje : Tábor vědeckého odřadu SS , dvacet kilometrů na jich od Prahy.
Čas děje: listopad 1943

No už je to tu zase!
Úspěšně zkracujeme frontu na území Běloruska i Ukrajiny. Pokud nedojde k zázraku, budeme takhle ,,vítězit,, až k totální porážce.
Tato propaganda je úplně stupidní.
Vždyť každý po debaklu u Kursku vidí , jak to s námi vypadá.
Zvonek polního telefonu ukončil mé neradostné přemítání.
Ohlásím se ,,Major Bach.“
Z druhého konce drátu slyším zajíkavý hlas dozorčího u brány: ,,Pane majore, právě přijela návštěva z Berlína.“
Hlavou mi letí jediná myšlenka: ,,Kdo to sem zase leze?“
Ale není vyhnutí , musím dojít na bránu a hosty řádně uvítat. Už od své ubikace vidím dva muže v černém, kteří právě přijímají hlášení od strážného. Otočí se a já mám co dělat abych nevyjekl překvapením. Menší z obou mužů je profesor Gebhard , obávaný asistent samotného reichsfürera Himlera. Je to pravá ruka mého nejvyššího velitele v řadách SS.
Stačí aby jen luskl prsty a má kariéra velitele tajného vědeckého odřadu v Čechách skončí a já pojedu velet rotě někam k Petrohradu. Druhý muž byl vyšší a jeho vzhled působil až zlověstně. Dokonale padnoucí černá uniforma s insigniemi generála SS. Mohl bych přísahat, že znám tvář všech členů generality našeho řadu, ale on mi byl neznámí.
Kdo to je?
A hlavně co tu chce?
Gebhard blahosklonně přijal mé hlášení a po krátké pauze řekl: ,,Pane majore , představuji Vám generála zbraní SS Rollanda von Stoler. Od této chvíle jste mu vy i celý odřad k plné dispozici. Vše ostatní jde stranou. Úkol pana generála má maximální podporu.“
Krátké formální rozloučení a profesor Gebhard opustil tábor.

Prolog II
Místo děje: Tábor vědeckého odřadu SS , dvacet kilometrů na jih od Prahy.
Čas děje: leden 1944

Celé dva měsíce se Roland von Stoler nijak neprojevoval. Nejdříve ubytoval sebe a své dva pobočníky v jedné z vedlejších budov tábora. Druhou noc po jeho příjezdu se objevila kolona tří nákladních vozů, které doručili dvanáct velkých a těžkých beden.Mí muž je pomohli složit ,ale dál se nic nedělo. Občas se stalo, že generál odjel i na několik dní, ale pobočníci s výjimkou jídla svůj blok vůbec neopouštěli. Přešli vánoce a celí náš odřad hořel zvědavostí. Co to tam vlastně dělají?
Odpověď mi dal sám generál 6. ledna 1944.
Toho rána si mne povolal do svého bloku. Seděl za stolem a po mém hlášení jen ukázal na židli před psacím stolem.
Pak vstal a začal přecházet po místnosti.
Nakonec si asi urovnal myšlenky a spustil: ,,Pane majore. Asi Vám neřeknu nic nového, ale válka je prohraná!“
Když dokončil větu , tak by se ve mne krve nedořezalo. Tohle je vlastizrada. Za tohle se střílí. Co tím generál sleduje, není to skrytá prověrka mé loajality?
Dobře poznal na co myslím a tak rychle pokračoval: ,,Jen klid a poslouchejte. Říše je odsouzena k záhubě, ale náš čas se vrátí. Proto bylo rozhodnuto připravit už teď vojáky pro budoucí válku.“
Tak už jsem doma. Milý generál von Stoler je blázen. Proto ty vlastizrádné řeči.
Lehce se usmál a klidně pokračoval: ,,Majore teď si asi myslíte, že blázním, ale tak tomu není. Moji lidé se už několik roků snaží upravit výbavu člověk , která ovlivňuje jeho vlastnosti . Vývoj každého jedince je ovlivněn tím co zdědil po svých předcích. Pokud do této výbavy zasáhneme , jsme schopni ovlivnit chování jak daného jedince tak i jeho potomky.
Teoretický výzkum je ukončen. Zde v budově mám zářič s jeho pomocí budu schopen ovlivnit dědičnou výbavu každého dítěte mladšího čtrnácti dnů. Výsledkem by měl být člověk odolný proti nemocem, rozhodný, dravý a agresivní. Protože pro tento čas je záchrana našich ideálů vyloučena bude tento efekt posunut o dvě generace. Budoucí super člověk bude vnukem našich pokusných dětí.“
Utnul vědecký výklad a vydal rozkaz: ,,Pro první pokus je vyloučeno použít arijské děti. Navštívíte porodnice v Praze a přivezete deset chlapců ve věku 10 -14 dní. Vráceny matkám budou do 24 hodin. Pokud by někdo nechtěl spolupracovat, zde je plná moc podepsána zdejším velitelem policie generálem K.H.Frankem.“
Všechno je to moc divné, ale mne nepřísluší posuzovat rozkazy generála SS 7.1.1944 pojedu do Prahy a vyhledám požadované děti. Sestry z lazaretu SS se postarají o převoz.

P. S. Úryvky z deníku majora SS Bacha byli objeveny. 4.3.1996 v areálu pili Kořenov v bývalém vojenském prostoru Brdy. Leželi v kožených deskách na dně zasypané studny. Zbytek deníku je bohužel nečitelný. Výsledek akce generála von Stoler neznáme. Zbytky deníku byli uloženy do archívu v karlínské invalidovně , zde pak byli zničeny při velké povodni v roce 2002.

Dekameron nesmrtelných

Deset mladých mužů. Mezi sebou se v tuto chvíli ani neznají.
Co je spojuje?
Zdánlivě nic ,ale zároveň vše, kde hledat odpovědi?
Oni to nevědí. Nikdo to v tento den netuší. Ale historie začíná právě nyní .
Je sobota 21. července 2007. Horká letní noc co nevidět přejde v horký letní den. Nad celou střední Evropou je jasno beze srážek. Ale čas se začíná odpočítávat!
Opona letí vzhůru, právě vyšlo slunce.

Obraz první: Pavel – staří 18 let
Místo děje: Panenský Týnec u Loun

Všichni ještě spí , jen on ne. Chtěl vidět první paprsky vycházejícího slunce, svého posledního dne právě na tomto místě. Sem chodí vždycky když se cítí opravdu zle. Ruiny nikdy nedostavěného gotického chrámu mu vraceli sílu k dalšímu bytí.
Jak je to strašně těžké vynikat nad průměr. Jakoby v jeho genetickém kódu byl zapsán gen prokletí.
Číst se naučil ve třech letech, šachy hraje od čtyř, ve škole znal jenom jedničky. Ale k čemu to všechno je, když nikdy nebyl opravdu šťastný.
Už od raného dětství vnímal příkop mezi matkou i otcem a sebou. Jakoby ani nebyl jejich. Snažil se pátrat v minulosti.
Není snad adoptovaný?
Ne určitě není. Izolace génia se prohloubila ve škole. Byl nechtěným premiantem od první třídy. Každému rád pomohl a každý ho rád nenáviděl.
Samota se zvyšovala!
Duše strašlivě trpěla, ale tělo kupodivu ne. I když je to neobvyklé v jeho případě se to stalo. Velký intelekt se spojil se silným a zdravým tělem.
Chytrý, silný , zdravý a krásný. To bylo ta nejhorší možná kombinace pro lidi okolo.
Teď se rozhodl samotu ukončit.
Pistoli sehnal snadno a kulka v hlavě ukončí osmnáctileté martyrium.
Rozhlédne se kolem sebe. První paprsky slunce osvěcují jemným světlem svěží trávu, která roste v hlavní chrámové lodi. Stojí uprostřed prostoru a pozoruje stěny z kamene vystavěné jen asi do poloviny plánované výšky.
V duch se ptá sám sebe.
Proč chodí právě sem. V boha nevěří. Jeho bůh je vlastní rozum. A ten velí vystřelit.
Přikládá zbraň k hlavě.
Hlaveň ho chladí do spánku.
Ještě okamžik a i když je ráno pro něho začne věčná noc.
Najednou slyší hlas ze svého nitra jak říká: ,,Máš před sebou velký úkol.“
To promluvila ta část Pavlova nitra, která ho odlišovala od druhých.
On neví kdo ho oslovil, ale poslechl.
Sklopil zbraň.

Obraz druhý: Tom – stáří 18 let
Místo děje: Krajská nemocnice kdesi v Čechách

Je šest hodin.
Primář infekčního oddělení nastupuje sobotní službu.
Předpoklad, že ho čeká nudný den rázně ukončil kolega předávající oddělení.
V noci byli na JIP přijati tři mladíci ve věku 18, 19 a 21 let.
Tomáš H. byl ten nejmladší z nich.
V rodném listě měl sice napsáno Tomáš, ale pro všechny známé byl odjakživa Tom, ale zpět do pracovny primáře.
Všichni tři mladíci trávili páteční noc na vesnické zábavě, která se konala šest nebo sedm kilometrů od města.
Až do půlnoci vše probíhalo podle plánu. Ženy, pivo a zpěv, ale pak se vše zvrtlo.
Naši tři kamarádi byli skoro ve shodný okamžik napadeni shodnými zdravotními problémy. Zimnice, horečka a silná bolest.
Chvilku všichni na zábavě mysleli, že je to důsledek vypitého alkoholu. Brzy však raději zavolali záchranku.
Už cestou do nemocnice se na kůži Toma a jeho přátel objevili hrozivé skvrny.
Službu konající lékař stanovil diagnózu: Meningitida.
Nelítostná masožravá bakterie rezistentní skoro na všechna dostupná antibiotika.
Nasadili veškerou možnou léčbu a čekali na ranní příchod primáře. Ten si vše pozorně vyslechl, ale o správnosti diagnózy zapochyboval.
Tak vzácná infekce a hned tři případy naráz. To se mu nezdálo. Musí se přesvědčit osobně. Už první pohled na pacienty potvrdil původní nález. Všichni tři mladí muži byli v kritickém stavu. Ani obrovské dávky těch nejsilnějších antibiotik, která devastují organismus pacienta meningokoka nedokázali zastavit.
Sestra z oddělení intenzivní péče nesměle řekla: ,,Už mají totálně zničená játra. Pokud ty antibiotika nesnížíme přijdou i o ledviny.“
Primář se zachmuřil a odsekl: ,,Pokud tu infekci nezvládneme nebudou už ani játra a ani ledviny potřebovat.“
V 8 hodin a 6 minut zemřel první z přátel za hodinu a pět minut ho následoval druhý.
Na řadě byl Tom.
Cítil, že se konec blíží.
Děj v nemocničním pokoji a boj lékařů vnímal jakoby z druhé ruky. Občas jeho vědomí zesláblo, ale po chvíli se dokázal vrátit.
Najednou v nitru jeho hlavy zazněl silný hlas:,,Je to jen bakterie. Tvé tělo je silné dokáže ji porazit. Jen musíš chtít.“
Tom netušil, kdo ho oslovil, ale poslechl.
K úžasu lékařů infekce ustoupila. Ještě větší překvapení vyvolalo, že v Tomově organizmu nezůstali ani ty nejmenší následky. Jakoby infekce ani léčba agresivními antibiotiky nikdy nebyla.

Obraz třetí: Rudy – věk 19 let
Místo děje: Horní Lhota okres Praha-západ

Dopolední spánek Rudolfa S. pro kamarády Rudyho ukončila jeho matka slovy:,,Rudánku vstávej Věrka je v nemocnici.“
Tomu se teda říká probuzení.
Rudy se vyhrabal z postele a běží do kuchyně.
Za stolem tam sedí mamina Věrky a po tváři jí stékají velké slzy.
Co se vlastně stalo?
Věrka je Rudyho holka od šestý třídy a dětská láska se během let změnila v něco víc.
Pokud existuje žena na celý život je to pro našeho hrdinu právě ona.
Chvilku to trvalo, ale nakonec nešťastná žena našla zbytek vnitřní síly a řekla: ,, Věrka se včera vracela posledním autobusem od strejdy Karla z Prahy. Měla být doma po půl jedenácté. Když nedorazila do půlnoci šli jsme ji s tátou hledat. Ležela asi padesát metrů od zastávky ve škarpě. Zmlácená a znásilněná. Sanitka ji odvezla do nemocnice.“
Dál už nemohla.
Rudymu naběhli žíly na spáncích a jen na půl huby hlesl:,, Řekla kdo jí to udělal?“
Matka přikývla a odpověděla:,,Byl to Pavel B.“
Pak se podívala na Rudyho a rychle dodala:,,Policie ho už hledá. Ty to nech být. Prosím tě.“ Ten strach nahánějící škleb plný zloby a zášti ve tváři mladého muže jí těžce šokoval.
Bylo pozdě Rudy už ji neposlouchal.
Vyrazil ven z domu.
On ví, kde to prase hledat.
Už jako děti se utíkali schovat do staré pískovny za vsí, když něco provedli. Je si jistý, že Pavla B. najde právě tam.
Cesta utekla jako voda.
Kopnul do dveří dřevěné boudy, kde za starých časů odpočívali dělníci a už ho vidí. Leží na poblité podlaze.Byl asi večer ožralí, ale Rudy si sjedná spravedlnost.
Pavel B. překvapeně otevřel oči a začal mžourat ke dveřím, kdo že ho to ruší.
Rudy si byl jistý, že v jeho kocovinou poznamenané tváři zahlédl paprsek poznání.
Asi si uvědomil co večer udělal a co teď bude následovat.
Začal se překotně omlouvat, ale nikdo ho neposlouchal.
Jako každé zbabělé prase se ani nezmohl k obraně. Uměl asi mlátit jen ženy.
První rána druhá, třetí.
Zloby plné nitro velelo:,,Zab ho!“
Ještě malou chvilku a z Rudyho bude vrah.
Najednou celým nitrem zazněl hlas:,,To není tvá cesta. Nech ho být!“
Rudy netuší co ho to zastavilo, ale přesto poslechl.
Vrátil se do vsi a řekl policii, kde najde muže, kterého hledá. Ten byl sice zmlácený, ale živý.

Obraz čtvrtý: Petr 1 věk: 19 let
Místo děje: horské údolí mezi městem Chomutov a Horou sv. Šebestiána

Petr má rád samotu, hory , lesy a sport.
Petr je také horolezec amatér.
Kde má ale v Krušných horách najít ty správné terény?
Přihrála mu náhoda.
Při svých cyklo výletech našel zbytky dávno opuštěné trati, která před válkou spojovala Křímov s Německem.
Trať odnesl čas, ale zbytky mostů, které překlenovaly horská údolí zůstaly.
A právě na tyto bloky vyzděné z lomového kamene Petr leze. Není to sice skála, ale vzrušení z překonávání překážek je obrovské.
Jako pravý sportovec odmítá jištění,
Jen špičky prstů a nohou mu pomáhají zdolávat kolmé stěny. Škvíry mezi kameny vyplněné drolící se maltou, musí poskytnout oporu.
Už se mu několikrát stalo, že přecenil své síly, ale měl štěstí. Pokud spadl , vždy z malé výšky. Odřeniny nebo boule byly kompenzovány přívaly adrenalinu do krve.
Nádherné ráno samo vyzvalo k cyklo výletu spojenému s prvovýstupem v zapadlém opuštěném údolí.
Jel sám jako vždy.
Zdolal strmé stoupání a opustil rušnou cyklostezku. Vedlejší údolí bylo zarostlé stromy, ze kterých vystupovala hrana mostu. Vše bylo jako ve snu.
Krátká příprava a už leze jako pavouk. Je unesen, dokonale spojen s kameny. Snad by i řval radostí, kdyby tím nerušil důstojné ticho nádherného údolí. Už jen dva metry a bude na vrcholu. Už jenom kousíček a bude jako Ed Hillary.
Najednou ztrácí pravá ruka oporu. Velký kámen se uvolnil a vypadl. Snad by se z toho Petr dostal, ale padající balvan ho uhodil do pravé ruky.
Následoval pád.
Pád do hlubiny mezi stromy.
Chvilku byl otřesen, ale rychle se vrátil do reality.
Letmý pohled na nohu ho doslova šokoval.
Z tepny na lýtku mu doslova valila jasně rudá krev.
Chtěl si ránu ucpat a krvácení zastavit, ale tělo mu vypovědělo službu.
Následky pádu se projevily snad dočasnou paralýzou.
Chápe, že je zle!
Pokud ránu nezaškrtí, vykrvácí.
Pomoc v nedohlednu.
Jen na malý okamžik podlehl panice, ale vnitřní hlas k němu promluvil:“Jsi silný. Tak bojuj! Tělo je nic, za vším je síla ducha!“
Petr nemohl vědět, kdo na něj mluví z jeho nitra, ale hlas poslechl.
Najednou je paralýza pryč. Nohu si stáhl škrtidlem a s pomocí mobilu dokázal přivolat pomoc. Za tři dny ho propustili z nemocnice.

Obraz pátý: Karl, věk: 20 let
Místo děje: Hamburg SRN

Garáž smrdí benzínem a je plná hněvu.
Dneska měl pohřeb Sven. Zakládající člen gangu motorkářů Black Angel.
Ty hajzlové z gangu Harpie ho dostali u San Pauli..
Hlavy všech jsou plné pomsty. Musí nejmíň jednu Harpii dostat, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.
Oči všech se otáčejí na Karla.
On je jejich vůdce , on musí vymyslet plán a jít do akce jako první.
Karl je také plný zloby .
Kolik jeho kluků skončilo v rakvi nebo na vozíku jen za poslední dva roky, co Black Angelu šéfuje?
Sedm nebo osm!
Vzpomínky na oběti potlačuje divná myšlenka.
Co by asi kluci řekli jeho pravému jménu.
Karl je jen přezdívka.
Ve skutečnosti je Karel Bobánek.
Jeho fotr utekl z ‚Československa po roce 1968 se svými rodiči. Česky umí jen trochu a teď je alespoň ve své hlavě kompletním němcem, jen to hrozné jméno mu připomíná, že je po tátovi pražák.
Vzpomínky musí stranou. Už ví co udělají. Zničí Harpie jednou pro vždy!
Vydá několik pokynů a sám jako první nasedl na svojí mašinu.
Zápalné lahve jsou připraveny.
Přepadnou tu chamraď v jejich garáži. Všechny je upálí, kdo se pokusí utéct, toho zastřelí. Plán jednoduchý, úspěch jistý.
Do večera bude s Harpiemi amen.
Jede v čele,.
Najednou mu zhasl motor.
Zrovna teď!
Aby to čert zpral. Jen mávl rukou vpřed a zvedl motorku na stojan.
Kluci kolem produněli a on zběžně koukl na motor.
No jo, vypadla benzínová hadička.
Rychle ji nasadil a nakopl motor.
Najednou v jeho hlavě zazněl hlas, tak silný, že dokázal přehlušit řev litrového motoru. „Tohle není tvoje poslání. Máš jiný úkol.“
Karl se strašně stydí, ale hlas svého nitra poslechl.
Otočil motorku a opustil Hamburk navždy.
Z tisku se pak dozvěděl, že plán Black Angel vyšel jen na půl. Harpie byly sice zmasakrovány, ale v zoufalém boji zabili i víc než polovinu Černých andělů.

Obraz šestý: Petr II věk:19 let
Místo děje: dílna rodinné firmy Kudrna a syn , kovovýroba

,,Petříku jdi k lisu a začni dělat na té zakázce pro Horáka.“ To byla první slova co řekl mistr a majitel firmy Beno Kudrna našemu hrdinovi po nástupu na odpolední směnu.
Petr neměl z daného úkolu žádnou radost.
Prázdninovou brigádu si představoval úplně jinak.
Chtěl se zdokonalit v kovářské práci a ve sváření, ale místo toho stojí den co den u lisu a bouchá výrobky jako stroj.
Spustil mašinu a hluboce se zamyslel. Je mu už devatenáct, ale chodí teprve do druháku na učňáku. Učitelé ho sice mají rádi, přesto na něj koukají skrz prsty. Je hodný, rád pomůže, ale přece jenom trochu opožděný.
Nikdo jim neřekl, že Petr je zázrak přírody. Ve věku tří let to zasáhla taška, která spadla ze střechy přímo do hlavy.
Měl 3% šanci přežití!
On jí využil. Musel začít úplně od začátku. Vše co se naučil za první tři roky života bylo pryč. Ve třech letech se znovu narodil byl úplně nepopsaným listem papíru.
Táta to nepřenesl přes srdce a odešel. Máma mu moc pomohla, ale loni umřela. Ještě, že mu zbyla babička s dědou.
Konec vzpomínání!
Další výlisek je hotový.
Rozhlédne se po dílně.
Šéf spolu se třemi zaměstnanci svařují rám vodojemu.
Pan Kudrna zrovna zapaluje autogen a zase proti předpisům Petr si jen v duchu pomyslí tohle vidět mistr z učiliště tak se zblázní.
Pak je najednou všechno jako ve zrychleném filmu.
Plamen šlehl do hadice.
Kudrna se pokusil zavřít ventil na lahvici, ale je pozdě.
Něco stihnul zařvat. Pak uskočil a Petr se instinktivně schoval za lisem.
Obrovský výbuch a už jen ticho.
Je totálně ohlušen a otřesen.
Chce se co nejrychleji dostat ven. Musí se ale nejdřív podívat co je s Kudrnou a dalšími kolegy.
Všichni leží na betonové podlaze asi omráčení explozí.
Teď půjde pro pomoc!
Najednou uvidí strašnou věc.
Spadlý rám vodojemu přimáčkl dvě rezervní kyslíkové bomby. Na ně se pak sesypalo to co zbylo z dřevěné střechy a podhledu Vše to začalo okamžitě hořet. Petrovi je jasné co se stane pokud lahve s kyslíkem bouchnou. Z dílny zbude akorát hluboký kráter a šéf i kluci budou mrtvý.
Přiskočil k rámu a chtěl ho zvednout.
Prostě to nejde je moc těžký.
Plameny už olizují jednu bombu.
Poslední pokus a Petr slyší ve své hlavě zřetelný hlas:,,Jen to je železo. Ukaž všem co dokážeš. Zvedni to!“
Petr neměl čas přemýšlet kdo mu to radí přesto poslechl.
Šest metráků těžký kus oceli letí pryč. Uvolněné tlakové láhve se dali snadno odkutálet z dosahu plamenů. Po dalších sedmi minutách dorazili hasiči.

Obraz sedmý: Luboš věk 21 let
Místo děje:Horská vesnice v jižním Afghánistánu

Luboš leží přimáčknutý mezi stěny dvou blátivých chatrčí , které stojí u hlavní cesty.
Asi před deseti minutami přepadl jejich konvoj vzbouřenci.
Netuší zda to byla Al-Kajda nebo Taliban kdo na ně spustil palbu. Je to v podstatě jedno. V této provincii patří střelba na zahraniční jednotky k nejoblíbenější zábavě místních obyvatel.
A proč vlastně ne?
Nikdo nás sem nezval.
Luboš opatrně vystrčil hlavu a snaží se navázat vizuální kontakt s ostatními vojáky z jeho čety. Vypadá to, že si stojí lépe než on. Stačili se schovat v jediné pořádné budově, která tady byla. Pokud udrží okna a dveře dočkají se příjezdu posil beze ztrát, ale co teď bude dělat on. Rychle přemýšlí je rozený voják.
Jako kluk si nehrál na nic jiného než na ně.
V pubertě se ostatní kluci zamilovali do holek, ale on do zbraní.
Chtěl je vlastnit.
Kdyby žil ve středověku asi by se stal žoldnéřem a i dnešní moderní doba mu našla uplatnění. Mírové mise české armády potřebovali takové lidi.
Zažíval pocity absolutní radosti, když s jednotkou vyrážel do akce. Kolegové se báli, když byli vysláni do oblastí, které kontrolovali všeho schopní talibanové ale on ne.
Teď má to co ho vždy vzrušovalo.
Musí se rozhodnout co dál.
Mohl by se pokusit přeběhnout cestu a připojit se ke kolegům nebo může zůstat zde.
Než si promyslel další postup uslyšel ve své hlavě silný vnitřní hlas:,,Vojáku nikdy nezapomeň na svůj týl.“
Ani nevěděl proč, ale dal na ten vnitřní hlas.
Rychle se otočil a uviděl vychrtlého talibana s kalašnikovem jak se k němu plíží.
Bylo to kdo z koho.
Voják od narození Luboš a proti němu horský bojovník. Poslední kulka vyšla z české zbraně.

Obraz osmý:Radek věk 21 let
Místo děje:Zatopený kamenolom Bradlo u Dolánek

Nádherné pozdní odpoledne vyhnalo každého k vodě.
Radek, Pepan, Věrka a Pavla vyrazili do lomu.
Celá vesnice si užívala na novém obecním koupališti ale naše parta hledala něco více intimního.
Kamenolom Bradlo splňoval jejich požadavky vrchovatě. Koupat se tam ve skutečnosti nesmělo bylo to opravdu dost nebezpečné. Silné spodní proudy a hlavně obrovské rozdíly v teplotě různých vrstev vody činili z temného lomu krajně nebezpečné místo.
Na to však skupina čerstvě dvacetiletých nedala.
Radek byl vždy ve vleku svého bratrance Pepana.
Ten velel a on poslouchal.
Za ty společné roky si na to docela dobře zvykl.
Teď si našli dokonce i holky společně.
Věrka a Pavla byli sestry a celá vesnice si měla o čem povídat.
Slunce voda a vzduch podnítili hormonální aktivity naší skupiny a opuštěné pusté skály byli svědkem věcí dávno nevídaných.
Když se člověk dobře baví čas utíká jako voda v horském potoce.
Pozdní odpoledne začalo pomalu přecházet ve vlahý letní večer.
Páry mladých lidí se sešli u vody a nastal čas na návrat domů.
Najednou Pepan dostal fantastický nápad.
Skočí ještě jednou do vody ze skály nad hladinou.
Obě dívky okamžitě odmítaly.
To Radek byl v horší pozici. Odmítnout znamenalo ztratit v očích Pavly část těžce vydobytého kreditu.
Vylezl na skálu, ale pohled dolů ho vyděsil.
Tohle nesvede.
Pepan se mu ušklíbl do tváře a řekl:,,Ty jsi fakt salát!“
Mohutné šplouchnutí a slabý přidušený výkřik doprovázel vele skok.
Co se ale děje Pepan nevyplaval.
Holky dole křičí a Radek stojí na skále.
Zoufale hypnotizuje hladinu.
Musí se vynořit!
Prostě musí!
Najednou přímo z nitra zakřiknutého mladíka zazní silný hlas:,,Teď musíš.dokázat, kdo opravdu jsi! Dělej co musíš.“
Radek netuší, kde se vněm vzala taková kuráž, ale to volání své duše poslechl.
Skok do vody.
Ledově chladná nazelenalá vodní temnota. Cítí, že mu chybí vzduch. Naposledy hrábne rukama a cítí , že něco drží.
Tři, čtyři mohutné odrazy nohou a je na hladině. V křečovitě sevřených prstech má Pepanovi vlasy. Po chvíli se na břehu bratranec vzpamatoval a po osmé hodině všichni odešli domů.

Obraz devátý:Stenly věk 20 let
Místo děje: Restaurace Beseda v okresním městě ve středních Čechách

Stanislav Kovář pro známé Stenly sedí za starým dřevěným stolem a pije s dalšími pěti kámoši jedno pivo za druhým.
Tyhle sobotní tahy jsou jediným zpestřením nudného života.
I když se výborně učil studovat ho nebavilo a po škole se dal na řemeslo.To ho sice taky nebavilo, ale učnákem prolezl.
Pak ho táta razantně postavil na vlastní nohy.
Půl roční pseudo snahy o nalezení zaměstnání ukončil zastavením financování.
Stenlymu nezbylo nic jiného než začít dělat.
V průmyslové zóně vyrostla továrna na výrobu airbegů a náš mladý vyučenec se stal perspektivním kádrem nadnárodního koncernu.
Znělo to sice hrdě, ale skutečnost byla výrazně horší.
Osm hodin denně u pasu v naprosto monotoniím a ubíjejícím prostředí.
Ventil našel v alkoholu a trávě.
A právě noci z pátku na sobotu a ze soboty na neděli byli jako stvořené pro tyto aktivity.
O kámoše se stejným osudem nebyla nouze a důvod k napití se taky vždycky našel.
Dokonce si společně koupili i auto lépe řečeno třináct let starý Renault 19, ale na ježdění po blízkých hospodách byl dobrý.
Dneska se vypravili do Besedy domů to má sice daleko, ale těch devět kilometrů není ani pro pojízdný vrak žádná nepřekonatelná vzdálenost.
Krušovická dvanáctka všem zvedla náladu, ale krátce před jedenáctou zábava vázne a kdosi navrhl zajet do Koliby tam bude určitě větší šrumec.
Zaplatili a už se valí k autu.
Šest lidí je sice dost, ale nějak se určitě srovnají.
Stenly se chystá nastoupit, ale do jeho opilé hlavy promluvil zřetelný hlas:,,Nenastupuj ty musíš jet jinudy!“
Rozhlíží se nechápavě, ale poslechne. Kámoši se smíchem zavřeli dveře a vyrazili.Šel dvě hodiny domů.
Až ráno se dozvěděl že kámoši nikam nedojeli. Ve vysoké rychlosti vrazilo do domu u silnice jen tři kilometry od Besedy. Nepřežil ani jeden.

Obraz desátý: Lars věk:22 let
Místo děje: Národní třída v Praze

Po jedenácté večerní se Lars podíval na staroměstský orloj a teď může jít do hotelu.
Mohl by jet taxíkem, ale on si chce Prahu ještě naposledy projít.
Když ho sem otec posílal, měl pocit, že jede do neznáma.
Vyprávění svého táty bral spíš jako legendu. Vždyť tu byl naposledy v zimě 1973. Právě tehdy emigroval se svými rodiči do Norska.
Ale celá atmosféra města Larse pohltila.
Česky sice uměl jen pár slov, přesto se s každým dokázal domluvit.
Cítil , že tady je jeden z jeho kořenů.
Je rozkročen přes půl Evropy. Jednu nohu má u studeného Oslofjorda a druhou u Vltavy.
Tato poněkud bizardní představa ho v duchu rozesmála.
Najednou jeho úvahy rázně ukončily dva snědí muži přibližně v jeho věku.
Jeden z nich mu zastoupil cestu a řekl.“ Dej nám něco!“
Chtěl ho obejít, ale ze strany přistoupil druhý se slovy:,,Hodinky, peněženku a rychle! Nebo uvidíš“!
Při slově uvidíš, vytáhl dlouhý nůž.
Lars se zarazil. Znal sice bojová umění, ale nikdy v životě je skutečně doopravdy nemusel použít.
Nemá těm lumpům raději vyhovět?
Silný vnitřní hlas mu zavelel:,,Nenecháš se přece podřezat jako prase. Braň se!“
Bez váhání poslechl,.
Stačila malá chvilka a bylo dobojována. Lars za chvíli policii předal jeden nůž a dva lumpy.

Epilog
Opona padá.
Je půlnoc.
Zítra je už za dveřmi.
Deset mužů prožilo výjimečný den. Zatím jenom tuší, ale chvíle poznání se přiblížila.