Cesta

Anotace: Tam, kde končí cesta všech poutníků. Tam, kde se všichni jednou sejdem.

Všude okolo byla jenom mlha a ticho. Nemohli jste vidět dál než na pár metrů. Jediný zvuk, jaký se ozýval, bylo pádlo narážející na hladinu. Žádná zvěř. Seděl vepředu na loďce. Kanoi. Rozhlížel se po okolí. Připadal si, jako by ani neodjel z města. Úzký prostor se vinul houštinou jako ulice mezi baráky. Vrcholky větví vycházejících z vody tvořili dokonale husté sídliště. Tak husté, že by se jím nikdo nedokázal proklestit. Jenom to ticho ve městě nebylo. Voda. Všude okolo jenom voda. Zahleděl se na hladinu. Jak hluboká může být? Metr? Dva? Deset? Co se pod ní skrývá? Dělal mu starosti jeho převozník. Děsil ho. Jeho kůže. Nevypadal ani jako černoch, ani jako jižan. Jeho kůže byla šedá, jeho oči černé, avšak rty bílé. Kdy tam už bude? Tam, kde končí cesta všech poutníků. Tam, kam všichni jednou musíme dorazit. Tam, kde se všichni jednou sejdeme. Zahlédl něco v mlze. Ostrůvek. Bože, už si ani nepamatoval, kdy naposledy viděl pevninu. Ztrácel pojem o čase, ale muselo to trvat několik dní. Možná týdnů? Kanoe nabořila do pevné hlíny. Vystoupil z lodi. Před ním se rozléhal jakýsi malý otvor do jeskyně. Nic tam neviděl. Jenom tmu. Tmu a ticho. Otočil se na svého převozníka. Byl už odražený od břehu a vesloval pryč. Po chvíli se ztratil v mlze. Sebral odvahu. Vchod do jeskyně byl velmi nízký. Musel lézt po čtyřech, aby se tam vůbec vešel. Chodba se postupně rozšiřovala. Po chvíli už mohl jít téměř narovnaný. Zahalila jej temnota. Natáhnul ruce před sebe a nahmatával si cestu. Neviděl vůbec nic. Bál se. A přece po chvíli zahlédl světlo. Světlo naděje. Pomalu se k němu blížil. Zvuky. Něco jako bublání. Když k tomu světlu dorazil, nemohl uvěřit svým očím. Stařec s dlouhými vousy a špinavými dlouhými vlasy plnými listím a větvičkami, sedící v tureckém sedu a kouřící vodní dýmku. Jedna malá lampička osvětlovala celou místnost. Kamenné stěny. Ten stařec samotný ho tak nevyděsil, jako místo, kde seděl. Na stropě. Seděl na stropě a ani mu nepadaly vlasy. Jako by na něj gravitace vůbec nepůsobila.
„Posaď se”, řekl chraptivým starým hlasem.
Neposlechl ho. Jen na něj vyděšeně koukal.
„Z čeho máš takový strach, mladíku?”
„Vy”, zabrblal „sedíte na stropě.”
Stařec se zasmál. Znělo to jako spíš jako smrtelné chroptění.
„A kde bereš tu jistotu, že na stropě nestojíš ty?”
Byl teď skutečně zmatený. Nechápal to. Rozhlížel se jen tak po místnosti a nevěděl, co říct. Z očí mu byl cítit strach. Po chvíli se přece jen nadechl a promluvil: „Kdo jste?”
Znovu se vyrojil úsměv na starcově tváři. Pokynul mu ukazováčkem.
„Pojď blíž.”
Přiblížil se o jeden krok.
„Ještě blíž.”
Další krok.
„Ještě jeden.”
A další. A další.
Stál teď téměř před ním. Kdyby stařec natáhl ruku, mohl se dotknout jeho tváře. Zdvihl šlahoun od vodní dýmky.
„Natáhni si.”
Uchopil jej do ruky. Zdálo se jako by ten šlahoun plaval ve vzduchu. Úplně volný. Nedůvěřivě se zadíval na starce.
„Co je uvnitř?”
„Je tam tvá duše.”
Nepochopil jeho slova. Natáhl si. Voda v karafě zabublala. Tak odpornou chuť snad v životě necítil. Padl na kolena a začal zvracet. Z pusy mu tekla podivná černá kaše páchnoucí jako síra. Připomínala dehet.
„Vidíš jak je tvá duše znečištěná.”
Znovu se postavil na nohy. Stařec ukázal na jeho zvratky.
„Ta hmota. To je tvůj život. To jsou ostatky těch, které jsi zradil, těch, kterým si ublížil. Je to skvrna nenávisti, kterou si po sobě na tomto světě zanechal. Je to zlo, které si páchal. Nikdy jsem neviděl nic tak zkaženého jako jsi ty.”
Nevěděl, co na to má říct. Nevěděl, co má dělat. Stařec mu opět podal šlahoun. Uchopil jej do ruky.
„Natáhni znovu. Tentokrát bude účinek daleko odlišnější.”
Natáhl a zavřel oči. Hlava se mu zamotala. Ztratil rovnováhu. Skácel se k zemi. Nedopadl však na tvrdý kámen, ale do měkka. Do teplého měchu. Otevřel oči. Byl úplně jinde. V místnosti vydlážděné bujným porostem. Stařec zmizel. Nechápal to. Sedl si a pousmál se. V místnosti bylo několik postav. Rozeznal strašáka plněného slámou, sádrového trpaslíka, keřík s očima, vílu porostlou zeleným listím, obrovský hříbek s úsměvem na rtech, kočku chodící po dvou, malého mužíka s kápí. Všichni tancovali do rytmu. Vydávali podivné pištivé zvuky. Jako postavičky z kreslených seriálů. Začal se smát a pohupovat. Vstal a tancoval s nimi. Vřískal a dostával se do naprosté extáze. Okolí se začalo zrychlovat, nebo on zpomalovat. Všechno bylo najednou rozmazané. Viděl okolo sebe jenom barvy. Zamotal se. Hlasy těch postaviček sílily. Padl obličejem na trávu. Všechno ztichlo. Klekl si. Vedle něho už zase seděl ten stařec s vodní dýmkou. Alespoň teď nebyl na stropě. Počkat. Vlastně tu žádný strop nebyl. Nad nimi se rozléhala krásná noční obloha. Milióny hvězd. Kolem něj a toho podivína se dokola vinuly stromky. Jehličnany sestříhané do krásné špice. Hýbaly se. Chodily. Opisovaly kruh kolem nich. Neustále. Pořád dokola. Zadíval se do tváře toho starce. Usmíval se.
„Líbilo se ti to?”, zeptal se ho.
„Ano”, odpověděl mu. „Ale jenom chvilku.”
„Vše hezké trvá jenom chvilku. Tvůj život byl taky jen hezký jen chvilku.”
Nechápavě se na něho podíval.
„Proč tvůj život přestal být hezký?”
„Jak to myslíte?”
„Kde se stala chyba? Proč si začal krást? Proč si začal podvádět?”
Zamyslel se. Nic nedávalo smysl.
„Já to nevim. Nechal sem se strhnout. Potřeboval sem prachy.”
„To jsou tvé důvody? Ale, prosim tě. Ztrapňuješ sám sebe.”
„Proč mi neřeknete, kdo ste? Když už chcete moralizovat nad mým životem.”
„Já jsem tvůj rozřešitel. Já ukazuju jakým směrem se nyní budeš ucházet.”
Jeho oči zrudly. Stromky se daly na pochod kupředu. Kruh se zmenšoval. Rychle vstal a snažil se prodrat mezi nimi. Nešlo to. Byly moc blízko u sebe. Kruh se zmenšoval. Stále se zmenšoval. Stromky ho skříply. Pohltily ho. Utopil se mezi jejich větvemi…