Příliš brzy...

Anotace: Má první práce v tomto stylu - nevím, zda se opravdu jedná o povídku...

Temnota mrazivého vzduchu, temnota zvonů odbíjejících půlnoc,
temnota noční oblohy - bez slunce.
Temnota země, na níž ležela - i bílý sníh pod jejíma rukama byl temný.
Temná byla jeho slova. Temná a nesmyslná:
"Odpusť... Nechtěl jsem ti ublížit"
Temná byla cesta poutníků v útrobách noci - beze světla.
Temnota ležela jí v srdci, jako zlověstný bludný kořen.

Nechápala to, nedokázala tomu uvěřit.
Uvěřit, proč v prostřed dne náhle zmizelo slunce z oblohy, proč kroky v křupajícím sněhu se vzdalují - Pryč od její zoufalé, strachem zsinalé tváře, tak blízko země, že cítila její chladné obětí.
Nedokázala uvěřit, že to všechno není jen strašlivý sen.

Byl den a byla noc
první noc jejího života...

Jeho slova se vzdalovala, odeznívala, propadala se do noci.
"Odpust... Nechtěl jsem ti ublížit... Miluji tě, tak až nemohu dýchat... Když nedýchám, nemohu žít... Nemohu žít a milovat tě... Ještě ne... Ještě je příliš brzy..."
Ta slova nikdy nedolehla k jejím hluchým uším v bílém sněhu. Ale ona je znala. Viděla mu je na očích a věděla, že lžou...

Je těžký život poutníků v mrazivém sněhu.
Je těžký život poutníků v nočních tmách.
Je těžký život poutníků bez slunce.
A na lásku? - Příliš brzy