Vůně ozdob a jehličí

Anotace: Vánoční povídka na počest svátků nedávno minulých.

Vůně ozdob a jehličí

Hypermarket doslova tonul v záplavě světla. Svítilo a zářilo téměř všechno. Aby také ne, když přicházely nejvýznačnější svátky roku, pasované také v neposlední řadě na zlatý důl. Bílé světlo ohromných zářivek se odráželo od světlých podlah, do čehož barevné ostrůvky duhy vkládala světélka ze stromečků a visících dekorací. Ohromná prostora měla za úkol připomínat kouzelnou zasněženou krajinu plnou vloček, Santa Clausů a ozdobených stromků, jakkoliv to vypadalo nelogicky. Umělý sníh na igelitových přehozech plandal ze všech regálů a stojanů a vzduchem se spolu s povzbudivými tóny průmyslově znějících koled nesla syntetická vůně borového háje.
Tím zakletým lesem všemožného sortimentu a vypočítavých konzumních nesmyslů se prodíral bezejmenný dav, podoben poutníkům, bloudícím ztracenou krajinou za vidinou ideálu dokonalosti. Dokonalosti, po které vztáhnou ruku, vhodí ji do drátěného vozíku a pořítí se cestou necestou k pokladnám, které se ukrývají někde tam, daleko, v neznámu, jak se vypíná ten nafouknutý Mikuláš, či spíše Santa Claus, kolem něhož září nápis „Merry X-mas“, zřejmě aby si i „přespolní“ přišli na své.
„Mámí, co je to ten Me-ry?“
„To je méno. Anglický, česky je to Mařena,“ prohodila nepřítomně matka, hledíc holčičce s culíčky přes rameno do regálu.
„Aha,“ upokojila se na chvilku ratolest, mhouříc bystře oči za skly brejliček na svítící písmenka. Už uměla všechna, na první třídu byla velmi zdatná čtenářka. „A co X?“
„Nevíš, kde byla ta lesní vůně, co sme jí chtěli domů, Jarčo?“ přerušila matka.
„Ne. Co je to X? Mámí, co je to X, mámí, slyšíš, mámí?!“
„To je…“ natáhla se maminka, až jí vylezla kožešinou lemovaná bundička a odhalila holý pupík bříška, ploštěného pravidelným aerobikem, „značka pro rentgen.“
„Co je rentgen?“ poskakovala znepokojeně Jaruška u vozíku jako ustaraný vrabec.
„Víš, jak si strejda Radek zlámal nohu na horách?“
„Jo.“
„Hele, tady je! No sláva,“ oddechla si maminka a vzala sprej z regálu. Položila ho do skoro plného košíku jako poklad. Jiné prostě tak nevoněly, tenhle jediný měl to pravé a spr-...
„Ale co ta noha?“
„Jaká noha… Jo, aha, ta zlámaná. No, tak pak mu jí pan doktor dal pod takovej velkej foťák, víš, a ten vidí skrz kůži a ukázal mu, že má strejda tu nohu fakt zlomenou. To je rentgen.“
„Já chci sůšu!“ zaječela Jaruška, když viděla, že se projíždí kolem přitažlivého regálu bez valného povšimnutí. „Mámí, já jí chci! A chci taky támdletu čokoládu!“
„Vždyť už jsem toho nakoupila dost, Jarčo. Máš toho přece hodně.“
„Ale né tudle, víš?“ frflala Jaruška a její podmračený kukuč naznačoval, že začne natahovat moldánky tak útočně, jako to uměla jen ona.
„Tak jo,“ kapitulovala jako skoro vždy maminka, aby byl klid.
„Jůů,“ potěšila se holčička a poskakovala si vedle košíku dál rozverně, bezstarostně a roztomile, jako by potencionální slzavé údolí, které mohlo nastat, ani nebylo z říše možností. „A já už vim, co to je! Já to vim! Mámí, já to vim!“
Rozvážná chůze se proměnila ve sprint překážejícím davem k jedné z pokladen, kde se právě nečekaně uvolnilo po tom, co se postarší hubující pár vykodrcal se svým naloženým dopravním prostředkem, protože děda zapomněl na brambory a nechtěl pro ně jít jen tak sám, a babička nechtěla pochopit, že prý ho loupá v kříži, troubu starýho, když jich má vzít pět kilo. Tady maminka s Jaruškou zabrzdila a oddechla si, jak to krásně všechno vychází.
„A co víš?“ zeptala se přívětivě, přičemž vyskládávala na pás obsah vozíku.
„Co to znamená! Víš, co to znamená? To znamená: ‚Mařeno, máš rengén!‘“

„Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přáteléé!
Po roce
Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a véséléé!“
Doma u Modráčkových to ale tak šťastně a vesele opravdu nevypadalo, ani trošku. Možná se to v to štěstí a veselí mohlo vyklubat, nicméně zatím před vlastním aktem proklubání stála hora nezbytností a povinností, která se hrozila s hrozivým duněním zřítit na každého, kdo by se jí, bláhovec statečný, postavil do cesty. Alespoň, že ty vánoční písničky tu zněly a venku dokonce poletoval sníh. A tak se maminka Modráčková v duchu politovala, zaťala zuby, popadla znovu rejžák a jala se drhnout podlahu v kuchyni.
„Byla jsem hodná, mámí?“ přicapkala vesele Jaruška, nechávajíc za sebou na mokrém linu roztomilé ťapky, z nichž se tekutina přesunula neomylně přímo do jejích ponožek, z běli měnících odstín do světlé šedi.
„Jaruno! Nevidíš, že tu vytíram?! Podívej se na ty nohy,“ jala se svou robotu hájit maminka vehementně. „Dyť je máš na nohách deset minut a podívej se, jak jsou zaprasený!“
„Já se chtěla zeptat, jestli jsem byla hodná,“ zabublala Jaruška.
„Jdi mi z toho! Nebo tě plácnu hadrem!“
„Tátí, máma je na mě zlá,“ běžela natahovat útočné moldánky Jaruška do obýváku, kde se tatínek Modráček věnoval odpočinku a četbě denního tisku.
„A pročpak…?“ zeptal se otec.
„Jenom proto, že se ptam, jestli jsem byla hodná,“ žalovala Jaruška. „Byla, žejo, tatí? Určitě jsem musela bejt moc hodná!“
„Myslíš? Fakticky? Bylas hodná holčička?“
„Jo, byla!“ zazářila Jaruška sebevědomě. „Protože dostanu barbuchu. Princezňáckou, a taky její auto a taky koně a k tomu eště skříňku se šatama a-…“
„A vod koho?“ zajímal se tatínek, když dohonil rozjetý vlak dceřiných myšlenek, jenž mu zatím úspěšně unikal.
„No… vod Ježíška, napsala jsem mu dopis, tak to teď musí přinést,“ zatvářila se Jaruška jako reklama na zubní pasu, ceníc širokou mezeru na spodním patře vpředu, kde jí vypadaly tři zuby. „Protože jsem byla hodná!“ dodala důrazně, aby snad nedošlo k mýlce.
„Tak barbuchu. A k tomu eště princezňáckou,“ povzdechl si tatínek. Měl dojem že jen kvůli téhle šíleně módní a „trendy“ hračce, kterou prostě musela mít tou dobou každá holčička, mohla přežít do další fáze svého vývoje zdravá, radostná a emocionálně a intelektuálně stimulovaná. Tak to alespoň vypadalo. Taky podle toho hračka stála, suma byla horentní, nadto k její gumo-plastové nádheře bylo možné dokoupit přehršel vymožeností, v nichž a na nichž se mohla panna prohánět, koupat, houpat, do nichž se mohla oblékat, jimiž se mohla česat, malovat a obveselovat, když jí zrovna bylo smutno. Z tajené společné nenávisti s maminkou přezděli a zkomolili panenčino jméno na barbuchu. A ta nejdražší a nejkrásnější, se šaty nejnádhernějšími, z pravého sametu a hedvábí, samé stříbrné nitě a flitry, byla prostě barbucha princezňácká.
„A taky to auto,“ téměř slabikovala Jaruška, jako by mluvila k zaostalci, jenž není s to pochopit a zapamatovat si vše korektně, „a koně a šaty a kosmetickej kufříček! A plážovej stan. A pak taky chci lyže, korálky do vlasů, krabičku, co hraje a točí se v ní baletka, a pak taky zlatej řetízek. Srdíčkovej!“
„Na zlato jsi ještě malá, Jaruško,“ zavrtěl tatínek automaticky hlavou.
„Ale ne, nejsem,“ zavrtěla po jeho vzoru hlavou i dcera věcně.
„Ale jo, JSI,“ zdůraznil tatínek. „Zlato je pro větší holčičky.“
„Jenže Sabinka ze školy,“ vytasila Jaruška trumf, „ho TAKY má.“
„Vždyť už takhle určitě dostaneš spoustu super věcí, holčičko, tak nezlob se zlatem. Povyrosteš, a potom můžeš nosit takový cingrlátka, až tě to bude mrzet.“
„Ne! Já nechci čekat. Já chci hned.“
„Jarčo! Jakpak to zase mluvíš?“
„Ale já jsem byla hodná,“ nasupila se Jaruška, „a dárky mi přinese Ježíšek! A Ježíšek mi to dá a nebude se ptát tebe, ani mámy, protože se nemusí ptát! Nikoho se nemusí ptát vůbec na nic, abys věděl! Dá mi to!“
„Teď teda moc hodná nejsi,“ zamračil se tatínek a třepnutím přeložil noviny, „třeba taky nedostaneš nic, jestli jsi byla celej rok takhle hodná.“
„A dostanu, abys věděl!“ popotahovala už Jaruška s tvářičkou, zkroucenou spravedlivou záští. „A nebavim se s tebou! Fchm!“ zvedla ufňukaný nos a pohrdlivě si odfrkla. Odkráčela jako královna do svého pokojíku, kde otevřela prudce skříň, vytáhla svůj dětský kufřík – papírák a strhla vyrovnané hromádky ošacení. Začala je bez ladu a skladu, hlavně ty menší, cpát do kufříku.
„Nabal si teplý ponožky, jestli už zase vodcházíš,“ zjevil se ve dveřích tatínek. „Noci už jsou chladný, padá sníh a krysy ti pod mostem ukoušou prstíčky.“
„Fchm!“
Kanape z obýváku zase vrzlo. Jaruška, když se urazila až do morku kostí, často cpala do kufříčku své prádlo, jak viděla ve filmu, připravena opravdově odejít. A za sebou nechávala před prádelníkem spoušť, z níž se mamince ježily vlasy hrůzou.
Dneska to ale bylo jiné, dnes byla zasažena její nejniternější důstojnost! Bylo jí nespravedlivě vyčteno něco, s čím přece rodiče nemají vůbec nic společného a tak o tom nerozhodují. Chtějí jí vzít to, nač má vlastně právo, protože byla celý rok vzorná a hodná, a co je nemusí vlastně ani zajímat. Jaruška posledním pohledem pohladila svou postýlku, vědoma si faktu, že dnes, ani nikdy jindy, už v ní spinkat nebude, protože navždycky, navěky věků odchází. Natáhla si svetr, upravila brejličky a krokem staré zkušené tulačky vykráčela předsíní. Odemkla dveře potichu, ale v kuchyni stejně hrála hudba a tatínek začal klimbat. Pantoflíčky zapleskaly na chodbě a dveře se s tichým klapnutím zavřely.
Svět čekal jen na Jarušku!
Všechno ovšem začíná prvním krokem, který vedl k zábradlí. Uslzené oči mátly, ale spravedlivý hněv hnal kupředu. Schod za schodem míjel a svoboda byla na dosah ruky, ale o patro níž stála v cestě, opřená o stěnu, podivná postava, zahalená do kabátu a střapatého vlňáku, nad nímž byl naražen baret. Pod ním se jako nepřátelský dalekohled blýskala skla silných brýlí a trčel bambulatý nos. Mimo to se kolem rozléhal chrčivý, překotný dech a podivný zatuchlý pach, který Jaruška neměla ráda.
Paní Vocásková.
„Copak, copak, holčičko, kampak sis takhle vyrazila s tim kufírkem?“ zahuhňala svým typickým hlasem. „Venku je učiněná sybérije, že by ani toho psa nevyhnal, jo, jo.“
„Když voni mi říkají, že mi to Ježíšek nedá,“ žalovala Jaruška, které to všechno začínalo být hlavně líto.
„A co ti nedá?“
„No, to… princezňáckou barbuchu a… a… ta-ky zla-tej řetízek se srdíčkem.“
„Na zlato jsi ještě maličká holčička,“ vysoukala zpod vlňáku paní Vocásková i svůj blahobytný úsměv mezi povislými tvářemi, zubní protéza hřejivě blýskla.
„Ne a ne! A nejsem!“ dupla si Jaruška, protože ji zlobilo, že jsou všichni jako navedení. Co na tom mají? Přece Sabinka ho má taky! A když ho může mít Sabinka, tak ani Jaruška není žádné mrně. Proč to všem není jasné. „Vůbec nejsem malá, abyste věděla! A já ho chci a byla jsem hodná a Ježíšek mi ho dá! Takový to pěkný srdíčko, třpytivý a s kamínkem, co je jako diamant, na zakroucenym řetízku! Dá mi ho, protože se nikoho na nic neptá, protože je Ježíšek! Nikoho nemusí poslouchat a dá mi ho, když budu chtít!“
„Jejej, jejej,“ zaševelila paní Vocásková, „tak takhle ty jsi hodná? Tak takovejm nezpůsobnejm holčičkám ale Ježíšek nepřinese přece nikdá nic.“
Jarušce vyhrkly slzy, jak jí i ta zlá stará a hloupá babka ubližovala. Ona byla hodná, ve třídě je nejlepší ve čtení a skoro i ve psaní, paní učitelka jí jen chválí, jak je šikovná, chodí na hudebku a za to všechno nemá nic mít? Taková nespravedlnost.
„Fchm!“ použila svou mocnou zbraň, která spolehlivě zabírala na oba rodiče, třebaže si pohrdlivě odfrkla a zvedla nosánek přes stružky slz.
Na paní Vocáskovou to ale nezabralo.
„Takovejmhle urážlivejm malejm holčičkám nejen, že Ježíšek nepřinese nic,“ naklonila se k ní, hypnotizujíc ji zblízka skly brýlí jako hadíma očima, „ale víš co eště? Když je holčička zlobivá a zlá a utrhuje se a uráží, tak se Ježíšek moc zlobí a je z něj najednou učiněnej bubák! A nejenom, že nepřinese takový holčičce prachnic, ale von si jí vodnese navždycky s sebou pryč a už nikdy se nevrátí k tatínkovi a k mamince!“
„Jéjéééé…“ vyjekla Jaruška poděšeně, ale to se o patro výš už jako na povel doširoka rozletěly dveře.
„Jaruno!“ pár skoků po schodech a už ji popadla tatínkova ruka.
„Máte ale tak pěknou holčičku,“ žvatlala už znovu bezstarostně paní Vocásková, „celej vy, pane Modráček, ouplně jako bych vás viděla. A jak už je, panečku, chytrá.“
„Jo, to je,“ připustil tatínek, strkající nenápadně Jarušku po schodech nahoru, „jenom trošku zlobí, paní Vocásková, víte?“
„Jeminkote, to přece každý dítě, no né?“ blýskla se zase protéza. „Zlobějí, zlobějí, ale potom zlobit přece jenom přestanou, protože jim to pánbíček řekne.“
„Jo, jasně, nashle,“ volal tatínek už od dveří a pak je zavřel.
„Tatí…“ brečela už Jaruška na celé kolo. „Vo-vona ří-říkala…“
„Jaruško, ty nás přivedeš do blázince…“ klekl si k ní tatínek. „Jak ses mohla jen tak sebrat a mírnix – dírnix si jít ven?“ Ohlédl se po mamince, která pohledem vítala svou dcerku, jako by se s ní už byla navždy rozžehnala, a vzápětí ji uchvátila do milující mateřské náruče.
„Jehéé,“ naříkala Jaruška, „vo-vona říkala…“
„Kdo co říkal, Karle?“ zbystřila maminka.
„Ale nic, na schodech jí naštěstí zbrzdila stará Vocásková,“ mávl rukou tatínek.
„Ježíši Kriste, ta potrh-…“ chtěla spustit maminka, ale poté přehodnotila sdělení a slovník kvůli Jarušce, „zvláštní stará paní? Bůhví, co mohla Jarče napovídat.“
„Asi nic moc, byla zase taková vyzubená, však to znáš. A ty, Jarčo, poslouchej, tohle už nám nikdy nesmíš udělat, jo? Dneska to necháme bez naplácání, protože já i maminka jsme rádi, žes neutekla dovopravdy. Ale eště jednou něco takovýho uděláš a dostaneš vejřez, že si tejden nesedneš, rozumíme?“
„Jo,“ špitla Jaruška a v duchu si říkala, že by už na chodbu ten večer nevyšla, ani kdyby tam byly hromady barbuch i s autíčky a všechno k tomu lemované hromádkami zlatých řetízků se srdíčky s pravými diamanty.

Začalo sněžit. Konečně se země pokryla vrstvou bílého nadělení, takže mohla drobotina vytáhnout ze sklepa boby, sáně, klouzáky a podprdelníky, přičemž každé místo, které bylo alespoň trošku z kopce, se stalo jízdní a závodní dráhou, na níž se závodilo tak vehementně, až skrze pečlivě uklouzaný sníh začala nakukovat i hnědá tráva, co že se to venku na světě děje. Radost pak byla přinejmenším dvojnásobná, když došlo k tomu, k čemu pravidelně docházelo každou zimu, když se blížily nejočekávanější dětské svátky roku.
Prázdniny!
Oslavené koulovačkami asi u všech škol, co jich jen je, přičemž hrdinnější a odbojnější rekové si jako terč vybírali i budovu školy, její furiantské nápisy na plechových cedulkách či přímo okna tříd, nevědomí si v tu vzácnou chvilku nevyhnutelnosti, s níž se za pár dní do školních škamen vrátí, načež jim bude každá koule tvrdě spočítána.
Za pestrobarevným davem, jenž vlál bambulkami, šálami a rukavicemi na barevných špagátcích, se plouhala jedna postavička, která si cestu před sebou mrzutě prokopávala sněhovou nadílkou, až se jí pytlík na bačkory divoce bimbal, zavěšený na červené aktovce. Ta malá černá tečka na zlatém poli všeobecné radosti z nadcházejícího volna a Vánoc si pro sebe potichu brumlala nově vynalezenou mantru:
„Blbý Vánoce…!“

„Proč tu pořád musí hrát tohle?“
„Ale Jarčo, vždyť jsou Vánoce za dveřma, ne? Bude to všechno krásný, bílý, tak se k tomu hodí i koledy. Aby byla ta správná atmosféra, aby se nám to všem líbilo. Přece už se taky těšíš, ne? Na stromeček a dárečky a tak…“
Jaruška by v ten moment vyskočila, jak ji to příjemně zamrazilo. Dárečky! Ale potom v ní ta divoká radost zase o poznání usedla a udělala místo pocitům racionálnějším. „Hm,“ řekla. „Mami, a musejí bejt Vánoce?“
„Jak to myslíš?“ otočila se maminka od plechů s cukrovím, které fofrem dopékala, protože jako vždy jí to vycházelo až na poslední chvíli. „Copak ty je nechceš?“
„No… vlastně ani ne,“ nasadila Jaruška široký úsměv, protože doufala, že už maminku chytila a že to bude jako většinou, když si chtěla něco prosadit. Jakmile se myšlenka uchytí a je řádně podpořena, věc už jako by byla vyřízena.
„To…“ vydechla maminka, „ses zbláznila? Co je to s tebou, Jaruško?“
„Já nechci Vánoce. Tenhle rok je nebudu mít, tak nebudou.“
„Tak to počkej, holčičko,“ zarazila ji maminka rukou v kostkované chňapce, „já nevím, co tě to zase popadlo, ale to přece nejde, jen tak všechno zbořit! Proč já teda dělám to cukroví? Proč jsem vyzdobila celej byt? Proč jsem ti šila ty nový šaty? Abys ty řekla, že prostě nechceš a všechno se může jen tak vyhodit?“
„Ale když já nechci, takže Vánoce bejt ani nemůžou,“ vysvětlila Jaruška svou tezi, podle níž byla omluvitelnost Vánoc pouze v osobě dítěte v rodině, které po nich touží.
„A co my? Co já a tatínek? Na nás nemyslíš? My taky chceme mít Vánoce, taky chceme mít hezký svátky, dárečky. Já už vopravdu nemám slov, jak umíš bejt sobecká, Jaruno! Nechceš nám taky dopřát trošku něčeho hezkýho? To myslíš, že všechno se pořád točí jenom kolem tebe? Tak to se teda pleteš, drahoušku.“
Jaruška popotáhla a spustila slzičky. Utekla do pokoje, aby si to všechno promyslela. Zanechala za sebou naprosto zkoprnělou maminku, která si připadala jako ve snách a většinu času, než se vrátil její manžel z práce, prostě proseděla u stolu za majestátné melodie známých koled. Nebylo jí jasné vůbec nic, neuměla si představit, co se její dceři honí v hlavě, aby dokázala takhle uvažovat. O Vánocích, o svátcích, na které se každé dítě jen třese.
Když klíč zarachotil v zámku, vyběhla tomu zvuku maminka v ústrety.
„Ahoj, Petruš,“ naklonil se manžel samozřejmě pro uvítací pusu.
„Tak si představ, že ta naše Jaruš nechce Vánoce,“ nahradila ji však manželka bleskově. „Řekla mi, že je vlastně ani nechce, tak že jako nebudou…“
„Cože? To jako dovopravdy? Nechce? Není jí nic…?“
„Já nevim, prosím tě, jdi se na ní podívat. Mně je do breku… Se tak snažím a…“ tvářila se maminka sklesle a bolestně.
„Jaruško!“ volal tatínek, když bral za kliku. „Maminka říkala, že nechceš Vánoce.“
„No…“ zakolísala Jaruška, která měla dlouhé chvíle k přemýšlení nad svým jednáním a hlavně tím, co by přinesl tenhle podivný odpor k Vánocům, „už docela jo.“
„To jsem si oddechl,“ pohladil ji tatínek po hlavičce, spokojený sám se sebou, jak to najednou všechno jde, když to vezme do ruky chlap.
Jak asi jenom vypadá, uvažovala ale Jaruška, když tatínek zavřel dveře do jejího pokojíčku. Jak jenom může vypadat…? Malej, hrbatej mužík s hranatou hlavou a bílejma očima a velikou ošklivou pusou s ostrejma zubama a dlouhatánským jazykem… Šedivej, porostlej chlupama, a na rukách určitě dlouhatánský prsty s černýma drápama.
Nebo ne…?
Jak jenom ten Ježíšek může vypadat…?
A odnáší si holčičky s sebou. Navždycky, už nikdy neuvidí tatínka a maminku.
Jaruška zabořila hlavu do polštáře a potichu se rozvzlykala.

V kuchyni se mluvilo nábožným šeptem. Nesmělo se riskovat, že byť jen srozumitelné sousloví zaletí k nepovolanému oušku. Vždycky, když se mluvilo o dárcích a zdobení stromku, se u Modráčků mluvilo jen šeptem, protože nic z toho vlastně tatínek a maminka Modráčkovi neměli „na svědomí“. Ani dárky, ani stromeček, to všechno nosil Ježíšek. Jak těžké je ale v předvečer ozdobit stromeček, již ozdobený jej nacpat do skříně, zavřít, zamknout a druhý den uhlídat před všetečnou malou agentkou, to si ale neumí představit, kdo nezažil. A přitom klíč musí v inkriminované skříni zůstat, protože kdyby zmizel z klíčové dířky, bude to malé zpravodajské službě nápadné. Stejně tak se balily dárky – po pozdních večerech. Ony vlastně doma neměly správně být ani vánoční balicí papíry, protože ty taky přinese Ježíšek, který, chudák, obstará vlastně všechnu těžkou práci.
„Kam jsi dala ty papíry, Petro?“
„No, přece jako normálně, k povlečení a taky do knihovny, za cestopisy.“
„Ty u povlečení jsem našel, ale v knihovně nějak… nejsou.“
„Neblázni mi hlavu,“ pohodila maminka kaštanovými loknami, „vždyť jsem je tam sama dávala, vlastní rukou.“ Po krátké inspekci v obýváku ale musela uznat, že papíry tam skutečně nejsou.
„Kde by mohly bejt?“ povytáhl obočí tatínek. „Hmm…“
„Myslíš na to, na co já?“
„Hmm, Jaruška je už hodně dlouho nějak potichu.“
„Přesně!“
Přepadový oddíl se nenápadně přesunul ke dveřím do dětského pokoje a potom bez varování vstoupil dovnitř. A strnul, protože podlaha byla jedna změť počmáraných papírů, mezi kterými se skvěly právě archy vánočního.
„Jarčo, co to vyvádíš?“
„Kreslim,“ ukázala pastelkou malá umělkyně. „Našla jsem tydle velký papíry, protože mi už došlo místo ve skicáku. K čemu byly u těch knížek?“
„No, víš, přece pro Ježíška.“
„Proč?“
„Aby mohl,“ vytrácel se hlas tatínkovi, ale vzápětí jej osvítil duch svatý, jak se na Vánoce sluší, „ozdobit stromeček a potom ho postavit na papír, aby nám nepadalo jehličí na koberec, víš?“
„Hmm,“ zabručela Jaruška a dál čmárala černou pastelkou po papírech.
Všechny kresby ukazovaly vlastně v mírných obměnách jen jednu odpudivou, hrbatou figurku, která se kroutí a poskakuje kolem zeleného vánočního stromku s hvězdou na špičce, posetého barevnými koulemi. Tohle umělecké vyžití ale bylo rodičům více než podezřelé.
„Copak jsi to tu namalovala?“ ukázala maminka na jedno z nejpitvornějších ztvárnění neznámého hrbatce, na něhož jen pohled nutil ty nejbizarnější otázky.
„Ježíška…“ hlesla Jaruška a zvedla od papíru zarudlé oči.
„Tohle přece není Ježíšek,“ vložil se i tatínek.
„Ale je!“
„Ne, není. Chceš, abych ti o Ježíškovi vyprávěl? Jo? Tak pojď sem a hačni si vedle mě jako hodná holčička. Já ti řeknu, jak to všechno vlastně dovopravdy bylo, abys věděla.“
Maminka se spokojeně usmála a potichu zavřela dveře, aby se vrátila k hromadě práce, která zbývala v kuchyni. Byla si jistá, že manžel to jejich dcerce vysvětlí víc než uspokojivě, čímž určitě zažene všechny chmury a příšerné představy o poslu dětské radosti.
Když tatínek Karel vstoupil s výrazem objevitele nových světů do kuchyně, přivítala ho maminka teplým, něžným pohledem, takovým, jakým se na sebe už dívali od doby, co měli Jarušku, jen zřídka. Objala ho a vtiskla mu polibek, protože se zrovna cítila šťastná, že má doma tak šikovného a chytrého chlapa, že vybrala svému dítěti toho nejlepšího tatínka na světě, který je nikdy nenechá ve štychu. Maminkou Petrou zmítaly záchvěvy vánoční euforie natolik, že nebýt Jaruška doma, snad by byla i zapomněla na rozdělaný předvánoční úklid. Takhle se ale na sebe s tatínkem jen vřele a láskyplně usmáli a maminka seděla tatínkovi na klíně až do chvilky, kdy z trouby o pomoc zavolala hotová várka cukroví.
„Ty jsi stejně skvělej chlap, Karle,“ pravila vážně.
„A ty skvělá ženská,“ oplatil tatínek. Potom vstal, zanechal maminku kralovat v kuchyni podle libosti, a šel se podívat do pokojíčku, jak se má poučená Jaruška. Opatrně dvakrát ťukl na dveře a potom vstoupil, hřán pocitem dobrého rodiče.
Jaruška kreslila pořád. Vyprávění samozřejmě upravilo její náhled na věc, jak se také dalo očekávat. Odpudivé monstrum bylo nově doplněné o zakřivené trny, které mu rostly ze šišaté lebky a pařáty, ze kterých odkapává krev.

Vánoce jsou pod vším tím nádherným pozlátkem ale i svátky zpřetrhaných přátelství.
„Uděláme mu bublinky, tatí? Aby se mu dobře dejchalo?“
Kapr si plul vanou s malátnou majestátností, podpořenou zpitoměním přítomností pomalu vyprchávajícího chlóru a nedostatkem kyslíku. Byl to kusan, měl podle prodavače dobrých pět kilo. Zlatozelené boky vypadaly jako kovové, jen ocasní ploutev měl potrhanou a na jednom místě dokonce krvavou.
„Jo, přinesu vzduchování,“ souhlasil tatínek, který, veden svou útlocitnou povahou, zakoupil před třemi lety vzduchovadlo do středního akvária, které pravidelně nořil k vánočním obyvatelům vany, aby jim to čekání utíkalo příjemněji.
„Von je zraněnej, můžeme mu to zalepit náplastí?“ soucítila i Jaruška, cachtajíc se jednou rukou ve vaně, přičemž přejížděla špičkami prstů po hladkém a pevném kapřím těle.
„Nemáchej se tam, víš, co říkala máma! Kapříka nemůžeme zalepit, pod vodou by mu to stejně nedrželo.“
„Tatí?“
„No?“
„K čemu ho máme…?“
„Hm… přece k jídlu, ne?“
Jaruška zesmutněla. To se jí dělo pravidelně každý rok. Když se rychle skamarádila s novým zvířátkem, které pro ni mělo nesmírnou vzácnost, tak jí bylo vyrváno z náručí a následně podrobeno exekuci v koupelně, při níž ona většinou trucovala v pokojíku. Nicméně smažený a vonící kapřík se již opět těšil z jejího kamarádství.
„Kdyby ty Vánoce nebyly, tak bych si ho mohla nechat,“ nadhodila.
„Nezačínej zase,“ zarazil tento směr vývoje jejích myšlenek v zárodku tatínek, „Vánoce prostě jsou a budou. Tečka! Kapřík je k jídlu, doma si ho nechat nemůžeme.“
Než mohlo dojít opět k nějaké emocionálně vyhrocené situaci, zazněl ode dveří zvonek, jehož původcem musela být osoba v ten čas nejočekávanější.
„Babi!!!“ zaječela Jaruška a upalovala předsíní ke dveřím, než se k nim mohla dostat maminka z kuchyně, o tatínkovi v závěsu ani nemluvě. „Ahoj, babi!!!“
„Jaruško, ty moje holčičko zlatá! Ahoj. No, ty rosteš jako z vody,“ pusinkovala ji babička srdečně. „Co já se na tebe natěšila.“
„Já taky!“ dotvrzovala holčička své vyhlížení babičky.
„Ahoj, děti!“
„Čau, mami,“ byl tatínek stejně šťastný jako Jaruška.
„Dobrý večer,“ usmála se i maminka. „Jakpak se vám jelo, maminko?“
„Ale, děvče, to víš, starej člověk. Už toho moc nevydrží. Ty vlaky jsou dneska taky takový divný, buď tě upečou, nebo je to jak v ledárně,“ mávla rukou babička a už nesla tašky do kuchyně, před čímž tatínek vědoucně uklidil Jarušku do pokojíku, aby nechala babičku převléknout a potom že s ní může být celý večer.
Babička přijela. To znamenalo, že za dva dny bude Štědrý den.
Jaruška se podívala do tmy za oknem. Ani nepomyslela na to, pobíhat bytem jako vždycky a vykřikovat své těšení se na Vánoce, v nichž nezastupitelnou roli hrála samozřejmě přinejmenším střední velehora dárků.
Červený sněhový přísvit vypadal najednou tak… strašidelně.

„Krásné štědré ráno, Jaruško!“ volala maminka v kuchyni, jak zblýskla dcerku, jak se v pyžamu s obrázky svým obvyklým ranním krokem potácí ke stolu, protírajíc si ještě oči, zalepené spánkem.
„Brérán…“ hlesla nejasně a posadila se na židli, pokládajíc lokty s výrazem stoleté stařenky na umělohmotný ubrus se vzorkem sedmikrásek. Opřela si hlavu do dlaní, ale maminka byla v úplně jiném světě, ve světě plném koled, znějících ze starého kazeťáku na lednici. Slavnostně tanečně plula kuchyní, předloha všech hospodyněk, když cítila, kterak byt jí opečovávaný svátečně dýše.
„Dáš si kakajíčko?“ ptala se přes rameno. „A k tomu bábovku? A cukrovíčko? Nebo rohlík se šunčičkou?“ Znělo to, jako by recitovala nějakou rozvernou básničku.
„Já nechci, nemám hlad,“ broukla Jaruška a nasadila si brejličky.
„Měla bys něco papat,“ namítla maminka, otáčejíc proti dcerce krásu své sváteční zástěry, která jinak zaujímala čestné místo ve skříni. „Je ti něco?“
„Dobré jitro,“ přála v tu chvíli i babička, „copak je s naší maličkou?“ zajímala se hned mezi futry. „Snad nebude nemocná, když je tu ten nejkrásnější den z celýho roku?“
„Dobré ráno, maminko,“ věnovala i tchýni maminka úsměv jako ze žurnálu. „Jaruška nechce snídat… Tak mám starost, jestli s ní něco není.“
„Já prostě jenom nemám hlad,“ pokrčila rameny Jaruška, toužící po tom, aby se celý výslech co nejrychleji skončil. Nervózně postrkovala prstíkem hrnek kakaa, který před ní maminka nesmlouvavě postavila.
„Ale, tak jí nech, Petruško,“ mávla rukou babička, „mladýmu to neublíží, když si pročistí bříško, protože večeře bude, jak zákon káže,“ mrkla spiklenecky na Jarušku, která ale koukala bezkrevně, bezbarvě a bezvýrazně. „A taky uvidí zlatý prasátko!“
„Tak jo, jak myslíte,“ pokrčila maminka rameny. „Ale kakajíčko si vypij, jo? Je slaďoučký, určitě ti bude moc chutnat.“
„M-hm,“ bručela už z hloubi hrnečku Jaruška, načež si otřela mušketýrský kakaový knír a odebrala se zpět do svého pokojíčku. Tam se způsobně převlékla a sedla si na postel. Povzdechla si a podívala se na svůj barevný budík. Hodiny běžely jako střelené. Jak by teď vyměnila tenhle zbrklý čas za ty nekonečné chvíle, z nichž se jí Štědrý den zdál se skládat v letech uplynulých. Vzala si do náruče panenku a zalezla až do rohu ke stěně, těsně vedle své postele. Namáčkla se tam a zírala do bílého světla za oknem, rušeného jen poletujícími vločkami.
„Vypadá nějak marodná,“ zasmušila se babička v kuchyni. „Aby to tak byla nějaká ta chřipka, teď je toho všude plno. Chudinka malá.“
„Jo, kdo ví… Snad se z toho vyhřeje, když je teď doma,“ pokrčila maminka rameny.
„A co Karel, ví to?“
„Asi jo. Teď hlídkuje u skříně v obýváku, však víte. Jenže letos jako by to bylo k ničemu, úplně zbytečný. Jarča jindy poletovala po bytě jako raketa, všude jí bylo plno, všude nakukovala, všechno kontrolovala, ale dneska? Ani vidu, ani slechu,“ povzdechla si maminka. „Má teď asi takový špatný období. Víte, co se taky stalo?“
„Copak?“
„Začala si, chudinka, představovat Ježíška jako takovou hrbatou, paťatou potvoru. Kreslila ho takhle po hromadě papírů. Možná je špatná z těchhle hloupoučkejch představ. Ale aby se dítě bálo Ježíška? To jsem ještě nezažila.“
„Kdo ví, čeho všeho se děcka umí bát?“ pokývala mudrcky hlavou babička. „Jen počkej večer, to jí to vyléčí, ani nebudeš stačit mrkat,“ zasmála se s pevným sebevědomím. „Včera se nám ten stromek tak poved, no, je k zulíbání. Tak krásnej.“
„Ještě že tu jste, maminko, díky tomu jsme mohli jít pak balit dárky a nechat dozdobení na vás. Jo, holt jste ještě z tý pořádný ‚starý‘ školy. Takovej stromek já bych nazdobit neuměla.“
„Ale di,“ odháněla od sebe babička všechnu chválu, ale v duchu ji to těšilo. „Hlavně, že to všechno máme hezky pod zámkem, připravený, jenom vytáhnout a zapnout. A já mám taky ještě jedno překvapení na večer,“ mrkla na snachu.
„Super. No, večer to snad už bude všechno lepší, večeře, salát, kapr, řízečky…“
„Neboj, Petruško, sehraju to jako z Národního dívadla,“ ujišťovala babička.
„O to strach opravdu nemám, maminko.“
„Ale tváříš se nějak zasmušile, děvče,“ poplácala ji babička po ruce.
„To víte, Kája šel na kapra do koupelny…“ vypravila ze sebe maminka. „Tajně a potichu, no, ještě štěstí, že Jarča je dneska zalezlá v pokojíčku. Jinak by tu už lítala kolem dveří a ječela, že jí zabíjejí kapříčka.“
Několik tlumených tupých ran svědčilo o tom, že exekuce právě proběhla, koupelna se tím okamžikem stávala tabu, oblastí smrti a zmaru, z níž za drahnou dobu vykročí krví a potem zbrocený katan, nesoucí chladnou, oškrábanou mrtvolu v jedné a na uzel zavázaný tajemný černý pytel ve druhé ruce. S unaveným výrazem položí mrtvé rybí tělo na širokou mísu na kuchyňské lince, otře si hřbetem ruky ve žluté gumové rukavici čelo a odhodí do dřezu zaneřáděný tenký, jako břitva ostrý nůž. A maminka si zase pomyslí, jestli ho rovnou nemohl umýt v koupelně, načež se s děsem v očích jde podívat na popraviště, jež je jejím úkolem zbavit všech stop vraždy a plenění.
„Ach jo,“ povzdechla si maminka procítěně.
V té chvíli jí stav, že Jaruška je zalezlá ve svém pokoji, tak nějak mimoděk vyhovoval, protože měla o starost míň a nemusela se bát, že bude při cídění tratoliště krve muset ještě poslouchat dceřiny nářky na krutost zlých rodičů.

Televize hrála pohádky a vůbec pořady rázu veskrze rodinného. V tak slavný den se snad mezi slušnými lidmi ani nic jiného nesluší. Dokumentární kanál tedy vysílal zrovna jakýsi černobílý dokument o vylodění v Normandii, nicméně nikoho by ani nenapadlo, aby cosi takového sledoval. Tatínka Karla to nezajímalo a Jaruška by byla hlasitě projevila svůj nesouhlas. Kdyby byla v obýváku.
Ale nebyla.
Seděla v pokojíčku a tichounce si hrála zádumčivou hru s panenkami, které se většinu času objímaly, byly na sebe hodné a za ručičky k sobě přivázané provázkem.
Neměly žádné Vánoce, vůbec ne.
Měly jen tak obyčejný den, kdy dělají jen obyčejné věci. Dokonce jdou i do školy, vůbec nemají prázdniny a nikdo nepřijde, aby je třeba někam odnesl.
„Jaruško,“ otevřely se dveře a zjevily nesenou sklenici se šťávou, „bumbání!“
Maminka nad tím žasla už od rána. Jako by jí vyměnili dceru, tohle přece nemohla být stejná Jarča jako minulé Vánoce! Nebylo s ní k vydržení, nebylo kam šlápnout, aby se tam nemotala se svými úvahami o dárcích, o jejich kvalitě a množství. V kuchyni nebylo místo, kde by se nezjevila, oďobávajíc všechno od cukroví a rozinek z vánočky až po krájenou cibuli a stroužky česneku.
„Nebolí tě něco? Nebolí tě bříško?“ ptala se starostlivě maminka.
„Ne, nebolí,“ odmítla Jaruška hlasem na hranici spravedlivého nakvašení. Ostatně všechny tyhle problémy a bolesti nemusela mít, kdyby se pro jednou přehlédly Vánoce! Ale když to nejde, tak ona si tu prostě sedí a hraje si a nepotřebuje a nechce s nikým mluvit.
„Tak si hezky hraj. Večeře bude asi tak za hodinku, jo?“
„Hm,“ broukla dcerka a mrkla kradmým pohledem za okno. Venku už byla tma a zase takové to nepříjemné červeno. Ale co? Kdo by se o to staral?
„Pitomé Vánoce,“ odfrkla si Jaruška škrobeně a spisovně hlasem pana Smolíčka, plastového a černovlasého. „Co vy se o tom domníváte, slečno?“
„Viďte, pane Smolíčku? Že jsou pitomé?“ takala kamarádka páně Smolíčkova, slečna Nezbytová, až se jí kývala vlnová paruka, náhrada za vyškubané vlásky.
„Moc pitomé,“ potvrdil pan Smolíček. „Že to svět neviděl. Proč vůbec jsou?“
„Vlastně ani nevím,“ kroutila za asistence malých prstů slečna Nezbytová hlavou. „Asi proto, že jsou dospělí hloupí a nechtějí nic chápat,“ vzdychala bolestně.
„A chcete něco od toho…“ zaváhala i v roli Jaruška, „Ježíška…?“
„Ne, pane Smolíčku, co bych mohla chtít? Já všechno mám a nic jiného nepotřebuji. Pro mne letos Vánoce ani nejsou. Nechci je, nemám na ně chuť.“
„Já také ne,“ poskakoval pan Smolíček. „Tak Vánoce nebudou, ano?“
„Ne, samozřejmě, k čemu by také byly, když je tu nikdo nechce?“
„Tak to se nemusíme vůbec… ničeho a nikoho bát, viďte, slečno Nezbytová?“
„Ne, nemusíme, pane Smolíčku. Není koho, nikdo totiž nepřijde… a nikdo nikoho nikam neodnese, protože jsou to všechno jen pitomé hlouposti,“ dotvrdila panenka.
Jaruška se zasmála.
Nebyla v tom sama, hned to všechno vypadalo jinak, veseleji. Ono to třeba nebude všechno tak hrozné. Přece ona, Jaruška, Vánoce nechce mít. Může tedy dělat, jako že si je přeje, ale když je ona nechce, tak přece nebudou. A Ježíšek nepřijde! To musí být přece každému jasné. A pak už jen bude moci hrát stejně překvapenou, jako budou táta s mámou a babičkou, až nebude nic, ani stromek, ani dárky. Nebude nic, ale ona za to nebude moct, protože Vánoce vlastně chtěla.
„Mámííí!!! Já mám hláád!“ vyletěla Jaruška z pokoje jako řízená střela, až tatínkovi zaskočil zamilovaný vanilkový rohlíček a babička se spokojeně usmála, jak se to všechno hezky řeší a vrací do starých kolejí. Potom tatínka praštila do zad, aby drobeček vyklouzl.
Za necelou hodinku opravdu už rodina svátečně vyšňořená seděla kolem stejného stolu, na nějž ráno Jaruška bryndala kakao, ve stejné kuchyni, nicméně ve stylu přinejmenším velice kulturním. Tatínek se choval důstojně, měl kravatu a babička nový svetr. Jaruška seděla způsobně v nových šatičkách s nadýchnutými balonovými rukávy, celá hrdá na to, jak jsou krásně kulaté a naducané. Maminka, celá ruměná, postavila na stůl mísu s rybí polévkou a na stolek vedle sebe připravila vše ostatní, aby nikdo nemusel při jídle vstávat.
Tatínek si odkašlal, jakmile byly talíře s polévkou zdárně rozdány:
„Echm, echm. Přeji vám dobrou chuť a šťastný Štědrý večer!“ pravil.
Maminka s babičkou odpověděly podobně slušnou formulkou a Jaruška se už hihňala do talíře, nabíraje si první lžíci, a až po napomenutí vzpomněla slušného chování a přidala se k přání. Potom už se pustili do jídla a polévka zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Nadešel čas kapra, řízků a bramborového salátu. Jaruška snědla jen kousíček, nemohla nedočkavostí ani žvýkat. Loupala očima po tatínkovi, který si svou porci náležitě vychutnával. Už chtěla být po večeři, aby se potvrdila její úžasná úvaha.
Tatínek si všiml dcerčina neklidu a spokojeně mrkl na maminku.
„Jen si přidej, co hrdlo ráčí, Jaruško,“ řekl, aby ji poškádlil.
„Já nechci.“
Maminka skládala příbor, babička taky, ale tatínek se v poslední fázi pohybu složení vidličky a nože do zakončovací figury zarazil. „A to já zase jo,“ natáhl se ještě pro pěknou porci kapra a přidal si na talíř i kopeček salátu.
„Tatíí…“ zavyla Jaruška znechuceně, hrůzu při pohledu na hromadu jídla v očích.
„Uf, děti, mně je nějak těžko, jak jsem se přejedla,“ obrátila v tu chvíli babička oči v sloup. „To víte, safraporte, na starýho člověka to jídlo hnedle padá jako kamenná tíže. Já budu muset do pokoje, na pět minutek si lehnout.“
„Jen běžte, maminko,“ usmála se maminka. „Kája zatím dojí a potom vás zavoláme.“
„To byly ale hody,“ funěla babička těžce, vstávaje od stolu. „Pánbů zaplať!“
„Aby mi líp chutnalo, ke kaprovi patří Ježíšek panáček,“ broukl tatínek a natáhl se po kazeťáku, který se přestěhoval na štokrle vedle stolu. Zazněly majestátné tóny koled, hrané v dostatečné hlasitosti, aby to zamaskovalo všechny nežádoucí zvuky. Maminka začala doprovázet médium vlastním zpěvem a vkládala do toho své Vánocemi zjihlé srdce.
V tu chvíli se ale při svých činnostech tatínek s maminkou začali domlouvat významnými pohledy. Tak asi pět minut může trvat vydobýt v obýváku stromek ze skříně, zapnout světýlka do elekřiny a nanosit ze skrýší všechny dárky. Hlavně tu princezňáckou barbuchu! Jen nedojíst moc rychle, Jarča je jako úhoř a hned by se mohla rozběhnout do předsíně. Pěkně ji podržet v šachu. Musí se vyčkat na signál.
Ostré zvonění projelo za chvíli i hutnými tóny koled a tatínek okamžitě hudební produkci zastavil. Protřepal si ucho, podle zažitého vánočního rituálu, a naklonil se k mamince:
„Slyšelas to taky, maminko?“
„Slyšela, tatínku! To musel být Ježíšek!“
Jaruška oněměla.
To je přece nesmysl!
To nemůže být Ježíšek, protože ona Vánoce nemá. Musí to být nějaká strašná chyba, to není jinak možné. Tomu se musí přijít na kloub! Vykročila krok před rodiči skrze předsíň k obývacímu pokoji, ze kterého se linulo tlumené, červenavé světlo.
„Kájo,“ zjihla v šepotu maminka, „tys nezapomněl na ty červený svíčičky, co se mi tak líbily…? Pusinku…!“
„Jasně, Petruš,“ usmál se tatínek jako král. V duchu svolával požehnání na hlavu své matky, která to takhle dokonale zařídila a má skvělou paměť na to, co se její snaše tak líbilo. Ještě že tu maminku má, těmi svíčičkami mu hrozně pomohla. Musela je pašovat někde ještě tajněji než vánoční dárky.
Před prahem se Jaruška zastavila.
„Já… nechci.“
„Ale Jaruško,“ pohladil ji tatínek po hlavě. „Uvidíš, jak to bude skvělý!“
„Určitě budeš mít hromadu dárečků,“ utěšovala maminka, ale Jaruška vypadala, jako by snad nezažívala největší štěstí v roce, ale nejhorší šok ve svém životě.
„Ne, já tam nechci… Nepůjdu tam první!“
„Ale Jaruno!“ tatínek s foťákem v ruce začínal být netrpělivý.
Vzduch náhle necitelně rozerval zvuk zvonku ode dveří. Někdo zvonil jako na lesy, podobně jako zvonívá pošťák, když veze balík. Vytrhl šťastnou chvilku definitivně ze svého místa a vlil do mysli obou rodičů řádnou kapku vzteku.
Zkažené, všechno je to letos tak zkažené…
Kdo to takhle blbě votravuje?!
„Počkej na nás u stromečku,“ přikázal tatínek a rázným šťouchnutím pomohl protestující Jarušce do obýváku. Nato s manželkou po boku propochodoval předsíní, rozrazil dveře a strnul.
„Děti, mně se to nějak zaklaplo. Já přivezla tašku čerstvýho chvojí i se šiškama a nechala jsem si jí viset na parapetu v mezipatře, aby na to nikdo nepřišel! To víte, vůně ozdob a jehličí, to se nedá nahradit. Musíme honem, ještě není nic hotovýho, nanosit dárky a hlavně zapojit stromeč-… Děti…? Kájo, Petruško, co se děje…?!“
Tatínek s maminkou vyrazili předsíní k obýváku, z něhož se jako červená kaluž rozléval tlumený přísvit.
„Jaruško!!!“ ječela maminka příšerným hlasem.
Krok od prahu červená zhasla.
A Štědrý večer toho roku se opravdu rozsvítil. Rozsvítil majáky sanitky a policejních aut, jejichž osazenstvo marně zpovídalo tři nešťastné, zhroucené osoby v bytě v pátém patře a ještě marněji pátralo po jedné ztracené šestileté holčičce.