Odejít

Anotace: Někdy je čas odejít...

Ještě jeden takovýhle den...Ano každý den jsem přemýšlel o odchodu. Ale stále mi připadalo, že ještě není ten pravý čas. Stále tu bylo pár osob, které bych opustil. Moje přítelkyně, která mě jistě milovala. Přátelé, kterým jsem mohl věřit...A snad i další. Musel jsem tu zůstat.
Ale dnešní den v práci byl pro mě náročný. Takovou bolest v rukách jsem ještě nezažil a to už jsem takto pracoval několik let.
Zítra bude lépe. I když třeba taky ne...
S drobnou radostí uvnitř jsem opustil své pracoviště a mířil jsem na autobus. Věděl jsem, že jen jeden míří ke mě a doufal jsem... Doufal jsem zbytečně protože autobus právě odjížděl.
"Sakra." zaklel jsem si sám pro sebe.
Měl jsem dvě možnosti.
Buď počkat hodinu na další, anebo jít domů pěšky a to mi mohlo trvat tak půl hodiny.
Raději půjdu pěšky. Sice jsem byl unaven, ale bude to přece jen lepší než tady stát a čekat hodinu.
Nejkratší cesta bude nejspíše přes les a tak jsem k němu ihned zamířil. To se projdu kolem "naší" lavičky. Tam se odehrálo nejvíce zážitku s mou přítelkyní.
Pousmál jsme se při myšlence, toho co jsme spolu prožily.
Les se blížil ale s ním i šedivý mrak, který jsem měl prozatím v zádech.
Ošklivě se zatáhlo a já čekal déšť. Ale ten nepřicházel. I přesto jsem si přes hlavu přehodil kapucu na své mikině, i když jsem věděl, že mi to moc nepomůže.
Ach ano....Les. Tady jsem to moc dobře znal.
Žil jsem nedaleko odsud už 17 let a jelikož jsem dříve nikoho neznal, tak jsem chodil do lesa a tam jsem prožíval svá dětská dobrodružství.
Zvedl jsem oči a podíval jsem se na oblohu. Temná šeď ji ovládala a nepřipadalo mi že by se pohybovala.Jako kdyby mě ta šeď chtěla doprovázet na mé cestě lesem.
Nedaleko mě se nacházela "naše" lavička. Cestou, kterou jsem šel jsem věděl, že kolem ní projdu a když se na ono místo svým zrakem zaměřím, tak ji možná i uvidím
Už jen kousek. Zaslechl jsem smích. Tento zvuk jsem znal moc dobře. Znělo to jako moje přítelkyně.
To ne to je hloupost. Říkala že musí někam zajet se svou matkou a proto se dnes neuvidíme.
Ale to snad ne. Přece jen seděla na lavičce. S nějakým mužem. To není možné...
Seděla tam a smála se. Pak se s ním začala dokonce i líbat.
Odvrátil jsem svůj zrak od toho místa. Začal jsem se dívat před sebe a šel jsem. Nezastavoval jsem se a brzo jsem se zadýchal, ale i tak jsem pokračoval. A stále jsem se díval před sebe.
Tohle není možné...Brzy se začal blížit můj domov.Konečně..
Došel jsem k hlavnímu vchodu. Okamžitě jsem sáhl do kapsy a vytáhl klíče. Odemkl jsem a rychle vešel dovnitř. Zabouchl jsem, ale stále jsem se nezastavoval. Vyběhl jsem po schodech do svého pokoje a tam jsem se teprve zastavil.
Posadil jsem se na postel a zabořil obličej do dlaní. Nechtělo se mi plakat. Nevím proč, ale prostě jsem pláč necítil.
Půjdu za svým přítelem a povím mu co se stalo. Třeba mi poradí a pomůže. Vstal jsem zase z postele a šel jsem.
Přemýšlel jsem co mu asi povím. Vůbec nic mě nenapadalo. Ale věděl jsem, že jakmile ho uvidím, určitě mě něco napadne.
Jeho dům nebyl daleko a já to měl kousek. Bydlel v lese, tak jako já. Měl jsem v plánu zajít rovnou k němu. Došel jsem k hlavním dveřím a chtěl jsem vejít, ale zaslechl jsem hlasy.
Hlasy lidí, kteří si říkají moji přátelé.
"Já už fakt nevím co s nim mám dělat..." řekl jeden.
"No mě už taky docela štve..." další.
"Budeme prostě jen dělat, že jsme jeho přátelé, tak jako teď..." řekl poslední. V něm jsem poznal svého nejlepšího přítele.
Oni mluví o mě! blesklo mi hlavou.
Nechtěl jsem vejít dovnitř a udělat jim tam scénu. Otočil jsem se a zamířil jsem zase domů.
Doma jsem si jen sedl na postel a díval jsem se na stěnu.
V hlavě jsem viděl své přátele, svou přítelkyni a vlastně celý svůj život. Ten zmizel během chvíle.
Hlavou jsem padl na polštář a zavřel jsem oči. Ihned jsem usnul...
Otevřel jsem oči....něco mi řeklo abych si vzal batoh. Tak jsem to udělal. Přehodil jsem ho přes rameno a zamířil jsem lesem, někam do neznáma...
Znovu jsem otevřel oči. To byl velmi zvláštní sen.
Zvedl jsem se z postele a oblékl jsem se. Během chvíle jsem učinil vše, co jsem po ránu měl.
S batohem přes rameno jsem vyšel před dům. Doprava na zastávku, doleva z města.
Cesta byla jasná....otočil jsem se a vyrazil jsem.
Ano...vlevo. Tam je můj směr. Ano...Teď už je čas odejít...