Vlkodlačí záchrana 1/4

Anotace: Kristýna potkává tajemného pana Knightleyho a příběh se nám začíná zamotávat...

1791 – Anglie

Kristýna vyrůstala v poměrně bohaté rodině na venkově nedaleko Londýna. Měla šťastné dětství, mnohem lepší než její přítelkyně Jane Samuelsová. Rodiče Jane si nemohli dovolit guvernantku, výuku klavíru, malování, prostě nic, co mladé dámy v jejím věku dělávaly. A i přesto, že byla z tak rozdílného původu, se z nich staly už od dětství dobré přítelkyně. Těžko bez sebe udělaly jediný krok. A proto nabídka od tetičky Woodhousové, kterou Kristýna nade vše zbožňovala, ji spíše zarmoutila, než rozveselila. Tetička jí nabízela, aby u ní v Londýně strávila několik měsíců jako její společnice.
Nebýt Jane, která ji přemluvila, aby na ni nebrala ohledy, nejspíš by nepřijala. Nejdříve se však tomuto návrhu bránila.
„Kristýno, má nejdražší, musíš jet. Co tě čeká tady na venkově? Jen pomysli na to, co všechno by jsi mohla v tak rušném městě plném života zažít.“ Výraz měla zcela zasněný. „Se mnou se netrap, postačí mi, když budeš psát dopisy, ve kterých mi vše vylíčíš…“ Dívala se na Kristýnu s upřímným pohledem.
„Ale nechci tě tady zanechat samotnou…“ vzdorovala Kristýna, dojata jejími slovy.
„Neber na mne ohledy, má nejdražší. Opravdu budu ráda, když přijmeš.“
„Dobrá. Budu ti psát tolik dopisů, že nebudeš stačit odepisovat.“ Jane se rozesmála nad náhlou změnou přítelčina postoje.

Týden trvalo, než se připravily s tetinkou na cestu.
Kristýna pozorovala okénkem, ujíždějícího kočáru, krajinu. Nemohla se na tu krásu vynadívat. Bude se jí stýskat po dlouhých procházkách v přírodě. Před setměním dorazily do Londýna. Kristýna se zabydlela ve svém novém pokoji pro hosty v tetině domě na předměstí. Líbilo se jí tady. Postel s nebesy zabírala největší část pokoje. Dvoje velká okna směřovala na ulici. Zatáhla těžké závěsy a v pokoji se náhle zatmělo. Ulehla do postele a usnula.

Ráno ji probudila komorná. Vstala, nasnídaly se spolu s tetičkou a vydaly se do ulic. Tetička ji ukazovala různé památky a obchůdky. Do jednoho zašly a tetinka jí řekla, ať si vybere nějaké šaty, že jí je koupí jako dárek. Kristýna se snažila odporovat, nechtěla přidělávat tetičce zbytečné výdaje.
„Ale tetičko, to nejde. Navíc k čemu bych potřebovala nové šaty?“ Tetinka se šibalsky usmála.
„Dnes večer půjdeme do společnosti na jeden ples. Musíš vypadat nádherně. Né, že bys jinak nevypadala,“ dodala rychle tetička.
Kristýna věděla, že jeden ze záměrů, proč si jí sem tetinka pozvala, bylo, aby ji našla nějakého mladého sympatického pána, kterého by si vzala. Nebyla na tom špatně, měla vysoké věno, takže si mohla vybírat.
Kristýna neodpověděla, nemělo cenu se s tetičkou hádat a navíc její pozornost zaujaly jedny šaty. I hned se jí zalíbily. Šaty byly bez ramínek a jinak zcela rudé. Kolem pasu měly černou stužku. Padly jí jako ulité.
„Teda holčičko, tobě to sluší!“ I prodavačka to musela uznat. A tak je koupily.

Večer se blížil a obě dámy již byly připravené. Čekaly, než jim předjede kočár. Cesta uběhla rychle a bez potíží.

Jakmile vstoupily do sálu, Kristýna málem otevřela ústa dokořán. Tohle se nedala srovnávat s plesy, na které byla zvyklá. Uprostřed tancovali lidé a kolem dokola lemovaly zeď stoly a židličky. Skvostný lustr osvěcoval celou místnost. Tetička ji popohnala vpřed, aby nebránili v průchodu, neboť stály uprostřed dveří.
V průběhu večera ji tetinka představila mnoha lidem, ale jména šla Kristýně jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mužské osazenstvo si ji s oblibou prohlíželo. Kristýně to bylo skoro nepříjemné. Ale i přesto ji nikdo nevyzval k tanci. Omluvila se na chvíli tetičce, která byla zcela zabrána do živého rozhovoru s nějakou paní, že si půjde sednout.
Rozhlížela se po sále a dívala se na tančící páry. Najednou si povšimla, že do místnosti vchází nějaký mladý muž. Jeho elegantní a ladná chůze a pohyby ji naprosto uchvátily. Stoupl si do nějakého temného koutku a začal pozorovat lidi. Zavadil pohledem o ní. Na tváři jí naskočil ruměnec, věděla, že je neslušné na někoho takhle zírat. Raději stočila pohled jinam, jenže na sobě stále cítila jeho pohled. Chvíli se to snažila ignorovat a dělat, že se nic neděje, ale pak ji to začalo znervózňovat. Zvedla se, že se bude procházet po sále.
Znovu pozorovala tančící lidi a málem narazila do toho tajemného muže. Jeho hypnotizující oči ji okamžitě okouzlili. Černý kabátek k těm očím dokonale ladil.
„Omlouvám se, pane,“ začala Kristýna.
„Vás jsem tady ještě neviděl,“ začal však on. "Promiňte, že vám skáči do řeči. Edward Knightley," nastavoval ruku, aby mu ona podala tu její.
„Kristýna Lutovská.“ Podala mu ji se zdráháním. On ji jemně vzal do své ruky – jeho dotyk zastuděl – a políbil ji na hřbet. "Těší mě." Vzbuzoval v ní nestoudné myšlenky, nemohla si pomoct. Usmál se, jako by si toho byl vědom. V jeho očích viděla záblesk čehosi, z čeho ji přejel mráz po zádech. Náhle měla mysl jasnou, prázdnou od veškerých nemravních myšlenek. Snad to ani nebyly její myšlenky...
Úsměv pana Knightleyho zakolísal. Připadalo jí, že z jeho očích vyzařuje zvíře. Snad nějaký netvor. Strachem začala couvat, když tu jí na rameno položila ruku tetička. Zběžně se pozdravila s panem Knightleym.
„Dovolíte, aby si se mnou vaše nádherná svěřenkyně zatancovala jedno kolo?“ zeptal se jí neuvěřitelně galantně. Tetička se skoro rozplývala. Kristýna nechápala, jak dokáže takhle manipulovat s lidmi?! Vždyť je to do nebe volající. Udiveně vyslechla souhlas. Než se zmohla na slovo, už stála s panem Knightlym na parketu.
„O co vám jde, pane?“ tázala se ho Kristýna, dívajíc se mu přitom upřeně do očí.
„Proč myslíte, že mi o něco jde? Pouze si s vámi chci zatančit.“ Vracel ji její pohled. Kristýně se zdálo, že kouzlo jeho očí, které bylo zprvu tak úchvatné, vymizelo. Dotýkala se ho téměř s odporem. Sama nechápala náhlou změnu svého postoje. Zprvu ji připadal elegantní, šarmantní, ale teď… Podivně zneklidňující pocit ji svíral útroby. Necítila se v jeho přítomnosti zcela ve své kůži, jako by kolem ní rozprostíral pavučinu, která ji měla pohltit, vnucovat myšlenky… Snažit se ji získat do své moci.
Vyrušila je tetinka s tím, že už budou muset jet domů. Pan Knightley pohotově odpověděl: „Nemůžete mi přeci teď, paní Woodhousová, sebrat tuto vynikající tanečnici. Ani tanec jsme nedokončili…“ Z hlasu mu přímo odkapával med.
„Je mi líto,“ začala tetinka, ale pan Knightley pokračoval. „Dovolte, abych tady slečnu Lutovskou odvezl domů v mém kočáře. Nemusíte se ničeho obávat, nic se jí nestane.“
„Ale ne, pane, přece si kvůli mně nebudete dělat takové trápení,“ vymlouvala se Kristýna. Rozhodně s ním nechtěla jet v jednom kočáře v tak stísněném prostoru.
„Jaképak trápení! Bude mi ctí, odvézt vás domů a navíc pro mého kočího to není zas taková zajížďka.“
„Bylo by to od vás velice milé, neboť se už nemůžu déle zdržovat a má neteř by tu jistě ještě ráda zůstala.“
„Ale ne, tetičko, pojedu s vámi domů,“ zoufale pravila Kristýna.
„Kristýnko, o mne si nedělej starosti. Obávám se, že už budu muset. Pane Knightley, plně vám důvěřuji.“
„Nezklamu vás, nebojte,“ zvolal pan Knightley a políbil tetičku na ruku. Ta se rozloučila a odešla.
Kristýna stála jako opařená. Nemohla uvěřit svým vlastním uším ani očím. Tetička ji tu zanechala samotnou, odkázanou na pana Knightleyho. Jak jí to mohla udělat?
Pan Knightley se na ni tajemně usmál. „Budeme pokračovat v tanci, slečno Lutovská?“
Kristýna pouze přikývla. Snad kdyby předstírala slabost, odvezl by ji domů? Důvěrně se k ní naklonil a zašeptal smyslným hlasem: „Chcete pryč? Nudí vás to tady?“ Kristýna téměř zalapalo po dechu. Děla jí tu nemravné návrhy? Pobaven, jejím zděšeným výrazem, rychle dodal: „Samozřejmě myslím domů.“ Něco v jeho tváři ji donutilo, nevěřit mu.
„Nene, pane Knightley, když už jsem tu zůstala, nehodí se, abych hned jela k tetince.“
„Inu dobrá,“ podal ji ruku, aby pokračovali v tanci. Kristýna přemýšlela, jak by se mohla vymluvit a jít k tetičce radši po svých. Sice Londýn neznala tak dobře, ale doufala, že by dokázala najít ulici, kde teta bydlí, podle ukazatelů. Po dvou kolech řekla panu Knigtleymu, že by si ráda na chvilinku odpočala a jestli by nebyl tak milý a nepřinesl jí něco k pití.
Pan Knightley s úklonkou odešel. Kristýna jednala rychle. Jedné paní vysvětlila její situaci. Ráda by totiž jela se svými příbuznými domů a že už nemůže čekat na pana Knightleyho, než se vrátí a jestli by nebyla tak hodná a nevysvětlila mu to. Paní si jí chvíli měřila pohledem, ale pak souhlasila. Kristýna s odporoučením vyšla ze síně, div se nerozběhla. Venku přidala do kroku. Věděla, že její počínání není zrovna slušné.
Až když ušla několik metrů, dovolila si zvolnit tempo. Prudce vydechovala a doufala, že jde správným směrem. V ulicích šla sama, nikoho nepotkala. Vtom se její kroky začaly mísit s jinými. Hbitě se otočila, ale nikoho nespatřila. Pokračovala dál a znovu přidala do kroku. Najednou zahlédla postavu, jak k ní míří, jdoucí jí naproti. Nepochybně to byl muž, zcela zahalený do černého pláště. Ani do tváře mu neviděla. Koukla se do stran, hledajíc únikovou cestu. Žádnou nenašla. Muž zastavil těsně u ní.
„Slečno Lutovská,“ oslovil jí, „myslela jste si, že mi utečete?“ ptal se posměšně.
„Pan Knightley, co tu děláte?“
„Nejste moc zdvořilá. Od mladé dámy bych očekával lepší chování,“ pravil chladně.
„Slíbil jsem vaší tetě, že vás odvezu domů a vy mě nutíte porušit slib. To od vás není ale vůbec hezké. Bojíte se mě snad?“ Otázku řekl provokativně - Kristýnu nenapadlo lepší vyjádření.
„Mám snad důvod se vás bát?“ Neodpověděl. Přistoupil k ní a hrubě ji popadl. Kristýna vykřikla a omdlela…
Probudila se ve svém pokoji.
„Holčičko, konečně, nedokážeš si představit, jak jsem se o tebe strachovala.“ Kristýna byla zmatená, jakmile si uvědomila, kde je. Nemohla si vzpomenout, jak se sem dostala… Odešla z plesu a …nic, prázdno, žádná vzpomínka.
„Co se stalo, tetinko?“
„Pan Knightley tě sem včera odvezl přesně, jak sliboval, ale prý se ti udělalo nevolno a v kočáře si mu omdlela. Vypadal vyděšeně, chudáček. Ty si to nepamatuješ, drahoušku?“ strachovala se tetinka.
Kristýna nechápala. Pan Knightley ji odvezl domů? Vždyť šla po svých nebo snad ne? Cítila se trochu malátně.
„Ale jistě, pamatuji, to bude z toho, jak jsem omdlela,“ lhala. Proč přidělávat tetičce zbytečné starosti?
„Dneska zůstaneš na lůžku,“ odvětila jí na to. „Nechci, aby se ti něco stalo.“ Kristýna se při představě, že by měla celý den strávit na lůžku, zhrozila.
„Ne-ne, tetinko, cítím se skvěle.“
„Vypadáš ale tak pobledle, zlatíčko!“ zvolala. „Jsi bílá jak smrt. Děvenko zlatá, na večeři jsme pozvané k jedním mým známým, Taylerovým. Pokud se do té doby zlepší tvůj stav, můžeš jít se mnou. Jinak zůstaneš ležet.“
Kristýně nezbylo nic jiného, než souhlasit. Aspoň bude moc přemýšlet. Přemýšlet ale nad čím? Proč by pan Knightley nemluvil pravdu? Když se později podívala do zrcadla, povšimla si na krku dvou nepatrných teček zaschlé krve. Setřela je kapesníčkem, ale pod nimi nebylo.
Před večerem stály obě oblečené, neboť se Kristýně udělalo lépe. Nastoupily do kočáru.
„Kdo všechno u Taylerových bude, tetinko?“ ptala se Kristýna.
„Nějaký rodinný přítel, který k nim přijel na návštěvu, jinak netuším,“ odpověděla ji.
Ukázalo se, že bylo pozváno více lidí, takže to vypadalo spíše jako soukromí večírek. Mezi přítomnými byl i pan Knightley. Nejspíš patří k váženým lidem. Tetinka znovu představila Kristýnu Taylerovým. Jmenovali se Jindřich a Fanny.
Paní Taylerová se jala Kristýně představovat lidi v místnosti.
„Slečno Lutovská, tohle je pan Weston, rodinný přítel.“ Pan Weston vypadal úplně jinak než pan Knightley. V jeho tváři, i když byla vážná, bylo i něco veselého. Měl oříškové oči, stejně tak vlasy. Působil sympatickým dojmem. Mohlo mu být něco kolem třiadvaceti. Z jeho očí vyzařovala inteligence a šarm. Pouklonil se Kristýně jako správný gentlman, avšak nepolíbil jí na ruku. Potom ji představila dalším lidem.
Po večeři si se šli posadit ke krbu a někteří šli hrát karty. Ke Kristýně se přidružil pan Knightley.
„Slečno Lutovská, jakpak se dnes cítíte? Ani nevíte, jaký jsem měl o vás strach, když jste mi omdlela v kočáře do náručí,“ pravil starostlivě, ale Kristýna se nemohla zbavit pocitu, že v jeho hlasu slyší i podtón výsměchu a přetvářky.
„Cítím se báječně, akorát mi není jedno jasné, pane Knightley. Nešla jsem domu po svých?“ Zmíněný se pousmál. „Ne-ne, slečno, mýlíte se. Vy si to nepamatujete?“
Kristýna zakroutila hlavou. Na celý včerejší večer si pamatovala jen mlhavě.
„V tom případě by jste měla raději navštívit nějakého lékaře, slečno Lutovská.“ Vysmíval se jí. Teď už si byla jista. Jen si s ní hraje. Včera rozhodně šla po svých.
„Omluvte mne, pane. Zdá se mi, že mě volala tetička,“ vymluvila se Kristýna.
„Jen běžte,“ řekl s úsměvem, „nenechte paní Woodhousovou čekat.“
Sledoval ji pohledem a proto nezbylo Kristýně nic jiného, než opravdu zamířit za tetičkou. Chvíli sledovala, jak hraje karty a pak si sedla do prázdného křeslu u krbu. Bohužel nebylo tak prázdné, jak si myslela. Seděl v něm pan Weston. Pozoroval plameny v krbu, které mu osvětlovaly jeho dokonalou tvář.
„Pane Westone, nevěděla jsem, že tu někdo sedí. Straníte se společnosti?“ zeptala se dřív, než si v tom stačila zabránit. Stoupl si.
„Nebaví mě, poslouchat ty povrchní řeči, slečno-“ zapřemýšlel.
„Lutovská,“ dodala Kristýna mírně vyvedena z míry.