vyhlídka noci dvanáctá část

Anotace: :PP:DD

Sbírka: Vyhlídka noci

Do setmění zbývalo ještě hodinu a my dva jsme spolu leželi propletení do sebe. Asi jsem musela na chvíli usnout, protože když jsem se vzbudila Matt vedle mě už neležel. Všude kolem mne byl les. Na obzoru žhnulo zlatavým nádechem právě zapadající se slunce a příroda se chystala jít spát. Nikdo tu se mnou nebyl. Jen štíhlá laň se kolem mne přehnala a přitom si mě zkoumavě měřila. Byla to zvláštní laň. Vypadala jak posvátná laň Artemis. Zlatavě se blyštila a dlouhými běhy se za chvíli dostala až k tůni ležící asi šestset metrů od ní. Že by si vznešená bohyně udělala čas a chtěla s ní mluvit? Z hlubokého lesa vystoupila postava, poznala jsem v ní Artemis. Na sobě měla svůj šafránově rudý lemovaný šat a ve své pravé ruce držela dlouhý, štíhlý luk. Když vystoupila ze stínu stromů, přihnala se laň zpátky k ní. Uchvácená její krásou se mi podlomila kolena. Jestli takto úchvatně vypadala jen ona, jak musí vypadat ostatní ještě vznešenější bohyně? Zamyslela jsem se a mezitím se dostala až ke mně.
„Víjet Elisabeth, těší mě že tě poznávám.“ Pozdravila mě a s úklonou mě vyzývala ať vstanu.
„Tritón mne poprosil abych ti řekla jak pomoci upírovi, je to tak?“ Ještě se ohromená jsem přikývla. Nezmohla jsem se na slovo. „Elisabeth nemusíš se mě bát, tvůj dar je ohromný. Jen tak někdo nedokáže komunikovat s bohy. Musíš svému daru věřit.“ Sice jsem nechápala proč mi to říká, ale nevadí, třeba na to přijdu. Nevím jestli věděla na co myslím, aspoň to na sobě vůbec nedávala znát, ale mluvila dál.
„Víš Elisabeth, tvé srdce je jedinečné. Nejsi sice bez chyb, to nejsou ani bohové, ale máš v sobě čistotu, kterou na světě už lehce nenajdeš. Právě proto jsi vyvolená. Musíš věřit ve své srdce a najít svou sílu, jinak Marcuse nezachráníš. Zaměř se na jeho dětství. Zachránit upíra můžeš jen v důsledku, když najdeš jeho žal a bolest. Pojítko je vždy v nějaké staré věci, která mu připomíná krutou vzpomínku. Až tu věc nalezneš musíš z čisté lásky, tu věc spálit i když bude Marcus nekonečně mučen. Po spálení se znovu objeví jeho duše, ale musí být v blízkosti jeho mrtvoly. Pro splynutí ho musíš polibkem znovu probudit k životu, ale dej si pozor polibek musí být z čisté lásky. Nikdy si nesmíš přestat věřit jinak ho zabiješ a sama upadneš do spalující bolesti propasti.“
Poslouchala jsem ji ostražitě. Řekla mi vše co jsem potřebovala. Polibek s čisté lásky nebude problém, věřím v naší lásku a nikdy bych nepřestala věřit. Jen jak najít tu starou věc? To bude horší oříšek.
„Mockrát ti děkuji, veliká Artemis. Vše to udělám a budu věřit.“
„Elisabeth neděkuj mi. Ráda jsem pomohla. Jen mi slib, že nic neřekneš Marcusovi. On o tom nesmí vědět. Prosím slib mi to“ naléhala na mne.
„Slibuji, nic mu neřeknu.“ Po této větě se krajina i s bohyní rozplynula a já ležela vedle Matta.
„Lis? Už jsi vzhůru?“ ptal se mě a tichounce mě budil.
„Jo miláčku neboj se.“
„Jestli se ti nechce zajít do toho kina můžeme zůstat doma.“
Položil mě lehce na postel a vstal.
„Ale ne jen....jen jsem usnula, do kina určitě chci.“ Rychle jsem vstala a oblékala jsem si kabát.
„Dobře kočičko, jen se půjdu pěkně navonět, ať neřekneš že ti dělám ostudu.“ Se smíchem zašel do koupelny. Čekala jsem na něho aspoň další půlhodinu a potom že jsou holky pomalý. Mezitím jsem přemítala o tom snu. Jestli je to všechno pravda musím nějakým způsobem Matta dostat do Théb. Ale jak? Snad na něco přijdu, teď si užiju večer.
„Promiň že to tak trvalo.“ Vůbec jsem se nezlobila protože vidět ho v jeanách a bílým trikem přetáhlým černou košilí mi úplně stačilo. Vypadal opravdu sexy. Vrhla jsem se na něj a on mě jen tak, tak chytl.
„Kočičko, ty jsi ale dračice.“ Políbil mě a já ho konečně pustila.
„Tak můžeme jít.“ V kině jsme se dívali na nějaký starý horor z dob osmdesátejch. Ani jsem se moc nebála. Celou dobu mě držel za ruku a vychutnával si vůni mých vlasů. Po kinu jsme se ještě procházeli při měsíčku. Scéna jako vyšitá z nějaké básničky.
„Hele Matte, nechtěl by ses zase jednou podívat do Théb?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jednou se tam pojedu podívat a povzpomínat na staré časy, ale teď na to nemám čas. Proč se ptáš?“
„Já jen… nechtěl bys tam se mnou teď někdy letět. Mohli by jsme vyrazit hned v pondělí. Chtěla bych vidět tvé rodné město.“ Zadíval se na mě a potom se otočil.
„Lis, já nevím…v pondělí je brzo…a co tvá práce, nemůžeš ji zameškat.“
„O práci se bát nemusíš Patt a Sunn to beze mne chvilku vydrží, stejně jsem si chtěla udělat pauzu. V pondělí by jsme letěli a ve středu večer se vrátili. Není to tak dlouho. No tak Matte, prosím.“
„Dobře Lis, ale jenom kvůli tomu že tak pěkně prosíš. Stejně nevím co uvidíš, je to už zapadákov.“
„Mě to nevadí. Moc děkuju.“ Políbila jsem ho a pohladila po vlasech. On mě zase pěvně sevřel v náručí a zvedl do výšky.
„Ale musíš mi slíbit, že už se na nic nebudeš ptát ano?“
„Nebudu, čestný skautský.“ Odpřísáhla jsem a vzala roha. Chytal mě až k domu. Přihnal se ke mně a svým talentem mě zase chytil. Sice jsem zase hrála uraženou, ale přesto jsem se mazlili. Před vchodem do mého bytu mě sladce políbil.
„Dobrou noc kočičko, ať máš krásné sny.“ Pohladil mě a čichl si k vůni mého těla.
„Mě v posteli budeš určitě chybět!“ zasmál se a uhnul mé ruce, která mu chtěla vlepit.
„Haha, hlavně že se bavíš.“ Taky jsem se smála. „Dobrou noc kocourku a ať tě blešky štípou celou noc.“ Naposledy jsme se políbili a šli po svých. Když jsem vkročila do bytu, čekal jsem že tu bude Patt, ale asi také měla rande s Petrem.
„Určitě zas nepřijde“ blesklo mi hlavou. Šla jsem se pořádně osprchovat. Překrásně jsem voněla a ještě s ručníkem jsem sedla k počítači. Musela jsem zamluvit letenky. Taky jsem je zamluvila, ale měla jsem štěstí protože to byly poslední dvě. Letělo nám to už zítra večer. Budu to muset ještě jít říct Mattovi. Bude si chtít určitě ještě dneska zabalit.
„To už nemusíš kočičko, poslouchal jsem“ ozvalo se mi hlavě.
„Matte, ty jsi mě vystrašil. Copak si neříkal, že jsi zrušil svou četbu myšlenek?“
„Nemohl jsem. Chtěl jsem vědět jestli na mě myslíš. A musím ti říct, že i s tím ručníkem jsi strašně sexy.“ Doslova se mi smál v hlavě a snažil se vyzývat.
„No dobře, když už to víš, zabal si a já se u tebe kolem sedmé večer stavím. Na letiště je to kousek a letí to až v devět. Zítra ráno ještě před svítáním tam přiletíme, takže máme štěstí.“
„Dobře kočičko, zítra pa.“ A najednou byl klid.
„To je pitomec“ pomyslela jsem si s úsměvem.
„Já to slyšel!“ Zase jsem se lekla. Převlékla jsem se do pyžama a šla si lehnout. Dneska se potřebuju prospat. Zítra musím zabalit a poprosit holky o pomoc. Vplížil se mi do snů. Byla jsem s ním celou dobu a prožívala zas a znovu všechny okamžiky štěstí. Už zítra budeme blíž k jeho osvobození. Už zítra.