Corneille

Anotace: ,,Jsi sám, psíku, uprostřed luk a polí. Klasy se vlní v odpoledním jasu, čeří se jako střechy Montparnassu..." Volné pokračování povídky Vendémiaire.

~,,Jsi sám, psíku, uprostřed luk a polí.
Klasy se vlní v odpoledním jasu,
čeří se jako střechy Montparnassu….“~*

Vína v láhvi valem ubývalo a s každou další promilí kleslo slunce níž pod obzor.
Obloha byla zbarvená do odstínu mořenové růže, mraky připomínaly cáry krvavě rudého hedvábí.
Do pozdně odpoledního ticha cvrlikali vrabci.

~,,U Odéonu se plazí tramvaj do Saint-Michel,
Při kávě slečny z bureau špitají si tiše,
stejné jako tehdy Jenom u stanice Raspail…“~

Terasou se prohnal jemný větřík.
Přinášel s sebou pronikavou vůni orchidejí vystavených v květinové budce na protější ulici a sladké aroma pražených mandlí a jablečného moštu, které se snažil překrýt velkoměstský smog a puch odpadků.
Přesně takhle voněla Paříž.
Křivolakými ulicemi a temnými uličkami, rozlehlými bulváry, pekárnami a kavárničkami, terasami na střechách domů.
Sevřel jsem v ruce sklenici z broušeného skla a na zlomek sekundy si zapřál být mladší.
Víčka mi únavou klesala.
Začal jsem klímat.

~,,Nad hřbitovem jako hůl Cháronova ze skel
vyklíčila věž,
a jeden kříž rozežral červotoč….“~

Vtom se mi kousek od hlavy ozvalo chraplavé zakrákání.
Trhl jsem sebou a otevřel oči.
Na zábradlí terasy seděla vrána a zírala na mě černýma korálkovitýma očima.
Protřel jsem si oči.
Co, pro všechno na světě, dělala vrána na mé terase už začátkem října?
Blouzním, pomyslel jsem si. To bude tím vínem.
V domnění, že je to jen halucinace, jsem ptáka ignoroval.
Ten si to však nenechal líbit.
Napřed ze sebe vyrazil netrpělivý skřek a poté mě klovnul do ramene.
Nebolelo to, spíš mě to podráždilo.
Vyskočil jsem na nohy a ohnal se po vráně rukou.
Zlostně zamávala křídly a začala balancovat po zábradlí.
Nadělala u toho spoustu hluku.
Padl jsem zpátky do křesla, přitiskl si prsty na spánky a zavřel oči.
Nato mi uštědřila další klovnutí, tentokrát do ucha.
,,Už toho mám akorát tak dost…!!!“
Zarazil jsem se.
Na ptákově chování bylo něco divného.
Mával křídly jako smyslů zbavený, pochodoval sem a tam po zábradlí, dvakrát dokonce vzlétl, opsal kruh po terase a poté opět dosedl na své místo.
A to nemluvím o tom řevu…!!!
,,Co ode mě chceš?!“ rozhodil jsem bezradně rukama. ,,Co mám udělat, abys mi dala pokoj?!“
Vrána naklonila hlavu na stranu, jako by mě zaujatě poslouchala.
Poté mě chňapla za rukáv košile a zatahala.
Možná že za to mohl alkohol, měl jsem však pocit, že chce, abych šel za ní.
,,Copak mi chceš ukázat?“ zeptal jsem se o něco vlídněji.
Dál netrpělivě škubala mým rukávem.
,,Dobře, dobře. Ukaž mi to.“
Vklouzl jsem balkonovými dveřmi do bytu a sešel dolů na ulici.
Vrána seděla na víku popelnice.
Čekala na mě.
,,Jdu za tebou.“
Nato se vznesla do vzduchu.
Vodila mě ztemnělými ulicemi, průchody a nábřežími.
Vůbec jsem nepřemýšlel, kam máme namířeno- plně jsem se soustředil na to, abych jí stačil.
Mé prokouřené plíce nestačily s dechem, vrána se musela každých pár metrů zastavit a počkat, až ji doženu.
Po chvíli se ukázalo, že mě vede do parku.
Zničehonic se střemhlav spustila vzduchem a jako střela prosvištěla pootevřenou bránou.
,,Počkej!“
Zmizela ve tmě stromů.
,,No tak!“
Nezbývalo mi nic jiného, než vklouznout mezi stíny, které tančily po kmenech a větvích.
Chvíli to trvalo, než si mé oči zvykly na absolutní tmu.
Když už jsem byl schopen rozeznávat obrysy stromů a keřů kolem sebe, zahlédl jsem vránu, jak dřepí v trávě kousek ode mě.
Pohlédla na mě a netrpělivě cukla hlavou, jako by chtěla, abych šel blíž.
Přidřepl jsem si k ní.
Začala rýt zobákem v hlíně.
Po chvíli zvedla hlavu a šlehla po mě nedočkavým pohledem, načež mi uštědřila pořádné klovnutí do hřbetu ruky.
Pochopil jsem, že chce, abych jí pomohl hrabat.
Neměl jsem však čím.
,,Hned jsem zpátky.“ broukl jsem, s námahou jsem se vytáhl na nohy a zamířil zpět k hlavní bráně.
Našel jsem tam přesně to, co jsem hledal- malou dřevěnou budku se zahradnickým náčiním.
Zámek byl rezavý, stačilo se trochu opřít do dveří a ty povolily.
Uvnitř to páchlo hnojivem a z nějakého důvodu také kvasnicemi.
Popadl jsem z kouta rýč a vrátil se k vráně.
Ta s hrabáním moc nepokročila.
Podařilo se jí vyhloubit důlek hluboký sotva pár centimetrů.
Jakmile zahlédla, jak se k ní blížím s lopatou přehozenou přes rameno, spokojeně zakrákala a vznesla se na nejbližší větev.
Začal jsem kopat.
Čas plynul a já ne a ne nenarazit na něco neobvyklého.
Začínalo mě bolet v kříži.
Opřel jsem se o konec lopaty.
Hřbetem ruky jsem si otřel pot z čela.
Vrána mě okamžitě začala plísnit.
,, No jo, no jo!“
Znovu jsem zabořil lopatu do země, když v tom se v hlíně něco zalesklo.
Sehnul jsem se a usilovně mhouřil oči ve snaze rozpoznat, co to je.
Byl to prstýnek. Obyčejný stříbrný kroužek, takový, jaký se dá koupit v každém zlatnickém krámku.
Když jsem však zjistil, na čem je nasazený, zvedl se mi žaludek.
Z hlíny vykukovala drobná ruka se štíhlými prsty.
Kůže na jejím hřbetu byla zažloutlá, zčernalá po okrajích a tenká jako papír, místy dokonce ustupovala a odhalovala tak zašedlé články prstů.
O kousek dál, v místě, kde zřejmě ležela hlava, se knotily zbytky světlých, skoro bílých vlasů.
Vrána přistála hned vedle mrtvoly a upřela na mě pronikavý pohled.
Na zlomek sekundy se mi dokonce zdálo, že na mě hledí pár očí modrých jako opály.
Děkovala mi.

Mraky líně táhly oblohou a slunce oblažovalo Paříž svými posledními podzimními paprsky.
V láhvi zbývalo už jen málo vína.
Nátahl jsem se pro ni, abych si dolil do sklenice, a rukou jsem přitom zavadil o včerejší výtisk Le Monde, otevřený kdesi za prostředkem.
Úplně dole na stránce byl kratičký článek s maličkou fotografií světlovlasé dívky s pihovatým nosem a velikýma modrýma očima.
,,Blanche Pelletier.“, hlásal titulek.
Vedle mého levého ucha se ozvalo zakrákání.
Vrána přešlapovala na opěrce křesla a nahlížela mi přes rameno.
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl z ní hrst ořechů a vysypal je na stůl.
Pták se s chutí pustil do jídla.
O vránách se říká, že jsou průvodci mrtvých, kteří dosud nenalezli klid.
Upřímně jsem doufal, že Blanche Pelletier konečně nalezla ten svůj.

~,,Klasy se vlní jako město, co tu není.
Jsi sám, psíku, soumrak přichází,
revírní chřestí svou puškou na rameni
a ty jsi veselý.
Proč? Proč?
To bolí.“~

* Guillaume Apollinaire