Ti, již žijí věčně

Anotace: Jak poznáte co všechno je jen sen a co už skutečnost? Někdy to jde jen těžko rozlišit... Jako v tomto podivném, lehce tajemném příběhu.

Naprosto vyčerpaná po dlouhém náročném dni, padám do postele a těším se na zasloužený odpočinek. Před usnutím přemýšlím nad událostmi dnešního dne, v tomto rozjímání se však příliš daleko nedostanu a už spím dlouhý a tvrdým spánkem, ne však klidným.
Probouzím se večer, prospala jsem nejen celou noc, ale i celý den, necítím se však ani trochu odpočinutá, naopak mám pocit jako bych nespala celý týden a cítím podivný chlad. Snažím se nahmatat lampičku, abych si rozsvítila a došla si pro teplé oblečení a něco k jídlu, avšak lampička nikde. To se mi zdá divné a tak se zvedám s rozhodnutím, že dojdu do kuchyně po tmě. Mám pocit jako by mi něco bránilo se zvednout a jít pryč, hlavou narážím do podivné dřevěné stěny avšak bolest necítím. Kopu všude kolem sebe, abych se dostala pryč z té podivné dřevěné bedny, ve které se nacházím, jediné čeho dociluji je pocit beznaděje a začínající klaustrofobie. Abych se těchto pocitů zabavila snažím se klidně ležet a nedýchat moc zhluboka, protože nevím, jak dlouho mi vydrží kyslík. „ Jsem přece v dřevěné bedně, tudíž jsem se sem musela nějak dostat, ta bedna musí mít víko.“ říkám si. Mou jedinou možností je sebrat všechnu sílu a zkusit nadzvednout víko, vím, budu mít větší spotřebu kyslíku, ale přijde mi lepší zkusit se odsud dostat a v případě neúspěchu se udusit než ležet a čekat jestli mě někdo najde. Zkouším se nohama i rukama co nejlépe zapřít o víko, abych ho mohla zkusit nadzvednout. Ať se snažím sebevíc víko nic nedělá a můj pocit beznaděje se s každou vteřinou prohlubuje. Ztrácím všechny naděje a najednou víko povolí nebo spíš povolím já a jak nohama sjedu po víku lehce se odsune. Štěrbinou do mého vězení proudí čerství noční vzduch a slyším šustění stromů s jejichž větvemi si pohrává lehký noční vánek, v tom s sebou trhnu ani nevím proč, něco mě vyděsilo asi nějaký neznámý zvuk, za nedlouho se ozývá znovu a mě dochází, že to jen houká sýček, jež je na lovu neopatrných hlodavců.
Jemně odsunuji víko a snažím se vylézt ven z té hrozné věci.
Jsem sice venku, tam mě ale čeká další překvapení, bedna ze které vylézám není tak obyčejná jak jsem si myslela je to černá zlatě zdobená rakev, s hrůzou zjišťuji že jsem na hřbitově a všude kolem mne jsou jen hořící svíce a spousta tichých a ponurých hrobů, vyděšením mi zkamení nohy a já se nemohu pohnout. Za jedním hrobem zahlédnu postavu, jež se zvedá a jde mým směrem, a já si jen říkám že to nemůže být pravda a doufám, že to je jen sen. Stále se ale neprobouzím a postava se tiše a pomalu přibližuje, už je ode mne dva metry a já cítím podivný smrad, ano smrad jinak to říci ani nejde, dělá se mi z toho špatně a začínám se po celém těle potit, mám pocit jako kdybych stála příliš blízko ohně a ten mě pomalu začínal pohlcovat. Teď už mi to dochází, že tohle není sen tohle je skutečnost a až příliš krutá, v pudu sebezáchovy jsem od toho žáru uskočila otočila se a začala utíkám co mi nohy stačili, za sebou ale slyším křik někdo na mě mluví jazykem jemuž nerozumím a slyším za sebou kroky mého pronásledovatele, na krku cítím jeho horký dech a cítím ten příšerný smrad, bolest kterou mi působí mi však dává sílu a dává mým nohám, pro mě až překvapivou rychlost.
Nevím jak dlouho a jak daleko běžím, vím však, že „ON“ za mnou už není. Teprve teď si začínám všímat, kde jsem. Před sebou vidím les, běžím až k němu, protože mi dodává pocit bezpečí. Naprosto vyčerpaná padám do hluboké trávy, nedaleko prvních smrků, trávy, jež mi poskytuje provizorní úkryt. V hlavě mám strašný zmatek, nic nechápu a děsím se toho, kde jsem se to ocitla. Začínám mít obrovskou žízeň, ale ne takovou, kdy vám stačí napít se vody a ona je pryč, tahle žízeň je zároveň hlad, potřebuji něco co mě zasytí a zároveň uhasí mou věčnou žízeň. Potřebuji lidskou krev. Při těchto pocitech mi dochází co se to se mnou děje: ten chlad co cítím, rakev, hřbitov, podivný zápach jež vydává jen jediná věc na světě…..česnek a k tomu má lačnost po krvi. Nechce se mi věřit, že bych mohla být, ano co jiného, jsem upír. Dva ostré špičáky v mé puse to jen potvrzují. Myšlenka na mou novou podobu mě děsí, ale i trochu těší, mám na sobě krásné černé šaty, mám bílé zuby, krvavě rudé rty, sněhově bílou pleť a černé dlouhé vlasy. V zrcadle se nevidím, ale s jistotou mohu prohlásit, že jsem velice krásnou a pro člověka smrtelnou hrozbou.
Netuším jak dlouho s touto podobou žiji, snad pár týdnů, měsíců, či let? Sama sobě se ale líbím čím dál víc a má krutost s postupem času vzrůstá. Svou krásu si však udržím jen denní dávkou lidské krve. Ano, nejprve se mi to příčilo a přišlo mi to kruté, ale teď vím, že všem těm prostým, nic netušícím smrtelníkům poskytuji dobrou službu, dělám je nesmrtelnými, krásnými a krutými jako jsem já. A alespoň na „svém“ hřbitově nejsem sama. Kolik přátel jsem si už kousnutím vytvořila? Desítky? Stovky? Už je nepočítám… A můj pronásledovatel? Toho jsem od našeho prvního incidentu potkala jen jednou, byl lovcem upírů a po setkání se mnou se stal tím co tak pronásledoval. Stal se krásným a krutým tvorem lačnícím po své denní dávce teplé lidské krve až do skonání světa.
Třeba se i ty někdy staneš jedním z nás, jedním z těch jež se staly vyvolenými, těmi již žijí věčně…