Vlny přílivu

Anotace: Co můžou vlny přinést. Opět docela krátké. Mě se to moc nezdá, ale uvidíme....

Jsem sedm let zaměstnán jako vedoucí pobočky jedné prestižní firmy a proto mám jen málo času na soukromí. Jediné odreagování, na které mám čas je ranní běhaní po pláži. V mém nabitém, prácí zanedbaném životě, je to jediný způsob, jak zapomenout na starosti, spojené s prácí.
Když jsem před týdnem opět běžel, všiml jsem si schoulené dívky, v roztrhaných šatech. Ležela na mokrém písku a vlny jí omývaly její drobné nohy. Úspěšně jsem se jí pokusil probrat. Tvrdila, že se jmenuje Nancy a na nic víc si nepamatuje. Odvedl jsem jí k nedaleké záchranářské věži. Provedli jí běžnou prohlídku, nepřišli na žádnou zdravotní závadu. Čím dál víc se mi začínala líbit. Měla drobné ruce, celá byla drobná a měl jsem pocit, jako bych ji měl chránit. Musel jsem se v duchu zasmát, svými rudými vlasy mi připomněla příběh o mořské panně. Přestože mi to přišlo divné, nabídl jsem jí, že u mě může zůstat, než se rozvzpomene. Kupodivu mou nabídku přijmula.
Doma jsem jí ustlal v mé posteli a ona spala až do druhého dne. Za tu dobu jsem u ní byl dvakrát. Nikdy jsem neviděl někoho tak prostého a nádherného zároveň. Rty měla sevřené do linky.
Poprosila jen o čaj a o doprovod při prohlídce města. Všechno ji podezřele ohromovalo. Čas s ní plynul nezvykle rychle. Byla nádherná, vyzařovala z ní energie a láska k životu. Chtěl jsem jí říct, že to tak dál nejde, že k ní začínám něco cítit a nerad bych byl zklamaný, ale ona mne zarazila : "Já vím, neplýtvej slovy." Začala mě líbat, chtěl jsem ji zarazit, ale nešlo to.
Druhý den jsem se cítil po dlouhé době, jako opravdový člověk, pocit prázdnoty byl pryč. Ona však byla čím dál víc smutnější. Dokonce jsem ji párkrát přistihl plakat. Proto jsem byl nešťastný, když jsem ji musel nechat samotnou a jít do práce.
V práci mi oznámili, že dosáhnu svého povýšení, o které jsem celé roky usiloval a dali mi na zbytek dne volno. Metro jsem stihl jen o chlup. Nejspíš to byl osud, protože jsem zastihl Nancy ve dveřích se slzami v očích. "Neptej se proč. A neptej se kam, ale musím odejít. Nesnaž se mě se zastavit, není to možné," zarazila mě dřív, než jsem stačil něco říct.
Uvědomit si co se stalo, mi chvíli trvalo. Vyrazil jsem za ní a dával si pozor, aby mě nespatřila. Už se stmívalo a ona šla neosvětlenou cestou k moři.
Na pláži si zula boty a šla oblečená dál do moře. Nemohl jsem zasáhnout, něco mi v tom bránilo. Chvíli plavala a pak zmizela ve vlnách...