Sen

Anotace: ve snu se může stát spousta věcí...divných věcí...ale co když po probuzení zjistíte, že je to realita?

Do očí mi zasvítily reflektory a oslepily mě, poslední co jsem cítila byl prudký náraz a pak už nic. Jen tma, černo černá tma.
S trhnutím jsem se probudila a vyděšeně hledala záchytný bod, který by mě přiměl uklidnit se. Byla jsem ve svém pokoji. Srdce mi bušilo až v krku a nechtělo zpomalit, zrychleně jsem dýchala a vyčerpaně se zhroutila na polštář. Byl to jenom sen, opakovala jsem si dokola, ale moc uklidnění mi to nepřinášelo.
Nemohla jsem už znovu usnout, oblékla jsem se do černých kalhot a mikiny, abych lépe splynula s okolní temnotou. Tiše jsem otevřela okno a slezla po staré pokroucené lípě, jejíž větve mi narážely do okna, a vydala se po lesní pěšině hluboko do starého lesa. Byla jsem jediná, která se nebála do něj vstoupit v noci, natož ve dne. Cítila jsem se tam víc doma než v našem obrovském domě, kde mi nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem stála na druhé straně, kde stál jediný obrovský starý dům. Ve vesnici se povídalo ,že tam straší, prý tam jsou uvězněné temné duše a démoni. Nevěřila jsem tomu. V tom domě nebyly temné duše, ale bydlel tam kluk o něco starší než já. Cítila jsem, že jsme si v mnohém podobní, i když jsem ho nikdy nepotkala tváří v tvář. Pokaždé jen přes okno v přízemí, ale poslední dobou se tam moc nezdržoval, nebo alespoň jsem ho ta mnikdy nezahlédla přes den. Nevěděla jsem, kam chodí, kde pracuje, kdo to vlastně je, ale nevadilo mi to. Nenápadně jsem nakoukla přes okno vedoucí do obýváku, ale nebyl tam. Takhle to šlo asi hodinu, začala jsem být zoufalá. Musím ho vidět!!! Nervózně jsem přešlapovala a zahleděla se na starý dub, který stál jen silou vůle, a ve vteřině se rozhodla.
Snažila jsem se nedělat žádný hluk, když jsem seskakovala na balkón v druhém patře. Dveře byly pootevřené. Vešla jsem. Byla to prostorná místnost s krbem a obyčejnou dřevěnou podlahou, na pravo stála starodávná postel s nebesy a vlevo pouze knihovnička a psací stůl s rozviklanou židlí. Všechno pokrývala tlustá vrstva prachu a usvědčovala mě z činu tím, že po mě zůstávaly zřetelné šlápoty od bot.
do pokoje se vcházelo z obrovské chodby, osvětlenou pár lucernami jako ze starého filmu, kterou lemovaly několikatery dveře. Podlahu pokrýval tmavý koberec neurčité barvy a tlumil mé kroky.
Dostala jsem se až k pokoji, který připomínal knihovnu nebo pracovnu. Všude ležely staré zaprášené knihy v kožených vazbách a stovky papírů. Na obrovském pracovním stole stál překrásný desetiramenný zlatý svícen a v něm hořely bílé svíčky. Naproti stolu stálo pohodlné hnědé křeslo.
Ucítila jsem dotek na rameni. Leknutím jsem vyjekla a otočila se. Poprvé jsem spatřila onoho neznámého zblízka. Měl bledou kůži, jakoby se jí už dlouhou dobu nedotkly sluneční paprsky, tmavě hnědé hluboké oči a naprosto černé oči. Vypadal jako přízrak. Jako temná duše, démon noci. Neodvážila jsem se ani pořádně nadechnout. Prohlížel si mě tvrdým pohledem a neustále mě držel za rameno tak silně, až jsem sykla bolestí. Pustil mě, ale stále si mě měřil temným pohledem. Neptal se jak jsem se tam dostala, nemluvil a já se neodvažovala ani hlesnout. Začínala jsem cítit mírné pálení, ruka mi automaticky vylétla ke krku a když jsem se podívala na dlaň, uviděla jsem tmavé šmouhy. Krev. Cítila jsem, jak mi začíná stékat po krku na klíční kost. Jeho oči zaplály. Připomínal hladovou šelmu, šelmu, která objevila snadnou kořist. Jeho stisk na mém rameni zesílil, až mi téměř drtil kosti. Přitáhnul si mě blíž k sobě přiblížil se k mému krku. Jako ve spomaleném záběru jsem viděla jak se mu prodlužují špičáky a pak přišla strašná bolest. Šířila se mi od krku na každou stranu, do celého těla, do každé buňky. Ale pak ji přehlušilo něco jiného - oheň. obrovský oheň, který mi pohltil mozek a nervy. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem vykřiknout, nemohla jsem dýchat. Zatmělo se mi před očima a v hlavě mi hučelo, jako příboj, jako bouře. Nehty jsem zarývala do dlaní až do krve, až mě chytala ochromující křeč. V okamžiku všechno skončilo, jen oheň ještě doutnal, odumíral. Moje tělo bylo zapalveno žárem, srdce mi zběsilo tlouklo a krční tepna divoce pulsovala. Než se mi zatmělo před očima, uviděla jsem jeho rty potřísněné krví a jeho melodický hlas šeptající slova omluvy.
Cítila jsem se, jakoby mě někdo vzal palicí přes hlavu. Oči se mi zavíraly a byla jsem tak unavená, že jsem se ztěží udržela při vědomí. Pohled mi zklouzl na postavu sedící v křesle naproti pohovce, na které jsem ležela. Rychle jsem si sedla a okamžitě toho litovala, neboť tělem mi projela křeč a před očima tancovalo tisíce jiskřiček. Pak se mi zjevil obraz toho, co se stalo. Ruka mi vylétla k hrdlu a pod prsty jsem ucítila zahojené jizvy po zubech. Všechno se to stalo, byla to pravda. Přiskočil ke mě udiveně na mě zíral. Asi ho překvapilo, že žiju. Ale já jsem se až na tu bolest hlavy a vyprahlá ústa cítila téměř dobře. Podal mi sklenici prúzračné vody a já se zhluboka napila. V tu chvíli ve mě něco explodovalo a krk se mi stáhl. Chraptěla jsem a dusila se. voda mi nepomohla právě naopak. Jeho pohled byl ještě výmluvnější a nejistější. Zakryla jsem si pusu rukou a ucítila něco ostrého. Zuby. Narostly mi špičáky. Došlo mi to, všechno. Byla jsem jako on. Jakoby mi v hlavě něco cvaklo a všechno najednou dostalo význam, jako když se spojí kousky skládanky. Pověry...byly pravdivé...sice tady nestašilo, ale temné duše tady přebývají, démon, démon temnoty, nesmrtelný démon, potřebující k životu jediné - krev. A já teď patřila k němu. Vypadalo to, že mu to došlo. Už se netvářil tvrdě nebo hladově, spíš omluvně. Vzal mě za ruku a vedl z domu. Měla jsem strach, že mě někam odvede a nechá mě tam, samotnou. Navždy v samotě, navždy v temnotě. Ale on stále šel a já poznávala známou pěšinu. Vedl mě do vesnice. Chce se mě zbavit? Teď, když mi tohle provedl? Úvahy a scénáře se mi míhaly hlavou neuvěřitelnou rychlostí, jeden horší než druhý, ale každý končil tím, že zůstanu sama. Začaly se naplňovat, jakmile zastavil u obory. Do nosu mě uhodila překrásná vůně, vůně života. V oboře se pásly srnky. Cítila jsem je. Cítila jsem jejich život, který v nich pulzoval.
Pustil mou ruku a opatrně, jako šelma stopující kořist, se blížil k srnám. Nezaregistorvaly ho a dál se pásly, vítr vál na naši stranu. Skočil a jednu strhl k zemi. Ostatní se zběsile rozprchly. Srna se pod jeho tělem zmítala a kopala, ale neměla šanci, věděla jsem to. Věděla jsem to ve chvíli, kdy mi pokynul hlavou a já se sklonila nad ní a zaryla jí tesáky do tepny. Okamžitě mě obstoupila všepohlcující blahodárná tekutina. Pochopila jsem. To, co jsem cítila nebyla žízeň, lidská žízeň, byl to hlad, Krvežíznivý hlad, který mě obklopovala a svíral mi útroby. Srna se přestala zmítat a já se zděšeně napřímila. Co jsem to provedla?! Zabila jsem živé zvíře! Byla ze mě zrůda, démon noci, upír.
Noc prořízl výstřel. Byl blízko. Zvedl mě ze země a táhl do úkrytu. V dálce zaplály pochodně a do těla se mi zabodl šíp. A pak další. Zachytila jsem jeho pohled a v ten okamžik mi další šíp propíchl srdce. Dopadla jsem na zem a obklopila mě všepohlcující temnota.

Otevřela jsem oči, ležela jsem na sněhově bílém povlečení, všude to páchlo po dezinfekci. kolem mě pípaly přístroje a monitory zobrazovaly moje tělesné funkce. Nemocnice. Byla jsem v nemocnici. Hýbla jsem rukou, ale nešlo to - jehla. Nic mě nepálilo, v těle jsem necítila žádný hrot šípu, žádný spalující hlad... Byl to jen sen...

Za okny byla tma, pršelo a mlhu proráželo jen pouliční osvětlení a reflektory projíždějících aut. Auta. Nehoda. Bezvědomí...
Do pokoje vešel lékař a za ním dva praktikanti. Jeden byl blonďatý a svalnatější s brýlemi a dychtivým pohledem a druhý...srdce jí přeskočilo a monitor zběsile zapípal...druhý měl tmavě hnědé vlasy, štíhlou postavu s bledou kůží a černé oči... Jejich pohledy se střetly a on v úsměvu odkryl ostré špičáky...sen se stal skutečností...