Tajemný dům - 1. část

Anotace: Nebudu psát, o čem tato povídka je, to při čtení stejně poznáte sami. :)

Obloha se už od rána hrozivě zatahovala temnými mračny, která věštila brzkou bouři nebo alespoň prudký liják. A bouře skutečně vypukla! Blesky křižovaly oblohu doprovázené dunivými ozvěnami hromů, foukal prudký vítr a proudy vody nemilosrdně bičovaly vyprahlou zem i čtveřici mladých lidí, kteří se před deštěm marně snažili chránit kapucemi. Nebylo jim to moc platné, v mžiku promokli až na kůži. „Co budeme dělat?“ ptala se vystrašeně nejmladší Hanka, která se bála bouřky. „Musíme se někde schovat!“snažil se Matěj překřičet burácení hromů. Ale kde se schovat v lese? Navíc všem bylo jasné, že se ztratili, jen vedoucí jejich výpravy, Adam, si to stále odmítal připustit. „Tahle stezka musí být zakreslená na mapě,“ tvrdil zarytě a marně zíral na promoklý papír, který měl představovat mapu. „Přiznejme si konečně, že jsme se ztratili,“ řekla Zdenka. „Neztratili. Tahle cesta tady někde prostě musí být poznačená,“ tvrdil zarytě. Ostatní na sebe pochybovačně pohlédli. „K čertu,“ zaklel Adam, když mu konečně došla marnost jeho snahy a nepoužitelnou mapu zahodil. „A jsme bez mapy. Skvělé,“ okomentovala jeho konání Zdenka. „Sakra,“ zaklel Adam znovu, když si uvědomil, co způsobil, ale jako správný vůdce se ihned vzpamatoval. „Musíme se někde schovat.“ „A kam? Myslíš pod stromy?“ pronesla Zdenka ironicky. „Jistě že ne. Pojďme a třeba něco najdeme,“ navrhl. „No horší už to stejně asi být nemůže,“ poznamenal Matěj. Nevypadalo to však, že by se bouře chystala utišit. Přátelé už pomalu začínali ztrácet naději na nějaký úkryt, když vtom se před nimi v lese náhle vynořil malý nenápadný dům. „Mám halucinace nebo opravdu vidíte to, co já?“ nevěřil Matěj svým očím. „Dům,“ vydechla Zdenka. „Záchrana,“ dodal Adam. Rozběhli se k němu. „Určitě budou zamčené dveře,“ vyslovil Matěj své obavy, ale ty se nepotvrdily. Jakmile vzal Adam za kliku, dveře se lehce a neslyšně otevřely. „Bůh nás má rád, lidičky!“ vykřikl Adam v euforii a vběhl dovnitř. Ostatní ho následovali, kromě jedné. Hana stála před prahem a nedokázala se ho odhodlat překročit. „No tak, Hanko. Pojď dovnitř ne?“ pobízela ji Zdenka. „Mám z toho divný pocit. Nelíbí se mi to,“ zamumlala. „Hele ty máš divný pocity pořád. Tak buď pojď sem do sucha nebo si mokni venku, ale rozhodni se rychle, protože bych ty dveře rád zavřel. Fouká sem,“ oznámil jí Matěj nekompromisně. Hana se ohlédla. Oblohu právě v tu chvíli proťal další blesk doprovázený ohlušujícím zaburácením. To rozhodlo a Hanka vběhla dovnitř. „No hurá,“ oddechl si Matěj a zavřel za ní dveře. Všichni byli v bezpečí uvnitř a teď se kolem sebe zvědavě rozhlíželi. Nacházeli se v jakési obrovské hale, podlahu pokrýval tlustý vínový koberec a u zdi byl velký krk, vedle nějž byla na hromádce vyrovnaná polena. Před krbem stál dřevěný vyřezávaný stolek a u něho dlouhá a už na pohled velmi pohodná pohovka. Z haly vedlo do poschodí masivní kamenné schodiště. „Teda,“ vydechl Adam ohromeně. „Je to tady krásný,“ přidala se Zdenka. „Ale není divný, že dveře byly jen tak otevřený? A kde jsou majitelé?“ divil se Matěj. „Haló! Je tu někdo?“ zakřičel Adam, ale nikdo na jeho zavolání neodpověděl. „Nikdo tu asi není,“ odpověděl si sám. „Třeba majitelé odjeli a zapomněli zamknout,“ nadhodila Zdenka jeden možný důvod a ostatní se toho hned chytili. „Měli bychom se nějak osušit,“ navrhl Adam. „Zapálíme oheň,“ navrhl Matěj a shodil ze zad naprosto promáčený batoh. „Pokud budou sirky použitelné,“ dodala Zdenka. Matěj se začal horečně ve svém batohu přehrabovat, až s vítězným úsměvem vytáhl krabičku sirek. Adam poskládal malou hraničku ze dřeva a Matějovi se podařilo ji asi na třetí pokus zapálit. Posedali si kolem ohně, který příjemně hřál a sdělovali si své pocity. Pouze jeden člen výpravy nemluvil, dokonce seděl trochu stranou od ostatních – Hanka. Neustále se neklidně rozhlížela kolem sebe. Měla zvláštní a velice zneklidňující pocit, že zde něco není v pořádku.
Seděli před ohništěm dlouho, než jejich batohy i oblečení trochu uschly. „A teď si to tu půjdeme trochu prohlédnout, ne?“ navrhl Adam. Všichni se jako na povel zvedli a uhasili oheň. Vystoupali po schodech do patra. Na zdech visely portréty různých šlechticů i šlechtičen. „Mně se tady nelíbí. Nezdá se vám, že nás ti lidé z obrazů pozorují?“ řekla Hanka ustrašeně. „Prosím tě, jak jsi na to přišla?“ divil se Matěj. „Nelíbí se mi tu. Mám z tohohle místa husí kůži,“ opakovala Hana. „Tobě se pořád něco nelíbí. Můžeme být rádi, že se máme kde schovat. A jestli se ti tady nelíbí, můžeš jít ven do deště,“ zpražil ji Adam a na to už raději nic neřekla. V patře na stěnách také visely obrazy, ale tentokrát zobrazovaly různé krajiny. „Páni, je to tady fakt pěkný,“ poznamenala Zdenka a kluci s ní souhlasili. Objevili několik prázdných pokojů a protože už byli hodně unavení, rozhodli se jít spát. „Já budu spát v pokoji s Hankou a vy kluci spolu, ne?“ navrhla Zdenka.Vybrali si 2 pokoje vedle sebe a popřáli si dobrou noc. „Nelíbí se mi tu,“ zopakovala Hanka v posteli. Zdenka unaveně zívla. „Prosím tě. Jen tady přespíme a hned ráno zase vyrazíme dál. A teď spi. Dobrou.“ Po chvíli už bylo slyšet jen její klidné, pravidelné oddechování. Avšak Hanka dlouho nemohla usnout a neklidně se převalovala z boku na bok. Už odmalička byla velmi senzibilní a tento dům ji děsil. Cítila zvláštní znepokojující vibrace a měla hrozivé tušení, že tu nejsou sami.
„Adame,“ tiché zašeptání jeho jména a přece ho probudilo. „Adame,“ zaslechl znovu, tentokrát to znělo mnohem naléhavěji. Matěj klidně spal. „Adame,“ zaslechl opět. Cizí ženský hlas, ale velmi příjemný. Vstal z postele a vyšel na chodbu. Ačkoliv měl na sobě pouze boxerky, necítil chlad. Na chodbě stála žena – přízrak. Vysoká, bledá, v bílých dlouhých šatech a se záplavou dlouhých rovných rusých vlasů. Hleděla na něho zelenýma očima. „Adame, pojď,“ zašeptaly její rty a jeho ani nenapadlo neposlechnout. Vůbec nepřemýšlel nad tím, odkud může znát jeho jméno. Šla a vůbec se neohlížela, aby se ujistila, že jde za ní, on však poslušně šel. Vedla ho jakousi dlouhou temnou chodbou, ve které nebylo téměř žádné světlo. Najednou mu z ničeho nic zmizela z očí. Zastavil se a zmateně se kolem sebe rozhlížel. Potřásl hlavou. Připadal si jako omámený. Nechápal kde je ani jak se tam dostal. Jako by se zrovna probudil z hlubokého a velmi živého snu. Byla mu zima. Vydal se chodbou zpět, ale po několika krocích narazil do holé zdi. Vydal se tedy na druhou stranu, ale opět mu cestu po chvíli zatarasila zeď. „Co se to sakra děje?“ ptal se sám sebe. Obrátil se. Žena v bílých šatech stála přímo před ním. Cítil, že začíná mít husí kůži a nebylo to pouze chladem. „Kdo….kdo jste? Co…..co chcete?“ soukal ze sebe a nevědomky před ní ustupoval, až narazil zády do zdi. Pohybovala se neuvěřitelně rychle, v mžiku byla u něj. Položila mu ruce na ramena. Její ruce byly stejně ledové jako stěna o kterou se opíral. „Chci tebe, Adame,“ odpověděla medovým hlasem. Její pohled ho děsil. Stejně tak její úsměv. Ochromený neznámým strachem nedokázal se ani hnout. Ucítil dotek jejích rtů na krku. Ostré zuby mu prokously tenkou kůži. Nevykřikl jen díky tomu, že ztratil vědomí.