Pro lásku cokoliv...

Anotace: Pro Jane, že mě ještě nezabila :)

Praha 2OO8:

Dívka uháněla temnou uličkou. Funění za ní se stále přibližovalo. Doběhla na konec a zjistila, že vběhla do pasti. Ulice byla slepá. Psí funění se blížilo. Přebíhala z jedné strany na druhou, až se zastavila uprostřed. Město se propadlo do větší tmy, jelikož měsíc schovaly mraky. Otočila se. Před ní se z jakéhosi psa zhmotnil pohledný mladík... Dám ti na vybranou, což mě nabylo dopřáno... Chceš zemřít nebo přežít a být jednou z nás? zeptal se jí. Byla nervózní. Být zvířetem, nebo vůbec nebýt...? Jsi zrůda! zakřičela na něj. V tu chvíli na nebi mrak přešel, měsíc v úplňku se znovu objevil. Dívka spustila oči z měsíce... Chtěla pohlédnout na mladíka, ale ten tam nebyl. Místo něj se tam zjevil jakýsi vlčí muž... Vlkodlak... Ozvalo se zaječení...
Ráno ji našli skoro na kusy roztrhanou....

Mobil na nočním stolku dvakrát zavibroval a pak se ozval ten známý protivný zvuk, který budil většinu populace každé ráno. Claudie otevřela oči a nahmatala mobil. Vypnula budík a zase ulehla do postele... Oči se jí zavíraly únavou, ale pak se vzpamatovala a vyrazila z postele, jako by jí tam někdo hodil žhavé uhlí. Seminář ze Zemáku... Jestli dorazim pozdě, tak jsem mrtvá! Nadávala si v duchu, když si v koupelně čistila zuby... Nikdy nesnídala. Z koupelny zamířila rovnou do zpět do svého pokoje. Otevřela skříň a začala přemýšlet jaké šaty si vezme. Nakonec si vzala černou sukni, s volány, která se dala nosit i jako šaty bez ramínek. Hodila je na postel a přeběhla k šuplíkům se spodním prádlem... Rudá k černé... To je skoro smrtelné, ale mám dnes takové nehty... řekla nahlas. Oblékla se a šaty- sukni přepásala na bocích pyramidovým páskem. Trochu vytáhla vrchní část nahoru, aby to vypadalo zajímavěji... Vystrčila ruku z okna, aby zjistila jak velké je teplo venku. Takových sedmnást stupňů... Kašlu na mikinu... řekla si, popadla tašku přes ramenu, hodila do něj mobil, u zrcadla si ještě upravila vlasy a nakreslila si spodní linky na očích. Vběhla do předsíně, kde si obula páskové sandálky na podpatku černé barvy a vyrazila z domu...
Do školy dorazila za pět sedm. Ve skříňce si pouze vzala věci, co potřebovala na seminář a zamířila do učebny.
Ahoj holky... pozdravila svoje kamarádky, když si sedla do lavice mezi ně (byly to lavice jen pro jednoho). Jmenovaly se Erika a Elen. Obě byly hnědovlasé, a i když byly dvojčata, nebyly si podobné... Byly dvojvaječné... Claudia věděla, že pochází z dvojčat, ale když při narození její sestra (dvojče) zemřela... Její máma zemřela, když jí bylo osm. Tátu nikdy nepoznala, proto ji vychovávala její babička... Teď jí bylo devatenáct a z nezajímavé dívky se změnila v hvězdu třídy a školy.
Ale zpět k událostem.
Dívky si odbyly vyučování a společně vyrazily na nákupy.

Claudia a její dvě společnice zamířily do nepříliš drahého butiku. Bavily se zkoušením různých modelů, ať už příliš růžovým nebo staromódním. Nakonec si každá něco vybrala. Erika a Elen se shodli na tričkách (pro každou jedno) a jedny džíny. Claudia se nijak neomezovala, takže si vybrala hned několik topů a dvě sukně. Domluvila se s dvojčaty, že už půjdou domů, aby neměly průšvich. Její babička přicházela domů hodně pozdě...
Když vyšla z butiku vrazil do ní nějaký mladý kluk. Jej, promiň, já nechtěl... začal se omlouvat.. V pořádku... usmála se na něj. To neni v pohodě... Chci to odčinit. Nezajdem někam? zeptal se. Tak jo. souhlasila. Pozorně si ho prohlédla. Měl nezvykle černé vlasy, modro-stříbrné oči a celkem svalnatou postavu. Ale ani netušila, že je to vlkodlak

O dva měsíce později

Claudia měla po maturitě a teď po dvou měsících známosti s Alexem chodila.
Leželi spolu v posteli, objímali se a občas jeden drhého políbili.
- Zůstaneš tu na noc? zeptala se.
- Ne, zlato, nemohu. odpověděl.
- Ty skoro nikdy nemůžeš. Za ty dva měsíce jsi tu na noc zůstal jenom dvakrát... Mě to odpoledne nebaví!Co s tebou je? Tajíš mi snad něco?! rozčilovala se.
- Ano, tajím ti, jaký jsem, protože bys mě pak už nechtěla! odpověděl jí.
- Já to chci vědět. Ať je to cokoliv. Ty víš, že tě nikdy nepřestanu milovat... řekla mu.
- Tak jo... Obleč se. A já ti to ukážu.

Venku se stmívalo.
- Co tu chceš dělat? zeptala se ho. Stáli v jedné z temných uliček...
- Ukážu ti, co jsem zač. Kouknul se na nebe.... Už vyšel... Je to tady... řekl.
- Co je tady? zeptala se, ale trochu pozdě. Alex se začal přeměňovat. Během chvíle místo jejího Alexe stál vlkodlak s černou srstí a modro-stříbrnýma očima.
- Panebože... řekla jen. Na nebi se pobjevil mrak a zakryl měsíc.
Alex se zjevil do lidské podoby a řekl Spokojená? Už víš, co jsem. Stále mě chceš? Dívat se večer na zprávy o tom, jak našli další roztrhaný lidi a vědět, že jsem to udělal já?! Otočil se a chtěl odejít.
Nikdy tě nepřestanu milovat... projeloClaudii hlavou.
Já to myslela vážně, že tě nikdy nepřestanu milovat. řekla. Rozepla si zip u mikiny a odhalila mu své rameno. Do toho. Bez tebe nemá můj život smysl... Chci s tebou zůstat navěky...
Měsíc na nebi se znovu objevil. Alex se změnil ve vlkodlaka. Přistoupil k ní... Opravdu to chci... ujistila ho.
Poté ucítila jen nepříjemnou bolest...

O x let později

Dívka uháněla ulicí jak nejrychleji mohla...Mrak na nebesích skryl měsíc. Náhle jí však zastavila zeď. Otočila se napravo a lekla se. Stála tam pohledná dívka s dlouhými černo-červenými vlasy, která se usmívala.
Dám ti na vybranou... ozvalo se za obětí. Což mě nebylo nikdy dopřáno. Chceš zemřít nebo se staneš jednou z nás, čímž přežiješ?
Dívka stála před těžkým rozhodnutím... Být zvířetem nebo vůbec nebýt?
Jste zrůdy! zařvala na ně.
Mrak na nebi znovu odhalil měsíc a v temné uličce se ozvalo zaječení.

Ráno našli tělo dívky na kusy a na zdi její krví...
Čím víc bude nás, tím víc bude i jich... Nejsme zrůdy... Jde jen o záchranu rodu...