Ghost

Anotace: 1.díl....prosím napiště mi komentíky:-)

Všude kolem padá sníh…..vidím se…..vidím auto,jsem v něm,vidím svůj zkrvavený obličej.To auto je uplně rozbité!A nejsem v něm sama,ale nechci se podívat na postavu co sedí vedle mě a za mnou.Jako bych celou tuhle hrůzu viděla ze stále větší výšky.Vzdaluji se!A pak zaslechnu zase ten hlas…….

Otevřu oči….Nejdřív všechno vidím rozmazaně.Ale pak…..ležím na bíle povlečené posteli,v malém pokojíčku. Po pravé straně mám stoleček a na něm vázu s povadlými květinami.Po levé straně je okno,za kterým padají sněhové vločky.Co tady dělám?!A pak se mi všechno začne vracet.Cesta autem,divný pocit,sen,dva náklaďáky!“Ne,to nemůže být pravda“!Zašeptám okoralými rty.Chci se zvednout z postele a jít někam….kamkoliv.Pryč z tohoto bílého pokoje a zjistit co se stalo.Sotva se mi podaří se posadit dveře do pokoje se otevřou.Vejde máma a za ní doktorka.Maminka má rudé oči a pod nimi tmavé kruhy.
„Holčičko,ty už ses probudila“,na jejích rtech se objeví slabý úsměv,a na tvářích hluboké vrásky,které tam dříve nebyly,připadá mi jakoby o několik let zestárla.
Přijde až ke mně a posadí se na židličku u mé postele,doktorka si zatím něco pročítá na papíře.
„Mami kde je taťka s bráchou“,zeptám se.Mamka se podívá na doktorku a mlčí.“Tak kde jsou“zaječím rozčileně.Doktorka rozhořčeně vzhlédne.“Paní Blacková,vaše dcera by se teď neměl rozčilovat“!
Zírám na mamku.“Neříkej mi že….“větu raději ani nedokončím.Mamka sklopí oči a přikývne.
Oči se mi zaplní slzami….nemůžu ani popsat tu bolest co mi sevřela hrdlo…chce se mi křičet a běžet na konec světa a už se nikdy nevrátím.Z očí mi vytryskne vodopád slz a vrhnu se mamce do náruče….obě pláčeme,co s námi bude…

Z nemocnice mě pustili o čtyři dny později.
Kdysi moje nejoblíbenější místo na světě-náš dům mi najednou připadal tak tichý,a temný….začala jsem ho nenávidět a vyhýbala jsem se mu jak jen jsem mohla.Moje jediné útočiště teď byla místní knihovna….sedávala jsem tam od té doby co jsem odešla ze školy až do zavíračky.Jen když jsem četla ty tlusté knihy mohla jsem zapomenout co se stalo….že jsem ztratila nejmilovanější osoby na světě a jen já jsem tu hroznou nehodu musela přežít
Další co jsem nemohla vystát byla škola.Před nehodou jsem byla celkem oblíbená a měla jsem spoustu přátel,nedělalo mi potíže bavit se s lidmi.Teď bylo všechno jinak.Všichni na mě hleděli s lítostí v očích.A já se najednou neměla o čem bavit ani se svými nejlepšími přáteli,stával se ze mě vlk samotář.Můj život mi najednou připadal jako začarovaný kruh,který nemůžu opustit.

„Alice,pojď dolů je večeře!“Polekaně jsem sebou trhla….kouknu na hodiny,je 7 hodin.už dvě hodiny tu sedím a civím z okna….vůbec mi to nepřipadalo jako dvě hodiny…spíš jako 5 minut.Pomalu jsem se zvedla a prošla pokojem na chodbu,které vedla do kuchyně.Posadila jsem se za stůl.Mamka položila na stůl pečené kuře a hranolky.Moje oblíbené jídlo….kdysi.Teď když ho vidím se mi zvedá žaludek,ale přesto si naložím.Mamka si sedne a naloží si taky.Když dojíme mamka nejde dát talířek do dřezu,ale sedí dál.“Co se děje“?Zeptám se.“Musíme si promluvit“řekne máti.“Zažíváme nejtěžší období v životě.A já už nemám sílu dál žít v tomto hrozném domě,kde mi je všechno připomíná“,odmlčí se.“A myslím že i ty se mnou budeš souhlasit,že bychom měli změnit prostředí.Proto jsem se rozhodla že se přestěhujeme k babičce.““To je dobrý nápad“pokývám hlavou.“Myslíš jako k babičce tady v Anglii“?Mamka zavrtí hlavou.“ne,myslím k babičce do Kanady“.Překvapeně se na ni podívám.U babičky v Kanadě jsme byli jenom jednou.A to když jsem byla hodně malá,takže si to vůbec nepamatuju.Ale máma má pravdu….už v tomhle domě nevydržím ani chvilku!“Tak dobře,souhlasím“.

Posadím se na pohodlné sedadlo a vyhlédnu z okna,za chvíli odlétáme,čeká nás dlouhá cesta,jak mi mamka stihla říct.
Připoutáme se a vzlétneme.Letadlem už jsem několikrát letěla,ale vždycky je to pro mě ohromný zážitek.Po chvíli k nám přijde letuška a zeptá se nás jestli si dáme něco k večeři….poletíme celou noc.Ale já nemám hlad.Zavrtám se hlouběji do sedadla a zavřu oči,chci spát.
Ale spánek mi není dopřán.
Najednou někde slyším tlumené zoufalé vzlykání.Překvapeně se vytáhnu na sedadle víš a rozhlédnu se.Není tady moc lidí.Přes uličku jen nějaký postarší pár. A za námi ani před námi nikdo nesedí .“Alice nevrť se tolik“!Napomene mě máti.Poslechnu,ale pláč neustává..Po chvíli už mi to začne lézt na nervy.“Jdu na záchod“Oznámím mámě a zvednu se.Když procházím uličkou rozhlížím se,ale nikoho nevidím.Ani když se vrátím pláč nepřestává,spíš jakoby sílil.“Mami slyšíš to taky“?Otočím se na mamku.“A co“?Nechápe.“Přece ten pláč“.Divně se na mě podívá.“Alice je ti dobře“?“Je mi fajn“,zavrčím.Raději si dám na uši sluchátka a zapnu hudbu…než si začnu myslet že jsem se zbláznila.