Vražda leda tak ve snu

Anotace: každej to pochopí jinak, takže pište komentáře tak i tak..

„Viděla jsem před sebou velké šedivé dveře a slyšela jsem krásný mužský zpěv doprovázený kytarou. Chvíli jsem stála opřena o dveře a nechala se unášet tím hlasem. Neodvážila jsem se dveře otevřít, co kdyby náhle přestal hrát? Co když by mne vyhodil? Stála jsem tam, bylo mi krásně. Bylo teplo a všude plno světla.“ – vypráví malá holčička se zavřenýma očima a se spokojeným výrazem ve tváři.

„Pak jsem uslyšela ránu, jako kdyby někdo zavřel piano zuřivě. Avšak hrát jsem ho neslyšela, jen tu kytaru. Zpěv přestal. Slyšela jsem kroky někde v dáli. Ztuhla jsem a polil mě studený pot. Nedokázala jsem ty zatracené dveře otevřít, neměla jsem tu odvahu. Najednou jakoby všechno to světlo někdo ztlumoval, všude bylo černo, jen dveře ze šedé se proměnily na bílou. Nechápala jsem co se děje. Rozklepala jsem se zimou. Nedokázala jsem vydat ani hlásku, jakoby mi někdo svázal jazyk.“ – nyní se celá rozechvěla a v očích měla strach.

„A co se dělo pak?“ – ptá se děvčete komisař. „Uslyšela jsem kroky směrem ke dveřím, rychle jsem se schovala za skříň, která se tam náhle objevila. Neměla jsem čas o ní přemýšlet. Někdo vzal za kliku, pomalu, lehce, jakoby nechtěl, aby ho někdo slyšel nebo viděl. Byla to velká postava, nejspíše muže. Měl černý kabát až na zem a černý klobouk. Vlastně on celý byl černý. Byl to snad jen stín jakoby, ale zhmotněný. Měla jsem strach, že mě najde.“

„A našel?“…. Po dlouhé odmlce zaviněné intenzivním pláčem děvčete praví – „Nenašel, ale já jsem našla.“ …. „ Co si našla?“… „No přeci toho muže co tak krásně zpíval. Ten černý muž odešel a já sebrala všechnu odvahu a vstoupila jsem do místnosti. Všude zas bylo to krásné světlo a teplo. Už sem se nebála. A uviděla jsem toho muže, který již nezpíval. Ležel tam s rozseknutou hlavou na tři části, všechno bylo rudé od krve jež z něho celého tekla. Nechtějte, abych pokračovala co jsem tam viděla…“

„Dobrá a jak nám vysvětlíš, že tam to tělo už nebylo, když přijela policie?“.. „Vypařilo se“ odpovědělo spontánně děvče. Komisař se zamyslel a měl těch žvástů plné zuby. Propustil děvče domů a případ dal k ledu. Děvčeti se v noci zdál hrozný sen. Viděla celou vraždu onoho muže, kterého viděla. Když ho vyprávěla komisaři, ten jí jen pohladil a poslal k psychiatrovi. Holčička byla naštvaná. Ona VÍ, že to tak určitě bylo a nikdo jí nevěří. Najednou před sebou uviděla tvář muže, muže co tak krásně zpíval a hrál na kytaru, která skončila v jeho hrudi. Kytara osudu a prokletí. Ale co piano, které bouchlo, ale nehrálo? Piano, které ani v pokoji nebylo. Obraz se najednou rozostřil, zmizel… Nastalo černo. Otevřela jedno oko, poté druhé, zaostřila a uviděla svůj pokoj, vedle svého chrápajícího manžela, kterému se zdá nějaký hezký sen. Ne jako jí a nebo to sen nebyl?