Grim Oak

Anotace: Menší upozornění, má to 28 stránek. Nebudu to dělit na části. Přeji příjemné čtení a děkuji za komentáře.

Ještě kousek temným lesem a pak už rovná cesta až do města.Ano tohle bylo ještě stejné.
Muž za volantem se usmál.
Jmenoval se Shaun Morton. Ačkoliv to z jeho městě kdy bydlel bylo docela daleko, tak přijel rychle.
Jeho vůz Ford Mustang černé barvy to zvládnul snadno.
Před týdnem mu přišel dopis od jeho matky.
Jakmile spatřil její písmo na dopisu, bylo mu jasné že se něco stalo. A obsah byl ještě horší.
Jeho otec zemřel. Tato zpráva ho velmi zarmoutila ale smířil se s tím že život a smrt jdou ruku v ruce a nedá se ani jedno odvrátit.
Matka mu v dopise oznámila kdy bude pohřeb, a jestli by mohl přijet.
Byl rozhodnut že určitě přijede. Věděl že přijede celá jeho početná rodina.
Jeho starší bratr Jeff se svou ženou a dcerou, jeho mladší sestra Casey, a další.
Město se začalo blížit.
Shaun se znovu usmál.
Pravou rukou sáhl po rádiu aby ztlumil zpěv Joeyho Ramona. Ano Shaun s ním souhlasil že taky nechce být pohřben na hřbitovu zvířátek.
"Vítejte v Grim Oak. Krásném městě jako stvořeném pro odpočinek" hlásala cedule na kraji města.
"Jo to jistě." opět se usmál Shaun.
Cestu k domu si pamatoval ještě teď. Věděl že musí projet celým městem, a pak do kopce, krátkým lesíkem a byl doma.
Projel kolem kostelíku, místního doktora, knihovny.
Zajímalo by mě jestli tam ještě pracuje Steve Arctor. řekl si Shaun.
Raději se zase soustředil na cestu proto už si chtěl odpočinout od jízdy.
Ano támhle je hřbitov a už jsme skoro tam. řekl si opět Shaun a taky měl pravdu.

Po deseti minutách už opravdu přijížděl k velkému, prostornému domu.
Před domem už stál jeden vůz Toyota Grand Cherokee stříbrné barvy.
Shaun věděl že tohle bude jeho bratra. byl to bezpečný vůz a on chtěl mít svou dcerku Emily v bezpečí.
Shaun zaparkoval ale nechal ještě místo pro jeden vůz, kterým měla přijet Casey. Vypnul rádio, rozepnul pás a vystoupil. Věci měl v kufru a ten si otevřel.
Než ale došel ke kufru už si všiml že z domu vyšel jejich rodinný sluha Mortimer Kenethbee.
"Vítejte doma pane Shaune." pozdravil Mortimer a bylo vidět že Shauna opravdu rád vidí.
"Zdravím tě Mortimere."pozdravil Shaun.
"Rád vás vidím pane."
"Však já tebe taky Mortimere."
Mortimer chtěl Shaunovi podat ruku ale Shaun ho raději objal.
Koneckonců ho neviděl pět let.
"Pan jeff už je v domě." oznámil Mortimer.
"Přijel ještě někdo?" zeptal se Shaun a otevřel kufr.
Jenom pan Jeff se svou rodinu, ale ještě má přijet vaše sestra. Ukažte pane vezmu vám to" ozval se Mortimer, když bral Shaun kufr do ruky.
"V pořádku Mortimere, tohle ještě zvládnu sám."
"Dobrá pane jak si přejete. Který pokoj byste si přál připravit?"
"Myslím že mi bude stačit můj pokoj Mortimere."
"Dobrá pane. Pan Jeff se rozhodl stejně. Přejete si připravit menší svačinu po vaší dlouhé cestě?"
Shaun se podíval na hodinky na ruce.
"Stále se tady večeří o půl šesté?" zeptal se.
"Ano pane. Starých zvyků se člověk těžko zbavuje." odpověděl Mortimer s úsměvem.
"To je pravda. Myslím že menší svačina by neuškodila."
"Dobrá pane Shaune. Pokud vám to nevadí přinesl bych vám ji do vaší pracovny?"
"Cože? Ona ještě stojí?" řekl Shaun a smál se.
"Vaše matka mi zakázala s čímkoliv pohnout." usmál se i Mortimer.
"Tak dobře. Půjdu pozdravit matku a bratra a pak půjdu do pracovny."
"Dobrá pane. Vaše matka je ve východním pokoji."
Shaun pomalu vkráčel do domu. Bál se že naruší tu kouzelnou atmosféru domova.
Zavřel oči a nasál ten vzduch.
"Shaune!" ozval se hlas.
Shaun otevřel oči a spatřil svého staršího bratra Jeffa.
Jeff měl už měl několik vrásek kolem zelených očí. Tentokrát měl Jeff kratší hnědé vlasy. Na sobě měl volnější tmavé tričko a rifle.
"Rád tě vidím Jeffe." uvítal se s ním Shaun.
"Však já tebe taky Shaune."
Shaun se s ním objal protože ho taky delší dobu neviděl.
"Shaune musím ti někoho představit." řekl Jeff a pro někoho zašel za dveře, ze kterých vyšel.
"Bráško tohle je moje dcera Emily." představil svou dceru.
V rukou držel asi roční děcko. Jasné modré oči se upírali na Shauna.
"Ahoj prcku. Je roztomilá." prohlásil Shaun. Děcko se mu moc líbilo.
"A moji ženu Sydney už znáš." řekl ještě Jeff.
"Jistě. Ahoj Syd. Tebe jsem taky dlouho neviděl." usmál se Shaun na Jeffovu ženu.
"To je pravda Shaune, ale víš že si mohl kdykoliv přijet. S Jeffem tě rádi uvidíme." prohlásila Sydney.
"Já vím, ale poslední dobou jsem měl až moc práce, takže jsem se nemohl hnout z města." odpověděl Shaun.
Jeff předal dítě své ženě a ta pochopila že s ním chce Jeff mluvit sám.
"Slyšel jsem něco že si byl u vraždy. Co je na tom pravdy?" zeptal se Jeff starostlivě.
"Jistě si slyšel o tom vrahovi. Získal si dvě oběti. Jednu zabil a druhou přinutil se na to dívat. Já byl ta druhá. Až na to že já sem mu utekl. Policie ho stejně nechytila."
"Nebojíš se že tě najde?"
"Ani ne. Vím že sem se mu ubránil jednou a dokážu to i podruhé. A navíc mám něco pro svojí obranu."
"Ty sis pořídil pistoli?" napadlo jistě Jeffa.
"Ano. Sama policie mi to doporučila."
"Dobře. Shaune, chci abys věděl že kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct."
"Dobrá děkuji. Ty kdyby si chtěl někdy pohlídat prcka tak řekni si. Udělám to rád."
"Dobře díky Shaune. Já půjdu pomoct Sydney vybalit a připravit pokoj. Běž se přivítat s ostatními."
"Dobře zatím ahoj." řekl Shaun a nechal Jeffa odejít po schodech nahoru.
Shaun otevřel dveře, ve kterých předpokládal že matka bude.
Měl také pravdu. Matka seděla u okna v křesle. Shaun věděl už z dřívější doby že takto sedávala ráda.
"Mami." řekl tiše Shaun.
Jeho matka se otočila na křesle a spatřila svého syna.
"Ach Shaune ani nevíš jak tě ráda vidím." pronesla přes celý pokoj.
"Já tebe taky mami." odpověděl jí Shaun s úsměvem.
Matka objala svého syna a chvíli ho držela v náručí.
Pak se před něj postavila a prohlédla si ho.
"Musím říct že vypadáš dobře Shaune. Mladý prosperující muž." řekla matka po chvíli prohlížení.
"Děkuji mami. Ty také vypadáš stále dobře." řekl jí Shaun.
"Mrzí mě že jsme se sešli po takhle dlouhé době, zrovna k takovéhle příležitosti. Mohlo by to být lepší."
"Ano také mě to mrzí mami." řekl Shaun a sklonil hlavu.
"No já už tě nechám. Běž si klidně vybalit, a odpočiň si po cestě. Popovídáme si všichni při večeři."
„Zatím ahoj mami.“
Matka na něj kývla a Shaun vyšel z pokoje. Zavřel za sebou dveře a pak šel ke schodům, po kterých před chvílí vykráčel jeho bratr.
Pokoj měl v druhém patře. Musel vyjít schody, pak se dát doleva a až na konec chodby. Poslední dveře byl jeho pokoj, předposlední jeho pracovna.
Nechtěl jiný pokoj. Asi by se mu tam špatně spalo.
Otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Při pohledu na pokoj se musel usmát. Nic se tady nezměnilo. Pokoj vypadal pořád stejně.
Položil si kufr na postel a rozhrnul závěsy.
Do pokoje proniklo blahodárné světlo.
"A já si říkal čí bude to fáro venku." ozval se za Shaunem hlas.
Shaun se otočil a spatřil svého mladšího 17-ti letého bratra.
"Robbie!" zvolal Shaun a chytil bratra.
"Vítám tě doma bráško." řekl Robbie poté co se vymanil z bratrova objetí.
"Bráško jo? Ty si byl vždycky malej bráška." řekl mu Shaun.
"No to je možný ale taky už jsem skoro dospělej a plním si svoje sny, tak jako ty."
"Jaký? Neříkej že máš konečně kapelu."
"No to teda mám. A zpívám tam. Víš jakej je to pocit? Stát tam s kytarou a zpívat pro stovky sexy koček."
"No tak to musí bejt skvělý. Nebudeš mít někdy koncert? Že bych se zašel..." ale nestihl dokončit větu.
Slyšel že přijel někdo další.
"Pojď mrkneme se kdo to je." řekl mu Robbie.
Shaun vyšel z pokoje, že si vybalí později a zavřel.
Znovu seběhli po schodech.
Ten kdo přijel ale byl rychlejší.
Byla to Shaunova sestra Casey.
Blondýna, z hnědýma očima. Vždycky měla ráda zábavu a měla tvář, stvořenou pro úsměv.
"Ahoj sestřičko!" přivítal sestru Shaun a také ji objal.
"Ráda tě vidím Shaune." odpověděla mu sestra.
Poté přišel Mortimer, a matka a začali se vítat s Casey a tak se Shaun rozhodl že si dojde vybalit.
Došel opět do svého pokoje a vybalil si. Chtěl zajít do své pracovny, a pojíst onu svačinu, kterou mu připravil Mortimer.
Otevřel dveře a prohlédl si pracovnu. Svačina byla připravena na stole, kde měl Shaun ještě teď nějaké rozepsané papíry.
Přisunul si židli ke stolu a začal jíst připravené sendviče od Mortimera.
Mortimer uměl připravit prostou ale přesto velmi chutnou stravu.
Shaun snědl skvělé sendviče a zvedl se ze židle a přešel k oknu.
Venku se začalo nepříjemně zatahovat.
"Pamatuješ co jsme říkali, když se takhle zatáhlo?" zeptal se Robbie, který se objevil ve dveřích pokoje.
"Že se blíží eXmortis. Duch dávno zemřelého trestance, který nyní drancuje svět. A brzy padne i Vatikán." vzpomínal Shaun.
"Přesně tak. Vždycky si na to vzpomenu, když vidím jak se takhle zatahuje. Pamatuješ jak jsem se bál bouřek?"
"Ano. Vždycky jsem se tě snažil chránit."
"Ten strach u mě přetrvává. Stále se bojím bouřek. I teď když to vidím tak mi to není příjemné."
"Já vím bráška. U mě je to stejné. jestli chceš můžeš zůstat prozatím u mě."
"Pokud ti to nebude vadit."
"Vůbec ne. Pověz mi co je nového v Grim Oak."
"No. Lidé jsou špatní z té staré nemocnice tam nahoře."
Tam nahoře znamenalo na kopci nad vesnicí. Stála tam stará nemocnice, kterou ovládali mniši a vlastně nikdo nevěděl co se tam opravdu děje.
"Už se aspoň trochu ví co se tam děje?" zeptal se Shaun.
"Ví se toho ještě méně než před tím. Jako by kolem celé nemocnice byla mlha, která vše zakrývala."
Z haly se ozval gong, který všechny svolával ke stolu. Když zazněl poprvé, bylo to pouhé upozornění. Po druhé, měli už by být všichni u stolu.
Robbie a Shaun se zvedli a zamířili tedy do jídelny.
Cestou ještě potkali Jeffa.
"Kde máš ženu?" zeptal se Shaun.
"Vyžádala si večeři k sobě, aby mohla být u Emily, která právě usnula." vysvětlil Jeff
"Ach tak." usmál se Shaun a otevřel dveře do jídelny, jelikož k nim dorazil první.
V jídelně už v čele seděla matka, po její levici Casey a po její pravici si vyžádala Shauna. Jeff Si sedl vedle Shauna a Robbie vedle Casey.
Z haly se ozval ještě jeden gong.
Pak přišel Mortimer a přesunul se do kuchyně.
Matka se postavila a chtěl promluvit.
"Vítám celou rodinu Mortonů opět v jejich rodném domě. Jsem ráda že vidím tváře dlouho zmizelých synů a jedné bouřlivé dcery. Dnes bych vás nerada zdržovala proto se najezte a můžete si jít lehnout. Jste jistě unaveni po dlouhých cestách. Zítra se můžete projít po našem krásném městě a ve středu bych požádala Shauna aby se stavil u Wilkinsonů zařídit nějaké věci ohledně pohřbu. Teď ale jezte a pijte, co hrdlo ráčí. Přeji vám dobrou chuť."
Jen co domluvila tak si sedla a začalo se nosit jídlo. Mortimer a další nosiči jídlo naskládali na stůl a opět zmizeli.
Při jídle se moc nemluvilo. Jejich matka to neměla ráda a navíc byli všichni unaveni. Tak se chtěli opravdu jen najíst a pak jít spát.
Shaun dojedl jako jeden z prvních.
Otřel si ústa, dopil džus, vstal od stolu, políbil matku na tvář a mlčky odešel.
Chtěl se ještě podívat u sebe v pracovně, co tam zanechal když odjel.
Opět vykráčel po schodech a jen dorazil do prvního patra tak uslyšel pláč. Poznal že to je malé dítě a proto usoudil že to bude malá Emily.
Neslyšel ale žádný jiný hlas, což bylo zvláštní. Sydney ji měla přeci utěšovat, či něco takového.
Shaun se raději chtěl zajít podívat jestli je všechno v pořádku.
Stačilo mu jít po hlase dítěte a našel to hned.
Dveře do pokoje byli pootevřené a na potemnělou chodbu prosvítalo světlo svíček.
Shaun pomalu došel ke dveřím. Nejprve lehce nahlédl škvírou a poté je lehce odstrčil.
Spatřil manželskou postel, vedle které byla menší postýlka kde ležela Emily. Nikde ale neviděl Sydney.
"Sydney?" zeptal se spíše sám pro sebe.
Nikdo se mu neozval, tak jak předpokládal.
Vešel do pokoje a chtěl pohlédnout do postýlky.
Emily tam ležela a plakala.
Shaun se nejprve rozhlédl po pokoji. Spatřil něco v rohu za dveřmi.
"Sydney?" zeptal se znovu.
Postava krčící se v rohu, se jen lehce oklepala.
Shaun se k ní začal blížit.
Pomalu a snad i trochu bázlivě k ní natáhl ruku.
Dotkl se jejího ramene a ona začala zvedat hlavu.
Měla zkřivenou tvář, z očí jí tekla krev a otevřela pusu.
Ozval se děsivý řev.
Shaun se vylekal a začal couvat. Narazil do skříně a praštil se do hlavy.
Na okamžik se mu zatmělo před očima.
"Shaune si v pořádku?" ozval se ženský hlas.
Shaun se rozhlédl. Spatřil Sydney stát ve dveřích.
"Sydney co se stalo?" zeptal se velmi udiveně Shaun.
"Jen jsem si musela odskočit a Emily začala plakat. Mrzí mě že si mě tady nenašel, musíš si myslet že jsem hrozná matka." vysvětlila Sydney.
"Ne Syd to ne ale viděl jsem něco..." ale raději nedokončil větu.
"Co Shaune?"
"Nic. Asi už jsem až moc unavenej i z tý cesty. Půjdu si lehnout. Dobrou." řekl Shaun a raději rychle opustil pokoj.
"Dobrou..." slyšel ještě říct Syd.
Shaun se nezastavoval a rychle mířil k sobě do pokoje.
Jen tam došel, tak mu pohled padl na okno. Bouře se za dobu večeře přiblížila a vypadala velmi hrozivě.
Shaun si vzpomněl na to co mu říkal bratr.
Blíží se eXmortis, duch zemřelého trestance.
Pocítil lehkou husí kůži po těle, při této myšlence.
Došel k oknu aby se ujistil že je zavřené, aby mu nezačalo rachotit při noční bouřce, a chtěl si i zatáhnout závěsy.
Venku byla už skoro tma i když příšeří bylo vhodnější výraz.
Věděl že za domem je kůlna a za ní les. Když bylo hezky bylo vidět i za lesem jezero. I teď se občas dal zahlédnout nějaký odlesk.
Shaun v pravé ruce držel závěs ale zarazil se a nic nedělal. Jenom sledoval co se venku děje. Mraky se velmi rychle blížili ale v lese se něco hýbalo.
Shaun stále vyčkával u okna s doufáním že pozná co je to.
Zvíře to nebylo, tak co tedy.
Stále upíral zrak k tomu místu kde viděl ten pohyb.
Ano už zase...
Zase se tam něco pohnulo. Jo teď to bylo zase vidět, něco se tam hýbe. Dokonce snad se to blíží k domu.
"Co to sakra je?" zeptal se sám sebe potichu Shaun.
Stále se to blížilo.
Shaun si nevšiml že bouře už byla opravdu velmi blízko. Přímo nad domem.
Nejprve spadly asi tři kapky ale pak celý proud.
Začalo velmi hustě pršet.
To Shaunovi ztížilo pozorování.
Postavě v lese očividně nevadilo že takto hustě prší.
Na temném nebi se ukázal první jasný záblesk. A po chvilce hned dunivá rána v podobě hromu.
Shaun se stále snažil pozorovat tu postavu.
Další blesk
Shaun jasný záblesk oslepil. Na chvilku neviděl nic venku a také ztratil postavu. Ta se přiblížila ke kůlně.
Další blesk.
Postava zmizela, ale Shaun viděl jak se zavřeli dveře od kůlny.
Zavrtěl hlavou a otočil se od okna.
Chtěl se zajít podívat co to tam venku je.
Ze skříně si vzal delší plášť a přehodil ho přes sebe. Pak s ještě zpod postele vzal lepší obuv, aby mohl jít ven. Nazul si ji a seběhl po schodech.
Všiml si že už většina světel byla zhasnuta a usoudil tedy že už jsou všichni ve svých pokojích.
Skoro až nepříjemný pocit.
Doběhl k zadnímu vchodu domu, kde se dalo dostat ke kůlně a k lesu. Opatrně a potichu otevřel. Protáhl se ven a snažil se aby moc nenapršelo dovnitř.
Snad se mu to podařilo.
Okamžitě schytal tisíc kapek a byl během chvíle promočen.
Skrze déšť se snažil určit směr kůlny.
Docela mu pomohlo to že v kůlně se svítilo.
Rozeběhl se k onomu místu.
Pevná obuv mu čvachtala v blátě a on si musel zapnout kabát aby mu neulétl.
Stejně už byl promočen, takže mu kabát moc nepomohl.
Světlo zhaslo.
"Sakra." zaklel Shaun, ale stejně ho nikdo nemohl slyšet přes šumění deště.
Stejně se pokoušel přiblížit.
Jakoby na chvíli déšť utichl a Shaun díky tomu mohla zaslechnout že se dveře od kůlny zavřely.
Věděl odkud šel ten zvuk a lehce zrychlil.
Další záblesk.
Shaun spatřil postavu jak odchází. Rozeběhl se k ní.
Další záblesk.
Tenhle byl ale v Shaunových očích.
Někdo ho praštil do hlavy.
Shaun měl co dělat aby neomdlel ale rovnováhu neudržel na kluzké zemi.
Padl do bláta a nemohl se hýbat. Nevěděl kdo ho praštil a hlavně co s ním má v úmyslu.
"Pane Shaune?" ozval se jiný hlas.
Byl to Mortimer. Přes sebe měl přehozenou pláštěnku a v ruce velmi silnou baterku.
"Mortimere!" zvolal Shaun.
"Pane Shaune. Co proboha děláte v takovém počasí venku."
"Kde ty ses tu vzal?"
"Pane viděl jsem vás z okna jak jdete ven, tak jsem vás následoval, abych zjistil co se stalo. Pak jsem vás uviděl jak tady ležíte."
"Někoho jsem viděl z okna Mortimere. Šel sem do kůlny. vyběhl jsem tedy z domu abych zjistil kdo to je a pak mě někdo praštil."
"Pane nejspíše jste se praštil jen o větev jak jste běžel."
"A kdo to tedy byl tady venku?"
"Nejspíše jen lesní zvěř, která ucítila vůni jídla z domu a tak šla až sem. Pak zjistila že tady nic nezíská a zase odběhla."
"Ale kdo to tedy byl v kůlně?"
"Nevím pane ale je nesmysl aby někdo chodil k nám do kůlny pane. Pojďte raději rychle do domu, ať nejste nemocný."
Mortimer mu pomohl vstát a pak mu i pomohl domů. Uvnitř domu si Shaun svlékl mokré šaty a dal je Mortimerovi, který je chtěl usušit.
Shaun se vrátil k sobě do pokoje.
Bez rozhlížení z okna, zatáhl závěsy a lehl si do postele.
Pro dnešek už toho bylo až moc, řekl si Shaun.
Lehl si na bok a zavřel oči, jakoby se bál co uvidí.
Byl ale tak unaven že usnul.
Věděl že se mu ale bude spát špatně. Jelikož nebyl zvyklý na tuto postel, tak měl špatné spaní.
Probudil se asi ve 2:32 ráno.
Jelikož toho při večeři vypil docela dost, musel si odskočit na záchod. Dům znal a tak věděl že nejbližší je na kraji chodby.
Zvedl se z postele a lehce se protáhl. Měl na sobě jen kalhoty na spaní a jinak nic.
Nechtěl ani rozsvěcet. Bouře venku už skončila a svítil jasný měsíc, který osvětloval i pokoj.
Shaun otevřel dveře a vešel tiše na chodbu. Byl bos a jeho chodila měkce klouzala po koberci.
Došel až ke dveřím.
Otevřel, tady už rozsvítil a opět za sebou zavřel. Vykonal potřebu, umyl si ruce a chtěl se vrátit.
Jen ale opět zavřel dveře, zaslechl nějaký zvuk.
Jako kdyby měl někdo řetěz u pasu a kráčel po chodbách domu. Navíc s těžkou obuví.
Dusot bot byl slyšet velmi tiše, což bylo také zvláštní.
jako kdyby ten člověk se snažil chodit po špičkách nebo co.
Shaun odhadoval kde asi bude.
Znělo to jako kdyby kráčel ke schodům do třetího patra. Shaun přešel tiše do druhé chodby, odkud bylo vidět ke schodům.
Klekl si tam a vyčkával až ta osoba dojde až nahoru. byl trochu skryt a tak měl menší výhodu.
Stále čekal...
Dusot bot se blížil..
Shaun vzpomínal kolik bylo schodů. V horní polovině kde už postava byla jich bylo 23.
Shaun si tiše pro sebe odpočítával kolik ještě.
Dvanáct...
Deset...
Sedm...
Pět...
Tři...
Ještě vteřinka...Ještě chvíle a Shaun spatří toho neznámého.
Zrychleně dýchal a netrpělivě vyčkával.
Ozval se poslední krok a osoba měla být vidět.
Ale nikdo se neobjevil.
Shaun opatrně vstal a přešel ke schodům ale nikoho neviděl.
Jako kdyby se tady nikde nikdo neukázal.
Shaun už chtěl jít do pokoje ale přeci jen něco spatřil. byla to zablácená stopa na koberci na okraji schodů.
Shaun zavrtěl hlavou a pak raději rychle šel do pokoje než zase něco zaslechne. Tam si lehnul a spal až do rána.

Ráno se probudil brzy protože to byl nezvyk. Neslyšet troubení vozidel, řev nadávajících řidičů, a další zvuky velkoměsta.
Sice se vzbudil brzy, ale ještě chvíli ležel v posteli. užíval si volna, které měl. Nikdo ho nenutil rychle se zvedat z postele, a pospíchat do práce. Prostě měl klid.
Asi po půl hodně se ale přeci jen zvedl a zamířil do koupelny, kterou měl nedaleko. Vzal si s sebou věci na převléknutí.
Vyčistil si zuby a rozhodl se že si raději dá sprchu. Poté si oblékl volnější džíny a černé tričko. Na pravém zápěstí měl široký kožený náramek a dva prsteny.
Takto oblečen sešel dolů do jídelny, kde jak předpokládal už byli ostatní.
Tedy vlastně jen Robbie a Casey.
"Dobré ráno." popřál ostatním Shaun.
"Dobrý." řekl Robbie i když měl v puse koláč.
"Ahoj Shaune." pozdravila ho Casey.
"Tak co máte na dnešek v plánu?" zeptal se Shaun.
"Nejspíše se půjdu projít po okolí. Trocha zdejší přírody a čerstvého vzduchu mi prospěje po tom mém nočním životě." prohlásila Casey.
"To je dobrý nápad. Kde je vůbec Jeff?" zeptal se Shaun.
"Vzal rodinu a šli se projít po okolí. jeff chtěl Sydney ukázat okolí." oznámil Robbie.
"Robbie nechtěl bys mě dělat průvodce městem? Říct mi co se tady ve městě změnilo a tak? Projedeš se v Mustangu." zeptal se Shaun.
"To bych bral." přikývl Robbie a vzal si další koláč.
Poté přišel Mortimer a zeptal se Shauna co si bude přát k snídani.
Shaun ho požádal o kávu a řekl mu že si když tak vezme koláč jako měl tady Robbie.
Mortimer se vrátil po pěti minutách s větším šálkem kávy, tak jak si Shaun přál. Přistavil mu ještě cukřenku a menší keramickou konvičku s mlékem.
shaun si do kávy dal hodně cukru, protože přesně tak to měl rád a pak dolil mlékem.
Pomalu popíjel kávu a povídal si s Robbiem.
Casey je po chvíli opustila ale před odchodem ještě požádala Mortimera o něco lehčího k snědku až bude na cestách.
Věděli že dnes se s nimi nebude počítat na oběd. Kdo by ovšem přišel domů hladový, Mortimer pro něj jistě něco rád připraví.
Mortimer ji donesl něco menšího k snědku, Shaun si nevšiml co to bylo protože zrovna dopíjel svou kávu.
Casey se s nimi rozloučila a odešla.
Robbie také dopil kávu a zvedl se.
"Já se skočím převlíknout a sejdeme se venku jo?" řekl Robbie.
"Dobře." kývl Shaun.
Přišel Mortimer a začal sklízet ze stolu.
"Budete si s mladým pánem přát připravit něco na cestu?" zeptal se Mortimer.
"Myslím že nebude potřeba Mortimere. když budeme mít hlad, tak ho pozvu někde na oběd." odpověděl Shaun.
"Dobře pane." řekl Mortimer, vzal poslední šálek a odešel.
Shaun se zvedl a zamířil ven aby počkal na Robbieho. Jen došel k autu, ozvali se dveře a ven už vyšel Robbie v roztržených riflích a těsnějším černým tričkem.
"Jedem" zeptal se Robbie.
"Jasně." odpověděl Shaun a odemkl auto.
Oba si nastoupil a připoutali se.
Shaun nastartoval a nechal prohřát motor.
"Ouu tak tenhle zvuk se mi moc líbí." řekl Robbie s úsměvem.
Shaun jen přikývl, pustil rádio a rozjel se.
Cestou do města jim příjemně hrála kapela Ramones.
Moc si cestou nepovídali, ale jakmile dojeli do města tak se Robbie rozpovídal.
"pracuje ještě v knihovně Steve Arctor?" zeptal se Shaun.
"Jo pracuje. Se tam pak můžeme zajít podívat. Stejně jsem si tam chtěl něco vzít. Má tam teďka nějakou novou pomocnici. Docela kočka." vysvětlil Robbie.
"Robbie kdybys pak měl hlad, tak tě zvu na oběd, ale pověz mi, kde se tady dá dobře najíst."
"Doporučoval bych restauraci na kraji města. Pak tě tam když tak zavedu. Příjemná restaurace, ale mají tam výborný jídla."
"Ty už si tam někdy byl že to takhle víš?"
"Jasně. Za prvé jsem tam párkrát pozval svoji přítelkyni, a za druhé jsem tam párkrát pracoval."
"Pracoval? Jak?"
"Jako kuchař. Co jiného bys ode mě mohl čekat?"
"Taky fakt..."
"Když se podíváš támhle vpravo." ukázal někam Robbie, Shaun se nemohl moc rozhlížet, jelikož řídil. "Tak tam dneska večer hrajeme s kapelou. Doufám že přijdeš.
"Jo? Super. Přijdu moc rád."
"Tím líp."
"Kdo tady vůbec teďka šerifuje?"
"Starej Bill Mudvayne, před rokem zemřel. V noci usnul za volantem. Jeho auto bylo jako když dopiješ plechovku s pivem. Totálně zmačkaná. Ale neuhodneš kdo to vzal za něj."
"Kdo?"
"Tvůj bejvalej spolužák Matt Davis."
"Cože Matt?"
"Jo přesně tak. Chceš se s nim vidět?"
"To si piš že bych chtěl."
"Tak na to šlápni."
"Cože?"
"Šlápni na to. Nejrychlejší způsob jak najít šerifa."
Shaun tedy poslechl. Lehce sešlápl pedál plynu a mustang se rozjel.
Jelikož je Mustang rychlé a silné auto, nedělalo mu problém se rychle rozjet.
A proto není divu že se za chvíli ozval za autem známý zvuk.
Policejní siréna.
Shaun s mustangem začal přibrzďovat až zastavil na kraji silnice.
Policejní auto hned za ním. Vystoupil z něj mladý policista a díval se do bločku když šel k autu.
"Pane řidiči víte jak jste rychle jel uprostřed města?" zeptal se policista a stále se díval do bločku.
"Spíš by mě zajímalo jak ses ty mohl stát šerifem." řekl se smíchem Shaun.
"Shaune!" vykřikl šerif Matt Davis.
Shaun otevřel dveře mustanga a vystoupil.
"Zdravím tě u nás ve městě:" řekl šerif a potřásl Shaunovi rukou.
"Jo je to fajn bejt zase doma."
"Někteří z nás tady ještě zůstali. Já, Steve Actror pracuje v knihovně tak jak si přál a jak tam pomáhal. Desmond McGrow tady chvíli žil ale asi před půl rokem spáchal sebevraždu."
"Co se stalo?"
"Ti zatracení mniši si ho jednoho dne odvedli tam nahoru. Když se vrátil byl opravdu velmi zvláštní. Jako by nevěděl kdo je, kde to je a byl velmi zmatený. A pak jednoho dne jsme ho našli v jeho domě. vystřelil si mozek z hlavy." řekl šerif a přiložil si dva prsty k bradě aby naznačil kam si Desmond přiložil zbraň.
"Stále se o nich nic neví?"
"Ne a abych řekl pravdu už mě to sere. Nejradši bych to tam prohlédl ale k tomu potřebuješ mít důvod. A jelikož ten nemám tak ani nemůžu nic dělat. Ale teď jsem slyšel že chtějí dělat nějaké pokusy na jejich chovancích. Aby je mohli vyléčit. Jestli se tam něco pokazí a dostane se to až ke mě tak tomu konečně učiním přítrž."
"Pamatuju jak jsme jako malý z toho místa měli strach."
"Jo teď ho má celé město. No Shaune už tě nebudu zdržovat. Prohlédni si město a už jeď pomaleji než teď."
"Dobře Matta. Zatím ahoj."
Shaun opět nastoupil do auta a podíval se na hodinky.
Bylo 11:32.
"Nemáš hlad?" zeptal se Shaun.
"Ani ne. A ty?" odpověděl Robbie a též se zeptal.
"Taky ne. Co máš v plánu teď?"
"Mohl bys mě zavést do jednoho obchodu? Chtěl jsem se tam mrknout na jednu kytaru na dnešní koncert."
"Dobře." řekl Shaun a rozjel se podle Robbieho instrukcí.
Robbie vešel se Shaunem do obchodu a vybral si krásný model kytary značky Yamaha ve zvláštní fialové barvě.
Robbie si ji dal s Shaunovým dovolením do kufru a pak si zajeli na oběd.
Robbie si dal smažený řízek plněný šunkou a sýrem a Shaun si dal kuřecí medailonky v mandlové strouhance s horkou nivou. Toto jídlo si vybral na doporučení Robbieho. Jako přílohu si oba dali opékané brambory.
Po jídle Robbie požádal Shauna, jestli by ho odvezl do zkušebny aby mohli ještě s kapelou chvíli trénovat na koncert.
Shaun mu vyhověl a chtěl si zatím zajet do knihovny za Stevem.
Zaparkoval na parkovišti u knihovny a vystoupil. Všiml si že se opět blíží nějaký temnější mrak a tak si raději vzal z auta koženou bundu.
Poté si vůz zamkl a zamířil k budově knihovny.
Zafoukal mu do zad nepříjemně studený vítr, který ho lehce popohnal.
Došel k budově. Opatrně vzal za kliku a otevřel. věděl že se dveře otevírají ven. Pak tam byli ještě jedny, aby se případně neutvořil průvan v knihovně.
Zavřel jedny dveře a pak otevřel další.
Ocitl se v obrovské hale.
"Shaune!" ozval se příjemný hlas.
Shaun se podíval odkud se ozval hlas.
Bylo to z oddělení historických knih. Odtamtud vycházel brýlatý muž jménem Steve Arctor.
"Zdravím tě Steve." pozdravil Shaun a potřásli si rukou.
Steve měl teďka tvář skrytou vousy, na očích hranaté brýle a kratší černé vlasy.
"Rád tě zase vidím." řekl Steve.
"Však já tebe taky."
"Jak dlouho si ve městě?"
"Od včera. Dnes mě tu bratr provázel a chtěl jsem se tady stavit."
"Bratr? myslíš Robbieho?"
"Ano. Proč se ptáš?"
"Něco tu pro něj mám. Myslíš že bys mu to mohl doručit?"
"Určitě. O co se jedná?"
"Jelikož jsem knihovník, tak o knihu. Je to nějaký spisovatel Jaakko Karista. Má docela slušné knihy. Ta poslední s názvem Carpe Diem má zajímavou myšlenku. Chtěl říct až ji budu mít a já už ji mám, tak jestli bys mu ji doručil."
"Jistě."
"Naomi? Naomi? Byla bys tak laskavá a donesla bys mi tu knihu pro mladého Mortona?" zavolala Steve k přepážce, kde stála krásná mladá dívka.
"Jistě pane Acrtore." řekla dívka a sehnula se pro něco pod přepážku. Pak zamířila k mužům.
"Tady to je pane." řekla dívka a podala nějakou knihu Steveovi.
"Děkuji Naomi. Ah Naomi. Seznámím tě. Toho je Robbieho bratr. Shaun Morton. Přijel dnes po pěti letech zpátky k nám do města."představil Steve.
"Vítejte zpět pane Mortone." řekla dívka a podala Shaunovi ruku.
"Děkuji. Ale říkej mi Shaune."
"Mohl byste mi někdo pomoci prosím?" ozvala se nějaká starší dáma v odrbaném kožichu od přepážky. Když ji Shaun spatřil v hlavě se mu objevila otázka: jak může v tom vedru co je venku vydržet v tomhle kožichu?
"Půjdu tam" řekl Steve a nechal je aby si mohli popovídat.
"Takže po pěti letech znovu doma? Jaký je to pocit?" zeptala se Naomi.
"Velmi zvláštní Naomi. Tolik věcí je tu nových a jiných." odpověděl Shaun.
"Nechtěl byste někdy ty nové věci ukázat?"
"Vy byste mě provedla?"
"Moc ráda."
"Tak co třeba zítra večer?"
"To zní skvěle. Sejdeme se tady u knihovny?"
"Proč ne."
"Dobrá."
"Teď už ale budu muset jít. Mám ještě nějaké povinnosti." omluvil se Shaun a pomalu začal odcházet.
"Zatím nashle Shaune." rozloučila se Naomi a vrátila se do knihovny, zatímco Shaun ji opustil.
Vrátil se do auta a podíval se na hodinky. Pět hodin.
Řekl si že bude nejlepší když se vrátí domů aby zjistil kdy vlastně má Robbie onen zmiňovaný koncert.
Obrátil tedy vodidlo zpět k domovu.
Jakmile zaparkoval před domem, viděl jak se blíží Jeff se svou rodinou.
Shaun jim zamával a zamkl si auto.
"Jaká byla procházka?" zeptal se Shaun.
"Krásná, osvěžující, uvolňující. Velmi příjemná po tom městském ruchu." odpověděl s úsměvem Jeff.
"Je to příjemné." řekla i Sydney.
"A jak si den trávil ty?" zeptal se Jeff svého bratra.
"S Robbiem jsme projeli město. Potkal jsem Matta Davise. Je z něj teď šerif. A pak jsem se stavoval v knihovně." vyprávěl Shaun.
"A kde je Robbie?"
"Požádal mě jestli bych ho vyložil u zkušebny jejich kapely. Má dneska koncert, tak chtějí trénovat. Přijdeš se podívat na koncert?"
"Rád bych, ale jsem až moc unaven. Raději si půjdu lehnout. Zítra máme nějaké to zařizování."
"Dobře."
Pak společně vešli do domova. Počkali na večeři a pak mohli navštívit matku.
Chvíli po večeři přišel Robbie ale bez kytary.
"Kde máš kytaru?" divil se Shaun.
"Kluci mi ji brali rovnou na koncert, abych ji nemusel brát sem a pak zase zpátky."
"Ach tak."
Poté nechal Robbieho najíst a připravit se na koncert.
Zatím zamířil do své pracovny aby se konečně porozhlédl.
Vešel dovnitř a posadil se u sebe na židli.
Po pravé straně měl menší skříňku tak ji otevřel.
Našel tam tlustou knihu a několik popsaných papírů.
Vzal do ruky tu knihu, položil si ji na kolena a otevřel ji.
Našel stovky výstřižků z novin týkajících se nemocnice tam nahoře.
neměl čas se tím pořádně prohrabat, protože mu někdo zaklepal na dveře.
"Ano?" zeptal se.
Dveře otevřel Robbie. Delší černé vlasy měl učesané a pod očima slabé linky.
"Můžeme jet." řekl Robbie.
Shaun si všiml že má i nalakované nehty na černo.
"Máš všechno Robbie?" zeptal se ještě Shaun.
Robbie si pomačkal kapsy na tmavě modré košili a na riflích.
"Trsátka, peněženka s penězma na pivo, cigára, zapalovač, mobil. Jo měl bych mít všechno." prohlásil.
"Ty kouříš?" udivil se Shaun.
"Ale prosimtě vždyť ty taky."
"Jak to víš?"
"Viděl jsem popel v tvým autě a taky krabičku u sedadla."
"Dobře, odhalil si mě."
"Tak fajn ale radši už jdeme ať to stihnem."
"Fajn."
Seběhli po schodech a Robbie zamířil po cestě do města.
"Ty nejedeš autem?" udivil se Shaun.
"A ty si nedáš pivko?" zeptal se Robbie.
"Taky fakt.." řekl si pro sebe Shaun a zamířil za Robbiem.
Cestou si povídali o Robbieho kapele a díky tomu jim cesta rychle utekla.
Začali se blížit ke klubu.
"Tak jsme tady." řekl Robbie .
Před klubem stálo asi pět borců v černém a všelijak ozdobený. Řetězy. placky a další.
"Čus Robbie." pozdravil jeden z nich.
"Zdar Berzi." odpověděl mu Robbie.
Pak vešli do klubu.
Nejprve ho Robbie vedl delší černou chodbou, až došli k závěsu.
Ten Robbie odhrnul a nechal Shauna projít.
"Ahoj Robe." pozdravil barman.
"Ahoj Vinci. Hele draku, tohle je můj brácha Shaun. Vrátil se k nám po pěti letech, tak mu dej jednu na přivítanou na mě. Já se letím připravit." řekl Robbie a pak odešel.
"Tady jeden panáček místní speciality pro navrátilého spoluobčana. Mé jméno zní Vincent Malloy a vítám tě u nás." řekl Vincent, poté co nalil panáka čehosi.
"Ahoj." řekl Shaun a podal Vincovi ruku.
Shaun vzal do ruky panáka a rychle ho do sebe kopnul.
Zachutnal mi, i když měl jistě velké procento alkoholu.
"Vincente můžeš mi prosimtě dát kolu s vínem?" zeptala se dívka, která se náhle objevila vedle Shauna.
"Jistě Devon." odpověděl Vincent a začal míchat nápoj.
"Devon?" zeptal se Shaun.
"My se známe?" divila se dívka.
"My ne, ale znám tvého přítele Robbieho."
"Ach tak. A odkud ho znáte?"
"Jsem jeho bratr Shaun Morton."
"Tak to mě velmi těší Shaune.Vy jste ale nebyl teď ve městě že?"
"Máš pravdu, nebyl. Vrátil jsem se po pěti letech, kvůli pohřbu mého otce."
"Ach to mě mrzí."
"Tady to máš zlato." řekl Vinc a přistrčil dívce nápoj.
"Díky Vinci."
Pak už se ale začalo něco dít na podiu, které bylo nedaleko.
Kluci od Robbieho z kapely začali nosit svoje náčiní.
Občas se objevil i Robbie a něco přinesl. Bubeník si přinesl bicí a rozestavil si je tak jak mu to vyhovovalo. Na basovém bubnu byl znak kapely.
Bubeník se jmenoval Jerry, to už Shaun věděl z dřívějška. Měl menší číro a na sobě riflovou košili a kraťasy. Na nohou měl obyčejné kecky. Jakmile měl složené bicí tak si za ně sedl a rozcvičoval se.
Basák, jménem Dale, si přinesl kombo a basu, kterou už měl zavěšenou přes rameno. Na hlavě měl klobouk a na sobě měl černé tričko a nějaké černé kalhoty.
Pak přišel ještě jeden kytarista s kytarou značky Ibanez.
Ten se jmenoval Pat. Měl volnější kraťasy a černé tričko.
Nakonec přišel Robbie s novou kytarou.
Postavil si doprostřed podia stojan s mikrofonem.
Nazvučeno už asi měli a tak mohli začít.
Robbie si ještě jednou potáhl z cigarety, kterou držel v ruce a pak ji hodil na zem a zašlápl. Vydechl kouř a pak se otočil na kluky. Ti na něj kývli a mohlo se začít.
"Ahoj!" pozdravil Robbie.
Odpovědí mu byl řev publika.
Za tu chvíli se v klubu nahromadilo docela dost lidí.
I Shaun se zvedl od barvu, předtím si ještě od Vincenta vzal pivko, a šel blíž. Devon šla s ním, aby se mohla dívat na svého přítele.
"Někdo už nás zná a někdo ne. Třeba tady můj brácha Shaun, kterej se vrátil do města po pěti letech, tak ho tady hezky přivítejte." řekl Robbie a ukázal na Shauna.
Ozval se další řev od diváků.
"Abych nás představil, My jsme kapela Mirrority!" vykřikl Robbie.
Tentokrát byl řev nejsilnější.
"Tak fajne, tahle písničku už všichni znáte.Jmenuje se Protože Já!" vykřikl Robbie a začal hrát.
Robbie odehrál prvních pár akordů a přidali se ostatní.
A pak se ozval Robbieho první řev.
Shauna překvapilo co v sobě jeho bratr má.
Nebylo by nejlepší popisovat zde celý koncert, asi by se to značně protáhlo.
Kytaristovi se během koncertu přetrhla struna a zbytek odehrál jen s pěti.
Bubeník jednou zahodil paličky a vzal si jiné.
Když bylo po koncertě Robbie předal kytaru kytaristovi a seskočil z podia.
"Teda bráška. Parádní teda." pochválil Shaun.
"Líbilo? To jsem rád. Tak ale teďka už k baru. Dneska se bude popíjet." řekl Robbie a tak jak řekl, tak i učinil...

V tu dobu ale tam nahoře jak se říkali se dělo něco horšího.
"Otče, můžeme začít." řekl jeden z mnichů.
Onen Otec pozvedl tvář a natočil ji tak aby se mohl podívat z okna.
"Dobrá, hned přijdu na místo. Odstraníme nedostatky, které tu Bůh zanechal." řekl Otec.
"Ano pane." řekl ještě mnich a odešel.
Jeho dlouhá kápě za ním vlála při každém kroku. Jako všem mnichům mu nebylo vidět do tváře.
Otec zabořil tvář do dlaní. Nebyl zoufalý, jen se mu nelíbilo to co musel udělat. V jeho nemocnici bylo zlo a to musel odstranit. A to ještě dnes večer.
V laboratoři bylo vyrobeno sérum, které mělo zamezit tomuto zlu aby se rozšířilo. Dnes ho měli aplikovat všem jejich chovancům a pak se ukáže jestli je bůh silnější než´Ďábel.
Ale jeho víra byla silná. Bylo mu jisté že se to podaří.
Jistě že podaří. Nesměl mít pochybnosti. Teď už bylo pozdě na pochybnosti.
Otec pomalu vstal a musel se lehce podepřít, protože se mu zatočila hlava. Nevěděl z čeho a teď se tím nechtěl zabývat.
Zamířil cestou kudy odešel mnich.
Prošel přes dlouhou chodbu a pak po točitých schodech dolů.
Až došel do obrovské podzemní místnosti. Sem neměli hosté ani nikdo jiný přístup.
Bylo tam asi dvacet, možná víc, lůžek. nemocní lidé, nakažení, někteří už zemřelí ale mniši to nerozeznávali. Říkali jen to je zlo v nich. A to jejich zázračné sérum je vyléčí.
Otec se postavil ke kraji místnosti.
Mniši už měli připravené sérum v injekcích a mohli ho vpravit do nemocných.
Čekali jen na rozkaz.
"Začněte!" řekl Otec a pozvedl ruce aby tomu snad dodal dramatičnosti.
Mniši začali.
Každý dostal do ruky vpich jehlou a sérum do oběhu. Tedy jen ti, co byli naživu.
Celá akce netrvala ani pět minut.
Pak se postavili ke stěně kolem otce.
A čekali.
"Teď se musíme modlit bratři. Modlit aby nám bůh pomohl." řekl otec.
"Modleme se!" řekli mniši sborově.
"Otče náš..." začal otec.
Mniši po něm opakovali.
A sérum začalo působit.
"Jenž si na nebesích..."
Jeden z nemocných se začal kroutit na lůžku.
"Posvěť se jméno tvé..."
Začal pociťovat silné pálení v tepnách a žílách.
"Přijď království tvé..."
Cítil jen bolest a díky ní vztek.
"Buď vůle tvá..."
Slzely mu oči a ani ty slzy nezmírnily pálení.
"Jako v nebi..."
Teď ta hrozná bolest u srdce.
"...tak i na zemi..."
Už ani nevěděl jak se jmenuje.
"Chléb náš vezdejší.."
Spadl z lůžka a překulil se na ruce a nohy.
"..dejž nám dnes..."
Otevřel pusu a ozval se děsivý řev.
"...a odpusť nám naše viny..."
Po čtyřech se blížil k mnichům.
"...jakož i my odpouštíme..."
Pokusil se vstát.
"...naším viníkům..."
Na první pokus upadl.
"A neuveď nás v pokušení..."
Na druhý už se kymácel ale šel.
"ale chraň nás od zlého..."
Stále se blížil a na zem mu ukápla kapka krve.
"Amen!" zvolal jen otec a sledoval blížící se stvoření.
"Amen!" opakovali mniši.
Stvoření se dostalo až k nim.
Byl to muž. Kolem třiceti let. Prý měl kdysi rodinu. kdyby ho viděla jak si to nehty rozdrápává obličej, neznala by ho.
Muž se rozeběhl s mručením k jednomu z mnichů. Chytl ho a praštil s ním o stěnu.
Ozvalo se křupnutí a mnich se sesunul k zemi. Na stěně po něm zůstal krvavý pruh.
Ostatní jen stáli a sledovali to. Jakoby se nemohli pohnout.
Ale ti co dostali sérum se hýbali.
Vstávali z lůžek a blížili se k mnichům.
Chtěli je zničit. Vztek v nich byl tak silný, že nemysleli na následky. Pokud vůbec mysleli.
Ten první naopak začal couvat.
Chtěl zmizet. A taky že začal mizet. Proběhl jednou z uliček a neposlouchal řev umírajících mnichů.
Doběhl k jednomu oknu a vyskočil z něj. Bylo mu úplně jedno jestli si zlomí kotník nebo hůř. Dopadl a překulil se ale hned zase vyskočil na nohy. Rozhlédl se a zjistil že se nachází v lese, obklopující kopec. Na ruce měl nějaký obvaz. Nelíbil se mu a tak ho začal odmotávat. Poté ho, celý krvavý, použil na zakrytí obličeje.
Rozeběhl se do města.

Ráno ale už vypadalo všechno jinak.
Shaun se vzbudil s menší bolestí hlavy. V noci toho s Robbiem vypili asi trochu víc a teď měl díky tomu kocovinu.
Dal si sprchu a pak zamířil dolů, do jídelny na snídani.
Překvapivě ale v jídelně nikdo nebyl.
Sedl si tam a chvíli jen tak odpočíval a přemýšlel kde mohli být.
Pak přišel Mortimer. Vypadal velmi překvapeně, že ho tady vidí.
"Oh promiňte pane, že jsem vás tady nechal čekat. Myslel jsem že budete venku s ostatními. Přál byste si kávu?" ptal se hned.
"Venku s ostatními? Ono se něco stalo?" divil se Shaun.
"Vy o tom nevíte? V tom případě by bylo lepší kdybyste se na to podíval sám."
Shaun se tedy zvedl ze stolu a vyšel ven.
Okamžitě ho praštil přes nos pach kouře.
Nebe bylo jaksi potemnělé.
Shaun po chvilce spatřil hustý kouř po vetší části oblohy.
Neviděl však odkud to vychází. Snažil se hledět skrz les, ale nešlo to.
Nasedl tedy do auta a chtěl aspoň vyjet z lesa.
Nastartoval a rozjel se.
Tentokrát trochu rychleji, protože byl nervózní a hlavně zvědaví.
Vyjel z lesa. Podíval se směrem doleva odkud kouř vycházel a hned mu bylo jasné odkud to je.
Velká nemocnice mnichů hořela.
Teď už spíše dohořívala ale kouřila stále pěkně.
Shaun zastavil a otočil se s vozem.
Vrátil se zpátky domů
Vrátil se do jídelny, kde seděl Robbie, který před chvílí vstával.
"Co je?" divil se Robbie když viděl Shauna.
"Ty taky nic nevíš? Ta obrovská nemocnice mnichů shořela." vysvětlil Shaun.
"Cože? Kecáš?"
"Ne. Teďka sem to viděl. Jel jsem na kraj lesa, kde je na to dílo vidět."
"Hustý..." řekl Robbie a zakousl se do toastu.
Mortimer přinesl Shaunovi kávu, a ten ji trochu rychleji vypil, protože měl ještě zařizování.
Pak vyběhl k sobě do pokoje a převlékl se. Vzal si košili a čisté džíny.
Musel zajet k Wilkisonům aby dohodl detaily pohřbu.
Vrátil se dolů a hned zamířil ven.
Nasedl do auta a zamířil na určené místo. Bylo to na druhé straně města, takže se kousek projel. Město se mu zdálo poněkud vylidněné, jako kdyby tam snad nikdy nikdo nežil.
Také si všiml, pokud to ovšem nebylo kouřem na nebi, že se poněkud zatáhlo, až to dokonce vypadalo na déšť.
Shaun vjel do lesa, který obklopoval hrobnictví.
Tady byla až skoro tma, takže Shaun rozsvítil světla.
Říkal si jak je zvláštní, jak někde může být tak hustý les, že to tam vypadá jako v noci. Jaká je tam asi tma právě v noci?
Raději pustil tu myšlenku z hlavy a soustředil se na řízení, protože už byl skoro na místě.
Ano menší chatka už bylo přímo před ním.
Zaparkoval tedy vůz a vystoupil. Rozhlédl se a pak zamkl.
Vypadalo to jako kdyby majitel chatky s tmou počítal a měl rozsvícené menší lucerničky u chatky. Byla to hezká ozdoba.
Shaun vystoupal po třech schodech a stanul přede dveřmi.
Dveře se před ním otevřeli aniž by Shaun klepal. Byl tedy očekáván.
"Dobrý den pane Mortone." popřál Wilkison.
"Dobrý den." odpověděl Shaun.
"Pojďte dál pane." řekl Wilkison a ustoupil ze dveří.
Shaun se rozhlédl aby si mohl zout boty, aby nezanesl do domu nějakou špínu z lesa.
"Ne nezouvejte se pane. Dům slouží trochu jako dílna a je tu také špinavá podlaha." řekl Wilkison jako by věděl nad čím Shaun přemýšlí.
"Dobře." kývl Shaun.
"Pojďte prosím za mnou." řekl hrobník a vedl Shauna do místnosti, která sloužila jako pracovna či co.
Tam se Shaun posadil na pohovku a hrobník vedle na křeslo.
"Takže pane, budu potřebovat vyplnit tyto formuláře. Ale stačí když mi je předáte až při pohřbu." řekl a podával Shaunovi nějaké papíry. Jakmile mu je předal tak mu chytl pravačku.
"Pane Mortone je mi líto vašeho otce. Sice tady ve městě nebyl oblíbený, kvůli tomu co dělal, ale všichni si uvědomily že to byl velký člověk a že toho pro město udělal hodně, vlastně jako vaše celá rodina.“
"Co dělal můj otec?"
"Lidé o tom tady neradi mluví, ale teď vás tím nebudu zatěžovat pane Mortone. Pojďte prohlédneme si nějaké možnosti rakví." řekl Wilkison a už zval Shauna do dílny.
Domluva s hrobníkem byla v pořádku a Shaun už po půl hodině opouštěl chatku.
Všiml si že v lese je ještě větší tma a dokonce to mezi stromy vypadalo na déšť.
A jakmile Shaun došel k autu tak taky pršet začalo.
Shaun rychle sedl do auta, aby se před deštěm uchránil.
Položil si na sedadlo vedle sebe formuláře od Wilkisona a naklonil se přes volant aby se podíval jak to vypadá v okolí.
Poté nastartoval a rozsvítil světla.
Něco se mihlo u chatky. Vypadalo to jako by se to dívalo na auto, ale jakmile Shaun rozsvítil, tak se to schovalo.
Ale také to mohla výt nějaká lesní zvěř. Shaun se otočil s vozem aby mohl zmizet z tohoto temného lesa.
Pomalu se rozjel. Nechtěl jet moc rychle protože se bál, kde by mohl uvíznout. A v téhle tmě a v tomhle dešti by to nebylo příjemné.
Déšť ještě zhoustl. Shaun zapnul stěrače na maximum, ale i to jaksi nestačilo.
Viděl z vozu jen pár metrů před sebe. Proto jel velmi pomalu.
Něco mu přeběhlo před vozem!
"Co to sakra..." zaklel Shaun a zabrzdil.
Vůz ještě kousek jel, ale ne moc daleko, protože Shaun jel přece jen pomalu.
Opět se naklonil přes volant aby se podíval jestli tam nic není ale nebylo.
Zavrtěl hlavou a pak se pevně chytil volantu. Začal sešlapovat pedál plynu a pozvolna zrychloval. Chtěl se z lesa dostat. Nelíbilo se mi tam.
Jel asi čtyřicet kilometrů v hodině. Přiměřená rychlost. Raději si přece jen netroufal jet víc.
Počasí bylo více než mizerné na rychlou jízdu.
Rozhodl se že si na uklidnění pustí Ramones a tak se naklonil k rádiu. Zmáčkl jeden knoflík a rádio se modře rozzářilo.
Kulatý stříbrný kotouč se začal rychle roztáčet.
Shaun byl stále skloněn k rádiu. Konečně začalo hrát.
Příjemná melodie kapely Ramones ho lehce uklidnila.
Morton mladší se trochu pousmál a pokyvoval hlavou do rytmu.
Něco mu vběhlo pod auto!
Shaun prudce dupl na brzdu. Auto si obstálo svou brzdnou dráhu a zastavilo.
Jediné co bylo slyšet bylo šumění deště.
Shaun se bál vystoupit. Říkal si že to asi nebude nějaká zvěř. Bál se že srazil nějakého houbaře, jenž se snažil rychle dostat z lesa a schovat se někde ve městě.
Shaun si všiml nějakého pohybu před vozem.
Ten člověk se zvedal. Vypadal že je úplně v pořádku.
Shaun tiše seděl a pravou rukou tiše vypnul rádio.
Stále seděl a sledoval to.
Nemohl poznat jestli tomu člověku něco ne, nebo byl v pořádku. Jestli ano, proč nešel k okénku řidiče si třeba stěžovat, proč Shaun řídí jak hovado.
Ne ten člověk se zvednul a začal odcházet.
Shaunovi to přece jen nedalo a otevřel dveře.
Vystoupil a okamžitě promoknul.
"Hej! Jste v pořádku?" zakřičel do deště.
Tomu člověku to bylo jedno a dál odcházel.
Shaun opakoval svojí otázku.
Tentokrát už se zastavil.
Začal se pomalu otáčet.
"Jste v pořádku?" zeptal se znovu Shaun.
Ten člověk se rozeběhl s řevem na Shauna.
On se lekl a rychle se schoval v autě.
Ten kdosi z lesa se přitiskl na okénko.
Shaun viděl jeho krví podlité oči a poškrábané tváře. Vypadalo to jako kdyby si snad sám vzal nůž a pořezal si obličej. Vlasy neměl a tak déšť stékal po holé lebce.
Shaun měl nastartováno a tak se jen rozjel. Začal ujíždět.
Ve zpátečním zrcátku viděl tu postavu ozářenou rudě jak ještě jednou mohutně zařvala.
"Co to do prdele bylo..." nadával Shaun a rychle jel domů.
Cesta byla nebezpečná. Shaun jel přece jen rychle a vozovka byla mokrá.
Ale zvládl to a byl rychle doma.
"Robbie!" zavolal Shaun jakmile vešel dovnitř.
"Co je?" řekl nevrle Robbie,který se objevil nahoře na schodech.
"Vem Jeffa a pojďte do obýváku!" zavolal Shaun a taky tam hnedka zamířil.
Vešel do obrovské místnosti s krbem, který momentálně nebyl v plamenech.
Po chvíli přišel Robbie a hned za ním Jeff.
"Shaune co se děje?" ptal se hned Jeff.
"Posaďte se, musím vám něco říct." řekl Shaun.
Oba si sedli ale Shaun nervózně přecházel po pokoji.
"Tak povídej Shaune." pobídl ho Jeff.
Shaun jim řekl jak jel k hrobařství a jak dohodl pohřeb. Pak jim začal vyprávět o cestě domů.
Robbie se na něj díval s otevřenou pusou a Jeff byl docela nervózní.
"Počkej ale to přece není možný aby se sebral a odešel." řekl Robbie.
"Vždyť jsem ti říkal že se mě pokusil před tím ještě napadnout." zvýšil vystrašeně hlas Shaun.
"Klid Shaune, nic se nestalo. Nějakej blbec ti vběhnul pod kola a pak byl naštvanej, tak se tě pokusil napadnout. Tobě nic není?" ptal se Jeff.
"Ne mě ne..."
"Tak vidíš. Jemu asi taky ne, tak to pustíme z hlavy." řekl Jeff a opřel se.
Shaun se polekal. Začal mu v kapse zvonit mobilní telefon.
Přijal hovor a přiložil si mobil k uchu.
"Ano?" řekl jako první.
"Zdravím tě Shaune, tady Matt Davis. Moc se ti omlouvám jestli tě při něčem ruším, ale potřeboval bych jestli bys mohl přijet na stanici. Abych se ti přiznal, na tohle jsem i já krátkej a potřebuju pomoct. Když vezmeš bratry bude to taky dobré." řekl Matt.
"No tak dobře. Za chvíli jsme tam." řekl Shaun a schoval zase mobil do kapsy.
"Co se děje?" ptal se Jeff.
"Matt Davis. Chce abysme přijeli za ním." vysvětlil Shaun.
"A doprdele." vypustil z pusy Robbie.
"Ne říkal jen že má problém, tak jestli mu pomůžeme." vysvětlil zase Shaun.
"Tak pojedem." řekl Jeff a zvedl se z křesla.
Došli do haly, kde se dohodli že se převléknou. Shaun do něčeho suššího a Jeff a Robbie do něčeho vhodnějšího.
Shaun se tedy převlékl do jiných riflí, a pak si vzal černé tričko. Na to si raději vzal ještě vojenskou bundu a mikinou. Venku nepříjemně pršelo a začínala být i zima.
Pak seběhl do haly, kde už čekali ostatní. Robbie měl na sobě černé kalhoty a na vrchu červené tričko a koženou bundu. Na nohou měl obuv značky Steel. Jeff měl na sobě delší hnědý kabát a černé kalhoty.
"Můžeme?" zeptal se Shaun.
Oba jen kývli.
"Tak jdem." řekl Shaun a otevřel dveře.
Rozeběhl se k autu aby co nejmíň promokl.
Odemkl a rychle nastoupil. Dozadu si sedl Robbie a na místo spolujezdce Jeff.
Shaun nastartoval a rozjel se.
"Robbie naviguj, nevím kde to je." řekl Shaun.
Robbie ho tedy navigoval a Shaun brzy zastavil před policejní budovou. Všichni rychle přeběhli dovnitř.
Uvnitř už čekal jeden policista. Řekl jim že pan Davis už na ně čeká a provedl je menší halou.
Zavedl je do místnosti, která asi sloužila jako Davisova kancelář.
"Pane Davisi. Už jsou tady." řekl policista a odešel.
"Skvěle ani nevíte jak rád vás vidím." řekl hnedka Matt.
"Co se děje?" zeptal se Shaun.
"Posaďte se. Musím vám všechno říct."
Všichni tři si sedli aby si mohli vyslechnout proč je Matt zavolal.
"Víte, jak v noci shořela nemocnice, hodně lidem tady spadl kámen ze srdce. Řekli si a máme pokoj od těch mnichů. Jenže to vypadá že mniši ještě neskončili." začal Matt vysvětlovat.
"Jak to myslíš?" divil se Shaun.
" No v noci se prý mniši o něco pokoušeli. Vpravili do jejich zadržených nějakou látku, sérum či co. Mysleli si že v těch lidech je ďábel a tak ho tímhle chtěli dostat ven. Ale zvrtlo se jim to, jak všichni očekávali že se něco zvrtne. Ti nakažení nebo jak jim chcete říkat, jsou prostě posedlí zuřivostí. Už jsme měli hlášení o třech napadeních a myslím že to nekončí."
"Vím ještě o jednom." řekl Shaun.
"Cože?"
Shaun mu vyprávěl celou tu příhodu v lese. Matt jen pokyvoval hlavou.
"Takže ses s těma věcma setkal sám." řekl nakonec Matt.
"Ano." kývl Matt.
"Co s tím chcete dělat?" zeptal se Jeff.
"Najít to, chytit to a přijít na to, co to je." řekl Matt a zvedl se z křesla.
Naznačil jim aby šli za nim. Oni ho následovali až je zavedl kamsi do zbrojnice.
"Co to děláš?" zeptal se Jeff.
"Musím vás vyzbrojit. Hele Jeffe nevím co je to je zač, ale když už mi pomáháte, tak vás nepošlu neozbrojený." vysvětlil Matt.
Vzal si nějakou brokovnici asi to byla Remington a přehodil si ji přes rameno. Pak si našel krabičku nábojů a několik si jich nasypal do kapsy.
Pak se porozhlížel až našel.
Vzal pistoli 9mm a podal ji Shaunovi.
"Ne diky." řekl Shaun a ukázal mu že má vlastní značky Smith & Wesson.
Tak ji chtěl podat Jeffovi
Jeff zavrtěl hlavou a odmítal ji. Matt se ale nenechal a pistoli mu vnutil. Jeff si ji opatrně vzal do ruky.
"A co já?" zeptal se Robbie.
"Ty nic nedostaneš, jseš na to moc mladej." řekl mu Matt.
"Kurva Matte! Co když mě ty věci napadnou?" bránil se Rob.
"Fajn, něco dostaneš." řekl Matt a začal hledat.
Našel mu 35 berettu.
"Fajn."
řekl Robbie jakmile dostal zbraň do ruky.
"Umíš s tím zacházet?" zeptal se opatrně Matt.
"Až moc dobře." odpověděl Robbie, zajistil zbraň a schoval si ji za pásek.
"Tak jdeme." řekl Matt a zamířil ven z budovy.
Venku ještě pořád pršelo a byla tma.
"Chceš jet autem?" zeptal se Shaun potichu.
"A kam vůbec jet?" ptal se spíš sám sebe Matt.
Sešli pomalu ze tří schodů, které byli u policejní stanice.
Už nepršelo tak hustě ale kapky stále padali.
Všude bylo mokro a každý krok co učinily byl doprovovázen čvachtáním.
"Kam jdeme?" zeptal se Robbie, který se držel vzadu.
"Sám nevím. Asi by bylo nejlepší dostat se nahoru do nemocnice a třeba tam něco zjistíme." podal návrh Matt.
"Dobře." řekl Shaun a tak tedy pomalu zamířili do nemocnice.
Nechtěli jít moc rychle protože měli strach co je napadne.
A taky že se něco začalo dít.
Ozval se dusot běžících nohou.
Matt okamžitě tím směrem zamířil.
"Kdo je tam?" zavolal tím směrem.
"To nebyl nejlepší nápad." řekl Shaun a sevřel zbraň v obou rukách.
Ozvalo se zase to mručení nebo co to bylo za zvuk.
A pak řev.
Jako kdyby je svolával.
Taky byl hned vidět ten pohyb všude okolo.
Další řev.
Někdo seskočil ze střechy budovy kde bydlela stará Newtonová, která byla vyhlášená drbna ve městě.
Dopadl na zem a zlomil si kotník.
To ale jen posílilo jeho zuřivost.
Kulhavě se plahočil ke skupince.
Robbie netrpělivě vystřelil ale minul.
Možná se zbraní uměl zacházet, ale byl tak vystrašen, že nebyl schopen pořádně mířit.
Další vystřelil Jeff. Ozvalo se sypání skla. Asi taky minul ale jeden z těch lidí se zakymácel.
Možná se trefil ale kulka letěla dál až prolétla nějakým sklem.
"Dobrá trefa." pochválil Matt a také zmáčkl spoušť.
Mířil na toho skokana se zlomeným kotníkem.
Všichni čtyři viděli jak několik broků se mu zavrtalo do holého hrudníku.
To ho ale nezastavilo.
"Myslím že tohle nezvládáme...Volil bych auto." řekl Shaun.
"Za stanicí mám džíp. Ten by na tohle stačil." navrhl Matt.
"Tak jdem pro něj." zvolal Robbie a dvakrát vystřelil a jednou se dokonce trefil jednomu z nakažených do břicha.
Ten si ho sice sevřel ale běžel dál s ještě větší zuřivostí.
Všichni čtyři rychle pospíchali aby se dostali k džípu rychleji než ti z nemocnice.
Cesta byla sice nebezpečná ale zadařilo se jim.
Dostali se k džípu. Matt rychle odemkl a nastoupil.
Jen co poslední, byl to Robbie, zavřel dveře, svěřenci nemocnice doběhli k autu. Jeden se nalepil na sklo a vytvářel tak hrůznou scenérii výhledu z auta.
Matt nastartoval a rozjel se.
Jel jako kdyby pronásledoval nějakého nebezpečného zločince.
Projeli kolem stanice, kolem doktora a rychle mířili dál.
Zrovna se blížili ke klubu kde hrál Robbie s kapelou.
Vypadalo to jako kdyby zmizeli.
Ale oni se jen schovávali. Chtěli počkat na vhodnější chvíli kdy se objeví.
A to se stalo když Matt zatáčel kolem klubu. Jeden proběhl kolem vozu.
Matt se lekl a trhl volantem.
Na chvíli se nic nedělo ale jakmile vozidlo přistálo na střeše, tak se ozvala hrozná rána.
Vozidlo přistálo na střeše a bylo až děsivé ticho. Jen šumění deště rušilo ten noční klid.
"Kurva..." zaklel Robbie a začal se soukat rozbitým okýnkem.
To se mu podařilo a díky tomu bylo vidět že s ním nic není.
Další Shaun. Otevřel dveře, rozepnul si pás a praštil sebou o zem. Postavil se a rozhlédl se. Zatím nikde nikdo.
"Matte si v přádku?" zeptal se Shaun.
Matt se začal soukat z auta a nepatrně kulhal.
"Asi mám něco s kotníkem ale sem v pořádku.Co Jeff?"
Shaun se sehnul a podíval se do auta.
První co viděl byla krev.
"Sakra Jeffe." zaklel Shaun.
Jeff se napůl probral a něco zamumlal. Byl tedy naživu jen omráčen ranou do hlavy.
"Musíme ho dostat ven. Ale kam pak s nim?" zeptal se Shaun.
"Tamhle!" vykřikl Robbie a ukázal na klub.
"Jasně." odpověděl Shaun a opřel si vytaženého Jeffa o rameno.
Robbie zatím doběhl ke dveřím klubu.
"Vinci. Vincente otevři to jsem já Robbie." zavolal Rob.
Vincent otevřel až málem praštil dveřmi Robbie.
V ruce svíral brokovnici.
"Robbie! Kurva co tady děláš? Ty nevíš co se děje?" ptal se Vincent.
"Potřebujeme pomoct. Můj brácha Jeff. Něco s nim je."
Vincent jen mlčel a podržel dveře, protože viděl že matt a Shaun táhnou Jeffa dovnitř. Pak všichni vešli dovnitř a Vincent zavřel dveře.
Pak se kolem nich protáhl a šel první. Brokovnici si přehodil přes rameno.
"Kde si sehnal tu zbraň?" zeptal se Matt.
"Šerife, tady není dobré moc se ptát. Jen drobná rada. Ale tuhle jsem si pořídil jakmile jsem začal provozovat tenhle klub, a jakmile jsem se dozvěděl o nemocnici tam nahoře." vysvětlil Vincent a odhrnul závěs.
Uvnitř klubu bylo stejné světlo jako kdysi. Stoly byli odházená na podium a několik z nich posloužilo jako barikáda u dveří na podiu.
Uvnitř seděl mladík, který zdravil Robbie když šli na koncert.
Pozdravil se s Robbiem a napil se piva o držel v ruce.
Dále tam seděla Robbieho Devon.
Robbie k ní zašel a políbil ji.
"Co máte v plánu?" zeptal se Vincent.
"Chtěli jsme se dostat nahoru, že bysme něco zjistili, ale jelikož teď nemáme jak, tak budeme muset zůstat tady." vysvětlil Matt.
"Jestli chcete, nechte tady raněnýho a můžu vám půjčit auto vzadu. Mám tam Hummer. S tim se vám pojede dobře." nabídl Vincent a ukázal směrem za klub.
"Stejně jsme ztratili i zbraně a to je bez nich až moc nebezpečné."
"Hele, chlape. Já tady něco mám tak si můžeš vybrat."
Ukázal Mattovi aby šel za ním.
A ten obešel pult.
Vincent vytáhl nějaký šuplík a tam měl menší zbrojnici.
"Radši se nebudu ptát, kde si tohle sebral. Máš tady brokovnici?" zeptal se Matt.
"Tu mám jinde. Přinesu ti ji. Zatím si vyberte Shaune s Robbiem. řekl Vincent a někam odešel.
""Robbie nechceš jít tam ven že ne?" zeptala se Devon svého přítele.
"Devon musím. Nemůžu nechat jít bráchu samotnýho. Ty se mi zatím postarej o druhýho bráchu. Já musím jít." vysvětlil Robbie a šel si vybrat zbraň.
Vzal si devíti milimetrový Browning.
Shaun si vybral kolt ráže 45.
Pak přišel Vincent a nesl Mattovi brokovnici, podobnou jako měl ze stanice.
S ní mu předal i klíče od auta.
"Tak jdeme." rozhodl Matt když si popruh od brokovnice přehodil přes rameno.
"Počkejte." řekl mladík, který se zdravil s Robbiem a vstával z křesla kde seděl.
"Co?" ptal se Shaun.
"Jdu s vámi."
"Cože?"
Nebyl to zas až tak mladík. Bylo mu kolem pětadvaceti.
Na sobě měl kožené kalhoty a koženou bundu. Na kalhotách měl několik řetězů.
Vytáhl z bundy stříbrný revolver s dlouho hlavní.
"Tak dobře." rozhodl Matt, jakmile viděl že je ozbrojen.
"Říkejte mi Berzerker." představil se muž a vydali se tedy ven do deště.
Matt vyběhl z klubu jako první. Přitiskl si pažbu brokovnice k ramenu a rozhlédl se.
Pak jim naznačil že nikdo nikde nebyl a tak ostatní mohli vyjít ven.
Jakmile vyšel i poslední Robbie tak Vincent zavřel a zabezpečil dveře.
"Musíme se dostat za klub. Tam má prý auto." vysvětlil Matt.
Skupinka se dala do pohybu. Dohodli se že vždy dva půjdou a další dva se schovají a budou hlídat okolí.
Takhle se budou střídat.
První skupinka byl Shaun a Robbie a další Matt a Berzerker.
Ti šli první a schovali se za popelnicemi.
Shaun něco zahlédl, ale nezdálo se mu to?
Nechtěl vyvolávat zbytečný poplach.
Teď měl jít on a Robbie. Tak tedy šli.
Zase ten pohyb. Ano jako by se tam někdo přemísťoval.
Zastavili se ve stínu rohu domu.
Zase měl jít Matt a Berzerker.
Shaun se postavil a vykoukl ze stínu.
"Shaune co děláš?!" zašeptal Robbie.
"Bacha něco tam je! Něco tam je!" zakřičel Shaun na Matta.
Ten se otočil a už spatřil sám jak vybíhají obyvatelé nemocnice z parku.
"Rychle k autu!" zvolal Matt a rozeběhl se.
Doběhl k místu kde byl schovaný Shaun. Zastavil se a vystřelil směrem kde byli nakažení.
Shaun, Robbie a Berzerker běželi k autu.
Matt je pak doběhl.
On měl klíčky a taky rychle odemkl.
Všichni nastoupili do prostorného a bezpečného vozu.
Matt nastartoval.
Rozsvítil světla.
To co spatřili jako první jim zrychlilo dech.
Několik z těch nakažených stálo před autem.
Teď si je mohli opravdu řádně prohlédnout.
Uprostřed stál jeden ve světlém tričku a modrých kalhotách. Obličej měl omotaný obvazem a černé vlasy rozcuchané. Oči měl krví podlité a v nich zuřivý pohled.
Po jeho boku stál dokonce jeden z mnichů. Asi se taky nakazil.
stálo jich tam asi sedm nebo osm ale už to vytvářelo strašivou scenérii.
Matt šlápl na plyn. Hummer se rozjel. Bylo to přeci jen velmi silné vozidlo.
Najelo do nakažených. Ten uprostřed se udržel na vozidle ale ostatní to odhodilo do stran. Mnich se pokoušel udržet ale po chvíli spadl.
Ten s obvazem se držel. Klečel na čtyřech u čelního skla a zařval.
Matt prudce trhl volantem.
Nakažený spadl.
Matt i ostatní si oddychli.
Pak už ale Matt mířil směrem k nemocnici.
Cesta probíhala docela v pořádku. Hummer byl přece jen silné vozidlo a tak mohli bez problému jet.
Až konečně Matt zastavil u spáleniště.
Všichni opustili vozidlo a začali se porozhlížet.
"Prohledáme to tady." rozhodl Matt.
Shaun okamžitě zamířil do spáleniště. Spálené dřevo mu křupalo pod nohama.
Popel byl rozblácený deštěm.
Shaun prohledával spáleniště až se zastavil.
Něco zaslechl.
Nějaké křupání.
Podíval se pod sebe ale to už bylo pozdě.
Spálená dřevěná podlaha pod jeho vahou povolila a křupla.
Shaun pocítil gravitaci.
Naštěstí ale nepadal dlouho.
Dopadl a skrčil se.
První co udělal bylo že se začal rozhlížet.
"Můžeš být v klidu tady nikdo není." promluvil někdo kdo mluvil ve tmě.
"Kdo je tam?" zvolal Shaun a zamířil tím směrem.
Moc toho neviděl. Trochu světla prosvítalo v místech kde Shaun propadl, ale tam taky Shaun stál.
"Můžeš být v klidu synu. Zde ti nehrozí žádné nebezpečí." promluvil zase hlas.
"Kdo jste?" zeptal se Shaun už klidněji. Jako by na něj hlas nějak působil, uklidňoval ho.
"Jsem stvořitelem, těch věcí nahoře. Těch věcí co drancují toto město. Lituji svých činů a myslel jsem že bůh nám pomůže v tom co jsme dělali ale spletl jsem se. Zmýlil jsem se a učinil jsem věci horší než byli." promlouval hlas.
"Kdo jste? Ukažte se." řekl Shaun.
Muž ve tmě rozžehl sirku. Neosvítila jeho obličej, protože ji kryl rukou. S tou zapálil svíci.
Světlo ožehlo jeho obličej.
"Otče..." nechal z pusy uniknout Shaun.
"Ano Shaune jsem to já. Pochopil jsem že ve městě toho moc nedokážu a tak jsem začal pracovat s mnichy. Lidé se na mě začali dívat skrze prsty, kvůli tomu co dělám. A tak jsem se jednoho dne prostě odstěhoval sem nahoru a ve městě mě nechali prohlásit za mrtvého. Také si mysleli že jsem mrtvý, protože mniši jednoho dne přinesli ohořelé tělo a řekli že jsem mrtev. Prohlásili mě za jejich vůdce a já začal konat ve jménu božím. Ale ta poslední věc…Víš Shaune, pokusy začali už dříve. Začali jsme na zvířatech. A pochopili jsme že jsou zvířata po tom zuřivější. Zastřelili jsme je a spálily. Ale začalo pršet a látka se dostala z popela do země a další zvířata tak byla nakažena. Popel a s ním déšť to rozšířil dále....Shaune pokazili jsme to, a proto jsme začali ihned konat znovu. Vytvořili jsme protilék, ano, je možné tomu zabránit."
"Kde je ten protilék?"
"Poslední tři mniši ho odnesli do města. Je teď v centru města..." na chvíli se odmlčel a sklonil hlavu.
Po chvíli se narovnal a pokračoval.
"Musíte ho dostat Shaune. Ty jako můj si ho musíš získat. Musíte ho namnožit a musíš ho dostat ty a tví bratři a tvá sestra. Všichni z rodiny Mortonů. A pak ostatní." Nejstarší z Mortonů se opět odmlčel a chytl se za břicho.
"Co se děje tati?" zeptal se Shaun.

"Shaune jdi. Jdi do města. Mě tu nechej, stejně už dlouho nevydržím. Za tebou jsou schody, ty tě dostanou ven. Tak běž. Běž Shaune Běž!" zvolal Morton.
Shaun nemohl dělat nic jiného. Otočil se a vystoupal po kamenných schodech.
Jakmile vyběhl ven spatřil Matta a ostatní.
"Co se děje Shaune? Slyšeli jsme křik. Co se stalo?" ptal se hned Robbie.
"byl tam náš otec Robbie. On vedl tuhle nemocnici. Řekl mi že je na tu nákazu protilék. Poslal tři mnichy aby ho dopravili do centra města. Musíme se tam dostat a získat ho, než mniši něco provedou." vysvětlil Shaun.
"Jdeme." řekl Matt a rozeběhl se k autu.
Auto už bylo odemčené.
Všichni do něj nastoupili a Matt ihned nastartoval.
Tentokrát když rozsvítil světla tak neviděl zase tu hrůzu.
Ale ve městě se začalo něco dít. Vzplanuly první ohně. Něco začalo ve městě hořet.
matt přitlačil na plyn a vůz se rozjel rychleji.
Museli zabránit té hrozbě. Lék nebyl daleko a tak museli jen ho najít. Prý v centru. Z kopce to vypadalo jako by se to dozvědělo více lidí protože se všichni snažili dostat do centra. Tedy na náměstí.
Cesta ani zpět netrvala dlouho. Déšť už přestal a byl klid.
Matt po chvíli už parkoval kousek od náměstí. Zastavil a nechal všechny vystoupit.
Rozeběhli se k ostatním lidem.
Všichni velmi netrpělivě očekávali co se bude dít.
Kde jsou mniši? Potřebují lék.
Jako by všichni najednou utichli. Bylo úplné ticho.
Co se teď stane? ptal se sám sebe Shaun.
Přece jen nějaký zvuk byl slyšet.
Hvízdání? Ne to nebylo to přesné slovo.
Jako by něco...padalo z veliké výšky.
Obrovská rána...
Záblesk...
Neuvěřitelný žár...
A pak už jen ticho...

"Ano pane. Operace "Konec" dopadla dobře. Ano pane." promlouval voják do telefonu svému veliteli. Musel mu podat hlášení.
"Pane večer jsme dostali hlášení od nějakého Mortona z města Grim Oak. Vyslali jsme dva letouny a ty svrhli pumu na město. Pane máme od místních nějaké důkazy že tam vybuchla nemocnice. Mají zprávy o tom že se v nemocnici dělo cosi zakázaného. Z těchto zpráv vydáme prohlášení tisku. Jsou to prý nějací mniši pane. Nevím o tom více, ale jestli si přejete nechám to prověřit. Dobře pane nechám to být. Ne pane nejsou žádné vedlejší následky. Jen menší požár, ale začalo na místě pršet a tak bude požár uhašen. Dobře pane. Zatím nashledanou."