Návštěvnost
Jako kočka a myš - 2/5 Když myš přežije - 1/2
Jako kočka a myš - 2/5 Když myš přežije - 1/2
Anotace: První půlka druhé kapitoly mé první pořádné upírské povídky. Strašně moc vás prosím o názory (komentáře). Doufám, že se vám povídka bude líbit.
Sbírka: Jako kočka a myš
Když myš přežije
Někdy se stane, že myš přežije setkání s kočkou. To pak většinou vběhne do své díry, do bezpečí. Ale někdy, někdy je bezpečí unavující, nudné. Myš stále více láká představa dalšího přežitého setkání, představa snad i ulovení kočky(?). A někdy této představě, touze, myš podlehne...
Ostré světlo. Svítilo Aile přímo do levého oka, až ji to donutilo zamrkat. Bolela ji hlava, ukrutně. Automaticky zvedla ruku k centru bolesti. Udělala to pomaleji než jindy a dotkla se přitom obvazu. Obvazu?!
„Co se to děje? Kde to jsem?!“ Chtěla ty otázky vykřičet do bílé místnosti, jež se kolem pomalu rýsovala. Namísto toho jí z hrdla vyšel hlas připomínající mluvu v polospánku.
„To je v pořádku, žádný strach. Jste v nemocnici. Můžete mi říci své jméno? Pamatujete si ho? A adresu?“ Žena, která na ni mluvila byla zbrklá, ale dělala svou práci. Aila se již rozkoukala, skutečně ležela v nemocniční posteli.
„Proč jsem tu, co se stalo? Jmenuji se Aila Dolain a bydlím...“ Nadiktovala i adresu. Ani neměla strach z jejího zneužití, necítila se nejlépe. Dříve hovořící žena se podívala na cosi v rukou staršího, již plešatícího muže.
„Jo, to souhlasí,“ zamumlala k němu. Je to sestra a on doktor? Nebo, jsou doktoři oba? Ailu to momentálně nezajímalo.
„Tak, co se stalo?!“ Zvládla dát hlasu větší důraz, ale ne o moc.
„Slečno Dolainová, věc se má tak. Našly vás nějaké děti ležet někde...“ Doktorka si nemohla vzpomenout na místo, raději tedy šla dál. „Pravděpodobně jste uklouzla po vlhkém betonu a uhodila se do hlavy. Kdo ví jak dlouho jste tam ležela v bezvědomí. Máte otřes mozku, podlitinu vzadu na hlavě, různé odřeniny... Hlavní ale je, že nejspíš netrpíte ztrátou paměti. Ještě vás důkladněji vyšetříme, teď za vědomí...“ Žena jí postupně vše vypověděla.
°°°O čtyři dny později°°°
„Ano, děkuji a nashledanou!“
„Raději sbohem, slečno Dolainová.“ Sestřička, se kterou se Aila trochu spřátelila, jí k odchodu věnovala krátký úsměv. Předtím ještě radila, ať na sebe dává pozor, což bylo rozumné. Ovšem ač “naše“ milá pacientka téže s úsměvem řekla ano, neudělá to. Ach jak ta bude riskovat... To už ale předbíháme.
Sotva překročila práh svého malého čtyřpokojového bytu, uvařila si čaj. Ne k relaxaci. Poté totiž usedla do křesla a v tichu vzpomínala na tu noc kdy upadla. Určitě upadla? To jediné se jí z hlavy zdánlivě vytratilo. Zatím jen tušila, že to tak nebylo. Upíjela z šálku a probírala své myšlenky jako Popelka hrách, marně. Kam jen se ukryly ony vzpomínky? Snad je horliví holubi sezobali... nebo spíše netopýři?! Marná snaha. Vzdala to a pustila televizi. Podle programu má právě začínat její oblíbený seriál.
Reklama, jak jinak. To jsou ty přesné vysílací časy. Povzdechla si a ještě asi dvě minuty bezdušně hleděla na zaručeně nejlepší deodoranty na trhu. Pak se něco změnilo. Uprostřed upoutávky na večerní film jako když do ní střelí. Nastražila uši aby ani slůvko neuniklo. Proč vlastně? „...upíra v opuštěné ulici? Jak se v této situaci asi zachová Jesse, která ho hledala? Co vše...“ Text byl k ničemu. Zaujal ji však obraz. Bledý muž, který pravděpodobně představoval upíra, stál naproti mladé hnědovlásky a naprázdno hýbal rty. To kvůli komentáři televize, ztišili zvuk filmu. Co je však důležitější, Aila si vzpomněla. Vše, celé dění té zastřené noci se jí vybavilo. Ne, "její“ upír se ani trochu nepodobal tomu z reklamy a ona se nepodobala té ženě. Šlo o situaci. Bezeslov vypadala takřka stejně. Polekaně vypnula obrazovku a odhodila ovladač. To přece není možné, aby... Schoulila se na křesle do klubíčka. Znovu si celou neuvěřitelnou událost pěkně od začátku prošla. A najednou se ocitla ve chvíli střetu očí. V tom okamžiku, jenž jí zachránil život. Tenkrát vlastně jakoby upírovi oči ani nezahlédla, strach ji oslepil, ale nyní... Učarovaly ji. Dokonce v nich snad spatřila i něco podobné lítosti nad chystaným činem. Na mysl se jí cosi neodbytně dral. Ne tohle nejsou oči Ďábla ani netvora!
Ten, na nějž právě myslela, shodou okolností dělal totéž – myslel na ni. Hlavu mu přímo přeplnily různé vzpomínky, úvahy a spekulace o onom večeru. Nejčastěji se ale k povrchu prodírala stále jedna věc; pamatuje si to Aila? A pokud ano, co se stane, řekne-li o těch událostech někomu? Nejspíš se jí dotyčný vysměje. Jenže pištivý hlásek pudu sebezáchovy ustavičně volal: „Patriku, ty idiote, měls ji zabít! Jdi a naprav svou chybu!“ Mohl uposlechnout. Ailinu adresu si stejně jako jméno přečetl na průkazu, jenž jí vypadl z kabelky. Jenže jiný, po celá léta Patrikova života silnější, hlas byl proti. To svědomí a snad jakási láska, úcta, k lidskému životu ji zabít nedovolili. V tu chvíli i jemu na mysl přišly Ailiny oči. V nich však nespatřil nic než strach. Bezbřehý a hluboký jako nejhlubší oceán. Až se i sám zděsil. Vlastně... ještě něco tam ukryté ve spleti hrůzy uzřel. Něco, co mu ustavičně vymlouval onen upír, který vpustil temnotu do jeho těla.
„Nejsme zrůdy, jsme jen trochu jiní. Slyšíš?! O opaku nikdy nesmíš uvažovat!“ říkal dotyčný. Patrik však uvažoval. Nyní více než kdy dřív. Prý “trochu jiní“.
„Trochu jiný je slepý, hluchý, ne já! A vůbec upíři...“ stěžoval si vždy na ta slova. Chabé výmluvě o krmení, kterou vyslovil před Ailou, sám tak úplně nevěřil. Právě proto je nesmírně důležité, aby člověk znal všechny hrůzy, které upíří život přináší, a smířil se s nimi. Jen takovým jedincům je možné bez výčitek otevřít brány království noci. Patrikův stvořitel nepatřil k nejchytřejším, pokud ho vědomě přeměnil. Sám Patrik o jeho rozumnosti častokráte pochyboval. A proklínal ho, ach jak strašně moc. Snad i proto onen muž již dávno odešel a nechal mladého upíra na pospas osudu.
A co že vlastně zahlédl v Ailině očích společně se strachem? To slovo, které Patrika u každého lidského těla, které chladlo v jeho rukou. “Zrůda!“ křičely její oči. A přesto Ailu nechal žít. Zavzpomínal, kdy se něco podobného stalo naposled. Tenkrát, celých jedenáct let zpět, si myslel, že získal cosi nemožného, krásného – lásku lidské bytosti. Ona ovšem nevěděla, kým Patrik je. Až pojednou nastal, jak uvážil, čas pravdu vyjevit. Ještě jako člověk, a později i jako upír, slýchával o pravé lásce, která přežije vše. A tak se zanedbatelnými obavami řekl své milované pravdu. Bohužel se ukázala i jiná pravda. Ona opravdu milovala, ale ne Patrika, nýbrž bohatství jeho stvořitele. Toho považovala za Patrikova otce či bratra – nikdy se nestřetli. Ovšem jakmile žena pochopila faktičnost upírství obou, peníze ne peníze utekla. Také křičela něco o zrůdách, policii a televizi. Nikomu nic nakonec neřekla. Krátce po ní odešly i peníze se svým majitelem. Pravděpodobně právě z jeho strany bylo o umlčení té zrádkyně postaráno. Taková poslední službička nevydařenému “synu“. Patrik se z těchto dvou odchodů vzpamatovával alespoň rok a půl k tomu. A přes veškeré proklínání stvořitele mu stále chybí. Něco podobného už nikdy nechtěl zažít. Ale co když tahle dívka, Aila, zareaguje stejně? Policie prohledá stále nevyvezený kontejner, kde nalezne tělo s od zrůdy rozsápaným hrdlem. Ano, přece ho tam schoval. Na světě je jistě dost bláznů ochotných po prvním popudu nabrousit dubové kolíky. Sice si možná nic nepamatuje, ale... Rozhodl se dnešního večera mrtvolu přesunout, pro jistotu.
Aila právě dopila čaj a odnesla hrnek do kuchyně. Ty mé ukvapené závěry, stěžovala si v duchu. Měla výčitky. Znal její jméno, jak? Napadlo ji jediné, čtení myšlenek. Mnoho knižních příběhů popisuje upíry s touto schopností. Proto ty výčitky. Pokud v její mysli přečetl jméno, mohl i všechny ty věci, které nyní považovala za hloupé. Nadávala mu do ďáblů a netvorů, to přece ní. Ve výru myšlenek automaticky pokládala hrnek na linku. Pustila, on se však propadl do prázdna. „Sakra! Jsem to ale husa!“ vyjekla. Probral ji zvuk tříštícího se porcelánu. Připomněl mlhavě náraz hlavy mrtvého na beton... Brrr! Sehnula se, aby ze skříňky vytáhla smetáček s lopatkou. Při zametání se opět vrátila k upírovi. Upírovi... vždyť já kruci ani nevím, jak mu říkat! Trochu ji dráždilo, že nezná jeho jméno, ač in její ano. Ale proč vlastně? Viděla ho jen jedinkrát a k tomu ještě s mrtvolou v rukou. Má štěstí, že vůbec žije. Víckrát už ho doufám nepotkám, zauvažovala a vysypala střepy do odpadkového koše. Byl plný. Uklidila obsah rukou, přičemž rovnou vytáhla nový pytel do koše. Ten starý zasukovala, vytáhla a opřela ke vchodovým dveřím. Až bude mít cestu, vezme ho do popelnice.
„Co když ale změní názor, přijde mě zabít? Možná, kdybych se omluvila, ujistila ho o své mlčenlivosti...“ šeptala si pod pomyslné vousy. Přešla do rohu kuchyně ke květináči s fialově kvetoucí rostlinkou. Dostala ji kdysi od již zesnulé babičky. Prý tak budou navždy spolu. A skutečně, Aila měla pocit, jakoby část té výjimečné ženy zůstala v každém lístku. Vzala květinu do rukou a s úsměvem pověděla: „Tak co? Co mám dělat, babi?“ Připadala si hloupě. Mluvit s mrtvou přes kytku... Ale jestliže nyní věří v existenci upírů, jde pouze o slabý odvar. Zavrtěla hlavou. Jak rostlinu vracela na místo, potkal ji, ubožačku, málem osud hrnku. „Během deseti minut jsem málem rozbila dvě věci z kuchyně. To má být nějaké znamení?“ zasmála se na drobné kvítky. Bezpečně poté květinář postavila k oknu.
Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182587-view.aspx
Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182689-view.aspx
Někdy se stane, že myš přežije setkání s kočkou. To pak většinou vběhne do své díry, do bezpečí. Ale někdy, někdy je bezpečí unavující, nudné. Myš stále více láká představa dalšího přežitého setkání, představa snad i ulovení kočky(?). A někdy této představě, touze, myš podlehne...
Ostré světlo. Svítilo Aile přímo do levého oka, až ji to donutilo zamrkat. Bolela ji hlava, ukrutně. Automaticky zvedla ruku k centru bolesti. Udělala to pomaleji než jindy a dotkla se přitom obvazu. Obvazu?!
„Co se to děje? Kde to jsem?!“ Chtěla ty otázky vykřičet do bílé místnosti, jež se kolem pomalu rýsovala. Namísto toho jí z hrdla vyšel hlas připomínající mluvu v polospánku.
„To je v pořádku, žádný strach. Jste v nemocnici. Můžete mi říci své jméno? Pamatujete si ho? A adresu?“ Žena, která na ni mluvila byla zbrklá, ale dělala svou práci. Aila se již rozkoukala, skutečně ležela v nemocniční posteli.
„Proč jsem tu, co se stalo? Jmenuji se Aila Dolain a bydlím...“ Nadiktovala i adresu. Ani neměla strach z jejího zneužití, necítila se nejlépe. Dříve hovořící žena se podívala na cosi v rukou staršího, již plešatícího muže.
„Jo, to souhlasí,“ zamumlala k němu. Je to sestra a on doktor? Nebo, jsou doktoři oba? Ailu to momentálně nezajímalo.
„Tak, co se stalo?!“ Zvládla dát hlasu větší důraz, ale ne o moc.
„Slečno Dolainová, věc se má tak. Našly vás nějaké děti ležet někde...“ Doktorka si nemohla vzpomenout na místo, raději tedy šla dál. „Pravděpodobně jste uklouzla po vlhkém betonu a uhodila se do hlavy. Kdo ví jak dlouho jste tam ležela v bezvědomí. Máte otřes mozku, podlitinu vzadu na hlavě, různé odřeniny... Hlavní ale je, že nejspíš netrpíte ztrátou paměti. Ještě vás důkladněji vyšetříme, teď za vědomí...“ Žena jí postupně vše vypověděla.
°°°O čtyři dny později°°°
„Ano, děkuji a nashledanou!“
„Raději sbohem, slečno Dolainová.“ Sestřička, se kterou se Aila trochu spřátelila, jí k odchodu věnovala krátký úsměv. Předtím ještě radila, ať na sebe dává pozor, což bylo rozumné. Ovšem ač “naše“ milá pacientka téže s úsměvem řekla ano, neudělá to. Ach jak ta bude riskovat... To už ale předbíháme.
Sotva překročila práh svého malého čtyřpokojového bytu, uvařila si čaj. Ne k relaxaci. Poté totiž usedla do křesla a v tichu vzpomínala na tu noc kdy upadla. Určitě upadla? To jediné se jí z hlavy zdánlivě vytratilo. Zatím jen tušila, že to tak nebylo. Upíjela z šálku a probírala své myšlenky jako Popelka hrách, marně. Kam jen se ukryly ony vzpomínky? Snad je horliví holubi sezobali... nebo spíše netopýři?! Marná snaha. Vzdala to a pustila televizi. Podle programu má právě začínat její oblíbený seriál.
Reklama, jak jinak. To jsou ty přesné vysílací časy. Povzdechla si a ještě asi dvě minuty bezdušně hleděla na zaručeně nejlepší deodoranty na trhu. Pak se něco změnilo. Uprostřed upoutávky na večerní film jako když do ní střelí. Nastražila uši aby ani slůvko neuniklo. Proč vlastně? „...upíra v opuštěné ulici? Jak se v této situaci asi zachová Jesse, která ho hledala? Co vše...“ Text byl k ničemu. Zaujal ji však obraz. Bledý muž, který pravděpodobně představoval upíra, stál naproti mladé hnědovlásky a naprázdno hýbal rty. To kvůli komentáři televize, ztišili zvuk filmu. Co je však důležitější, Aila si vzpomněla. Vše, celé dění té zastřené noci se jí vybavilo. Ne, "její“ upír se ani trochu nepodobal tomu z reklamy a ona se nepodobala té ženě. Šlo o situaci. Bezeslov vypadala takřka stejně. Polekaně vypnula obrazovku a odhodila ovladač. To přece není možné, aby... Schoulila se na křesle do klubíčka. Znovu si celou neuvěřitelnou událost pěkně od začátku prošla. A najednou se ocitla ve chvíli střetu očí. V tom okamžiku, jenž jí zachránil život. Tenkrát vlastně jakoby upírovi oči ani nezahlédla, strach ji oslepil, ale nyní... Učarovaly ji. Dokonce v nich snad spatřila i něco podobné lítosti nad chystaným činem. Na mysl se jí cosi neodbytně dral. Ne tohle nejsou oči Ďábla ani netvora!
Ten, na nějž právě myslela, shodou okolností dělal totéž – myslel na ni. Hlavu mu přímo přeplnily různé vzpomínky, úvahy a spekulace o onom večeru. Nejčastěji se ale k povrchu prodírala stále jedna věc; pamatuje si to Aila? A pokud ano, co se stane, řekne-li o těch událostech někomu? Nejspíš se jí dotyčný vysměje. Jenže pištivý hlásek pudu sebezáchovy ustavičně volal: „Patriku, ty idiote, měls ji zabít! Jdi a naprav svou chybu!“ Mohl uposlechnout. Ailinu adresu si stejně jako jméno přečetl na průkazu, jenž jí vypadl z kabelky. Jenže jiný, po celá léta Patrikova života silnější, hlas byl proti. To svědomí a snad jakási láska, úcta, k lidskému životu ji zabít nedovolili. V tu chvíli i jemu na mysl přišly Ailiny oči. V nich však nespatřil nic než strach. Bezbřehý a hluboký jako nejhlubší oceán. Až se i sám zděsil. Vlastně... ještě něco tam ukryté ve spleti hrůzy uzřel. Něco, co mu ustavičně vymlouval onen upír, který vpustil temnotu do jeho těla.
„Nejsme zrůdy, jsme jen trochu jiní. Slyšíš?! O opaku nikdy nesmíš uvažovat!“ říkal dotyčný. Patrik však uvažoval. Nyní více než kdy dřív. Prý “trochu jiní“.
„Trochu jiný je slepý, hluchý, ne já! A vůbec upíři...“ stěžoval si vždy na ta slova. Chabé výmluvě o krmení, kterou vyslovil před Ailou, sám tak úplně nevěřil. Právě proto je nesmírně důležité, aby člověk znal všechny hrůzy, které upíří život přináší, a smířil se s nimi. Jen takovým jedincům je možné bez výčitek otevřít brány království noci. Patrikův stvořitel nepatřil k nejchytřejším, pokud ho vědomě přeměnil. Sám Patrik o jeho rozumnosti častokráte pochyboval. A proklínal ho, ach jak strašně moc. Snad i proto onen muž již dávno odešel a nechal mladého upíra na pospas osudu.
A co že vlastně zahlédl v Ailině očích společně se strachem? To slovo, které Patrika u každého lidského těla, které chladlo v jeho rukou. “Zrůda!“ křičely její oči. A přesto Ailu nechal žít. Zavzpomínal, kdy se něco podobného stalo naposled. Tenkrát, celých jedenáct let zpět, si myslel, že získal cosi nemožného, krásného – lásku lidské bytosti. Ona ovšem nevěděla, kým Patrik je. Až pojednou nastal, jak uvážil, čas pravdu vyjevit. Ještě jako člověk, a později i jako upír, slýchával o pravé lásce, která přežije vše. A tak se zanedbatelnými obavami řekl své milované pravdu. Bohužel se ukázala i jiná pravda. Ona opravdu milovala, ale ne Patrika, nýbrž bohatství jeho stvořitele. Toho považovala za Patrikova otce či bratra – nikdy se nestřetli. Ovšem jakmile žena pochopila faktičnost upírství obou, peníze ne peníze utekla. Také křičela něco o zrůdách, policii a televizi. Nikomu nic nakonec neřekla. Krátce po ní odešly i peníze se svým majitelem. Pravděpodobně právě z jeho strany bylo o umlčení té zrádkyně postaráno. Taková poslední službička nevydařenému “synu“. Patrik se z těchto dvou odchodů vzpamatovával alespoň rok a půl k tomu. A přes veškeré proklínání stvořitele mu stále chybí. Něco podobného už nikdy nechtěl zažít. Ale co když tahle dívka, Aila, zareaguje stejně? Policie prohledá stále nevyvezený kontejner, kde nalezne tělo s od zrůdy rozsápaným hrdlem. Ano, přece ho tam schoval. Na světě je jistě dost bláznů ochotných po prvním popudu nabrousit dubové kolíky. Sice si možná nic nepamatuje, ale... Rozhodl se dnešního večera mrtvolu přesunout, pro jistotu.
Aila právě dopila čaj a odnesla hrnek do kuchyně. Ty mé ukvapené závěry, stěžovala si v duchu. Měla výčitky. Znal její jméno, jak? Napadlo ji jediné, čtení myšlenek. Mnoho knižních příběhů popisuje upíry s touto schopností. Proto ty výčitky. Pokud v její mysli přečetl jméno, mohl i všechny ty věci, které nyní považovala za hloupé. Nadávala mu do ďáblů a netvorů, to přece ní. Ve výru myšlenek automaticky pokládala hrnek na linku. Pustila, on se však propadl do prázdna. „Sakra! Jsem to ale husa!“ vyjekla. Probral ji zvuk tříštícího se porcelánu. Připomněl mlhavě náraz hlavy mrtvého na beton... Brrr! Sehnula se, aby ze skříňky vytáhla smetáček s lopatkou. Při zametání se opět vrátila k upírovi. Upírovi... vždyť já kruci ani nevím, jak mu říkat! Trochu ji dráždilo, že nezná jeho jméno, ač in její ano. Ale proč vlastně? Viděla ho jen jedinkrát a k tomu ještě s mrtvolou v rukou. Má štěstí, že vůbec žije. Víckrát už ho doufám nepotkám, zauvažovala a vysypala střepy do odpadkového koše. Byl plný. Uklidila obsah rukou, přičemž rovnou vytáhla nový pytel do koše. Ten starý zasukovala, vytáhla a opřela ke vchodovým dveřím. Až bude mít cestu, vezme ho do popelnice.
„Co když ale změní názor, přijde mě zabít? Možná, kdybych se omluvila, ujistila ho o své mlčenlivosti...“ šeptala si pod pomyslné vousy. Přešla do rohu kuchyně ke květináči s fialově kvetoucí rostlinkou. Dostala ji kdysi od již zesnulé babičky. Prý tak budou navždy spolu. A skutečně, Aila měla pocit, jakoby část té výjimečné ženy zůstala v každém lístku. Vzala květinu do rukou a s úsměvem pověděla: „Tak co? Co mám dělat, babi?“ Připadala si hloupě. Mluvit s mrtvou přes kytku... Ale jestliže nyní věří v existenci upírů, jde pouze o slabý odvar. Zavrtěla hlavou. Jak rostlinu vracela na místo, potkal ji, ubožačku, málem osud hrnku. „Během deseti minut jsem málem rozbila dvě věci z kuchyně. To má být nějaké znamení?“ zasmála se na drobné kvítky. Bezpečně poté květinář postavila k oknu.
Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182587-view.aspx
Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182689-view.aspx
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Takže, myslím, že tahle část kapitoly je až moc zbytečně dlouhá. Myslím, že je tam mnoho 'okecávání' :-) Ale nic ve zlém, myslím, že nápad není špatné, tak uvidím, jak se to vyvine příště.
29.06.2009 09:35:00 | pešu