Jako kočka a myš - 4/5 Vrací-li se mrtví, živí jsou horší - 2/3

Anotace: Druhá část čtvrté kapitoly mé první pořádné upírské povídky. Strašně moc vás prosím o JAKÉKOLIV názory (KOMENTÁŘE). Doufám, že se vám povídka bude líbit.

Sbírka: Jako kočka a myš

°°°O šest dnů později°°°

Nemohla se hýbat, otevřít víčka, nic. Jen slyšela tiché hlasy dvou žen:
„Je normální strávit šest dní mimo?“
„Co já vím. Zeptej se některého doktora.“
„Nemají rádi, když vyzvídám. Jsou to hajzlíci,“ zasmála se, nemyslela to vážně. „Asi půjdem dál...“ Ženy opustily místnost; tedy soudě podle vzdalujícího se klapotu bot o podlahu.
V tomto stavu je Aila již pěkně dlouho. Až nechutně. Celou dobu může jediné – přemítat o největší chybě svého života; a sice jít s upírem do divadla. A ještě se mu, husa, omluvila za špatné mínění. Nejraději by sama sobě dala pořádnou facku. Ale nemohla. Namísto toho se pokoušela usnout, je to lepší než být vědomě vězněm vlastního těla.

°°°O den později°°°

Jedno víčko, druhé... Konečně! Aila již pohnila i prsty na rukou. Brzy se objevila jakási sestra.
„Probůh! Vy jste vzhůru! Doběhnu pro doktorku...“ vyblekotala a brala se zase pryč.
„Ne, počkat,“ zarazila ji Aila. „Řekněte, co se vlastně stalo?“ Věděla to, moc dobře. Ale Patrik jistě něco provedl, aby podezření nepadlo na upíry. Takhle snad zjistí, co.
„No.. vy nevíte? Řeknu vám, jen co jsem slyšela. Byla jste v divadle a někdo vám tam střepem z láhve rozedral hrdlo a proťal žílu. Málem jste vykrvácela.“ Tohle znal každý ze zpráv, stejně tak i sestra.
„A proč se tak nestalo?“ tohle ji vážně zajímalo, díky čemu žije.
„Někdo si všiml krve. Ale měla jste namále. Krev jsme vám doplnili už... poměrně dávno. Tušíte, jak dlouho tu jste?“ Aila se zamyslela... Ten rozhovor, říkali šest dnů? Ale kdy to bylo?
„Hm, sedm, osm dní?“ zkusila.
„Ano, sedm. Jak to víte?“
„Včera to tu někdo povídal. Nějakou dobu už vnímám, jen jsem se nemohla hýbat. Snad vysílením...“
Sestra konečně odběhla pro doktorku. Vyšetřila Ailu vším a na všechno možné. Poté jí oznámila nutnou dobu hospitalizace. Doktorku vystřídal policista s výslechem. Prý ho může absolvovat, tak aby po propuštění z nemocnice měla relativně klid. Moc mu toho neřekla. Muže neznala, den před představením ji pozval a vypadal sympaticky. Obličej si vůbec nevybavuje, jeho křestní jméno je Martin a příjmení jí neprozradil. Když potom představení začalo, byl dotěrný. Řekla, ať dá pokoj a on ji pořezal. Pak omdlela. Vzbudila se až tady. Policista ztrápen nedostatkem informací poděkoval. Před odchodem ještě prozradil, že ji novináři nebudou obtěžovat. Aby se vrah nedozvěděl o Ailině přežití, oznámili médiím, že zemřela.
Sama se divila, proč o Patrikovi lhala. Ne tak moc, ale přece. Stejně by ho nechytili, a kdyby, jaká škoda? Pořád tak docela nechápala, proč ji napadl. Zvláště po té omluvě. Jeden by čekal, že pochopí a nebude mít strach o vyzrazení svého tajemství. Kdo by jí taky věřil? Znám se s upírem, no jak to zní? Akorát na Bohnice. A pak se zarazila. Chce mu stále dokázat, že to upíří tajemství udrží? Proto lhala? Nevyznala se sama v sobě.

°°°O týden později°°°

Konečně je venku. Dva pobyty v nemocnici do měsíce jsou až moc. Kousnutí, jenž se ještě stále zůstávalo patrné, ji dokonale vyléčilo za všech tuho po dalším setkání s Patrikem. Alespoň si to myslela. O malé, nepatrném semínku, které v obou čekalo jen na stejně nepatrné zalití netušila. Právě mířila na důležitý pohovor, domluvila si ho ještě z nemocnice. Uchází se o jistou práci, a on rozhodne, jak snaha dopadne. Problém je, že měla být na místě přesně v osmnáct hodin. Teprve vycházela z domu a už bylo sedmnáct padesát pět. Celou cestu běžela, musí to stihnout!
Hodiny na kostelní věži ukazovaly čtyřicet minut po šesté večerní. Tma dnes přišla nevídaně brzy, již svítily pouliční lampy. To ale Ailu moc nezajímalo. „Tady je dochvilnost nejdůležitější! Je mi líto.“ Tak tahle věta ji vyprovodila ze dveří. Přiběhla o tři minuty později. Poznamenali si její čas příchodu a nechali ji čekat s ostatními uchazeči. Zavolali ji jako poslední, jen aby řekli tu větu. Práci tedy logicky nedostala. Naštvaná vešla se skloněnou hlavou do parku. Kousek za ním bydlí, až aby tam byla. Nabručeně sledovala míhající se špičky vlastních bot.

Předešlý: http://liter.cz/Povidky/183178-view.aspx

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/183329-view.aspx