Příběh hory

Anotace: jedan starší práce obalena do novějšího hávu

Byl jeden velice starý mnich. Byl nejlepší, kterého místní chrám měl. Modlil se a rozjímal vždy celý den a večer ani nespal. Vlastně večer považoval za dobrou příležitost převléknout se do čistého a začít nový den meditací.

Zítra musí složit poslední zkoušku, aby se stal osvíceným a měl možnost očistit si duši od všech hříchů a stimulovat svojí mysl. Pro tento jediný účel byl vychován a také odebrán od své matky, aby z něj bylo to, o co celý život usiloval. Nepřeberné množství textů, času modlení, meditací, půstu a rozjímání. Nic už ho nezastaví, aby byl zasvěcen do tajů stvoření lidského pokolení, které je součástí završení zkoušky…….nic!

Byla jednou, už nikdo neví kde, Hora. Byla tak vysoká, že i z velké dálky jste mohli zahlédnout třpyt ledovců na jejím vrcholu. Tak vysoká, že už od poloviny na ní rostla kdovíjaká křoviska a malá z nedostatku kyslíku vybledlá tráva. Svou velikostí vystrnaďovala všechny ostatní hory v okolí. Její symetričnost narušovala jen stará kamenná pevnost a…………..a přesně na opačné straně nějaký stařec stoupá po jejím šikmém, kamenitém svahu do nedaleké jeskyně.

Mnich se právě prodíral hložím a strništěm, které mu drásalo kotníky, díky čemuž jeho myšlenky nebyly zrovna z těch nejčistších. Ale stále mohl přemítat nad úkolem jež mu byl svěřen. Starý mnich dostal za úkol donést do kláštera z posvátné Hory „DOBROU ZPRÁVU“, čímž dokončí svůj výcvik a své poslání. Pokaždé je úkol jiný a žádný mnich ho zatím nezvládl.* Přemýšlel, jak asi nejvyšší rinpočhe pozná onu správnou odpověď? Zda četl něco co před ostatními skrýval, či v meditaci dospěl k nějakému druhu absolutního vědění? Jestli ano, znamenalo by to, že ví mnohem víc, než každý duchovní na celém světě. Což by znamenalo jistě hodně pro celý svět, ale on se jako hlupák teď musí tahat na kopec aby získal něco, co už nějaký polámaný stařík dávno ví!

Mezitím už mnich došel do jeskyně a rozhlédl se po jejím interiéru. Možná shodou náhod, nebo jak to u odlehlých jeskyní bývá, nebylo tam vůbec nic. Její vchod byl velký asi jako dospělý muž a jediným pohledem se dal zhlédnout celý prostor. Nebyla moc velká, ale to ani mnich nebyl. Otočil se na podpatku směrem k východu a odešel.
Stíny na skalách se o několik centimetrů prodloužily a nebe se zbarvilo do světlé červeně, když mnich dorazil nazpět s několika trsy bylin, kořínků a něco málo klacíků na podpal. Většinu bylin nechal zavěsit na strop, aby mu je nesežrala zvěř. Když měl hotovo, sedl si na kraj jeskyně a rozhlédl se po krajině. Na tomto místě stráví celé léto a možná i zimu, proto by neměl otálet s rozjímáním.
Zavřel oči.

*Před 10 lety mistr Gelugpa dostal za úkol odejít do civilizace a přijít s tím, co je v ní nepostradatelné. Neuspěl. Za prvé nepřišel, ale nýbrž přijel v posledním výkřiku automobilové revoluce. Jeho vlasy byly sčesané do vlny a jeho vous byl svázán do několika copánků s barevnými pentličkami.
Uznejte, že pentličky může postrádat, snad úplně každý.

1.

O několik desítek mil severněji hovořili k sobě právě tři mniši. Tedy, pokoušeli se o rozhovor. Stáli sice v hloučku, v němž se obvykle sdělují závažné informace, ale každého z nich tížila jedna konkrétní myšlenka, a nikdo se s ní nehodlal podělit jako první. Naneštěstí se vždy v takovéto skupině najde rýpal a poskytovatel všemožně hloupých rad a informací, který milerád skupinám pomůže od tíživého ticha.

„Pánové, myslíte si, že to ten starý ochechula dokáže? ” vyzvídal nejtlustší z nich.

„Je to dosti nepravděpodobné.” pravil, nejspíše jejich nadřízený, podle toho jak plynně ovládal umění sykavek.. „Vždyť jsem si ten úkol sám vymyslel ještě včera, těsně před večeří. Škoda, že mě nic lepšího v onen moment nenapadlo, ale když ho hlavní opat přijal, tak to asi nebyl zase tak špatný nápad. Je tedy krajně nemožné, aby někdo -”

„Taky vám nechutnala ta zvláštní večeře?” skočil mu nejtlustší mnich do řeči. „Vůbec si nedokážu představit z čeho ji připravovali. Celej den dřu na poli jak kůň, a voni mi z toho nakonec uvařej nějakou šlichtu. Možná minulý rok jsem -”

„Ale no ták bratře. Zase ses celý rozčílil. Běž si radši dát do jídelny nějaký vdolek. My si tu s bratrem Ambudi ještě o něčem pohovoříme, že ano bratře?”

Ambudi jen nesměle kývl hlavou.

„Skvělý nápad pane Kham” odvětil mnich a houpavým krokem odkráčel. Když se zbylé duchovenstvo ocitlo o samotě, začalo se opět debatovat.

„Ehm....pane Kham, a opravdu věříte tomu, žé, jaksi… opravdu to nezvládne?”

„Jsem si tím naprosto jist. Udělám vše, abych toho dědulu připravil o vše. Sám dobře víš, že jsem měl být na jeho místě!”

„A jak si můžete být tak jistý? Myslím tedy, že nevíte, jak si tam nahoře...é...jaksi vede? Dyť je tam, dalo by se říct, úplně sám.” To už si bratr Ambudi stíral pot z čela, jelikož nebyl moc zvyklý tvořit dlouhá souvětí.

„Správně se ptáš příteli,” naslouchající si dovolil malý nucený úsměv.
„Poslal jsem na Horu svého zvěda. Ten má za úkol vyrušovat ho v jeho meditacích a sledovat jeho postupy. Samozřejmě vše naprosto skrytě. Nyní se ale přestaňme strachovat bratře a pojďme do chrámu, už nás svolávají. ”

2.

Uběhla spousta dní a slunce mnohokrát zapadlo za obzor. Našemu mnichovi přibylo pár vrásek díky ostrému horskému větru a už byl ve stádiu, kdy člověk z nedostatku konverzace s lidmi začíná mluvit se svými věcmi. Každý den se pokoušel získat onu DOBROU ZPRÁVU. Zpočátku zkoušel různá učení asketů, která spočívala v odříkání na extrémních místech v absurdních polohách. Skrovnou stravou dokonce zhubl až do míry, kdy měl pod kůží detailně vyobrazeny všechny obratle. Jenže tato askeze zatím nepřinášela kýžené ovoce.
Nyní jen většinou hloubal na okraji lesa, sledoval lehce nažloutlé spadané listy, a uvažoval o svém dalším konání. A také nad podivnými boulemi, které se mu udělaly na hlavě, aniž věděl jak.

V tu samou chvíli ho pozorovala zpovzdálí přikrčená postava. Toto pochybné individium se jmenovalo Brekal a nebyl to v žádném případě mnich. Byl z města daleko od kláštera a živil se tím, co zrovna vydělávalo, nebo příležitostnými zakázkami. Právě byl uprostřed jedné takové zakázky. Krom toho, že dával pozor na mnicha, zaobíral se myšlenkami, jací jsou to vlastně podivínští lidé, kteří žijí v tom odlehlém chrámu. Proč by chtěli zmařit úkol svého souputníka? Vždyť na úspěšně dokončeném úkolu, bude asi těžit téměř celý chrám ne?
Ještě chvíli o tomto dilematu uvažoval, ale přestal v momentě, kdy viděl mnicha, jak si kleká do polohy lotosového květu. O tomto zkroucení nohou věděl od toho, který mu tento úkol svěřil. Ještě několik věcí mu ten muž vysvětlil, ale největší pozornost věnoval po celou dobu zlaté sošce nějakého zaobleného božstva, která ho nyní hřála v kapse. Netušil ale, jak bude tato práce těžká. Každý by si byl myslel, že sledovat a vyrušovat starého kmeta bude lehké, ale opak je pravdou. Tento muž, kterému by mohla říkat dědo již druhá vnoučata, se zálibou pobíhal po skaliscích vyhledávaje ty nejzapadlejší a nejnepřístupnější místa k meditacím. Naštěstí byl Brekal zkušený v ukrývání se, takže se vždy dobře schoval a příležitostně něco po mnichovi hodil.

Mnich se uvelebil, jak se v jeho poloze na zašpičatělých kamenech nejlépe dalo, a s monotónně znějícím –So ham- začal s meditací. Nechtěl ani nic zkoušet, jen se trochu uvolnit a odpočinout si, když v tom ho něco zneklidnilo. Sledoval pomalu padající list. Čím víc se přibližoval k zemi, bylo napětí větší. Jakmile se list země dotkl, vybuchla mnichovým tělem mohutná energie a on cítil, jakoby mu zezadu do mozku směrem na atlas pronikal tupý hřeb. Avšak nebylo to nepříjemné, vlastně svým způsobem téměř uklidňující.Tento pocit ho ovládal ještě pár minut, a pak ho vystřídal pocit očekávání, a nervozity.

Brekal pozorujíc mnicha zneklidněl. Vždy, když se mnich usadil v meditační poloze, se trochu ve tváři mračil. Přisuzoval duševnímu vypětí. Ale dnes tomu bylo jinak. Dnes tomu bylo o hodně jinak. Mnich nejdříve vypadal jako obvykle, ale po pár minutách jím něco škublo, a v té chvíli zaklonil hlavu dozadu a zároveň co nejvíce vysoko, jako by chtěl spatřit něco v dálce a ruce se mu téměř vykloubily, když se odtrhly od původní pozice a přesunuly se za záda. Mnich vypadal, jako kdyby byl v křečích, a neustále sebou zmítal. Brekal klečel a nebyl schopen pohybu, jelikož nic takového nikdy neviděl.

3.

Starý mnich o sobě dlouho nevěděl. Tedy, nevěděl o sobě ve smyslu, kde je a v jaké pozici. Jestli je stále v meditačním sedu, či létá vzduchem, opravdu nevěděl. Jist si byl pouze vědomím. Jako by stál v černém prostoru utvořeném z ničeho a pozoroval dění ve své hlavě, kde se zmítalo nespočet provázků a hadů. Náhle spatřil hodně vzdáleně před sebou, malou barevnou tečku, která v celém tom zmatku byla absolutně klidná. Bez pohybu. Na kůži začal pociťovat intenzivní žár a zjistil, že se nemůže ani hnout.

Brekal tu scénu pozoroval se zděšením na tváři. Nevěřil tomu, co se mu odehrává před očima. Kolem mnicha mihotal vzduch, jako okolo rozžhaveného ohniště. Nebylo slyšet zpěvu ptáků, ba ani větru nebylo cítit. Pak jakoby se probudil ze sna. Musí přeci celou tu scénu zastavit. Nesmí dopustit, aby ten stařec splnil úkol, ať je jakýkoli. Tu potřebu cítil, nejen proto že mu to nařídili, cítil to i ve vzduchu, ve vědomí, že tomu musí učinit přítrž. Nechápal proč. Jako by ho něco postrkovalo k tomuto činu. Začal tedy nervózně hledat nějaký kámen či klacík, nespouštěje oči z mnicha.

V té chvíli se malá barevná dírka před mnichem ve vteřině zvětšila, jako by z nekonečné dálky ho obklopila a on se ocitl v jakési místnosti.
V ní stála rozčílená žena křičící na muže před ní. Mnich jí nerozuměl ani slovo. Z nějakého důvodu nebylo slyšet vůbec nic, jen jakési hučení. Zvuk nevycházel z úst, ale tvořil se hned v jeho hlavě. Ten muž najednou vstal a začal jí opakovaně mlátit pěstí přes tvář. Ženě se mísí v řeči pláč s křikem a muž ji bije dál, už ne ze vzteku, ale jen proto, že nemůže přestat. dělá mu to dobře a…....
Pak se odněkud, z hlubin vědomí do kterého se dostal, vyjeví další obraz, aniž by ten první byl dokončen. Mnich se ocitl na zaprášené ulici v neznámém městě. Byla to nějaká postranní ulička napojující se na hlavní ulici, v níž odpočíval muž bez domova a bez naděje na lepší život. Přiběhla k němu odněkud skupina mladých lidí a začala ho bez rozmyslu bít a mlátit po celém těle. Bezdomovec, věkem sešlý, nebyl schopen odporu, a tak se nechal pokorně tlouct v naději, že toho nechají. Po hlavní ulici mezitím kráčel dospělý muž a přemítal nad tím co koupí své ženě k výročí, když vtom se mnichovi zdálo, že ten pán všiml hluku vycházejícího přes cestu. Zastavil se a pozoroval skupinu lidí jak něčemu přihlížejí. Došel tam, aby zjistil, co se zde děje, a když odstrčil stojící dav, vyjevila se mu před ním ohavná scéna. Bezmyšlenkovitě se rozeběhl na pomoc neznámému muži, který byl již celý od krve. Rychle k němu přiběhl, skupinu chlapců, která se stále bavila kopáním do onoho muže rozrazil a několik jich povalil na zem. Začal kolem sebe mávat pěstí a bránit se. Muž byl starší než oni, a měl v boji na vrh. To si uvědomil i jeden z trýznitelů a v návalu adrenalinu vytáhl nůž a zběsile jím začal bodat do mužových zad. Když padal muž k zemi, viděl šklebící se zpocené tváře mladíků a bezdomovce již bez života. Hoši se v momentě rozutekli a dav lidí, kteří celou dobu mlčky přihlíželi, jim uvolnil cestu. Uličkou se náhle rozlehlo ticho. Ve vzduchu byl jen cítit zápach krve a slyšet zvuk vzdálené ........
A to už obraz vystřídal jiný. Jako by mu tyto děje a mnohé další lezly v nepřeberném množství do hlavy a on si je pomalu třídil a zkoumal. Zdálo se, že je asi také z jiné doby. Dva válečníci se skrývající v zákopu uprostřed bitevního pole. Vypadá to, že jsou to přátelé a bojí se o svůj život. Kolem nich létají střepiny a kusy zeminy. Navzájem si dodávají odvahy. Jsou jedni z posledních, co přežili nájezd nepřátel. Moc nemluví. Není třeba. Dívají se na sebe a každý ví co má ten druhý na srdci. Vědí, že už se nevrátí ke svým prahům a nepolíbí své matky na tvář. Oba naráz se zvednou a vyskočí z krytu ven na bojiště. Jeden z nich, sotva co vylezl, dostal pár kulek do obličeje, až byla jeho tvář k nepoznání a druhý s ohromným řevem běžel rovně před sebe s přivřenýma očima, a střílel od boku převahu svých nepřátel....
Tento děj rázem vystřídal další, a pak další. Stále.

4.

Připadala mu to být už téměř věčnost, co pozoruje tyto výjevy. Jako by mu je někdo vkládal do hlavy a přitom mu něco naznačoval. Cítil kolem sebe stále sílící horko a byl už hodně vyčerpaný. Před očima se mu výjevy postupně zrychlovaly, až mu unikal děj těchto příběhů. Jen dokázal rozlišit občas některé tvary jako byl strom, Země, výbuch, lidé. Myslel si, že se mu rozskočí hlava, ale on už začínal mezitím rozpoznávat smysl. Zdálo se mu, že má v hlavě miliardy těchto příběhů, a zjevují se mu stále nové a nové. Některé byly zlé, ubíjející a šel z nich strach. Jiné klidné, bez nebezpečí. Avšak v každém z nich bylo i něco jiného, cosi uspokojujícího. Něco, co mu dodávalo pocit klidu. A nyní si to uvědomil. To, pro co sem nahoru přišel, se mu zjevovalo před očima a čekalo, až to vysloví. Stačila jediná otázka a mohl by se vrátit do chrámu, hlásat, co se mu zjevilo a co mu bylo odpovězeno. Kolik zlého by tím možná bylo zastaveno a mnoho věcí možná napraveno.

Možná….

„S mnichem se něco děje.“ Pomyslel si Brekal a konečně našel malý kamínek co se mu vešel akorát do dlaně, napřáhl se, ale v tom okamžiku mu sklouzlo koleno a on se převrhl na záda a padal nezastavitelně z kopce. Ale nebyl tam nikdo, kdo by si toho všiml.

Náš mnich kráčel úzkou cestičkou směrem od chrámu vstříc ukončení svého, teď už smysluplného života. Bez řeči prošel kolem tří bývalých bratrů, kteří jen s otevřenými ústy přihlíželi, jak se s povznesenou chůzí nese pryč, od vrchních opatů, kteří také nechápavě vrtěli hlavou nad tím co jim právě řekl.
Kráčel vstříc jistotě.
Ježíš všem sdělil, co objevil, Buddha všem sdělil, co objevil, a mnoho dalších před nimi i po nich. On však ne. Proč taky. Vždy, když přišel někdo osvícen novou myšlenkou, že je daleko lepší porozumění, než-li sváry, zemřelo důsledkem toho mnoho lidí. Tak ho napadla jedna zvláštnost. Člověk hlásající lásku a soucítění se vším na Zemi, vyvolal pokaždé reakci zcela odlišnou, než si ten dotyčný představoval. Jistě, byly i výjimky, kdy šli lidé od počátku správnou cestou, ale jak mu řekl jeden dobrý přítel:
„Kdo vzývá nějaké božstvo a domnívá se přitom, že on sám je jednou částí a božstvo částí jinou, je nevědomý a božstvo ho využívá stejně jako zvířete.”

Bez řeči prošel kolem hlavní brány chrámu a svého dosavadního života s vědomím, že ho nepromarnil.

KONEC