Nedýchám...

Anotace: ...

Všude je ticho, naprosté ticho, až se bojím dýchat, mám noční můru nebo je to pravda?! Cítím studený pot na těle, jsem jak vzrušená. Jako bych necítila gravitaci, jako bych létala, jen tak se vznášela vzduchem. Mám obavy, co když upadnu, ne to nepřichází v úvahu, jsem přece ve snu.
Ne jako bych nemohla dýchat, jako by mi docházel dech. Padám, ale ne najednou se vznáším, cítím ten nátlak vzrušení ten adrenalin, který se chce dostat do mě. Cítím, jak mi žilou proudí žíznivá krev jako by chtěla vyschnout, ale nemůže je to krev pravá krev, červena až rudá. Bolí to, ten pocit nejde popsat je jako udeření duše. Procitnul do mě. Je ve mně jako zjevení. Vítr fouká, a čím dál rychleji nejde to vydržet jako bych měla vyprsknout na všechny strany. Ticho. Rozhostilo se ohromné ticho. Ticho před bouří, před pohromou před katastrofou ale ne, slyším pískot ptáka a dalšího. Ten duch je ve mně cítím to, je ve mně jako bych teďka měla zemřít upadnout do bezvědomí. Zavírám oči, chci se probudit, nejde to!!! Musím to prožít, musím prožít tuto noční můru jako by se mi měla rozevřít duše. Ani nemyslím nato, jak by se to stalo co by bylo potom, rozprskl by se prach na všechny strany nebo bych žila jenom bez duše. Jenže člověk bez duše neexistuje, je to nenormální. Chce se mi křičet, o pomoc, ale nemůžu mluvit, nemůžu nic, jsem jako obvázaná, bezmocná nemůžu se pohnout. Hlavně dýchej, ten nátlak přežiješ. Právě mám v sobě nepřijatelný nátlak, pomozte mi, jak mám vydržet tento horror?! Je to jako můra, jako zjevení, jako neviditelny Bůh co do mě vstoupil. Bojím se, jsem v pokoji, je tu ticho, jako v tunelu jako by neexistovalo žádné zvíře, které by tu mohlo být jako by nic podobného nebylo. Cítím se jako bych se propadala kolem mě plno lidí ani nevím jestli to jsou lidé nebo nějací duchové nechají mě naživu??? Pořád padám, ale necítím žáden vzduch ani vítr jenom to že už necítím ani vlastní dech.
Je to možné? Abych necítila dech můj vlastní dech? Chápu, já nedýchám, proto necítím dech, jsem určitě mrtvá a právě zažívám ukázku mého celého života a ponaučení z něho. Řve to na mě ze všech stran jenom „Pochop To no tak pochop To zachrání Tě to pochop to dělej!!!“Ale já nevím ponaučení, chápat to pochopit, rozumět tomu. Je toho na mě moc ne zvládám to, jsem pod velikým nátlakem. Slyším plno hlasů, zpívají ano ty hlasy… Ony zpívají jenom nějaké tony jako by chtěly něco naznačit . Jsem na hoře na vrcholku hory obrovské hory mám se bát vždyť jsem mrtvá, ale ne musím si dat pozor po smrti všechno bolí víc jako bych žila. A hele ptáček a zpívá že bych byla naživu ne je to holubice , bíla holubice mír zřejmě jsem pochopila smysl života smyls posmrtného života. Ale na nebí není duha měla by být, jakto že není, možná jsem to nepochopila zcela.Jak můžu takhle přemýšlet když jsem mrtvá.MRTVÁ…………jsem mrtvá??? Je tu hrozně moc hlasu říkají něco nevím nerozumím jím mluví, jako by jazykem duchu něco rýmujou.
Prohloubílo mě to jsem jako prázdná nádrž prázdné tělo které nemá co do sebe, můžu volat o pomoc ale nikdo mě neuslyší. Jak můžu po smrtí se takhle trápit nikdy jsem nevěřila na posmrtný život .Tohle je posmrtný život?! Bum!!!!! Buchbuchbuchbuch buším sebou jako srdce ve mně tancuju kráčím kroky které vůbec neznám jak je to možné cítím zaván studeného větru znovu cítím ten studeny pot , smutek jako bych na světě byla sama slyším hrát klavír hraje smutně tony jako by bylo po válce nadchází bouře jako by tornádo bouřilo zemi bojím se co když nepřežiju posmrtný život .Vidím jenom tmu černou tmu.Něco se blesklo přede mnou jako nějaká světluška která o mě ví jde mě zachránit. Prosvítnout přez tu hroznou tm, doletět až ke mně , ztratila se jsem tu sama slyším celé mé tělo všechny žíly ve mně jak nimi proudí tekutina,krev, bolest. Svíjím se strachy co teď co teď bude co mám dělat jsem jako uvězněna –slyším hlasy slyším jedoucí vlak přijeli po mně všechna ta můra se skončila pojedu pryč z tohoto místa zřejmě jsem již pochopila smysl tajného života.Vlak kde je ten vlak co jsem slyšela?! Kde to je kde je to všechno?!! Potichu slyším větry jak se zvedají foukají rychleji a rychleji jako o život možná tu jde o život co já vím??? Vítr unáší mě zvedá mě na co mám myslet abych neupadla na lásku? Na život? Na druhé? Na příbuzné? Někdo mě chytil za ruku, ale nevím kdo, nevidím ho. Jenom cítím studenou spocenou ruku, drží mě jemně se mě dotýká cítím jako by mi hleděla ta osoba přímo do očí jako bych byla její vzácnost dítě. Upustila mě padám dolů do propasti nevím, co mě dole čeká. Je tam dole něco nebo budu padat věčně, měla bych něco podniknout volám „Mami“ Pomoz mi! Chyt mě!Najednou se mnou škubne.Znovu pocítím tu ruku je mokra ale ne studena jakoby v ní všechny žily s krví pracovaly na obrátku jako by milovala.A byla milována. Je to máma moje máma.Už to chápu jen láska zachrání člověka od propadnutí do neznáma! Najednou slyším hlasy, křik, pláč.Vidím doktory ano já ležím nademnou je mnoho lidí je tam máma drží mě za ruku a pláče.Slyším slova „je naživu!“.A teď vám něco řeknu za svůj život jsem byla přesně 28 minut mrtvá. Doktoři šíleli to není možné ale stalo se!Taky mám z toho ponaučení, vím co znamená život, život znamená láska.