Neznámý na hřbitově 1/2

Anotace: Je to jedna z mých starších povídek... :) Název vypovídá za vše... Jinak klasika, zase upíři ;-)

Gabrilella milovala tajemno a vše s ním spojené. Proto se nemůžete divit, že měla zvláštní zálibu v hřbitovech. V jejím bydlišti se jeden nacházel. Znala tam každé zákoutí, každý náhrobek, a teď jej měla opustit. Stěhovali se pryč spolu s mámou a bráchou. Častokrát se kvůli tomu s matkou pohádala, ale nakonec jí řekla, že v blízkosti jejich nového domova se nachází prastarý hřbitov a Gabriella už tolik neodporovala. Nový hřbitov. Nové vzrušení. Nové poznávání.
Její matka to měla vypočítané, sice tuhle její zálibu moc neschvalovala, ale věděla, že jakmile jí řekne tohle, bude mít vyhráno. A navíc se sedmnáctiletou holkou s vlastní hlavou to není zrovna nejlehčí.
A tak se přestěhovali…
Gabrielle se nový domov zamlouval, i přesto že si to nerada přiznávala. Do školy sice musela dojíždět, ale to jí nijak nevadilo. V nové třídě jí také všichni přijali bez problému, ovšem až na některé, kteří se na ní dívali s nepochopením. Ráda se totiž oblékala do černé. Ona ale byla zvyklá, že se na ni takhle lidé dívají.
Dneska ráno se probouzela s úsměvem a nedočkavostí. Dnes půjde uprostřed noci prozkoumat hřbitov. Tmu měla mnohem radši než světlo, proto v noci. Taky to bude zajímavější. Celý den pak byla jako smyslu zbavena. Těšila se. Čas se nesnesitelně táhl…
Před půlnocí už byla připravená. Oblečená v černé a s baterkou v kapse. Její matka to věděla a rozhodla se to ignorovat. Kdyby jí to zakázala, tak by tam šla potají. Lepší když to ví. Navíc už je na tyhle toulky zvyklá.
Gabriella vyrazila celá rozechvělá na opuštěnou cestu, která vedla k hřbitovu. Kousek cesty musela projít lesem. Připadalo jí, že po téhle cestě už někdo hodně dlouho nešel. Zaposlouchala se do zvuků lesa. Slyšela houkat sovu, nějaké zvířátko, které jí zaslechlo nebo uvidělo, jak utíká. Cítila vzrušení. Les vypadal opravdu tajemně, ale na cestu viděla díky měsíčnímu třpytu. Brzy bude úplněk, pomyslela si.
Najednou les ustoupil a před ní se rozprostřel hřbitov. Velká rezavá brána a menší zídka jí bránily ve výhledu. Srdce jí zběsile bušilo. I přesto všechno cítila strach, ale ten se začal mísit s adrenalinem. Tenhle hřbitov musí být opravdu prastarý. Takhle se ještě na žádném necítila.
Vykročila k bráně, zkusila ji otevřít, ale bylo zamčeno. Rozmrzele si povzdechla. Šla kolem zídky, až našla místo, kde přelezla.
Na hřbitově vládl klid a mír. Klid mrtvých a Gabriella je jejich narušitel. Věděla, že ruší jejich klid.
Kam dohlédla, všude byly hroby s náhrobky nebo sochy.
Váhavě udělala jeden krok. Necítila se zcela ve své kůži. Na konec hřbitova nedohlédla.
Pokračovala dál mezi náhrobky, uctivě se jim vyhýbala. Vytáhla baterku a rozsvítila si ji. V proužku světla dopadajících na náhrobky četla různá jména a roky. Nejnovější rok co spatřila, byl 1898. Došla do středu hřbitova, který byl mírně na kopečku. Rozhlédla se kolem. Teď už dohlédla na konec, na ohraňující zídku. Také zahlédla malý domeček, ve kterém nejspíš přebývával hrobník ještě za živa. Nepochybovala o tom, že je mrtvý. Prozkoumá to tam. Tělem jí projelo nové vzrušení. Skoro se rozběhla. Musela se krotit.
Domeček měl roztříštěné okenice a na půl rozpadlou střechu. Dceře se pod jejím náporem se zaskřípěním, které ji rvalo uši, otevřely.
Vstoupila do malé předsíňky. Nic tu nebylo kromě malé zaprášené skříňky. Přešla do další místnosti, nejspíš jediné.
Místnost vypadala zašle. Všude byl prach a pavučiny. Uprostřed stál stůl se dvěma židličkami. Jinak tu byla nějaká truhla a… Nemohla uvěřit svým očím. Byla to RAKEV. Panebože, kdo by chtěl spát v rakvi? – pomyslela si, třeba já. Usmála se. K ještě většímu úžasu spatřila, že na zaprášené podlaze vede k rakvi vyšlapaná cestička. Přejel jí mráz po zádech. Hřbitov není nejspíš tak opuštěný, jak si myslela. I přes všechen strach k té rakvi přešla. Musí to prozkoumat. Rakev byla černá, jak překvapivé, a vystlaná rudým sametem. Přejela po něm rukou a zatoužila si do něj lehnout. A taky že to udělala. Nádhera, takovouhle rakev by chtěla mít doma. Omylem rukou praštila do stěny rakve a tím se víko, které bylo na pantech, zavřelo. Srdce měla až někde v krku. Navíc jí zrovna teď vypověděla baterka. Zkusila zatlačit do víka. Víko se však sotva zvedlo. Ach jo.
V tom k ní dolehly kroky! Gabriella zkameněla. Strachy sotva dýchala. Kdo to sakra je? Najednou se kroky zastavily a nastalo hrobové ticho. Slyšela své zběsilé srdce, jak jí tluče. Pak se znovu ozvaly kroky, ale vypadlo to, že se vzdalují, až utichly. Gabriella si skoro oddechla. Musí pryč. To bylo jasné. Ten někdo se určitě vrátí anebo tam na ní někde čeká…
Ne, takovéhle úvahy nemůže dál rozvíjet. To jí na statečnosti moc nepřidá. Opřela se celou svou silou o víko, zatnula zuby, a otevřela ho. Rychle a opatrně, aby nenaděla žádný zvuk, vylezla z rakve. Její oči už byly celkem přivyklé tmě, ale stejně jí připadalo, že tu je mnohem větší tma než předtím. Místnost zela prázdnotou. Kam neznámý odešel? Čeká na ni venku? Ví vůbec, že tu je? Nejdřív ze všeho se musí uklidnit. Už viděla ty titulky v novinách: MLADÁ DÍVKA ZAVRAŽDĚNA NA HŘBITOVĚ: Matka oběti identifikovala svou dceru z ostatků… Ne, klid, mám moc bujnou fantazii, myslela si. Dobře, ale kdo by se nacházel tady na hřbitově, nejspíš tu přebýval a spal v rakvi? Úchyl, to jediné jí napadlo. Rozhodla se, že vyběhne ven a poběží až k bráně. Nic lepšího ji nenapadlo. Rychle vyběhla z domečku, čekala, že za dveřmi bude někdo stát a roztříští jí hlavu na kaši, tak jak to dělají v hororech, ale nestalo se tak. Běžela, jak nejtišeji dokázala. Přes vlastní srdce jiné zvuky skoro neslyšela. Vyběhla až do středu hřbitova a nic se nestalo. Snad by byla radši, kdyby jí v běhu někdo srazil k zemi. Prostě kdyby se cokoliv stalo. I když to asi ne. Zastavila se a lapala po dechu. Přemýšlela, kudy se sem vlastně dostala. Jak se tak rozhlížela, všimla si, že u brány stojí černá postava. Krev jí ztuhla v žilách. Ohlédla se zpět a hledala jakoukoliv únikovou cestu. Když stočila oči zpět k bráně, postava tam již nebyla. „Do prdele,“ zaklela.
Na zemi se válel kámen. Vzala si ho do ruky a nebojácně zařvala: „Mám šutr a nebojím se ho použít!“ Přišlo jí to celkem směšné. Nic se nestalo. Sakra, co teď?
V tom jí zaznělo u ucha: „Radši ho polož, nebo si ublížíš.“ Úlekem chtěla odskočit, jenže neznámý jí to nedovolil. Chytl jí za ruce. Gabriella se snažila nepanikařit. Bylo to jako zlý sen nebo jako scénka z hororu. „Nezačneš ječet?“ zeptal se jí neznámý.
Na tohle úplně při tom všem zapomněla, ale proč by vlastně měla křičet? Tady jí někdo neuslyší. „A proč bych měla?“ opáčila mu pevným hlasem, ale i přesto na něm bylo znát, že má strach. A kdo by na jejím místě neměl? Mnozí lidé by tohle psychicky neunesli a už dávno by se složili. Většina lidí by určitě nechodila v půlnoci na hřbitov.
Podle hlasu soudila, že to je někdo mladý a kdyby nebyla v takovéhle situaci, prohlásila by, že to je velice sexistický hlas, i když v něm bylo cosi, co jí nahánělo strach.
„To obvykle lidé v tvé situaci dělají…“ nechal to vyznít do ztracena.
„Co mi uděláš?“ vypálila Gabriella otázku. Vadilo jí, že na něj nevidí.
„Co ti udělám?“ opakoval jí do ucha s jistým nádechem sexuality. „Tak samotinká, mladičká, uprostřed takovéhle pustiny…se mnou…“
„Nic nebude!“ odsekla mu a začala sebou škubat. Neznámý se pouze nad jejím marným pokusem rozesmál.
„Pusť mě, sakra,“ rozčilovala se.
„Víš, vlézt mi do mé rakve, to je celkem drzost. Vůbec vlézt na tento hřbitov je drzost nad drzosti. Teď tě pustím. Hlavně neudělej nějakou kravinu.“ A opravdu jí pustil. Gabriella se na něj otočila. Nebylo to tak špatné, jak očekávala. Měl kratší tmavé vlasy a tmavé oči, které velice kontrastovaly s jeho alabastrovou pokožkou. Jeho oblečení se skládalo z nějakého černého kabátu, možná pláště. Trochu od něj odstoupila a v ruce dál svírala kámen, i když jí nejspíš k ničemu nebude.
„Zklamal jsem tvé očekávání?“ zeptal se jí.
Hodila po něm kámen. Neznámý se mu s elegancí vyhnul a než stačila cokoliv postřehnout, svíral jí kolem krku.
„Tohle už nedělej, nebo tě zabiji.“ Plivla mu do obličeje. Jeho stisk na krku zesílil. Gabriella začala lapat po vzduchu. Najednou jí neznámý pustil, popadl jí za paže a mrskl s ní o jeden náhrobek. Prudká bolest jí vrazila do hlavy. Přešel k ní.
„Jdi a už se nevracej, pokud je ti život milý.“ Postavila se a zkoumala, jestli ta slova myslí vážně. Také si jí prohlížel, což ji uvádělo do rozpaků.
„Víckrát už to opakovat nebudu! Být tebou, vezmu nohy na ramena a zapomenu na to,“ řekl výhružně.
„Dobrá, ale jak mám vědět, že mě nenapadneš zezadu?“
„Vypadni a nevyptávej se!“ Připadalo jí, že nedýchá. Všimla si, že jí po tváři stéká pramínek krve. Nejistě se otočila a šla k místům, kde tušila zbouranou zídku. Pořád se ohlížela, zda neznámý stojí na stejném místě. Nakonec našla místo, kde přelezla. Naposledy se ohlédla. Neznámý ji stále doprovázel pohledem. Když byla z jeho dohledu, rozběhla se.
Matka už nejspíš spala. Rychle si vlezla do sprchy. Voda, která po ní stékala, měla barvu do růžové od krve. Naštěstí ránu schovávaly vlasy, takže si nikdo ničeho nevšimne. Ulehla s neklidnými myšlenkami. Ve snech se jí stále zjevoval Neznámý.
Ráno se probudila rozhodnuta, půjde tam znova. Matka se jí ptala: „Jaká byla procházka?“
„Fajn. Dneska tam půjdu znova.“ V tom se ozval její milovaný brácha Daniel. „Já půjdu taky.“
„Tak na to zapomeň!“ zpražila ho pohledem jeho sestra.
„Ale no tak, Gábi, jen ho sebou vezmi,“ řekla matka hlasem, kterým nepřipouštěl žádné námitky. Gabriella pak celý den proti tomu protestovala, ale marno platné.
A tak před půlnocí znovu stanula na opuštěné cestě, bohužel, s bratrem po boku. Nejdřív chtěla říct, že tam nepůjde, ale zase Daniel byl takový strašpytel. Doufala, že ho něco vyleká a on uteče. Navíc nechtěla, aby se mu něco stalo. Tenhle výlet nemusí dopadnout dobře. Les dneska vypadal opravdu nevlídně. Dan se snažil dělat statečným, ale při sebemenším zvuku, který nepatřil jim, nadskočil a přitiskl se více ke Gabrielle. Vždycky to nějak zamlouval, což Gabrielle vykouzlilo nejeden úsměv na tváři. Za chvíli vezme nohy na ramena, myslela si. Ovšem nestalo se tak. Gabriella už začínala být nervózní. Nemůže tam s ním jít. Náhle se před nimi rozprostřel hřbitov. Daniel něco zamumlal a s křikem se rozběhl domů. Slyšela ho pěkně dlouho. Ale i na ni dneska působil hřbitov hrůzostrašně. Ještě chvíli otálela. Dělá pěknou blbost. Co když ji opravdu zabije? Nemohla si pomoct, chtěla zjistit, kdo to je. A navíc jí nikdo nebude bránit v tom, aby sem chodila. To opravdu ne.
Znovu našla místo, kde přelezla přes zídku. Došla až do středu a tam se usadila. Nevěděla proč, ale v duši cítila klid. Mrtví ji mezi sebe přijali. Nedokázala to popsat. Snad má nějaké nekromantické schopnosti, což by vysvětlovalo její zálibu ve hřbitovech. Ohlédla se k domečku a už přesně věděla, co tam spatří. Mířila k ní postava v černém. Sledovala jeho ladnou chůzi. Zvedla se na nohy. Neznámý se zastavil kousek od ní.
„Proč jsi přišla?“ zeptal se s výhružkou. „Neříkal jsem ti snad něco?!“ Pomalu k ní vykročil. Gabriella začala couvat.
„Tenhle hřbitov není tvůj,“ odpověděla mu, ale hlas se jí třásl.
„Myslíš si, že jsi statečná, když jsi sem přišla znovu?“
„Celkem ano,“ pravila s hranou sebedůvěrou, ale stále couvala, až narazila do nějaké sochy anděla.
„Jsi jedině hloupá. Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že tě zabiji. Nevěříš mi snad? Jsi mladá a naivní.“ Gabriellu vždycky štvalo, když jí někdo urážel. Udělala k němu krok.
„A ty si zase moc myslíš!“ Teď je odděloval nanejvíc metr. Gábi se až zalekla vlastní opovážlivosti. Vždyť ho vůbec nezná.
Měřili se pohledy. Ani jeden nemínil uhnout.
„Dám ti poslední šanci. Jdi.“ Gábi zakroutila paličatě hlavou.
„Mám stejné právo tu být jako ty,“ odpověděla. Neznámý se usmál. „Nic nevíš.“
„Kdo jsi?“ ptala se ho. Chvíli přemýšlel, pak řekl: „Říkají mi Damien. Chceš vědět víc?“
„Ano,“ to by opravdu chtěla. Přitahovala ji jeho tajemnost. Otázka je: Za jakou cenu?
„Pojď,“ pokynul jí a došel k nějakému hrobu. Stoupla si kousek od něj a četla nahlas: „Damien de Paradisse, 1801-1821. Nechť odpočívá v pokoji…“
„Tak zní mé celé jméno, Damien de Paradisse.“ Gabriella nechápala. Něco v jeho hlase ji přesvědčovalo, že mluví pravdu. Zkusila se vcítit pod zem. Opravdu, hrob zel prázdnotou. Ale to ještě nic neznamená, přesvědčovala se.
„Hrob je prázdný,“ řekla.
„No jistě, to bych tu asi nestál.“ Zkoumal její reakci.
„Narodil ses v roce 1801 a zamřel 1821. Jsi zombie?“
Damien se rozesmál. Jeho sametový smích jí zněl jako rajská hudba.
„Ne, přemýšlej pořádně…“ řekl, když se uklidnil. Na mysl jí přišlo jediné. To by leccos vysvětlovalo.
„Ty jsi…. UPÍR.“ Snad čekala, že jí to popře, ale nic takového se nestalo.
„Ano,“ stále zkoumal, jak to přijímá. Přistoupil k ní a ukázal jí špičáky. Necouvla.
„Bojíš se?“ zeptal se.
„Měla bych?“ odpověděla mu otázkou.
„Nechápu tě. Tvé reakce mě překvapují. Vůbec se nechováš tak, jak by se v tvé situaci předpokládalo.“
„Neodpověděl si na mou otázku,“ připomněla mu.
„To nejspíš záleží na tom, co s tebou udělám. Vzhledem k tomu, co už víš, tě musím zabít.“ S jakým klidem to říkal, až z toho Gabrielle stoupaly chloupky po celém těle.
„Jak mě chceš zabít?“ Usmál se.
„Chceš se bavit v posledních minutách svého života o své smrti?“ Pokrčila rameny.
„A o čem jiném? No dobře, takže ti je něco přes 200 let?“
„Ano, umíš dobře počítat, ale navždy mi bude dvacet.“ Stále se jí díval do očí. Když stál takhle blízko, Gabriellu jeho přítomnost opravdu hodně zasáhla. Což přítomnost, ale jeho krása. Chtěla se té krásy dotknout a prozkoumat, jestli má pokožku opravdu tak studenou jako v knížkách.
Měl na sobě ten černý plášť, ale neměl ho úplně zapnutý, takže viděla jeho klíční kosti a i kousek hrudě. Skoro úplně zapomněla, že on tohle všechno vidí, jak si ho prohlíží. Kdyby neměla takové sebevědomí, určitě by sklopila hlavu a začala se červenat. Plně čelila jeho pohledu, přeci jen ji chce zabít. Ještě aby se červenala.
Přemýšlela… Chtěla se ho na něco zeptat, ale nevěděla, jestli by to nepovažoval za neomalenost. Ale když má umřít, tak co na tom sejde…
„Můžu mít poslední přání?“ zeptala se.
„Dobrá, ale jen pokud bude v mé moci ho splnit,“ odpověděl trochu zdráhavě. Teď Gábi zrozpačitěla.
„Můžu se tě dotknout?“ vyhrkla rychle a čekala na Damienovu reakci.
„To je tvé poslední přání? Dotknout se mě?“
„Řekl si, že mi to přání splníš, teď už nemůžeš couvnout.“ Zapřemýšlel.
„Splním své slovo, ale opovaž se něco zkusit!“
„Díky.“