Malá schizofrenie o půl dvanácté večer

Anotace: Tuhle podivnou věc jsem napsal kdysi v protidrogové léčebně, kde jsem byl naštěstí jen na praxi, ovšem po jejím přečtení měla většina lidí dojem, že do nějaké léčebny každopádně patřím:) jsem zvědav, jestli to někdo dočte do konce a na jeho reakci.

„Brainwashing macht frei!“

Medvídek Piko se živil emocemi lidí a heroinem, který si dával v hojných dávkách k snídani, obědu i k večeři. Každou noc létal nad New Yorkem, Moskvou, Pekingem, Londýnem či dalšími velkými městy a vysával z jejich obyvatel lásku, nenávist, radost, závist i smutek. Někdy to přehnal a potom ze sebe ráno dlouho zvracel klubka citů, slepených dohromady slizem nálad či afektů. Žil v říši jménem Tethys, neboli Země zapomnění. Byla to dimenze, složené z věcí, na které lidé zapomněli. Kdykoliv někdo zapomněl zamknout auto, zavřít vodu, nakrmit psa, či jméno své ženy, objevili se myšlenky nebo věci v Tethys tak dlouho, dokud si na ně jejich majitelé zase nevzpomněli, což se ovšem nestávalo pořád. Někdy dokonce lidé zapomněli takové věci, jako své dětství, celou deskriptivní geometrii, či obsahy celých knih. Jistě si tedy dokážete představit, jaký zmatek a chaos v Tethys vládl. Na druhou stranu, věděli tam vše, co lidé nevěděli.
Náš Medvídek Piko bydlel v domečku, postaveném ze zapomenutých zaplacení účtů a mrtvých příbuzných. Měl několik sousedů, z nichž nejblíž bydleli Požírač snů, který neustále spal ve své boudě, Malý Bílý Králíček a Nesmrtelný Marabu, který byl ovšem úchylný, převlékal se do ženských šatů a kdykoliv šel kolem něj, tak volal: „Medvídku, medvídku, já tě oprcám!“. V takových případech Medvídek většinou vytáhl svou obouruční sekyru-kterou stále nosil pro každý případ- a usekl Marabuovi jeho odpornou hlavu. Marabu však byl opravdu nesmrtelný a po nějaké době mu vždy hlava dorostla. Na chvíli ale dal aspoň pokoj. Každé ráno Medvídek vstal, někdy ze sebe vyzvracel nějakou tu lásku nebo egoismus a šel se nasnídat k Jezírku slasti. Bylo to jezírko složené z tohoto nejčistšího heroinu, jaký si dovedete představit, bílého jako chmýří pampelišek a hebkého jako pohlazení od maminky. Kolem jezírka bujně rostl mák a konopí a z nebe se občas snesl poprašek kokainu, který zbarvil blízké pahorky do sněhobíla. Byla to kouzelná krajina jako z pohádky.
Pro bytosti, živící se emocemi, byly drogy velmi užitečné, neboť jejich užívání bylo často spjato s emocemi a náladami velmi intenzivními. Proto lidi v drogách rádi podporovali, tu a tam nechali pohozený nějaký ten sáček, psaníčko či jinou mňamku. Nějakou dobu nechali člověka užívat si a potom na něm parazitovali, až byl úplně vyschlý, neschopen žádných myšlenek a emocí, kromě bažení po fetu. Potom jej zpravidla opustili a šli o dům dál.
Ovšem v Tethys nežili jen Spektři, kteří parazitovali všemožně na lidech, ale i různí jiní tvorové, jako třeba všemi opovrhovaní Forgové, kteří se jen prostě potulovali kolem a živili se zapomenutými myšlenkami, které už nikdo nechtěl. Dále tu byli nebezpeční a agresivní Mortenové, kteří čas od času pořádali divoké nájezdy na sídla ostatních obyvatel Země zapomenutí. Dále tu byla vládnoucí rasa Patronů, sídlících vysoko na hoře Nihilis. Za zmínku stojí ještě tajemní Dizormisté, o kterých nikdo nevěděl nic určitého. Rozhodně to tedy nevěděl náš Medvídek Piko.
Jeho příběh a putování však do jisté míry změnil povahu celé Tethys. Začalo to jednoho dne, kdy Medvídek objevil mladíka, jménem Johny Andersen. Chvíli si ho obhlížel a pak jej vhodným manévrem seznámil s heroinem. Johnymu se háčko zalíbilo a brzy se na něm stal závislým. Medvídek si mnul ruce a čekal.

---------------------------------

Jednoho nedělního odpoledne hrál Medvídek Piko šachy s Malým Bílým Králíčkem. Celá hra se však velmi vyhrotila ve chvíli, kdy Králíček prohlásil, že král má schopnost teleportace a odmítal se svého tvrzení vzdát, načež demonstrativně schroustal Medvídkovu dámu. Medvídek se nasral a zvedl se, aby Králíčkovi srovnal ciferník, když tu si oba čehosi všimli. Na obzoru se zvedal jakýsi oblak prachu a neustále se přibližoval. Medvídek překvapeně prohlásil: „What the hell? Vidíš to taky vole nebo mám haldy?“, načež Králíček- který měl od mrkviček dobrý zrak- vykřikl: „To jsou Mortenové! Chtějí srovnat naší vesnici se zemí!“, na nic nečekal a zdrhal. Medvídek se ho chtěl zeptat: „Jakou vesnici vole?“, ale pak mu došlo, že by měl následovat Králíčkova příkladu a vzít nohy na ramena.
Napadlo ho, že možná udeřila jeho poslední hodinka. Stádo mnohonohých, mnohoočných a mnohochapadlovitých nestvůr se k němu rychle přibližovalo a Medvídek dělal, co mohl, aby se dostal do hor, kde se hodlal skrýt. Nakonec se mu to s vypětím všech sil podařilo, hustý les obřích lysohlávek spolehlivě uchránil jeho sněhobílý kožíšek před zraky pronásledovatelů. Medvídek si to tedy směřoval stále více do hloubi lesa, aby měl jistotu, že je v bezpečí. Všude bylo ticho, ale les šuměl temným znepokojením. Pach smrti byl nablízku, Medvídek mohl doslova cítit přítomnost stovek tvorů, kteří stejně jako on hledali úkryt ve stínu hub. Náhle se za ním ozvalo přidušené zavrčení. Medvídek se polekaně otočil a spatřil odporné, krvavě rudé, šlachovité stvoření, které se po něm sápalo. Jeho krátké baculaté nožky samy vyletěly do vzduchu a závod pokračoval. Medvídek kličkoval mezi kmeny co mu síly stačily, ale co naplat, pronásledovatel byl stále těsně za ním. Když už byl se silami téměř u konce, tu mu hlavou bleskl nápad: schová se někam do říše lidí. A pak jej napadla ještě lepší skrýš. Johnyho hlava.
Johny tvrdě spal ve svém pokojíčku v léčebně. Totiž abychom to uvedli na pravou míru- Johny byl právě na léčení na protidrogovým a momentálně se neklidně převaloval na své posteli, soužen abstinenčními sny. Jeden z nich byl obzvláště děsivý. V tom snu viděl podivnou modrou krajinu s červeným nebem a zelenými mraky. Chvíli se nic nedělo, když tu náhle krajinou proběhl sněhově bílý medvěd a za něm v závěru jakési děsivé stvoření, které celou dobu řvalo: „Myslel sis, že sem se za tebou nedostanu, co?“. Johnymu připadalo, jako kdyby mu tento sen nějakým obzvlášť hrubým způsobem vpadl mezi ostatní sny a vypudil mu z hlavy všechno ostatní. Malý medvídek ještě chvíli zmateně pobíhal mezi modrými kopci a pak začal křičet na všechny strany: „Požírači! Hej Požírači snů, pomooc!“. Chvíli se nedělo nic, jen rudý démon se stále k medvídkovi blížil. Pak se náhle z nebe spustily dvě ohromné čelisti a ozvalo se jedno velké, vlhké polknutí. Johny se probudil.
„Co to zase sakra bylo za sen?“, pomyslel si Johny nahlas. Posadil se na posteli a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak se natáhl pro sklenici vody, když tu si všiml předmětu, ležícího na zemi a zděšeně vykřikl. Byl to malý bílý medvídek s obvázaným levým zápěstím. Několikrát rychle zamrkal a protřel si oči. Ležel tam pořád a co víc, pomalu se začal hýbat. A je to tady, zbláznil jsem se, pomyslel si Johny. Medvídek se posadil, zamrkal a protřel si oči stejným způsobem, jako on před chvílí a překvapeně se na něj zahleděl. „To ne…To nemůže být pravda. Já toho kreténa zabiju. Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím, že se stalo“.
„Ehmr…“, odpověděl Johny.
„Já to věděl, vole. Teď už se nedostanu zpátky, kurva“.
„Ty? Ty seš jenom v mojí hlavě žejo? Nejseš skutečnej? Táhni pryč odkud jsi přišel!“, rozohnil se Johny.
„Můžu tě ujistit o tom, že po ničem jiném z duše netoužím. Jenže nevím, jak. Pokud si pamatuju, tak se tohle ještě nikomu nestalo“.
„Ne, ne. Lehnu si do postele a budu hezky spát. Ráno už tě tu neuvidím“, rozhodl se Johny a s tím se skácel na postel.
„Může bejt vole. Ale co se asi stane, až se ráno vzbudíš a já tu pořád budu? A co teprve až mě uvidí ostatní?“, zkoušel to Medvídek.
„Neslyším“, huhlal Johny zpod polštáře.
„Můžu tě odsud dostat“.
„Spím“.
„Můžu ti sehnat heráku kolik budeš chtít“.
„Cože?“, vymrštil se Johny konečně z postele.
„Je to tak, pane Andersene“, odpověděl Medvídek spokojeně. „Vím totiž o všem, na co už lidé zapomněli. A taky vím o slušné zásobičce heráku nedaleko odsud, kterou si tu zapomněl vyzvednout jeden člověk. No a jelikož už je tuhej a nebude ji potřebovat, tak si pro ni můžem skočit, což? To je férová nabídka za tvůj doprovod ne? Jenom potřebuju přemýšlet a trochu tvojí pomoci. Nějak se musí jít odsud dostat“.
„No. Možná, že jsem pako nebo je to pořád sen, ale za pokus to stojí“, přiznal Andersen.
„Fajn. Tak pojď za mnou“.
Medvídek vedl Johnyho po chodbě, pak po schodech až do druhého patra, kde služba zapomněla zavřít okno. To Medvídek samozřejmě věděl a tak dostal oba dva v pořádku ven z budovy. Naštěstí je nikdo neviděl. Byla temná a sychravá noc, mraky úplně zakrývaly měsíc, což bylo pro naši dvojici velké štěstí. Kdyby totiž někdo spatřil člověka v pyžamu, jak pobíhá po New York City za malým bílým medvědem, zřejmě by to vše dopadlo úplně jinak. Medvídek dovedl Johnyho k opuštěnému domu, vylomil zapečetěnou mříž a ukázal mu malý plátěný balíček, který ležel v zásuvce starého psacího stolu. Johny byl v sedmém nebi, v balíčku totiž bylo dobře půl kila čistého heroinu.
„Ty jsi moje nejbáječnější halucinace! Nebo noční můra nebo co to vlastně seš!“, hulákal nadšeně Medvídkovi do ucha. A protože ve stole bylo i příslušné nádobíčko, hned si uvařil a nastřelil se. Medvídek trpělivě čekal a když zas byl po pár hodinách Johny schopen vnímat, tak mu řekl: „Fajn, já jsem pomohl tobě, tak teď bych zas pro změnu potřeboval něco já od tebe. Takže předpokládejme, že já jsem bytost jiného světa, kam odcházejí všechny věci, na které lidé zapomenou…Chápeš mě zatím?“
„Err…předpokládám že jo“.
„Tak popojedem dál…A teď předpokládejme, že se nějakým způsobem dostanu ze svého světa do vašeho světa. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. No to je jedno. A jak by ses na mém místě dostal zpátky?“
Johny přemýšlel, lámal si své zfetované mozkové závity, ale nic kloudného ho nenapadalo. Pak nakonec plácl: „No to je nějaká hovadina ne? Ledaže bys zapomněl sám na sebe? Sory, nevim“.
„Ty vole ty jsi génius!“, vykřikl Medvídek. „Vždyť kromě tebe nikdo neví, že jsem tady. Teda stačí, když zapomeneš ty na mě a je to“, rozesmál se od ucha k uchu.
„No to je fakt. Ale je tu jeden nepodstatný detail. Jak to chceš udělat?“, zeptal se Johny.
„No víš, na to jsem ani nepomyslil“, nakrčil Medvídek čelo. „Nejlíp něco, po čem bys zapomněl. Nejjednodušší by bylo zabít tě, ale to by bylo nehumánní, hehe. No nic, jediný co mě teď napadá, je hulení. Budeš si muset tak prohulit mozek, až na mě zapomeneš“.
„Kurva to zní dobře“, zazubil se Johny. „A ty víš kde vzít tolik trávy?“
„Neboj se nic, vím o jednom zapomenutým poli kousek za městem“, mrkl na něj Medvídek. „Tak jdem“.
Políčko bylo uprostřed lánů kukuřice, tudíž nebylo vidět z žádné strany, dokud člověk nepřišel až těsně k němu. Těžko říct, jak někdo mohl zapomenout na tolik trávy pohromadě, ale našim dvěma přátelům se každopádně hodila. Postup byl jednoduchý. Pobrali tolik trávy, kolik jenom unesli a v opuštěném údolíčku v lese ji usušili. Potom ji začal Johny hulit a Medvídek se šel schovat, aby se Johnymu lépe zapomínalo. A pak už jen čekal a pozoroval, jak obláčky marihuanového kouře vyplňují údolí až po okraj.
Uplynulo pár hodin a v údolí byla už taková mlha, že by se Rákosníček i se svým rybníkem styděl. THC ve vzduchu by se dalo krájet a všechna lesní zvěř komplet už byla zhulená až běda. Medvídek doufal, že jeho plán vyjde, zatím se totiž nic nedělo a on už byl silně netrpělivý. Ale najednou pocítil takový neurčitý pocit. Začalo to v drápech u nohou a pomalu to sílilo. Ano, byl to skutečně pocit, jako kdyby mizel z tohoto světa. Jako kdyby pomalu řídl a vytrácel se, pocit absolutního a dokonalého zapomnění. Pomalu, kousek po kousku, se jeho vědomí vracelo zpět do jeho domova, následováno fyzickým tělem. Poslední věc, kterou uslyšel, bylo zvolání: „Chuligáni! Takový oheň po celým revíru! Zavolám policii a uvidíte, patříte na šibenici holoto jedna!“ A pak se cosi zvrtlo. Mizícího Medvídka v posledním zlomku vteřiny spatřil hajný Bill Beer.
Bílé plochy důvěrně známé Nekonečné planiny v Mezielnu se zavlnily. A doprostřed spadl Medvídek Piko. Bez hlavy. Hlava zůstala ležet v lese a vedle ní mrtvý hajný. Prodělal z toho šoku zástavu srdce, chudák. Torzo Medvídka se zvedlo a ohmatalo si krk. Pak zlostně koplo do země a zachrčelo pár nesrozumitelných hrdelních nadávek. Sice přežilo nehodu, ale nebylo mu to nic platné, jelikož nyní bylo jen bezhlavým medvídkem. Pomalu si však začalo uvědomovat, že může vidět jakýmsi vnitřním zrakem, což bylo jediné štěstí, protože alespoň mohlo zjistit, kde se nachází. Ukázalo se, že hlava není pro Medvídka až tak důležitá, protože většinu důležitých funkcí může obstarat mimosmyslově. Zjistil, že se může telepaticky domlouvat s kolemjdoucími a dokonce jim může i částečně číst myšlenky. Když se konečně ujistil o správném směru, vydal se zbytek Medvídka Pika na cestu domů.

Nemám hlavu lásko
Jsem jak moucha kroužící
Po stropu márnice
Slepec tápající ve tmách
Ztracený Bůh.
Kterého nikdo nehledá.

Kapka naděje v moři zoufalství
Vracím se domů
A postupně pověsím
Celou svou rodinu
Nad jejich těly
Si vyhoním čuráka
A potom snad naleznu
Správný směr

Zapal mou hranici
Už je čas
Ať shoří celý svět
Dnes se budeme milovat
Bez těla a bez duše
Jenom dvě prázdná torza
Nahá ve tmě.
Dnes se navždy zbavíme strachu
A vstoupíme do Ráje.

Tak se náš medvídek konečně vrátil domů. Bez hlavy se mu zdál svět jiný. Možná, že dokonce i lepší. Ale chtěl ji zpátky, to ano. Ale nevěděl, jak na to. Když je někdo bez hlavy, jedná většinou dosti bezhlavě. A tak se šel Piko nejdřív poradit s Malým Bílým Králíčkem. Ten ovšem – jako vždy – nevěděl vůbec nic.
„Hmm…člověče ty máš problém“, pokoušel se Králíček přemýšlet nahlas. „Ale vím, kdo by ti mohl pomoct. Ale nebude se ti to líbit“.
„Mluv. Zdá se ti, že jsem v situaci, kdy si můžu vybírat?“
„Musíš zajít za Nesmrtelným Marabuem. Ta…Věc procestovala kdejaký kout Tethys. Mohl by vědět, kdo ti může pomoct. Alespoň mě nic lepšího nenapadá, sory“.
To se ovšem Medvídkovi ani trochu nezamlouvalo. Nicméně, co mohl dělat? Nakonec si řekl, že za zeptání nic nedá a vyrazil k Marabuho boudě. To hovado si ji postavilo ze zapomenutých obětí znásilnění. Medvídka vždy překvapilo, jak rychle jeho dům rostl. Dům, složený z mrtvých žen. Vypadal už skoro jako palác. Nesmrtelný jako vždy seděl na zápraží a pozoroval okolí. Když jej spatřil, roztáhl své ústa v úlisném šklebu a zašeptal: „Medvídku, medvídku…“
¨“Nech si toho, nebo udělám to, co vždycky“, odsekl Piko. Pak se trochu zarazil a zkusil být slušný. „Víš…upřímně řečeno, něco bych po tobě potřeboval?“
„Pro tebe všechno, lásko. A copak to bude?“
„Víš, možná sis už všiml, že nemám hlavu“, začal Medvídek trpělivě.
„Samozřejmě. Ale na tom, co k tobě cítím to nic nemění, neboj se“.
„No a já jsem došel k názoru, že bys mi mohl pomoci získat ji zpět. Prý znáš Zemi Zapomnění líp, než většina ostatních“.
„Tak takhle tedy. Pověz mi všechno“.
A medvídek řekl Marabuovi celý svůj příběh. O Johnym, o pokusu navrátit se zpět a o své ztrátě. Když konečně skončil, Nesmrtelný jenom pokýval svou nestvůrně velikou hlavou a pak řekl: „Na něco se tě zeptám. Bojíš se smrti?“
„Teda…Já nevím. Mám rád svůj život docela rád a ještě nějakou dobu bych si ho rád užíval. Nechci zemřít“.
„Ale smrt je jen druhý břeh věcí. Jen jiná strana mince, opak života. Víš, říká se mi Nesmrtelný, ale to není tak docela pravda. Víš, proč nemohu zemřít?“
„Ne. Proč?“
„Protože už jsem mrtvý, přirozeně“, zasmál se Marabu chraplavým smíchem.
„Cože? Jak je to možné?“, podivil se Medvídek.
„Nevím. Tuším jenom to, že já sám zapomněl odejít na ten druhý břeh. Ale můžeš se na to zeptat Kenčorgy, až ji najdeš. Ta ví všechno“.
„Kdo to je? Nikdy jsem o ní neslyšel“.
„Tvůrkyně anomálií v tomhle světě. Ona je zodpovědná za všechny takové, jak jsem já, nebo ty“.
„Ale…proč to dělá?“
„Entropie. Ta jí dává příkazy. Ona je jejím poslem. Ale navíc se mě neptej, všechny tvé otázky ti zodpoví Kenčorga osobně. Možná“.
„Dobrá…A ty znáš cestu k ní?“. Medvídek začínal tušit, že teď se něco pokazí.
„No ano, znám cestu, ale předtím, než já pomůžu tobě, tak musíš udělat něco ty pro mne. To je základ obchodu, chlapče. Pojď dál“.
Medvídek se později snažil zapomenout na všechny ty věci, co s ním Marabu dělal u sebe v ložnici. Ale nikdy se mu to příliš nepodařilo, zůstalo mu to jako doživotní trauma. Nicméně, mrtvý Nesmrtelný přeci jen splnil svůj slib a vysvětlil Medvídkovi cestu. Cestu k hoře Nihilis.


Putoval deset dní pustinou Zapomění, holými pláněmi, které obývali bizarní a šílené bytosti, jaké si jen dovedete představit. Když už se mu zdálo, že jej nic nemůže překvapit, došel k večeru desátého dne k branám města Patria. Město se rozkládalo kolem hory Nihilis, jejíž vrcholek mizel nahoře v mracích, v několika soustředných kruzích. Kdokoli se chtěl dostat k hoře, musel tedy nejdřív přejít přes město. Medvídek tedy pomalu sestupoval k městské bráně a přemýšlel, co jej ještě čeká v tom podivném městě. Samotná brána vypadala trochu jinak, než jak jsme většinou zvyklí z našeho světa. Byla totiž živá. Lépe řečeno, jednalo se o Dveřního démona, který během let zarostl do hradební zdi a sloužil teď tedy jako vchod. Jakmile spatřil Medvídka, otevřel své jediné obrovské zlaté oko bez bělma a promluvil. Znělo to jako vrzání starých dveří: „Jmééno?? Drrruh? Důůůvod nááávštěvyy?“
„Medvídek Piko. Požírač emocí druhé kategorie, momentálně dočasně bezhlavý. Turistika“, odpověděl náš hrdina. Nepovažoval za zrovna vhodné hned při vstupu do města na sebe prásknout, koho hledá.
„Souhlasííí. Můůůžešš vstoooupiit, aaalee needěleej proooblémyyy sssic přiiijdeš iii ooo zbyyyteekk těěla“. Potom se rozestoupil na obě strany, což vypadalo velmi zvláštně. Uprostřed jeho těla vznikl dostatečně velký otvor, kterým Medvídek prošel do Patrie.
¨“Přííííjemnýý pooobyt“, zavrzal za ním démon a opět se uzavřel. Zezadu vypadal docela jako obyčejná vrata.
Co se týče architektury Patrie, je to skutečně koncert podivností, nesmyslných konstrukcí a hlavně zapomenutých a nefunkčních slohů a konstrukčních postupů. Za zmínku stojí už městské hradby, které jsou růžové ze zelenými a červenými puntíky. Přesto jsou vysoké téměř sto metrů a vnější okruh má obvod okolo třiceti kilometrů. Navrhl je kdysi dávno architekt Zylius z Alzheimburgu. Shodou okolností to byl vzdálený příbuzný Malého Bílého Králíčka, který o tom pravděpodobně neměl ani potuchy. Patřil také ke stejnému druhu bytostí, lépe řečeno k bytostem, o kterých nikdo nevěděl, k jakému druhu vlastně patří, čím se živí, k čemu jsou užitečné a nevěděly to ani ony samy. Zylius se tedy rozhodl stát se architektem, což se mu nakonec podařilo. Postavil ty nejpodivnější stavby na Tethys, které byly bizarní i na zdejší prostředí. Jeho oblíbeným jídlem byl meloun s hořčicí a byl vášnivým sběratelem vadných holících strojků. Nakonec byl popraven pro znevažování autority, čehož se měl dopustit tím, že postavil císaři Skleroziusovi IV. palác, který nebyl vidět. Ovšem nebyla to tak docela jeho vina, protože císař doslova řekl že chce takový palác, jaký „ještě nikdo na Tethys jakživ nespatřil“. Zylius to tedy vyřešil tím, že postavil palác neviditelný. Tehdejší císař neměl příliš smyslu pro humor.
Ale vraťme se k našemu bezhlavému Medvídkovi. Dostal se sice bez problémů do města, nicméně absolutně netušil, jak se dostat až k Hoře. Kolem byl nepopsatelný zmatek a chaos. Po podivně stavěných ulicích pobíhala celá změť těch nejroztodivnějších tvorů, zapomenutých bytostí a stvoření, navzájem si překážejících, hlučících a spěchajících za svými každodenními starostmi. Společně vytvářeli poněkud křečovitou, avšak velmi charakteristickou atmosféru města. Medvídek bloumal po ulicích, které byly někdy široké, jindy zas až neuvěřitelně úzké, padaly do hlubin města, aby se vzápětí opět vynořili vysoko nad domy v bizarních mostech, vinuly se ve spirálách, zamotávaly se v nejroztodivnějších křižovatkách, větvily se na všechny strany. Některé byly označeny různými nápisy, cedulemi a šipkami, až by z toho Medvídkovi šla hlava kolem. Samozřejmě kdyby nějakou měl. Po nějaké době se dostal na náměstí, které bylo uprostřed mnohem vyšší, než na krajích a působilo poněkud pyramidovitým dojmem. Bylo vytvořeno z černých dlaždic, lemovaných žlutými pruhy a kolem dokola jezdila podivná vozítka, připomínající zahradní traktory na krabích nožkách. Vozítka byla obsazena Obsadenty, údajně nejlínějšími stvořeními na světě. Většinu jejich těla tvořil jejich žaludek, který byl zcela venku z těla. K němu poté přiléhala malá hlava, tenké nožičky a takřka nepostřehnutelné ruce. Obsadenti samozřejmě nemohli chodit, takže si nechali postavit stroje, které je nosili, takzvané Nosiče. Celý život se potom zabývali tím, že se potulovali po světě a hledali, co by si nacpali do svého obrovského žaludku. Jedli opravdu téměř vše, ale naštěstí pro ostatní tvory nebyli příliš rychlí. Měli velmi neobvyklou metodu rozmnožování. Jelikož byli tak líní, že žádný pohlavní akt nepřicházel v úvahu, rozmnožovali se vlastním žaludkem. V praxi to vypadalo tak, že když se jejich žaludek naplnil do určité míry, vyvrhl dalšího malého Obsadentíka. Ten potom vyfasoval vlastního Nosiče a začal shromažďovat potravu. A tak dále pořád dokola. Rozhodně nepatřili k nejoblíbenějším druhům života na Tethys.
Nicméně našemu hrdinovi posloužili jako orientační pomůcka. Uvědomil si totiž, že na onom náměstíčku už jednou byl. Velmi nevybíravě zaklel a rozhlížel se kolem, nevědouc už, co dál. A právě tehdy mu padl do očí spásný nápis, na jedné z budov okolo náměstí. Byla to tři magická písmena, vábící poutníky i místní do útrob dveří pod sebou. Vypadala takhle:

BAR

Medvídek se nerozmýšlel ani chvíli a vkročil dovnitř. Ukázalo se, že místnost vevnitř je patrně mnohem větší, než budova, ve které se nachází. Co se týče interiéru, vypadala hospoda téměř jako každý pozemský bar, ovšem s různými speciálními úpravami s ohledem na osazenstvo. To bylo opravdu velmi různorodé. Medvídek byl zvědav, co takový podnik nabízí tvoru, jako je on a proto se posadil na jednu z barových židlí a čekal, až si ho někdo všimne. Netrvalo to dlouho a jeden z číšníků, vytáhlé čtyřruké stvoření azurové barvy se na něj povzbudivě usmálo a otázalo se: „Co to bude, mladý pane?“, přičemž jedním párem rukou stále míchalo nějaký drink. Medvídek znejistěl a pak řekl: „A co máte dobrého? Tedy…abych byl upřímný, ještě nikdy jsem v takovémhle zařízení nebyl“.
„Á, tedy pán je pravděpodobně z venkova, že?“, zazubil se modrák. „Spektr, nemýlím-li se? Máme tady širokou nabídku zakonzervovaných emocí a nálad, velmi koncentrovaných a pečlivě vybraných. Jen si račte říct, co byste rád“. Posunul před něj jakýsi podivný lístek. Místo jídel a nápojů na něm však byly položky jako: Sebevražedné myšlenky“, „Frenetické štěstí“, „Melancholické rozpoložení schizofrenika“ apod. Medvídek si jej celý prolistoval, náhle ho však něco napadlo a tak se zeptal: „A jak je to tady s placením? Máte tady nějaké peníze, nebo jak?“ Barman opět odhalil své fialové dásně a odvětil: „Splacením, mladý pane, nebudou žádné problémy. Dovolíte?“, otázal se a špičkou dlouhého nehtu přejel Medvídkovi po jeho bílém kožíšku. Poté se na prst podíval. Pod nehtem mu zůstal ten nejčistší heroin, jaký kdy v životě viděl. „Jak jsem říkal,“ usmál se spokojeně. „S placením z vaší strany nebudou žádné problémy. Jen si račte vybrat. Budete u nás váženým hostem“.
Medvídek si nakonec vybral jeden z míchaných konzervantů, specialitu podniku „Smíšené pocity Deluxe“. Emoce obsažené v malé bílé nádobě byly opravdu velmi luxusní. Mnohem lepší, než ty surové od lidí, pomyslel si Medvídek a pohodlně se uvelebil v kožené pohovce v rohu baru a užíval si rauš. Po nějaké době si uvědomil, proč vlastně do Patrie vůbec přišel a rozhlížel se po návštěvnících v místnosti. Hledal někoho, kdo by vypadal jako zcestovalý a natolik ochotný, aby mu mohl pomoci. Nakonec mu zrak spočinul na někom, kdo seděl hned na vedlejší pohovce, vychutnával zcela obyčejné Martini a spokojeně pozoroval mumraj v místnosti. Byl to člověk, což bylo v Tethys velmi zvláštní, působil však dojmem, jako kdyby zde byl doma již od narození, jako kdyby v tomto baru přímo bydlel. Medvídek si dodal odvahy a opatrně se k němu přišoural.
„Promiňte pane“, začal opatrně a zdvořile. „Ale je trochu zvláštní vidět zde člověka. Pokud se neurazíte, rád bych se zeptal, jak jste se sem dostal“.
Muž byl vyšší postavy, bělovlasý a s dlouhým vousem, působil celkově asi jako něco mezi pohádkovým čarodějem a prodavačem vstupenek v muzeu. Povzbudivě se na Medvídka usmál a pokynul mu, aby si přisednul. Pak řekl: „No vida, bezhlavý medvěd, který přesto mluví. A jak zdvořile. Tato země mě asi nikdy nepřestane překvapovat. A to jsem zde již velmi, velmi dlouho“. Odmlčel se, upil trochu nápoje ze sklenice a zapálil si dlouhý doutník. Chvíli se zdálo, jako by na Medvídka zapomněl, potom však pokračoval dále. „Tak ty se divíš, co tu dělá někdo, jako já. Je to velmi prosté. Byl jsem spisovatel, slavný a proslulý, avšak lidé na mne zapomněli. Zpočátku jsem si cítil trochu divně, neboť jsem se několik desítek let po mé smrti objevil tady. Ale už jsem si zvykl, tady jsem opět slavný a leckdo mne zná. Mám všechno, co chci, tak proč litovat zapomnění?“
„Mohu se zeptat, co jste například napsal? Znám něco od vás?“
„Ale jistěže. Určitě něco budeš znát…Tak co třeba Hamlet? Nebo Romeo a Julie? Sen noci svatojánské? Říká ti to něco?“
„Ale jistě! To jsou přece známá díla“, vykřikl Medvídek. „Vy tedy budete pan…“.
„John Maxmillian Walter. Potěšení na mé straně“, dokončil stařík.
„Ale…to jsou přece Shakespearova díla…tedy lidé si to aspoň myslí“, podivil se Medvídek.
„Cože?“, zařval strašlivým hlasem Walter. „Ten zasraný diletant a nedouk William? Vždyť ten nebyl schopen napsat ani souvislou větu, natož román či hru. To on mi ukradl mé celoživotní dílo? Jak tomu může někdo uvěřit?“
„Za to můžou pravděpodobně historici. Ti dokáží vymazat a přepsat celou paměť lidstva jako nikdo jiný“.
Walter velmi nekulturně zaklel, objednal si dvojitou whisky a vrátil se zpět. Konečně se trochu uklidnil, podíval se na Medvídka a řekl: „To jsi mi neměl říkat. Teď jsi mi zkazil dojem z celého mého života zde. Na druhou stranu, leccos to vysvětluje“.
„Můžu se vás na něco zeptat?“, přešel Medvídek do čelního útoku. „Znáte cestu k hoře Nihilis?“
Stařec se na něj zachmuřeně podíval z pod hustého obočí, kopl do sebe další whisky a poté pomalu promluvil: „Chlapče, chlapče…Ty jsi samé tajemství a komplikace. Proč to chceš vědět? Ale nakonec ano, znám tu cestu. Byl jsem tam jednou a zapřísáhl jsem se, že nikdy znovu už tam nepůjdu. Co tě donutilo ptát se po cestě na Horu Prozření?“
„To je dlouhý příběh“.
„Máme času dost“.
„Tak dobrá“.
Po tom, co si Walter vyslechl celý příběh, pokýval hlavou a smutně řekl: „Zopakujme tedy staré chyby. Pomohu ti najít cestu k Hoře, avšak až k ní s tebou nepůjdu. Ovšem, kdybys skutečně potkal Kenčorgu, zeptej se jí na mě. A na toho kokota Shakespeara“.
„Dobrá. Nezapomenu“.
„Nuže, dopijme a vzhůru ke Třem soudcům. To oni musí rozhodnout, zda jsi hodem stanout před Patrony“, řekl Walter. „Pak se provinile rozhlédl kolem a dodal: „Moment. Musím se na cestu ještě trošku posilnit. Počkej tady“. Vypil sklenku a zamířil k baru pro další, jako kdyby tušil, že se teď dlouho, velmi dlouho nenapije.
Tři soudci patří k rase Dizormistů. To aspoň Walter medvídkovi tvrdil. Podle toho, co zapomenutý spisovatel tvrdil, vykonávala zřejmě tato rasa roli jakýchsi správců Tethys, kteří měli za úkol udržovat ten nepochopitelně složitý zmatek ve vytyčených kolejích. Podléhali prý přímo Patronům, mezi které pochopitelně patřila také Kenčorga. Jejich sídlo leželo přímo na úpatí Hory, mělo smolně černou barvu s bílými pruhy a tvarově se podobalo přesýpacím hodinám. Medvídek očekával dlouhou řadu žadatelů, kteří čekají na to, až budou vpuštěni na Nihilis, ale před ohromnou zlatou bránou kupodivu nikdo nestál. Brána byla sama o sobě mimochodem velice zajímavá, neboť měla tvar obličeje, který se neustále hýbal, mrkal na kolemjdoucí, mračil se či roztahoval ohromná ústa v dementním úsměvu. Podivné na ní bylo také to, že měla tři oči. Nebyl to však další Dveřní démon, jak Medvídek původně předpokládal, ale dveře, které na sebe braly podobu myšlenek a pocitů všech kolemjdoucích. Jakmile se před ně oba naši hrdinové postavili, dostaly do tváře mírně rozpačitý výraz, jako by nevěděly, co si mají myslet.
Walter si však dveří vůbec nevšímal, přešel přímo k nim a zabušil do nich klepadlem, které viselo tváři z nosu jako ohromný piercing. Brána se pomalu otevřela a ven se vysoukal drobný mužík skřetovitého vzezření s titěrným cylindrem na hlavě, oděný v přiléhavé černé sako. Z pod saka mu vzadu čouhal dlouhý, jakoby krysí ocas, který zřejmě žil svým vlastním životem a neustále se mu pletl pod nohy. Spatřiv spisovatele a Pika, zašklebil se v pokusu o úsměv a spustil: „Ddobrrý den vážení pánovéé. Já jsem Scrrath, ponížený sluha a služebník tří...“
„Já vím, kdo jsi“, přerušil jej Walter hrubě. „Zaveď nás ke Třem Soudcům“.
„Jak ssi vaše veličensstvo přřeje“, zazubil se skřet a pozval je dál.
Dům se zdál zevnitř mnohem větší, než zvenku. Byl plný dlouhých chodeb, prostorných pokojů, ale nezdálo se, že by zde kdokoliv přebýval. Veškeré místnosti byly prázdné, až na měkké koberce, které tlumily kroky všech tří bytostí, které po nich kráčely. V domě panovalo divné ticho, které znají pouze hluší lidé, ticho, které pomalu vyplňuje obě uši, až se usídlí v hlavě natrvalo a člověk zapomene, jak vlastně znějí zvuky. Když už to Medvídek nemohl vydržet a chtěl se zeptat, jak dlouho ještě půjdou, otevřel Scrrath jedny dveře, otočil se na naše přátele a zašeptal: „Tak jssme tady. Počkejte, prosím, v přředssíni, já vás ohlássím Třřem“. S tím otevřel další, mnohem větší dveře a zmizel za nimi. Medvídek a Walter se usadili na pohodlných židlích v předsíni a čekali. Po chvíli se Medvídek otázal: „Co jsou vlastně zač? Co po mě budou chtít, aby mne pustili na Nihilis?“
„To nikdo neví. Jediné, co ti mohu říct je, že oni jsou hlavními důvody, proč se někdo nebo něco objeví na Tethys“.
„Jak to myslíš?“, podivil se Piko.
„Tak jak jsem to řekl“, odtušil John. „Jsou to tři hlavní důvody a poslové Zapomnění. Stres, Zmatek a Stáří. Aha, už jde zpět“.
Medvídek se chtěl ještě na něco zeptat, ale viděl, že skřetí slouha se opravdu vrací zpátky a mlčky na ně mává, aby šli dál. Vstal tedy a poněkud nejistě se vydal ke dveřím. Spisovatel šel sice s ním, ale věděl, že na Nihilis chce jít on a jeho také budou soudit. S nelehkým srdcem tak prošel dveřmi a stanul v dlouhé místnosti, na jejímž konci stála široká lavice se třemi koženými křesly. A na těch křeslech seděly ty nejpodivnější bytosti, které kdy v životě viděl.
Nejde dost dobře popsat slovy, jak vypadá Zmatek, Stres a Stáří, protože člověk jejich podobu spíše cítil, než viděl, pokud se na ně podíval. Tak například kdybyste pohlédli na stáří, zřetelně byste pocítili, jak vás opouští síly, tělo vám napadají různé choroby, pomalu se scvrkáváte a v neposlední řadě vás opouští staré vzpomínky, jedna po druhé. Pak si dokážete představit, že fyzická podoba stáří není až tak důležitá. Medvídek se díval na všechny tři soudce naráz a jediné na co se zmohl, bylo tiché: „A do hajzlu“.
Mrtvolné ticho prořízl jako první Zmatek: „Kdo jsi a proč k nám přicházíš?“, otázal se. „Ne, že by na tom zvlášť záleželo, ale člověk dneska nikdy neví, koho si pustí do domu, že, páni kolegové. Onehdá se nám tu vecpal jeden blázen a prej že hledá svatý grál nebo co to mlel a tak podobně. Poslal jsem ho někam i s tím jeho červeným křížem a velbloudím hradem nebo odkud že to byl. Camel Lot, říkal ne? No a bylo to tuším tři sta nebo čtyři sta let zpátky co tu další magor v klobouku hledal nějakou archu nebo snad arch no nějakej papír…“ V podobném duchu pokračoval Zmatek dobrých deset minut, až Medvídek málem zapomněl, na co se ho prve ptal. Když se však na chvíli zarazil, aby se nadechl, spustil Piko jako rychlopalný kanón:“ MedvídekPikopožíračemocídruhé kategoriemomentálnědočasněbezhlavý“. Tím vzal Zmatku vítr z plachet, hlavu však zvedl Stres, který si až do té doby okusoval nehty. Prohlédl si Medvídka zpod svých brýlí s kostěnou obroučkou, ukázal na něj plnicím perem a otázal se: „Skutečně? Ale to tvrdíš ty, jak máme vědět, že mluvíš pravdu? Co když jsi špión? Nebo nájemný vrah? Co když ve skutečnosti nejsi bez hlavy, ale máš na sobě jen převlek? Co mi na to odpovíš, he? Chceš na Nihilis, co? Viděl jsi ji někdy? Za kým chceš jít? Myslíš si, že je na tebe zvědavý? Co kdybys radši odtáhl, odkud jsi přišel, co!?“ Postupně se zvedal z křesla a poslední slova na Medvídka křičel z plných plic. Vyrostl do výšky, zdálo se, že vyplňoval celou místnost a Medvídek se neměl k tomu, aby ječícímu monstru odpověděl. Nakonec potichu zašeptal: „Chtěl bych navštívit Kenčorgu“.
„Cože??“, zaječel Stres.
„Jdu za Kenčorgou, protože se jí chci na něco zeptat“, odsekl už sebejistěji Piko.
„Ahá“, zamnul si pan Nervózní ruce, ale dosud mlčící stáří jej pohybem ruky umlčelo.
„Za Kenčorgou nemůže žádný živý“, zasténalo a jeho hlas zněl jako zavírající se víko rakve. „Nejprve se musíš podrobit mojí moci a potom se znovu narodit. Nesmíš být obtížen žádnými vzpomínkami, neboť bys mohl narušit křehkou rovnováhu, které kolem ní panuje. A já se tě tedy ptám: chceš to podstoupit? Nebo se radši vrátíš domů tak, jak jsi, bez hlavy, ale se vzpomínkami?“
„Medvídek Piko chvíli tiše uvažoval. Nakonec se však rozhodl: „Když už jsem došel až sem, tak nemá cenu se vracet. Jen do toho“.
„Tak dobrá“, odvětilo Stáří. „Pojď blíž ke mně“.
Stáří natáhlo kostnatou ruku a Medvídek cítil, jak ho ovanul chlad. Místnost kolem něj upadala do tmy a stále více se zmenšovala. Nakonec se mu všechno rozplynulo pře očima a on ztratil vědomí.
Nejdřív byla tma. A ticho. Potom přišel pocit. Nevěděl, co se děje. Nevěděl, kdo je, ani kde je a proč. Pak instinktivně otevřel oči. Tedy oči samozřejmě stále neměl, ale měl vnitřní zrak, který mu říkal, co je kolem něj. A kolem něj byly mraky a mlžné cáry, které se líně pohybovaly ze strany na stranu. Přímo nad ním zářilo černé slunce. Ležel totiž na vrcholku hory tak vysoké, že její špička sahala až do nebes. Prohlédl si vlastní tělo a uvědomil si, že je bílým, bezhlavým medvědem. A proti němu seděla Bytost. Nepřipadala mu nijak zvláštní, protože byla první bytostí, kterou v tomto životě viděl. Její tělo vypadalo, jako by bylo složeno ze samých chapadel měděné barvy a páru černých netopýřích křídel. Měla však obličej s temně černýma očima, které jej z nějakého důvodu uklidňovaly. Bytost na něj pohlédla a sametovým hlasem pronesla: „Tak jsi se vzbudil. Tvá cesta je tedy u konce, našel jsi mne. Máš radost?“
„Ale…Kdo jsi…A kdo jsem vůbec já?“, vyděsil se Medvídek. „A jak jsem se sem dostal?“
„Na všechny tvé otázky mám odpovědi“, odtušila Bytost. „Já jsem Kenčorga. A ty jsi bezhlavý medvídek Piko, který ve světě lidí ztratil hlavu. A aby se dozvěděl proč, tak přišel i o paměť a znovu se narodil. Teď ti budu vypravovat celý tvůj minulý život od začátku, abys jej lépe pochopil“. Jak řekla, tak udělala.
Za chvíli seděl Medvídek Piko na zemi a nešlo mu to celé do hlavy. Tedy do krku. „Takže ty mi řekneš, jak získám zpět svou hlavu? A proč se to celé stalo?“
„Ne“, odtušila Kenčorga. „Protože to nemá žádný logický důvod. Entropie nepotřebuje logické důvody, prostě se děje“. Povzdechla si, když viděla, že se Medvídek stále nechytá a spustila: „Všechno na světě má svůj protějšek. Jakékoliv pozitivum má i negativum, bez kterého nemůže existovat. Svět lidí a Tethys. Řád a Chaos. Vznik a Zánik. Ovšem s jedinou výjimkou a tou je právě Entropie. Jí všechno začíná a také končí, ta se nedá pochopit, protože prostě ze své podstaty jakékoliv pochopení vylučuje. Byla, je a vždy bude a vše okolo jsou pouze její nástroje, nebo nedokonalé napodobeniny. Všichni jsme její součástí, bez výjimky. O hlavu jsi přišel protože jsi Anomálie, ztělesněná Nedokonalost a výtvor Entropie, které tě používá jako svůj prodloužený prst, kterým něco pošoupne tady, něco tam a výsledkem jsou pak ohromující změny. Neptej se mne, proč se stalo, to, co se stát muselo, neboť to nemá význam. Ale něčím tě přeci jen potěším. Vím, jak získáš svou hlavu zpět“.
„Opravdu?“, ožil Medvídek, který byl z toho monologu tak očividně nesvůj. „A jak?“.
„Udělám změnu v Prostoru a vyměním tě s tvým protějškem v paralelním vesmíru. Tím se vyrovná tvůj nedostatek a hlava, která stále leží v zemi lidí ti zas bude patřit. Samozřejmě pokud Entropie opět nerozhodne jinak“.
„Za pokus to stojí“, odtušil Medvídek. „Můžeme hned začít“.
„Tak dobrá“.


Medvídek Piko otevřel oči. Doopravdy. Vztáhl ruce nad ramena a nahmatal svou hlavu. Celý šťastný vstal ze země a tu si všiml, že jej pozoruje skupinka podivných bytostí, očividně vyrobených z plyše. Vypadaly, jako by někoho, nebo něco hledaly a pohled na Medvídka je zřejmě z nějakého důvodu vyděsil. Byl mezi nimi velký, plyšový osel, který měl bůhvíproč přibitý ocas hřebíkem, dále malé růžové prasátko, podivný vytáhlý králíček, klokanice s klokánkem, tygr a malý chlapec, který jako jediný nebyl plyšový. Na závěr ještě přiletěla malá sova a podezřívavě se na Medvídka zahleděla. Medvídek Piko chvíli nerozhodně přešlapoval, ale pak se na zvířátka šťastně zazubil a zahalekal: „Nazdar. Nemáte nějakej herák?“.


(Ale jinak to mám v hlavě v pořádku. Fakt).