Neznámý na hřbitově 2/2

Anotace: Musíte brát ohledy na to, že jsem to napsala už dávno... :D Se mi to sem už ani nechtělo vkládat...

„To je tvé poslední přání? Dotknout se mě?“
„Řekl si, že mi to přání splníš, teď už nemůžeš couvnout.“ Zapřemýšlel.
„Splním své slovo, ale opovaž se něco zkusit!“
„Díky.“
Damien čekal. Gábi se cítila trochu blbě, ale touha byla silnější. Natáhla ruku a dotkla se prsty jeho tváře. Jeho pokožka příjemně chladila. Přejela mu prsty přes líc a trochu nejistě k linii rtů. Cítila jeho dech, který se trochu zrychlil. Byl napjatý jako struna. Nevěděla, zda mu je to nepříjemné, či naopak, ale v podstatě ji to moc netrápilo. Dotýkala se upíra, to se jen tak někomu nepoštěstí. Cítila vzrušení, chtěla se dotknout jeho špičáků.
„Mohl by si…“ začala, ale Damien pootevřel ústa. Opatrně se dotkla jednoho ze špičáků. Vyzkoušela jeho ostrost. Málem se pořezala. To by nebylo zrovna to nejlepší. Radši své ruce přesunula níž na krk. Celou tu dobu jí Damien pečlivě sledoval, ale zrovna teď se mu Gábi do očí dívat nechtěla. Přejela po jeho tepně, které trochu více vystupovala, až narazila na sotva viditelnou jizvu ve tvaru půlměsíce. Trochu víc se nahnula, aby si jí mohla prohlédnout zblízka. Opatrně se té jizvy dotkla. Damien zadržel dech. Vzhlédla mu do očí. Měl je plné touhy. Snažil se jí potlačovat. Její ruka sklouzla k jeho hrudi, přičemž se mu stále dívala do očí. Pod konečky prstů cítila pevné svaly. Přemýšlela, jestli nezachází až moc daleko. Silná touha jí zmítala, ale i přesto dokázala odstoupit. Sama takovou silou touhy překvapena. Stále jí zmítala.
„Spokojena?“ zeptal se chladně, i když se nemohla zbavit dojmu, že tam slyší i něco jiného.
„Celkem ano.“
„Tak a teď tě musím zabít. Určitě mě chápeš.“ Pokrčila rameny.
„Budeš se mi bránit?“ Gabrielle tohle všechno připadalo absurdní. Nějak se stále nemohla smířit s tím, že by měla být mrtvá. Ptal se vyzývavě, jakoby to mělo být zpestření. Samozřejmě, jestli se mu bude bránit, akorát ho tím pobaví. Ale co. Přeci nebude své smrti jen tak přihlížet. Schválně zakroutila hlavou. Asi jí moc nevěřil. Přistoupil k ní a odhrnul jí vlasy z jedné strany krku. Pak se jí dotkl prsty na tepně. Ve tváři se mu zračilo vzrušení. Skláněl hlavu k jejímu krku. Gábi ani neucukla, ale rukou zajela do kapsy, kde měla kapesní nožík. Sice jí proti němu nic moc platný nebude, ale co. Otevřela ho. Na krku cítila Damienův dech. Srdce jí zběsile bušilo. Chtěla se rozpřáhnout, ale Damien její ruku zachytil a už se neskláněl nad jejím krkem, ale díval se jí do očí. Škubla s rukou, ale jeho stisk byl pevný. Druhou volnou rukou ho chtěla praštit, ale taky ji zadržel. Velice provokativně s jistým nádechem sexuality řekl: „Víš, že mě to tvoje provokování akorát vzrušuje?“
„Úchyláku!“
„Přesně o tomhle mluvím. Jiný by třeba prosily o život, ale ty mi ještě nadáváš. Sakra, to je provokativní!“ to poslední nejspíš říkal pro sebe.
„Tak dobře,“ řekla Gábi a velice pisklavým hláskem s hraným strachem dodala: „Prosím, prosím, nezabíjej mě.“ Přičemž se k němu přiblížila.
„Jestli budeš takhle pokračovat, měla by si prosit o něco jiného,“ pravil s úsměvem. Gábi hned došlo, na co myslí. Být znásilněna upírem. Hm…
„Prosím, prosím, neznásilňuj mě.“ Netušila proč, ale usmívala se přitom.
„Mám takový pocit, že nevíš, o čem mluvíš.“ Neuměl si jinak její reakci vysvětlit.
„Proč myslíš? Nepřipadá ti to normální?“ ptala se už normálně. „Vždyť si to sám říkal, že jiné by v mé situaci prosily a teď když prosím, tak se ti to zase nezdá.“
„Ty mi nevěříš. Počkej, co budeš říkat za chvíli,“ řekl vážně. Gábi chtěla udělat krok zpět, ale zakopla o hrob a padala na trávy. Damien spadl na ní. Snažil se, aby na ní nedopadl celou svou váhou. Klekl si na její boky a ruce jí chytl nad hlavou jednou svou rukou. Druhou jí vzal nůž a zajel s ním pod její tričko. Opatrně jí rozřízl podprsenku. Pak kudlu odložil a zajel jí pod tričko rukou. Od pasu jel pomaličku nahoru k prsům, přitom se jí díval do očí. Uchopil ji za ňadro a začal si hrát s její bradavkou, která okamžitě ztvrdla vzrušením. Nebyl ani hrubý, ani jemný. Gábi se to líbilo, což Damien asi nezamýšlel. Zatlačil trochu svou pánví o její boky. „Tak, co říkáš teď?“ ptal se jí posměšně. „Přešly tě srandičky? Už začíná jít do tuhého, což?“
„A co když řeknu, že se mi to líbí, aby si přestal mluvit a pokračoval?“ Zarazil se jen na chvíli. Začal jí rozepínat kalhoty. „Stále se ti to líbí?“
„Pokračuj.“ Trochu s obtížemi ji ty kalhoty stáhl. Přejížděl jí po vnitřní straně stehna. Musela se kousnout do rtu, aby jí z hrdla nevyšel vzdech. Pak přesunoval ruku výš, přes třísla až zpátky k prsům.
„Stále líbí?“
„Pusť mi ruce,“ odpověděla mu na to.
„Proč bych to dělal? Aby si zase udělala nějakou blbost? Ne, tohle je znásilnění. Máš smůlu.“
Vyhrnul jí tričko a přetáhl ji ho přes hlavu a ruce. Odprostil ji od zbytku podprsenky. Sklonil se a jemně ji políbil na klíční kost. Své polibky přesunoval na prsa. Gábi to nemohla vydržet a prohnula se v zádech. Z úst jí vyšel sten. Damien k ní vzhlédl a pustil její ruce. Připravoval se na všechno. Gábi se jala mu rozepínat plášť, nechal ji a své rty přemisťoval na její. Nejdřív se jich jen jemně dotkl a pak ji plně políbil. Líbal božsky s jeho plnými rty. Zjistila, že pod pláštěm má jen kalhoty. Pomohl jí vyvléct ruce z rukávů. Přejížděla mu rukama po hrudi, po jeho pevném břiše a taky zajela rukou tam, kde mu čouhal malý pás chloupků. Cítila jeho vzrušení. Ty kalhoty mu byly velice těsné. Pomohla mu z nich. Ještě štěstí, že bylo skoro léto. Ale zase byli tolik rozpáleni, že by jim zima snad ani nevadila. Sundal ji kalhotky a ona jemu boxerky. V tom se rozpršelo, ale to jim nevadilo. Vnikl do ní a Gábi slastně vykřikla jeho jméno, což ho vzrušovalo ještě více. Jejich vlhká těla se o sebe třela v navyšující rychlosti a splývala v jedno. Vyvrcholili na jednou a déšť ustával. Nakonec se Damien svalil vedle ní a oba zhluboka oddechovali. Položila svojí hlavu na jeho hruď. Dovolil jí to.
Nic lepšího ani bláznivějšího snad Gábi ve svém životě nezažila. Najednou jí začal zmítat strach. Co bude dál? Nepředpokládala, že by ji chtěl dál zabít, ale ani jista si nebyla.
„Damiene, co cítíš? Co bude dál?“ Neodpověděl. Místo toho se začal zvedat. Oblékl se a Gábi ho napodobila, i když ho přitom koutkem oka sledovala. Nemohla se na tu krásu vynadívat. Pak se k ní otočil. Skoro zatajila dech.
S ledovým chladem v očích pravil: „Jdi a žij. Zapomeň na tuhle noc. Zapomeň na mě. Odejdu. Hřbitov bude tvůj. Nemyslím, že by si někomu chtěla něco povídat. Stejně by ti nevěřili.“
Gábi se snažila být statečná. Jeho slova ji zraňovala. Bolela… Nechtěla, aby odcházel.
„Proč odcházíš?“ zeptala se a hlas se jí nepatrně třásl. Jeho oči trochu zjihly. Natáhl k ní ruku a pak ji zase nechal spadnout.
„Cítím, že… A i kdybys mladá a tvé city nestálé. Navíc jsi člověk.“ Mluvil zmateně. Začal k ní snad něco pociťovat? Vyznal se jí právě?
„Jsem jen o tři roky mladší,“ věděla, že to není pravda.
„Plus dvě stě let,“ povzdechl si, „ale o to mi ani moc nejde. Cítím, že už mi nejsi lhostejná. Nechci to nechat zajít daleko, i kdyby si snad ty něco cítila…“ Slyšela z jeho slov, že už je plně rozhodnut. Ona mu to nevymluví.
„Dobrá, takže se už nikdy neuvidíme?“
„Bude to tak nejlepší.“ Dívali se na sebe a Gábi začaly pálit oči.
„Kdy odejdeš?“
„Za chvíli.“ Pak mlčeli.
„Asi už bych měl jít,“ prolomil ticho Damien. Otáčel se. Přece nechce jen tak odejít?! Gábi ho zachytila za ruku.
„To se ani nerozloučíš?“
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad.“
„Nechceš mě snad naposledy políbit? Poslední polibek? Za to ti snad stojím, ne?“ Přitiskl své rty na její a dlouze a vášnivě ji políbil. Objímali se přitom. Připadalo jí, že se od ní nechce odtrhnout. Ovšem ani ona nechtěla.
„Neodcházej, prosím,“ řekla, když se od sebe skoro násilně odtrhli. Slzy už jí stékaly po tvářích.
„Promiň.“ Gábi zavřela oči, aby zabránila proudu slz. Přejel jí rukou po tváři. Gábi se bála otevřít oči. Věděla, že už tam nebude, ale musela se přesvědčit. Opravdu byl pryč. Pryč! Už nebránila slzám. Už jí to bylo jedno. Navždy pryč.
Zamilovala se do něj. Pro někoho nepochopitelné. Vždyť jí chtěl zabít, znásilnit. Donutila se dojít domů. Ulehla do postele. Prožila neklidnou noc. Ráno, když se podívala do zrcadla, lekla se. Pod zapuchlýma očima měla kruhy. Její mladá pokožka pobledla. Vlasy jí trčely do všech stran. Rychle je prohrábla hřebenem a stáhla je do gumičky. Do obličeje si chrstla studenou vodu. Trochu ji to probudilo, ale jinak nic. Zívla.
„Ty vypadáš,“ řekla jí matka, když sešla dolů do kuchyně. „Dáš si oběd?“ ptala se. Gábi se podívala na hodiny. Bylo už po poledni. Na jídlo však neměla ani pomyšlení, ale kvůli matce se trochu přemohla. Zbytek za ni tajně snědl její pes Filípek.
Snažila se chovat normálně. Nedávat na sobě nic znát. A dařilo se jí to, ale za jakou cenu? O samotě ji často přepadávaly stavy naprostého zoufalství. Nedokázala vkročit na hřbitov. Vzpomínka byla stále živá. Vždy se jen zastavila před bránou. Chvíli stála a dala volný průběh svým emocím. Zhroutila se na zem a po chvíli vstala a odcházela domu. Neměla se ráda za tuhle slabost. Snažila se ji všemožně překonat. Snad by se jí to i dařilo, silná na to byla dost, ale v říši snů znovu prožívala onu bolestnou vzpomínku, která ji vždy znovu stáhla do stavu zoufalství. Jednoho dne se rozhodla, že už to nebude dál snášet a vkročí na hřbitov. Musela se proti tomu postavit. Takhle to už nevydrží. Musí bojovat. Projít si ony místa, která v ní určitě oživí ještě více bolest, ale musí se s tím vyrovnat. Nemůže takhle dál žít.

Kamenná zídka se před ní táhla do obou stran. Našla místo, kde mohla přelézt. Na nebi zářil jasný měsíc. Úplněk jako tehdy. Pomalu kráčela mezi náhrobky. Už necítila žádné vzrušení ani strach, jakoby pro ni hřbitov ztratil své kouzlo. Došla až k jeho hrobu. Stála tam a snažila si vštípit, že už je mrtvý a odpočívá v tomto hrobě. Myslela si, že by jí to pomohlo, obelhávat samu sebe, ale ani to se jí nedařilo.
„Damiene,“ zašeptala do temné noci. V odpověď jí přišlo akorát zašumění stromu. Vyslovila vůbec poprvé jeho jméno. Srdce se jí při tom podivně zachvělo. Vykročila k polorozpadlému domečku. S překvapením zjistila, že rakev je na stejném místě. Otevřela ji a ulehla do ní. Skoro usínala, když zaslechla zvuk. Zvuk, který vycházel zvenka, ze hřbitova. Damien. Může to být on? Kdo jiný…
Podívala se popraskanou okenicí ven. Zahlédla černou postavu, jak přechází po hřbitově. Vypadalo to, že někoho hledá. Rychle vyběhla z domečku, ale pak se zarazila. Co když to není Damien? Nějak si nebyla jista. Postava ji zahlédla a zarazila se na místě.
„Damiene?“ zkusila. Postava se rozesmála. Vysmívala se jí. Vztek jí začal kolovat žilami jak jed. Ať je to, kdo je to, vybije se ho na něm. Radost, kterou cítila, když si myslela, že je to Damien, vyprchala. Popadla nějakou silnou větev a vykročila k němu se skoro šíleným výrazem. Jakmile byla blíž, zjistila, že je to upír. Tím lépe. Jenže upír, vypadal skoro jako Damien. Ale nebyl tak přitažlivý a měl trochu jiný rysy.
„Ani se Damienovi nedivím, že si to s tebou rozdal, ale to, že tě nezabil, to je drzost. Jako bych ho to neučil. Ten hlupák tě snad miluje a proto tímhle, ne jenže dokončím jeho dílo, ale prokážu mu službičku v jeho soužení.“
Gábi se zarazila, tak Damien se trápí? Ten upír o ní slyšel?
„Ty jsi…“ nedokázala to říct nahlas.
„Damienův bratr, ano,“ dokončil větu místo ní. Nemohla uvěřit vlastním uším.
„Co s tím klackem chceš dělat?“ zeptal se posměšně, což jí rozzuřilo ještě více. Ale pak jí něco napadlo. Co kdyby se nebránila a nechala ho, ať ji zabije? Vždyť tím by ji pomohl. Pak pomyslela na matku a bratra, nemůže je tu nechat samotné. Její smrt by je zasáhla. Jenže co když si nebude moc vybírat? Co když jí zabije? Ona je člověk, on upír. Navíc je žena. Jak se tak zamyslela, najednou byl upír pryč.
„Sakra,“ zaklela. Začala se rozhlížet kolem sebe. Viděla, jak se něco mihlo u brány a pak se ozval zvuk za jejími zády. Hraje si s ní a daří se mu to. Vyděšeně se rozhlížela do všech stran. Všechna odvaha bojovat, jakoby z ní rázem vyprchala.
„Jdi do p*dele,“ zaječela a hlas jí nabýval na hysterii. Sakra, Gabriello, napomínala se v duchu, seber se! Zhluboka se nadechla a pomalu se uklidňovala. V tom jí srazil v běhu ze zadu. Pádem narazila hlavou o hrob, zatmívalo se jí před očima. Upír toho využil, chytl ji za ruce a zakousl se jí do krku. Sál a z Gabrielly vyprchával každým douškem život. Chtělo se jí spát, skoro ani necítila bolest. Spíš jí bylo na zvracení. Podívala se na jasný měsíc a pomalu zavírala oči. Umírala…
Z dáli k ní doléhal křik, pak slyšela náraz. Upír už na ní neseděl. Snažila se otevřít oči. Zrak měla rozmazaný. Viděla dvě rozmazané postavy, které spolu bojoval. Náhle se ozval křik a jedna postava se proměnila v prach. Ta druhá postava si k ní rychle přiklekla.
„Gabriello,“ řekl Damien. Nevnímala však už.
Rukou jí pootevřel ústa. Cítila, jak jí do nich stéká něco teplého s rezavou příchutí. Polkla. Zachutnalo jí to. Nedocházelo jí, že to je krev. Vnímala akorát, že do ní každým polknutím proniká síla. Už neviděla rozmazaně.
Damien se pousmál a dal ruku s nakousnutým zápěstím pryč.
Chvíli ji trvalo, než jí všechno došlo. „Zabil jsi bratra, kvůli mně,“ řekla.
„Ano,“ povzdechl si.
„Neměl si to dělat.“
„Není zač za záchranu života. Stejně jsem ho neměl rád.“ Posadila se a podepřela se rukama. Zadívala se mu do obličeje.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala. „Tolik si mi chyběl.“ Objala ho a zabořil tvář do jeho ramene.
„Ty mě taky,“ slyšela, jak říká. Hladil jí po vlasech. Po chvíli Gábi vzhlédla a jejich rty se spojily. V tu ránu se spustil déšť…
„Už mě neopustíš?“ ptala se Gábi.
„Nikdy, pokud si to nebudeš přát.“
***
Ač nerada, Gábi nakonec předstírala svou smrt, a tak Gabriella Gistrová zahynula při autonehodě…
***
Gábi stála nad svým vlastním hrobem a loučila se, se svým starým životem. Tímto zakončila svůj lidský příběh a její nový, upírský, teprve začíná. Damien ji objal kolem ramen, neboť jí po tváři stekla jediná slza…