Pád pyšné královny - 1.část

Anotace: Překvapivě opět o upírech :D

Leandr, můj nenáviděný stvořitel, se nade mnou tyčil ve vší své kráse. Bílé rovné vlasy mu plápolaly ve větru kolem jeho andělské tváře. Věděla jsem, že to je jen pouhý klam. Nic víc než maska. I oči se skoro podobaly vlasům, akorát měly nádech modré. Ó, jak ho nenávidím! Slzy vzteku a ponížení mi stékaly po tvářích. Zatínala jsem zuby, abych nekřičela bolestí. Donutil mě před ním silou vůle kleknout.
Jeho chladné oči bez emocí mě propalovaly do morku kostí. Spoutávaly mě, nemohla jsem odvrátit zrak jinam. Tlačil na mou mysl. Všechna ta bolest, kterou jsem cítila, nebyla opravdová. Fyzická. To on způsoboval, že jsem si to myslela. Uvnitř mého mozku. Trvalo mi, než jsem na to přišla. Po tom jsem se mu dokázala i vzepřít. Byl ohromen mou silou a zároveň i pošetilostí. Pomalu si uvědomoval, kam spěji přes všechny jeho snahy.
Ta bolest mě doháněla k šílenství. Byla nesnesitelná. Když mě konečně nechal na pokojí, schoulila jsem se do klubíčka. Ponížení, zneuctění a prohra. Nikdy více!
„Nedalas mi na výběr,“ zněl mi jeho hlas v hlavě. Po tom jsem s ním vždycky nemluvila. Urazila jsem se a plánovala… Snažil se mi namluvit, že to dělá pro mé dobro. Jenže pravý důvod byl, že pocit provinění v něm přeci jen převládl. Víte, vlastně ho k tomu nutí má neposlušnost. Sama se někdy divím, jakou se mnou má trpělivost. Já bych ji ztratila hned. Zkrátka a jasně mě baví dělat věci, co se nemají. Porušovat zákazy, jeho pravidla. Velmi zábavné. Horší jsou následky.
Časem se pomalu projevovala Leandrova únava a podráždění. Zřejmě ho přestaly bavit mé výkyvy nálad. Mé rozmary. Konečně jsem zjistila, že i jeho trpělivost má své meze. Nemohu popřít, že by mě to nepotěšilo.
Ovšem i jeho mučení se mnohem zhoršilo, jak jsem brzy poznala. To, co mi před tím prováděl, by se dal pokládat za lehký odvárek. Ničil mě. Mého silného ducha. Chtěl mě zlomit. Možná i zabít, nevím.
„Odcházím,“ oznámila jsem jednou Leandrovi. Upřel na mě své oči a já se drobet zachvěla. Žádná bolest mě nepohltila.
„Říkal jsem ti, že to nemůžeš,“ odsekl mi.
„Lžeš! Můžu si dělat, co chci. Nepotřebuju k tomu tebe.“ Leandr si povzdechl.
„Jsi slabá. Dlouho nepřežiješ,“ odrazoval mě. Lhal. Přeci jen ho nějakou dobu k jeho smůle znám. Ve skutečnosti se toho bál…
***
„Paní, odpusťte mi. Už se to nikdy nestane!“ naříkal ustrašený muž na kolenou. Po dokonalé upírské tváři tekly slzy bezmoci. Kdysi jsem zbožňovala jeho vlnité špinavě blonďaté vlasy, jeho nevinné oči – čisté jako studánky, ten milý, sežrání hodný úsměv, jenže časy se mění. Omrzel mě. Lépe řečeno byl na mě až příliš hodný, choval se ke mně pěkně. Po tom ženy přece touží. Po starostlivém muži. Ale mě to lezlo příliš na nervy, na které někdy docela trpím. Nikdo nemůže odhadnout, kdy dostanu záchvat zuřivosti, nebo naprosto - u mě - nebezpečné milosti. Časovaná bomba.
Jsem vládkyně, královna, jak se někdy nechávám nazývat. Můžu se Vám zdát sobecká, arogantní, manipulační, dokonce i bez srdce, ale já, já jsem mnohem lepší. Nevěříte? Správně děláte.
Jsem snem každého upíra, člověka i jiných stvoření. Ptáte se jaký sen? Erotický? Ano. Noční můrou? Přesně tak.
U nohou mi klečel můj bývalý, mimochodem velmi dobrý, milenec. Možná jsem ho měla i ráda. Hrozivě jsem se zasmála vlastnímu vtipu. Robin se přede mnou plazil po zemi. Chytl mě za nohu.
„Nechtěl jsem vás podvést…“ kňoural protivně. Vůbec mi nešlo o to, že by mě podváděl. Kdybych měla spočítat já, kolikrát jsem mu zahnula, byli bychom tu dlouho. I když jeho nehorázná drzost flirtovat s jiným upírem mě taky vytočila.
„Mlč,“ zarazila jsem ho lenivě rukou. Poposedla jsem na svém pohodlném křesle vyrobeném přímo pro moji potřebu a na mé požadavky. Má pozice mě stála hodně úsilí. Nikdy nedopustím jakékoliv pochybení kvůli někomu bezvýznamnému. Ladně jsem položila ruku zpátky na mosazné držadlo. Je vyroben z ebenového dřeva. Četla jsem mu v očích obrovský strach. Připadal mi strašně lidský. Dokázala jsem se dívat do těch očí bez sebemenšího záchvěvu lítosti, či snad výčitek svědomí. Jako kdysi Leandr. Mohl by na mě být pyšný. Ušklíbla jsem se.

Můj první krůček byl, když jsem ho opustila. Vlastně i díky jeho pověsti jsem se vyšplhala tak vysoko. Býval jedním z nejváženějších a nejstarších upírů. Zprvu, když rozpoznal mou povahu, se mě snažil změnit. Vést k lepšímu. Neposlouchala jsem ho. Ovšem nikdy jsem se mu nepostavila. I někdy teď si myslím, že v boji by mě zabil on, ne já jeho. Poslední dobou jsem o něm neslyšela, asi už dvě století nebo tři. Čas nehraje příliš velkou roli. On by mě mohl ohrozit, ale tím se nebudu nyní zabývat.
„Milý Robine, velmi si mě zklamal,“ zazněl můj něžný a zároveň krutý hlásek kamennou místností. Po obvodu se nacházelo pár křesel a komod. U velkých dřevěných dveří stál strážce. Dělal, že si nevšímá události, ale já moc dobře věděla, že ano.
Robin přede mnou uhýbal pohledem. Z dobrého důvodu.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ poručila jsem mu a využila své moci. Rozprostírala jsem nitky mé vůle kolem jeho mysli. Ovládala jsem ho a on si to neuvědomoval.
Jakmile se naše oči setkaly, začal se svíjet v bolestech a nářcích.
„Paní, udělám, co budete chtít!“ vykřikoval. „Prosím, přestaňte s tím!“ Na rozdíl od Leandra mi mučit dělalo dobře. Líbilo se mi ovládat upíra. Mít ho ve své moci.
Všimla jsem si, jak se strážci napjaly svaly na tváři. I on věděl, čím prochází. Několikrát si tím peklem sám prošel. Mí drazí upíři mě milují i nenávidí. Nedokážou přede mnou skrývat své pocity, pohnutky, myšlenky… Proto jakékoliv výjimečné vzbouření utnu hned v počátcích. Další skvělou vlastností je, že mi nemůžou lhát. A pokud ano, já to poznám a pak zuřím. Proto raději mluví pravdu. I nu, někdy se tím zachrání.
Vstala jsem z trůnu a poklekla vedle něj. Dotkla jsem se ho na tváři. Dotykem se jeho utrpení ještě zhoršilo. Mnozí nakonec pod mým mučením podlehnou oddalované smrti. Robinova touha žít mi ztěžovala práci. Stačilo by trochu přitlačit a byl by mrtvý. Když bych ho zabila hned, neměla bych z jeho smrti žádné potěšení. Odstoupila jsem od něho.
„Nikolasi, odveď ho prosím do Svěceňáku.“ Strážce se okamžitě odlepil od stěny, aby uposlechl můj příkaz. Popadl Robina za paži a táhnul ho skoro bezvládného pryč. „Ne, ne, prosím ne, ne, já nechci,“ mumlal chudák Robin pološíleně.
Svěceňák. Tak nazývám celu ve sklepení, kde jsou po podlaze malé stroužky, jež se klikatí různými směry. Vylévá se do nich svěcená voda. Na upíra působí dle stáří. Naštěstí jsou stěny zvukotěsné.
Jakmile za nimi zapadly dveře, vydala jsem se postraními pryč z místnosti. Ocitla jsem se na známém točitém schodišti, vedoucím až na vrchol věže mého hradu.
Nahoře mě do nosu udeřila vůně nočního čerstvého vzduchu. Pohlédla jsem na nebe. Všude, kam jsem dohlédla, byla mračna. Někde v dáli zuřila bouřka. Blesky ozařovaly krajinu. Dokonce se sem tam ozvalo zahřmění.
Hrad se nacházel schovaný hluboko v temných lesích. Po západní straně jsem viděla vrcholky hor. Milovala jsem tohle místo. Navíc mě tu nesmí nikdo rušit. Samota je taky krásná věc. Smilnění s mými upírky ještě lepší.
I když je tohle tolik odlehlé místo, občas se objeví v blízkosti nějaký vlkodlak, nebo i smečka. Párkrát i troufalý lovec. Ráda zabíjím. Pohled na krev mě vždy neuvěřitelné rozvášní. Proto se někdy potuluji po okolí. Když jsem u té vášně, obcovat s vlkodlaky taky není špatný. Netrpím vůči nim nijak extra averzí. Jen holt trochu zavání, chlupáčci. A celkově jsou i lépe stavění než upíři, kteří jsou – řekněme- zženštilejší. Avšak najdou se i vyhovující upíři. Své sadistické choutky prozatím zatajím.
Sestoupila jsem zpátky dovnitř. Po chodbách jsem potkávala upíry a upírky. Zdravili mě lehkým úklonkem hlavy. Vešla jsem do jakési společenské místnosti. Skoro vždy si tam vyberu někoho, s kým strávím noc.
Sledovalo mě hodně páru toužebných očí. Jak mužů, tak žen. Pak jsem si vzpomněla, že dnešní noci jsem chtěla vyrazit do města. Vyhledat si nějakou společnici, či společníka. Někoho, komu bych mohla „důvěřovat“ a mít ho stále u sebe. S těžkým srdcem jsem opustila komnatu.
Z hradu jsem se dostala nejkratší cestou a venku jsem se rozeběhla pryč. Bylo mi jasné, co se děje na hradě v době mé nepřítomnosti. Myši mají pré. Moje krvežíznivé dětičky.
Do města jsem se dostala za hodinku. Kráčela jsem poloprázdnými ulicemi. Občas kolem mne projel kočár. Najednou si to naproti mně rázoval nějaký mlaďounký pacholek. Ten by mi mohl vyhovovat. Třeba bude lepší, než ten minulý, kterého jsem musela nakonec zabít. A takovýhle mladík nebude rozhodně nikomu scházet.
Kráčela jsem poloprázdnými ulicemi. Občas kolem mne projel kočár. Najednou si to naproti mně rázoval nějaký mlaďounký pacholek. Ten by mi mohl vyhovovat. Třeba bude lepší, než ten minulý, kterého jsem musela nakonec zabít. A takovýhle mladík nebude rozhodně nikomu scházet. Svědčilo o tom i jeho roztrhané a špinavé oblečení. Divila jsem se, že mu z hlavy netrčí seno. Vlastě vypadal roztomile. Rtíky měl pěkně tvarované, jen je políbit. Když ke mně zvedl svá nádherná kukadla, radostně jsem si v duchu zavýskla. Takový pěkný úlovek. A to jeho mládí. Ach. I přes tu menší vzdálenost, co nás oddalovala, jsem cítila, jak mu krev koluje žilami.
Prošel kolem mě a drze se díval do mých vlastních očí, které pro jednou působily téměř normálně. Mohla jsem mu v nich číst podle libosti. Nedělala jsem to.
„Kluku, počkej,“ vykřikla jsem za ním. Váhavě se otočil.
„Ano, paní?“ Pronesl posměšně. Jestli bude vzdorovitý, tím lépe. Mám ráda vzdor, vše je pak hned zábavnější.
„Cožpak tě nenaučili slušnému chování, holomku?“ Asi jsem ho překvapila. Vlastně jsem docela mladá, tedy po lidské stránce. „Pojď ke mně,“ poručila jsem svým svůdným hláskem.
Změřil si mě pohrdlivým pohledem. „Znám paní jako vy. Nadržené až hanba.“
Dokonce s ním bude legrace. Kdybych nebyla tolik kontrolovaná sama sebou, nejspíš bych otevřela pusu dokořán.
„Nepovídej, ty drzoune. V tom případě to nějak moc znáš.“
„Jistě, ty paní moc slušně platí. Ale takovouhle mladou…“ prohlídl si mě, „jsem ještě neměl.“
Zasmála jsem se laškovně. „Kolik si účtuješ?“
„Děláte si ze mě srandu. Někdo jako vy si nemusí platit… ehm, mně. Určitě najdete nějakého milého pána, který vás doprovodí do vašich ložnic.“ Rukou si projel své krátké rozcuchané hnědé vlasy a olízl si rty.
„Jak se jmenuješ?“
„Erik,“ odpověděl. Viděla jsem mu na očích jeho boj. Na každého muže působím velmi… přitažlivě. On se tomu bránil. Snažil se vzdorovat mě, královně Antionettě. Dál už jsem neskrývala své upírství. Dovolila jsem mu pocítit na jeho kůži mé dotyky. Můj dech. Manipulovala jsem s ním. Žádný člověk (snad ani upír) není dost silný, aby odporoval mé moci. Zachvěl se i přesto, že byla celkem teplá letní noc.
„Pojď ke mně,“ zopakovala jsem. Odevzdanost jeho očí mluvila za vše. Klekl přede mnou. Myslím, že sám netušil proč. Položila jsem mu dlaň na tvář, pohladila mu ji palcem. Jemně jsem ho chytla za bradu a vytáhla na nohy. Nahnula jsem se k jeho krku.
„Eriku,“ šeptala jsem smyslně. Tepna na jeho hlaďounké kůži vystupovala čím dál rychleji. Slyšela jsem i tlukot srdce. Bum-bum. Jazykem jsem přejela po tepně. Přivírala jsem slastně oči. Ta krev! Přímo pod mými rty. Skoro jsem cítila její božskou chuť v ústech. Stačilo lehounce zabořit špičáky a vytryskla mi na jazyk. Živá, čiperná, teplounká… klouzala mým hrdlem do žaludku. Erik mi pomalu ochaboval v náručí. Zarazila jsem, nakousla si zápěstí a přiložila mu ho k puse. Tuhle část moc nemusím, ale je nezbytná.
„Pí, jestli chceš žít.“
Uchopil mou ruku do vlastních a přistrčil si ji k ústům. Sál, sál jako vyprahlý člověk. Právě objevoval další kouzlo tohoto světa. Jako malé dítě. A stane se na něm závislé.
„Stačí,“ zarazila jsem. Musela jsem ho odstrčit, aby přestal. „Hodnej…“ hladila jsem ho po vlasech. Omdlíval mi v náručí. Zachytila jsem ho, než stačil dopadnout na zem. Popadla jsem ho pod ramenem a táhnula do parku. Tam jsem ho položila pod jeden strom.
Musím počkat, až se probere. Přece se s ním nepotáhnu až k hradu. To nejde. A jako člověka jsem ho tam vzít taky nemohla. Nebyl by v bezpečí. Ano, mým drahým upírkům schází v tomto ohledu sebekontrola. Těžko se jí učí. Proto jsou nám tak často na stopě nějací lovci, žoldáci, kdokoliv, kdo touží, aby se váhy Zla a Dobra vyrovnávali. Lépe řečeno ten, kdo prahne po naší smrti, ať už zištně nebo ne.
Měla bych je nejspíš naučit v tomto ohledu kázně, ale přece se s nimi nebudu zabývat. Stejně je dřív nebo později někdo zabije. Silnější přežívá, mé pravidlo.
Erik se probouzel. Teď přijde další únavná část. Vysvětlit mu vše nezbytné. Otevřel oči a posadil se. Byl neobvykle bledý. Třeštil na mě oči.
„Takže, abychom si to ujasnili hned teď na začátku. Jsem tvá paní a ty můj –“ Málem jsem řekla otrok. To se může dozvědět až déle. „Společník,“ dodala jsem. „Jsi upír.“
V očích se mu zračilo, jako všem mým upírkům, když se na mě dívají, úcta, strach a zbožnost. „Nepamatuješ si na svůj předešlí život, a pokud ano, tak jen záblesky. Byl si gigolo. Buď se mnou půjdeš, nebo tě nechám napospas tvému osudu.“
„Cokoliv si přejete, má paní,“ znovu si přede mnou klekl a svěsil hlavu. Představila jsem si jeho nebohé mlaďounké tělo, až ho budu mučit. Jak se mu pod bičem budou dělat podlitiny, popraská mu kůže, po stříbře popáleniny a jiné příjemné věci.
Někdy je to až nuda, jak jsou mí upírci vycvičení. Poslechnou na slovo. Jako pejskové.
„Pojď, půjdeme domů,“ oznámila jsem mu.
„Jistě, má paní,“ přitakal poslušně.

V lese se držel správně za mnou. Nesnažil se dostat se přede mě. Připomínala jsem mu, aby si zapamatoval cestu. Jestli mi vydrží alespoň dva měsíce, budu spokojená.
Jakmile jsme se blížili k hradu, zpozorovala jsem hlídky. Mají být nenápadní, avšak mé pozornosti nikdy neuniknou. Doufejme, že je to tím, že vím, kde hlídají a znám jejich skrýše. Erik si jich zřejmě nevšiml.
Chtěla jsem ho zavést do svého pokoje přes společnou místnost, abych mým předrahým upírkům zakázala mu jakkoliv ubližovat. Jsou jako divoká zvěř, která zavětří čerstvou krev.
Když jsme tam vešli, všechny pohledy se jako obvykle stočily na mě. A pak na Erika. V některých tvářích jsem spatřila i nenávist. Oni by dali cokoliv, aby se mohli stát mým společníkem. Viděla jsem i mého rádce, jak kroutí hlavou. Neschvaloval to. Své námitky se mi rozhodl říct kdysi dávno, provedla jsem mu něco tak sprostého, že už je raději zticha. Někdy si ovšem dovolí něco málo poznamenat.
„Ten, kdo šáhne tady na Erika, toho si osobně podám. A věřte, že to nebude nic hezkého. Vlastnoručně mě zpřelámu všechny kosti v těle, teda až po tom, co bude umírat žízní… Vyrvu mu srdce a…“ usmála jsem. „Ale to je jedno, protože se o to nikdo nepokusí, že ano?“ Využila jsem trochu svého manipulačního hlasu, abych jim nahnala drobet (opravdu jen drobet) strachu. Erik za mnou se rozklepal.
„Jdeme,“ přešla jsem skoro celou místnost k druhým dveřím, jenže mi můj rádoby rádce zatarasil cestu. Nebyl o mnoho let mladší než já. Ani jsem ho nestvořila já. Možná kvůli tomu ho nemám ráda. Tmavě hnědé vlasy po ramena mu spadaly do obličeje. Elegantně je rukou odhodil na stranu. Byl oblečen v bílé, což podle mě vypadalo úděsně.
„Nech ho na pokoji, Antionetto.“ Jemu jedinému dovolím tohle oslovení.
„Je můj, budu si s ním dělat, co chci,“ odsekla jsem popuzeně.
„Ne, to teda není. Nech ho na pokoji,“ zopakoval znovu svoji… žádost? „Řekla jsi mu před tím, než si ho proměnila, co ho čeká?“
„Nevidím důvod ti odpovídat!“ odpovídala jsem chladně. Někdy to působí hůř, než rozčílení či vztek.
„Takže neřekla. Co jiného by se od tebe dalo čekat. Nech ho, je nový.“
„A?“ naklonila jsem hlavu na stranu. „Zeptej se ho, jestli se mnou chce bejt.“
Trpce se usmál. „Je v tvém vlivu. Nemá to cenu. Neví, co chce.“
„To je docela možný,“ já jsem se pro změnu usmála sladce.
„Jsi potvora.“
„Beru jako poklonu.“
„Co mu chceš udělat?“ povzdechl si.
„Co bych mu zrovna já, nevinná, měla dělat?“
„Antionetto, tohle není vůbec vtipný!“ Jeho bílá pokožka nabírala na rudosti.
„Hahaha, to teda je a nebudu se s tebou dohadovat, Viktore. Zmiz mi z očí,“ výhružně jsem ho propalovala očima, mírně mu působila bolest. On se ani nebránil, ani neustupoval.
„Jsi můj rádce, protože v tom tvém mozečku něco je. Tak by ti mělo dojít, že bys mi měl uhnout. Okamžitě!“
„Nech ho, prosím.“ Slyšela jsem z jeho hlasu nelibost, odpor a pokoru.
„Hohohooo, tak ty mě prosíš?“ I v očích se mu odrazoval vztek.
„Ano,“ sklopil oči do země.
„Dobrá, neublížím mu, pokud si to nebude přát.“ Hodně jsem ustoupila.
„To ani omylem. On ti klidně řekne, abys ho zabila.“
„S tebou to je těžký. Kdokoliv jiný by souhlasil, ale ty, ty prostě nemůžeš.“
„A pod svůj vliv mě taky nemůžeš dostat.“
Mluvil pravdu. Opravdu jsem s ním nedokázala manipulovat. Tady dokázala bych to, ale pak už by mi byl k ničemu, jestli mě chápete. Zlomila bych ho na duchu, buď by zešílel, nebo spáchal sebevraždu. Ne, že bych si to nepřála.
„Fajn, nebudu mu ubližovat, vůbec. Ale vybrala jsem si ho jako společníka a v tom mi zabránit nemůžeš.“
Netvářil se zrovna nadšeně. Asi se k němu doneslo, co provádím v posteli. Smůla.
„Dobře,“ nebyl docela tak spokojený, ovšem věděl, že jsem ustoupila už dost. To samo o sobě je pokrok. Ustoupil mi z cesty.
Konečně jsem se dostala z místnosti. Pak jsme šli chvíli chodbami a dostali se do mé ložnice. V podstatě v ní nebylo nic jiného, než postel a malá skřínka, kde mám jisté nástroje na hraní. Samozřejmě se na zemi rozprostíral černo-červený huňatý koberec. Postel měla ty samé barvy. Jak víte, rudá je velmi dráždivá, vzrušující barva. Ještě mi po stěnách viselo pár obrazů, na nichž se malíř snažil zachytit krásu upírů i člověka. Velmi zajímavé.
Rozvalila jsem se na mohutné posteli a pokynula Erikovi na místo vedle mě. Sledoval mě roztěkanýma očima. Choval se roztržitě. Teď ještě více vynikalo jeho mládí. Na postel lezl dost neohrabaně. Nikdo by nepoznal jeho dřívější profesi. Přišlo mi to k smíchu.
Lehl si vedle mě, ne však do mé úrovně. Opatrně mě chytil kolem pasu a položil svou hlavu na mé nahé bříško. Zrovna jsem na sobě měla svůj kratší oblíbený korzet. Malé dítě. S ním bych se snad vyspat ani nedokázala. Bože, to mi není podobný. Hladila jsem ho po vlasech. Div příjemně nevrněl. Po chvíli usnul.
Super.