Podivný vlak (1)

Anotace: Vypadají věci jen jinak nebo skutečně jiné jsou? Inspirováno transportem při mém studijním pobytu v Praze.

V metru všechno vypadalo naprosto normálně. Prostory nástupiště s davy lidí spěchajících odněkud někam, soupravy (nejmodernější pražské Siemens M1) vypadaly pořád stejně a ozývaly se stejným, už na dálku charakteristickým „pištěním“ měničů v motorech při rozjezdu. Ale i přesto jsem pociťoval, že něco je jinak. Ne, že by se mělo stát něco zlého, zkrátka jen divný pocit. Ke všemu jsem měl nutkání prohlížet každý detail a jakoby se přesvědčovat, že nikde není nic nápadně jiného, než je běžné. Nastoupil jsem. Sedačky, oranžově zbarvené tyče k držení, vše na svém místě. Na lidech se nedalo pozorovat žádné zvláštní vytržení nebo údiv. Snad jen na mě samotném a proto jsem asi někomu připadal směšný, jak jsem obcházel celý vagón, a pořád někam těkal pohledem. Nade dveřmi se rozsvítilo červené světlo, mužský hlas oznámil obvyklou větu: „Ukončete prosím výstup a zástup, dveře se zavírají.“ a dveře se se zaklapnutím zavřely. Slyšel jsem dobře „zástup“? Nebo si to jen můj mozek, neustále napnutý a pobízený ke sledování detailů, domyslel, aby už konečně získal zadostiučinění? Někde jsem slyšel, že halucinace mohou mít původ v ubíjející stereotypnosti vnímání, takže nevědomí se to snaží oživit a šoupne tam netypický obraz. Červené světlo nade dveřmi pohaslo a skupina šesti červených světýlek uspořádaných do kruhu na tlačítku pro otevření dveří, svítící, když se dveře otevírají nebo zavírají, se přepnula na vedlejší skupinu šesti zelených světýlek. Ozvalo se zapištění motoru a vlak se rozjel. Ale… zdálo se mi, že trochu prudce. I když jsem se pevně držel, málem jsem upadl, a bylo znát, že se dere vpřed s větším zrychlením než obvykle. To potvrzoval i rychlejší vzrůst tónu hukotu motoru, který je úměrný jeho otáčkám – rychlosti jízdy. Navíc si nevzpomínám, že bych slyšel, jaká bude příští stanice. Ale z ostatních lidí se vůbec nikdo netvářil vyjeveně. Zrovna ti, co stáli nebo seděli u mě, neustále upírali své kamenné a netečné výrazy, až z toho člověku běhal mráz po zádech. Čím dál více jsem si připadal jako Poeův „muž davu“ – i když naprosto netuším, co on musel cítit. Konečně se rychlost vlaku ustálila, ale musel to být pořádný fofr. Tušil jsem, že snad 1,5 násobek běžné cestovní rychlosti. Na to se však nemohu spoléhat, vždyť ještě pořád pochybuji, šálí-li mne smysly nebo ne. Vlak uháněl dál. Najednou mi začalo připadat, že tak jede nějak moc dlouho. Sice následující stanice byla mnohem vzdálenější než všechny ostatní od svých sousedů, ale i tak. A když je vlak navíc rychlejší... Podíval jsem na hodinky, to mi však bylo k ničemu, neboť jsem si vůbec nepamatoval čas svého nástupu. Lidé okolo samozřejmě nezměnili své chladné výrazy. Jakoby snad ani o ničem nevěděli. Zabedněné loutky vším pohrdající a nechávající s sebou vléct, jak je libo. Zblbnuté každodenním životem. Skoro jsem si připadal, jak nějaký prorok, jako někdo, kdo ví víc, kdo si uvědomuje prazvláštní situaci a snad i tuší přítomnost nějakých neobvyklých sil... Nebo naopak až moc dobře vědí a hrají přede mnou kruté divadlo? Vše bylo stejné. Pořád stejný klapot kolejnic, míhání vrypů a nepravidelností na stěnách tunelu a stálá, všeobjímající temnota vně vlaku. Žádný náznak změny. Začínal jsem se bát...