Outbreak, 1.Díl: Big Fort.

Anotace: 1.Díl mé série částečně hororových scifi pojednává o vzdálené budoucnosti lidstva a o tom jak to všechno nakonec skončí. Komentujte prosím. Původně ve scifi sekci, nyní přesunuto do "Tajemné, záhadné".

Big Fort!
7.leden 2061, pevnost Fort Croaton, Virginia, USA.
06:55.
Moje ubikace.
Ležel jsem na posteli z vojenských lůžek, vedle postele jsem měl automatickou pušku M4 karabinu se zaměřovačem a granátometem a na zdi vedle postele vylepenou fotku Mariany, mé snoubenky nacházející se nyní v pevnosti Jamestown.
Oči jsem měl přivřené, protože jsem nemohl spát.
Kdo to vlastně začal?Nikdo neví.
Kdy to začalo?To už ví jen archiváři starých počítačových laboratoří.
Proč to začalo?Nevinně?Ze zlého úmyslu?To už se nikdy nedozvíme.
Dveře do mé ubikace se otevřeli.
„Nebudím vás, seržante Freemane?“zeptal se kapitán Crossbow.
„Ne komandére…“řekl jsem a posadil se na lůžku.Promnul jsem si tvář.
„Taky se mi to stává.Mnoho nocí jsem se neprospal…“povzdychl si komandér.
„Co je teda za problém?“tázal jsem se.
„Dostali jsme urgentní vysílání z fort Trabian.Volají o záchranné komando.Jsou pod těžkým útokem a energie kulometů a štítů kolem základny začíná docházet.Generátory tam už nemají dostatek paliva.Trabianovci budou evakuováni do naší pevnosti…“
„Kolik jsme ztratili pevností za tento rok?“
„7 z posledních 30 na území USA.Takže máme už jen 23 pevností a několik malých základen a zásobovacích center…“
„Dobře, zmobilizuji oddíl…“řekl jsem, oblékl si vojenské maskáče s městským typem kamufláže, popadl pušku a vydal se do brífingové místnosti spolu s komandérem Crossbowem.

Brífinková místnost, 07:01.
V brífingové místnosti tvořené jen pár stoly a o velikosti 4x4 metry, sedělo komando 16 elitních vojáků…již připravených do akce, kteří byli stejně vybavení a vyzbrojení jako já.
„Dobře, uklidněte se, brífink bude rychlí…“řekl Crossbow a předal mi dokumentaci operace.
„Před malou chvílí jsme dostali urgentní žádost o evakuaci personálu a obyvatel fort Trabian.Fort Trabian se nachází 7 kilometrů severně od naší základny a většina cest je zablokovaná a ty ostatní zničené.Došlo jim palivo do aut, obrněných vozů i helikoptér, protože zásobovací základna C-75 byla před pár dny zničena a nepodařilo se obnovit zásobování do Ft.Trabian.Vrchním předsedou Ft.Trabian je doktor Edmund Kowalsky, velitelem bezpečnosti je plukovník James Carter a jeho zástupcem major Michell Cortézová.Podle posledních zpráv je stále v základně 20 vědců, 15 techniků, 19 vojáků s 3 důstojníky a 41 civilistů.Budou evakuováni našimi výsadkovými vrtulníky, zatímco my je budeme krýt.Rozdělíme se na dvě družstva po devíti, počítaje do toho i mě a velitele Crossbowa.Tým Alfa bude mít primární úkol-chránit evakuaci příslušníků personálu základny, Alfa bude pod velením velitele Crossbowa a jeho zástupce desátníka Coberna.Tým Beta bude mít sekundární úkol-pomoci ozbrojeným silám základny v ochraně pevnosti než bude provedena evakuace a pak se stáhnout, tým Beta povedu já a desátník Vasquezová…nějaké dotazy?“zeptal jsem se.
„Jaký je odhadovaný počet Z?“
„Radista Nikolaj Semjonov, původně z ruské pevnosti Dimitrij-15, který je zde na výměnném technickém pobytu, nám ohlásil minimálně 6 000 Z, zdá se, že jde o koordinovaný úder hlavních sil v okolí.Poslední zpráva přijatá před třemi minutami hovoří stále o počtu minimálně 4 000 Z a příslušníci obrany už nemají dostatek munice a zbraní…takže jdeme na to!!!“řekl jsem.
Plocha výsadkových helikoptér.
Vyšli jsme z velitelství elitních jednotek.To byli kasárny a důstojnický štáb spojený s velitelstvím klasické pěchoty a mechanizovaných sil, tedy další kasárny a hangáry pro tanky.
Ft.Croaton byla veliká asi 1000 metrů čtverečních, obehnána silnou betonovou zdí, kolem ještě příkop s kulometnými hnízdy, elektrickým plotem a ostnatými dráty a granátníci, kulometčíci a ostřelovači na zdech.Základna byla čtvercového tvaru, vstup byl na západě základny, na severozápadě základny byl sklad technických pomůcek a velitelství ochranky.Na východě základny byla civilní část pevnosti s cca.200 civilisty, v centrálním sektoru byla vojenská základna, vojenská laboratoř a přistávací plocha pro helikoptéry.U severovýchodní části byl sklad zbraní a munice, u jihovýchodní generátory a sklad zásob potravin, paliv a základních materiálů.Na severu základny byla také radiostanice a počítačové kontrolní centrum.Stála na vyvýšeném kopci a tak měli hlídky perfektní přehled o okolí plně na celých 360 stupňů.
Rozeběhli jsme se a naskočili do výsadkové helikoptéry.Další tři vzlétli těsně po nás, aby nás následovali.
Když jsme vzlétali, již se pomalu rozednívalo.Na východě byl vidět krásný srpek slunce, které brzy ozářilo celou oblast.Na západě jsem viděl ještě pár hvězd.
Pak jsme se rozletěli na sever…

Ft.Trabian, 07:19.
Po pár minutách jsme přiletěli nad Ft.Trabian, abychom spatřili hrůznou scénu.Na střeše vojenského střediska se už tísnilo mnoho lidí čekajících na evakuaci, na zdech kolem základny stříleli vojáci na Zetka, Zetka byli všude kolem základny a už prorazili východní bránu, takže se obrana základny sotva držela.Bál jsem se, že jsme dorazili pozdě.
Transportní vrtulníky přistáli na střeše vojenského střediska, náš vrtulník ještě zahájil kulometnou a raketovou palbu na Zetka u východní brány, aby pomohl obráncům základny a pak jsme taky přistáli.
„ALFO, KOORDINUJTE EVAKUACI A ZÁCHRANU VELÍCÍHO ŠTÁBU ZÁKLADNY, BETO, JDĚTE DLE ROZKAZŮ POD-DŮSTOJNÍKŮ BRÁNIT ZÁKLADNU!“ozval se z vysílačky Crossbow.
My jsme vyskočili z helikoptéry a rozdělili se.Alfa vpadla do vojenského střediska a setkala se s doktorem Kowalským.
„1, až 4.Zaujměte pozici u ostřelovačů na severní věži.5, až 8 za mnou…“řekl jsem do vysílačky.
V mé části týmu Beta byl desátník Vasquezová, nováček Leon Kenneth, kulometčík zocelený už 29 bitvami s Zetky, desátník Arnold Leech a granátník Kurt Petterson.
Vasquezová, vášnivá hispánka, už postřílela podle všech dokladů více než 100 Zetek, Leon Kenneth, 19 let starý mladík byl nahnán do ozbrojených jednotek svými rodiči a poprvé šel do boje, Arnold Leech se Zetky bojoval už od roku 2050, ale kvůli administrativním chybám nebyl povýšen, ač zabil více než 2 000 Zetek a granátník Kurt Petterson byl skandinávský pyrotechnik a nyní granátometčík, jeden z nejlepších ve svém oboru, skolil více než 80 Zetek.
Může se to zdát jako velký počet, ale podle posledních statistických údajů Vědecké Akademie se na Zemi nachází více než 4 miliardy Zetek a stále jich přibývá rychlostí 0,6% za rok, zatímco my jich stihneme zabíjet jen 0,2% za rok.Nerovný boj a to počítám jen „klasická“ Zetka a ne ty „modifikované“, respektive vyspělejší.

Přiběhli jsme k barikádám z hořícího džípu, za nimiž stříleli na Zetka, tři vojáci.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se jednoho samopalníka.
„Dost blbá, ty svině jsou všude!“křikl ten voják, odjistil granát a hodil ho k hořící bráně, přes kterou proběhli další Zetka.
„POZOR!“vykřikla Vasquezová, když se přímo za námi objevilo.Zetko.
Leon Kenneth, který byl k němu nejblíže úplně zmrzl a vyděšeně se díval.
„Idiote, střílej!“vykřikl jsem, ale radši jsem ho shodil na zem a začal sám střílet.
Ta ohavnost spadla na zem.
„Imbecile co vůbec chceš v ozbrojených silách?“zeptal se jeden z vojáků a sejmul další zombii u brány.

Zombie.
Klasický druh.
Nejrozšířenější, v předních liniích boje.
Útoky: Sekání a kousání.
IQ: 0.9-1.3 bodu.
Počet: 3,5 miliardy.
Životnost: Nesmrtelní.
Možnosti zabití: Plamenometem, střelbou na hlavu nebo srdce.Do ostatních částí těla je střelba neúčinná.
Počet munice nutné pro zabití: 5 nábojů do hlavy, 5 nábojů do srdce, nebo lehké popálení základním útokem plamenometu.Také možno užít granát, zápalný či klasický výbušný.
Nebezpečí: Kousnutí, škrábnutí nebo seknutí klasickou či jinou zombií způsobuje bezprostřední nebezpečí infikace virem Solomon.
Popis: Vypadá jako civilista, kůže velice bledá, téměř nulová srdeční a mozková činnost, oči s nepřítomným výrazem či apatickým výrazem, často celý od krve, nebo v potrhaných zbytcích oblečení.

„Kordan!“vykřikl Leech, vyskočil na džíp a začal palbu na Kordana.

Kordan-2.vývojoví stupeň zombie.
Vyvinul se z nejsilnější infikovaných obyvatel planety, objevuje se v předních liniích boje a útoků.
Útoky: Kyselina, infekční útok, sekání a trhání.
IQ: 10-15 bodů.
Počet: 100 miliónů.
Životnost: 200 let.
Možnost zabití: Plamenometem, střelbou do hlavy nebo srdce z brokovnice či lehkého kulometu.Do ostatních částí těla či s užitím klasických automatických pušek, je střelba neúčinná.
Počet munice nutné pro zabití: Silná dávka z plamenometu, jeden výstřel z brokovnice do hlavy nebo srdce, 10 nábojů z lehkého kulometu do hlavy nebo srdce.
Popis: Často v oblečení bývalých elitních vojáků, tělo rozsáhle zmutované, končetiny znetvořené a zdeformované, silné tělní proporce, extrémní odolnost vůči lehkým zbraním a granátům.Tvář je často úplně rozpadlá nebo v průběhu mutace úplně zmizela.

„Arnolde!Rozstřílej ho!“vykřikl jsem a Arnold začal z kulometu střílet na zbytky hlavy kordana, který mezitím chytil a na půl roztrhl jednoho samopalníka u brány.
Po chvilce kordan padl na zem.
Jeden ze samopalníků pak vytáhl LAW proti-tankový raketomet, vyběhl zpoza džípu a vystřel na hlouček blížících se zombií-7 jich zabil výbuchem.
Pak se ozvala rána a výbuch skladu se zbytky ropných zásob u jižního sektoru základny.Do základny začali proudit masy zombií.Všichni jsme na ně zahájili palbu.Mohli jsme jich sejmout tak 50-60…z dobrých 900.
„TADY VELITEL CROSSBOW, STÁHNĚTE SE NA STŘECHU VOJENSKÉHO STŘEDISKA, ODTAMTUD PROBĚHNE NAŠE EVAKUACE.PŘÍSLUŠNÍKY VOJENSKÉ POSÁDKY TU NECHÁME!“ozval se hlas Crossbowa.
„ALE KOMAND…“pokusil jsem se oponovat.
„TO JE PŘÍMÍ ROZKAZ!KONEC!“
Pak jsme se rozeběhli od samopalníků pryč.
„Kam běžíte?“křičeli zoufale, ač jim bylo v podvědomí jasné, že zbaběle utíkáme.Pak je začala obkličovat skupina asi 10 zombíků.Leech se na ně pokusil zahájit ještě palbu, ale zabil jen jednoho zombíka.Já se zastavil, zamířil M4ku s optikou…
„Veliteli rychle, nemá to cenu…“řekl Leon, nechápajíc o co mi jde.Pak jsem vystřelil tři náboje.Všichni tři samopalníci spadli na zem s prostřelenou hlavou.Leon byl zděšen.
„Rychle pryč…“řekl jsem a vběhli jsme do vojenského střediska.Na ostřelovače na věžích zaútočili flyeři.

Flyer.
Příslušník 2.vývojového řádu, z řad atletů a obyvatel s pružnou kostrou infikovaných virem Solomon.
Útoky: Prskání jedovatých toxických látek kombinovaných s virem Solomon a sekání ostrými dlouhými drápy.
IQ: 28-30 bodů.
Počet: 100-115 miliónů.
Životnost: 100-150 let.
Možnost zabití: Samopalem do hlavy nebo protileteckým kulometem, či raketometem.
Počet munice nutný pro zabití: 10 nábojů ze samopalu do hlavy, 8 nábojů z kulometu, 1-2 rakety.
Popis: Výška mezi 170-200 centimetry, kůže hnědá a celá od krvavých puchýřů, rozpětí křídel 7 metrů.Díky svým křídlům a ostrým drápům na pařátech budí často hrůzu a děs v řadách lidských vojáků a důstojníků, neboť jde o extrémně agresivní bytost, mimo to na konci svých křídel, která jsou zakončená kostmi má nabodané lebky svých obětí.

Dva flyeři úplně rozsekali na cáry ostřelovače.
Pak jsme vběhli do vojenského střediska a vystoupali na střechu, po několika schodištích.
Ze střechy právě odlétali evakuační helikoptéry a na nás čekala naše.
Naskočili jsme dovnitř a vzlétli.
Leon byl ovšem celý vyděšený a deprimovaný, když viděl jak se zoufalý a k smrti vyděšení vojáci vojenské posádky brání do poslední kapky krve a ještě hrůznější byl pohled, když jim začala docházet munice a zbraně se zasekávali.Mnoho z nich si pak ještě střelilo z pistole kulku do hlavy.
„Spolubojovníci, zvládli jsme to dobře.Vědci, důstojníci a civilisté byli evakuováni…“oznámil velitel Crossbow.

Večer 20:07, vojenský klub, Ft.Croaton.
Leon seděl u jednoho prázdného stolu.Přisedl jsem si k němu.
„Leone, to co si dneska viděl je stálá praxe…“řekl jsem chladně.
„Opustili jsme své bratry ve zbrani…“
„Nikdy s nikým, kdo bojuje v předních liniích nenavazuj moc silné přátelství.Nebyl by si schopen ho zabít jakmile by proti tobě šel, celý od krve a znetvořený…“
„Proboha proč se to děje…“posteskl si.
„Na to ti nedokáži odpovědět…“řekl jsem a ještě jsme se napili „na zdraví“.

Další den, kancelář velitele Crossbowa, 12:00, Ft.Croaton.
Spolu s 4 dalšími důstojníky a poddůstojníky jsem seděl v kanceláři velitele Crossbowa, který po chvilce dorazil.
„Seďte, důstojníci.Mám pro vás velice dobrou zprávu.Náš důstojnický sbor byl vybrán…“
„Vybrán na co?“tázal jsem se.
„Na velký slavnostní večírek u příležitosti 30.Výročí postavení Big Fort, v bývalém New Yorku…v paláci doktora Jamese Wolshe, nejvyššího ředitele koncernu BioTech Industries…“
„BioTech Industries?“zeptal se poddůstojník Jefferson.
„BioTech Industries byl nadnárodní koncern založený v roce 1999.Později skoupil všechny farmaceutické podniky a zbrojní koncerny zaměřené na biochemické zbraně…a je řízen Jamesem Wolshem, který se s námi chce setkat ve svém paláci, respektive mrakodrapu v tom co po sérii bombardování a útoků proti Zetkám zůstalo z New Yorku…“řekl Crossbow.
„Super!“řekl důstojník Randar.

Nikdy jsem nebyl v Big Fort, vlastně jsem o BF slyšel jen z vyprávění, o tom, že to je „obnovený“ New York.O tom, že se tam nachází 50 000 civilistů, zejména z řad před katastrofickou pandemií prominentních obchodníků a smetánky.
Kromě 50 000 těchto elitních prominentů tam žije ještě 7 000 vědců, 120 000 vojáků s 4 tankovými regimenty a rozsáhlé letecké síly.Vše pro ochranu smetánky.
Kromě nich ve slumech nacházejících se v chráněných oblastech živoří ještě asi 70 000 chudáků a zoufalých lidí.

„Čím jsme si zasloužili takovou poctu?“zeptal jsem se nabroušeně.
„Tím, že máme nejvyšší počet zabitých Zetek v celých státech, nepočítaje vojska Big Fort.Posádka Big Fort již zabila 20 000 000 Zetek a my 17 000 000!“řekl pyšně Crossbow.
„Kdy odjíždíme?“zeptal se Randar.
„Dnes, k večeru.Vlastně, seržante Freemane, můžete se v Big Fort setkat se svojí snoubenkou Marianou…“připomněl mi Crossbow.Já jsem se usmál při vzpomínce na Marianu.

17:45, Big Fort, „obnovený“ New York.
Do Big Fort jsme přiletěli výsadkovým vrtulníkem.
Mimo nás přiletělo ještě 42 dalších důstojníků a vědců na tu bohatou recepci.
Na přistávací ploše na mě už čekala má překrásná Mariana, které jsem krátce předtím zavolal.
Mariana byla tak průměrně vysoká dívka, s překrásnými kudrnatými hnědými vlasy a zelenýma očima a překrásnou tak akorát postavou…původem byla, až z dalekého Slovenska, respektive měla rodiče Slováky, ale již mluvila anglicky.
„Ahoj, miláčku!“řekla a políbila mě, když jsme se setkali na heliportu.
„Máš večerní šaty na sebe?“zeptal jsem se, protože tam byla jen v džínech a vojenském tílku.
„Neboj se, mám červené šaty a lodičky…“řekla a usmála se.Pak jsme se začali dlouze líbat.

Večer, sídlo BioTech Industries, 65.podlaží, slavnostní banket.
Byli jsme ve velké a bohatě zařízené místnosti, kde bylo asi 100 nejbohatších představitelů smetánky, pro než byli, ale peníze již jen bezcennými papíry…přesto je to neodradilo od přepychu a jejich arogance.100 mužů a žen se cítilo arogantními pány této planety jen, protože veleli elitním bojovým divizím schopným jako jediné dostatečně likvidovat armády Zetek.
„Před pár dny jsme se účastnili rozsáhlých bitev proti Zetkům…“začal vyprávět Crossbow různé informace o našich misích.
„Slyšel jsem, že necháváte za linií své vojáky…“řekl nějaký zpropadený tučňák.
„No…“Crossbow nevěděl co říct.
„Je to tak správně.Přítěž se musí odhodit!“dodal ten tučňák.Bylo mi na zvracení.
Po chvíli se v místnosti objevil menší muž, v hnědém obleku, s bílými hustými vousy, modrýma očima a tenkými brýlemi, doprovázen ozbrojenou stráží.
Ozval se velký potlesk…byl to onen James Wolsh.

Má překrásná Mariana stála vedle mě a viděla, že se držím jen tak, tak…abych nevybouchl!
Díval jsem se na Jamese, který spustil:“Je mi ctí zde uvítat velitele Fort Croaton, hned po Big Fort, nejlepší pevnost na území USA!S nejlepší efektivitou a nejlepšími zkušenostmi, hrdinně zachraňují obyvatelstvo a své bratry nenechávají za sebe umírat!“
„Vyjma těch neschopných…“dodal generál žoldáků Eagle Forces, Dimitrij Kovalenko.
„Tak správně.Musíme očistit lidskou rasu od přítěže!“dodal na závěr Wolsh a já si vybavil padlé bratry, které jsem zabil v Ft.Trabian, vybavil jsem si ženy a děti požírané zaživa těmi nestvůrami.
„Proto jsme hrdí na efektivní práci…“
„DRŽTE HUBU!“neudržel jsem se a zařval na celou místnost.Pak jsem do sebe kopl sklenku šampaňského a třískl s ní o zem.
„Nikdy jste nebyli v boji proti zombíkům, vůbec netušíte co jsou zač…tak táhněte do pekla, vy svině…“zaječel jsem a odešel.Mariana mě následovala.Všichni byli v šoku, jen Wolsh vypadal podivně, ve tváři měl podezřelí výraz.

Výtahy, 65.patro.
„Dave…to si opravdu musel provést takovou scénu?!“zeptala se naštvaně Mariana.
„Ano, musel!Oni neví co se kolem děje!Ztratili kontakt se skutečnou realitou, žijí si ve svém blahobytu zatímco většina lidstva se bojí vyjít z domů, nebo si nedokáže ani představit, že by opustila své pevnosti!“odpověděl jsem naštvaně a čekal na výtah.
Po chvilce přijel výtah a v něm stáli dva samopalníci.
„Seržante Freemane, pojďte s námi…“řekl jeden z nich.
„Co chcete?!“zeptal jsem se.
„My nic, ale ředitel Wolsh s vámi chce mluvit osobně a o samotě…“řekl samopalník.
„Uvidíme se zítra…“řekla Mariana, políbila mě a zavolala si druhý výtah.

70.patro, kancelář Jamese Wolshe.
Vojáci mě odvedli k masivním dubovým dveřím na elektronický zámek.Pak dveře otevřeli a já vstoupil dovnitř.
Byla to poměrně velká místnost, kancelář s výhledem na Big Fort, který v noci byl jedním z mála stále osvětlených míst naší planety.V místnosti byl i velký stůl, který byl pečlivě upravený a všechny dokumenty i zprávy na něm byli vzorově seřazené.Taky tam byla knihovna, s…no možná i stovkami knih, obrazy slavných pradávných malířů jako byl Rembrandt a další.
A u okna, které vlastně tvořilo celou pravou stěnu místnosti, stál Wolsh.Zády ke mně…popíjejíc whisky, pozoroval ty zbytky lidské civilizace.
„To co jste řekl…nebo spíše zakřičel na tom idiotském večírku mě mile překvapilo…netušil jsem, že se najde člověk, který by konečně poslal ty blbečky k zemi…“řekl Wolsh a pak se ke mně otočil.V levé ruce ta whisky a v pravé kovová hůl, o kterou se opíral při chůzi.Odešel ke svému stolu a nabídl mi místo na židli u stolu.
„Seržante Davide Freemane.Zjistil jsem si o vás dost věcí.Vaše minulost je velice zajímavá…ve 20 jste vstoupil do vojenské akademie ve Fort Knox, v 22 jste ji absolvoval s vyznamenáním a automaticky jste byl desátníkem.Zvláště jste dobrý i v biologii a genetice probírané také na akademii.Nejhorší známka z biologie 1- a z genetiky 2-.Velice kvalitní známky.Stejně tak vojenské součásti akademie, střelba za jedna, granátové útoky za jedna, výcvik s výbušninami za jedna.Gratuluji vám k tomu.Mimo to jste velice kvalitní důstojník a po posledním divadle na tom stupidním večírku, kterým jste mě z něj osvobodil, jsem uviděl, že disponujete i vysokým morálním intelektem.Chci vás povýšit na plukovníka.Přeskočíte několik příček a stanete se velitelem Fort Croaton…ten pochlebovač Crossbow mě neustále podlézá a člověk si nezíská úctu tím, že někomu podlézá, ale…“
„Ale tím, že se mu vzepře…“dokončil jsem větu.
„Víte kdo to řekl?“zeptal se na poslední záludnou otázku.
„Josef Vissarionovič Stalin, na tajném vojenském meetingu s generálem Rokosovským a maršálem Žukovem.
„Když sovětské armády započali vítěznou protiofenzivu v roce 1943 Stalin nařídil jediný průlom linie.Rokosovský trval na dvou.Stalin to odmítl a určitým gestem, tím že se měl jít projít ven, chtěl Rokosovskému naznačit, že je na tenkém ledu.Ale Rokosovský si stál za svým rozhodnutím o dvou průlomech.Vzepřel se Stalinovi a Stalin z něj udělal vrchního velitele západního frontu a po válce ministra obrany Polské lidové republiky.Zatímco tisíce patolízalů, kteří mu podlézali skončili v lágrech na Sibiři…“
„Ano…“
„Je mi 70 let.Když propukl Outbreak 4 bylo mi teprve 20 let.V roce 2011 to propuklo.Nikdo z vás si to nemůže pamatovat, jen málo, kdo to přežil, mnoho dětí se ukrylo nebo uprchlo do americkou, ruskou a čínskou armádou vybudovaných pevností a stali se z nich vojáci nebo důstojníci…“
„Outbreak?“
„Outbreak je označení extrémní pandemické katastrofy.Dělí se na 4 úrovně.Outbreak 1 je rozsáhlejší epidemii klasických nemocí.Outbreak 2 je pandemie klasických nemocí.Outbreak 3 je epidemie neznámých a neidentifikovaných nemocí a nakonec Outbreak 4 je absolutní pandemie neznámých nemocí a infekcí.Od roku 2009, kdy jsem se v 18 letech stal předsedou BioTech Industries jsem dal více než 600 miliard dolarů na výzkum.Když přestali peníze mít hodnotu, vědci už pracovali de facto dobrovolně, s vírou, že zachrání lidstvo.50 let probíhá výzkum pandemie a teprve se nám podařilo identifikovat třetinu genofondu toho viru.Snad budou naši vědci v budoucnu úspěšnější…“povzdychl si Wolsh, který mi začal být sympatický.
„Ale pane Wolshy, sám jste předtím na tom večírku vedl také ty jejich polo-rasistické kecy…“řekl jsem.
„Musí mi důvěřovat…chci je mít pod kontrolou, je to tady takoví můj soukromý svět.Nevěřím v to, že mají být jak oni říkají, slabší eliminováni.Sám pocházím z chudých poměrů.Otec byl železárenský dělník a matka švadlena.Jen skrze usilovnou práci jsem se prodral, až na místo předsedy BioTech Industries…“
„Aha…“
„Víte ti ubožáci nikdy neviděli co se před 50 lety stalo.Většina z nich tehdy vůbec nežila a ti co jo si žili ve svých přepychových palácích na Havaji a dalších bohatých ostrovech.Ale já viděl co se stalo.Já viděl co byl Outbreak 4.Viděl jsem muže, ženy, děti, vojáky i civilisty, hlavně chudé, jak utíkali a byli vražděni zombiemi.Nemohl jsem jim pomoci.Vidět jak je ty nestvůry zabijí mě ničilo…“
„Co se vlastně tehdy stalo?Jak je možné, že z ničeho nic propukl Outbreak 4?“
„Byl to zločinný úmysl Rusů.V roce 2010 vyvinuli po dlouhých desetiletích vojenského výzkumu onen pandemický virus.V roce 2011 ho použili.Vypustili ho nad západní, střední a východní Evropou a americkým kontinentem, pak i nad Japonskem.Rusové to vše způsobili, ovšem v tom zmatku už bylo zbytečné někoho soudit.Ruští vědci pracující v Archangelském Vojenském Výzkumném Centru, kde byli všechny dokumenty toho projektu zemřeli při útoku zombií z Finska.Pak americké bombardéry, netušíce, že v těch vojenských laboratořích je jediná možnost zastavení pandemie, zničili tu laboratoř bombovým útokem.Laboratoř i dokumenty…“řekl Wolsh.
„Aha…no jo…průšvih…“
„Přesně…“
„Potřebujete ještě něco, pane Wolshy?“
„Ne, jen pozdravujte svého podřízeného a degradovaného majora Crossbowa.Vzkažte mu, že mu odešlu už zítra dopis s jeho degradací a oznámením, že vy přebíráte velení nad Ft.Croaton…“
„Dobře.Ještě jednou děkuji, pane Wolshy…“dodal jsem, vstal a odešel.

Ft.Croaton, další den, 17:00.
Velitelská kancelář plukovníka Freemana.
Seděl jsem již ve své kanceláři, na otáčecí židli a na klíně mi seděla Mariana a hladila mě po hlavě.
Do kanceláře nastoupili mí důstojníci a ač věděli o degradaci komandéra Crossbowa, byli trošku překvapení, že právě já jsem se stal velitelem.Ze seržanta rovnou plukovníkem.
„Dobře, přátelé.Jaká je vojenská agenda na zítřek?“zeptal jsem se držel Marianu kolem boku.
„Žádné, pane plukovníku.Nemáme zatím žádné signály ani žádosti o pomoc a denní rozvrh prací je dodržován…“oznámila Vasquezová.
„Dobře…“řekl jsem jen.

10.ledna 2061, 14:00.
Radiokomunikační středisko, Ft.Croaton.
Vešel jsem, již s důstojnickým baretem, ale stále ve vojenských maskáčích do radiokomunikačního střediska, kde jsme dostali urgentní zprávu o pomoc.
„BZZZ…ZDE KO…ZDE KONVOJ 745, JSME POD…POTŘEBUJE…BZZZZZ…SILNICI 196AXC78…MINIMÁ…200…“zněla žádost o pomoc.
„Co je to za konvoj?“
„Není v našich záznamech.V žádném rozpisu není konvoj 745 zapsaný.Naše konvoje se označují nejprve písmenem a pak dvěma čísly…“odpověděl radista Rothard.
„Dobře, lokalizujte konvoj a sestavte záchranný tým…“
„Už jsme ho lokalizovali…“řekl radarový technik Werner.
„Kde je?“
„Je na silnici 196AXC78, vedoucí přes trasu Nové Mexiko-Texas-Florida…“odpověděl technik.
„Jaká je situace podle satelitních fotografií a videa?“
„Zdá se, že je tam několik džípů a náklaďáků obklíčených wormy a zmutovanými škorpióny, jsou pod těžkým útokem!“
„Dobře, okamžitě vzlétáme!“řekl jsem a odešel sestavit jednotku.
„Počkejte, vypadá to, že se posádka konvoje schovala do nějakého starého městečka, bude tam pár zombíků, ale nic co by nemohli zvládnout…“

900 kilometrů od Ft.Croaton, vojenská letecká základna Gama-9, žoldácké jednotky.
Na Gamu-9 jsme dorazili během hodiny, doplnili palivo a vyrazili na další 200 kilometrovou cestu k místu, kde byl konvoj.

Silnice 196AXC78.
S doutníkem v hubě a M4kou v ruce a v doprovodu 15 elitních vojáků jsem provedl výsadek u konvoje.Vrtulník zůstal kroužit nad oblastí.
„VŠEM VOJÁKŮM, ZAJISTĚTE KONVOJ!“řekl jsem do vysílačky a sám se s Vasquezovou a Bertholdem, rozeběhl k džípu, který jel v zadní části konvoje.
Džíp hořel a v něm byla jen doslova rozkousaná mrtvola nějakého důstojníka.
„To se mi snad jen zdá…“řekla Vasquezová.Uniforma toho důstojníka byla ruského typu a hned vedle džípu ležela AKS74ka.
„Sakra, zatracení Rusáci!“vykřikl Berthold.
„JEDNOTKO, CO JSTE NAŠLI…“
„TADY SKUPINA 4.V NÁKLAĎÁCÍCH JE JEN MNOŽSTVÍ PALIVA…“
„TADY SKUPINA 7.V JEDNOM Z NÁKLAĎÁKŮ JSOU I BEDNY OD ZBRANÍ A MUNICE, ALE ZŘEJMĚ JE SEBRALI NEŽ UTEKLI.“
„TADY SKUPINA 2.OBJEVILI JSME NĚJAKÉ DOKUMENTY, MOŽNÁ BYSTE JE MĚL VIDĚT…“
„DOBŘE, NASTUPUJEME DO HELIKOPTÉRY, ODNESTE JE TAM A PŘIPRAVTE SE K PŘÍLETU DO MĚSTA SOUTHWOOD.NESTŘÍLEJTE NA RUSY POKUD NEZAČNOU ONI STŘÍLET NA VÁS, TEDY POKUD BUDOU ŽIVÍ JEŠTĚ…“nařídil jsem do vysílačky.
Vojáci mi přinesli ruské dokumenty, uměl jsem azbuku takže jsem je dokázal přečíst a nasedli jsme do helikoptéry, pak vzletěli k Southwoodu.

REPORT O SITUACI.
8.LEDNA 2061.
OD: Plk.Nikolaje Solovcova.
PRO: Generála Arkadijeva.
LOKACE: VOJENSKÝ ŠTÁB ALFA-71.
REPORT: ZA PÁR DNÍ SE PŘESUNEME DO MĚSTA SOUTHWOOD PRO ZALOŽENÍ NOVÉ VÝZKUMNÉ LABORATOŘE.AMERIČTÍ VOJÁCI NÁS NĚKOLIKRÁT NAPADLI, ALE NEŠLO O KLASICKÉ VOJÁKY, ALE O ELITNÍ ŽOLDÁCKÉ REGIMENTY.ÚTOKY JSME LEHCE ODRAZILI, I KDYŽ ZTRÁTY PŘECE JEN BYLI.PODLE POSLEDNÍCH ZPRÁV BRZY NA FLORIDU PŘIPLUJE 70 TANKŮ A 100 OBRNĚNÝCH VOZŮ NAŠICH JEDNOTEK, ABY POMOHLI VYTVOŘIT PRVNÍ RUSKOU PEVNOST NA ÚZEMÍ USA…
DALŠÍ REPORT POŠLU V BRZKÉ DOBĚ, JAKMILE SE POHNEME VPŘED!
Tak z toho jsem byl dost „vykulený“.

Southwood, o deset minut později.
Pilot přistál asi 50 metrů za městem Southwood.
Nechal jsem připravit bílou vlajku na znamení neútočení, pokud bychom spatřili Rusy.
Hned jak jsme vylezli jsme je spatřili v tom městečku.Vlastně to nebylo ani městečko, spíše vesnička, pár domů, cest a obchůdků…a kulometných hnízd a ostřelovačských pozic, také barikád a starých kasáren-to vše nyní obsazené ruskými vojáky.
U vstupu do vesnice byli barikády s kulomety a hlídkami a na domech ostřelovači a granátníci.Na jedné střeše dokonce dva minomety.
Přišli jsme k vesnici a mávali bílou vlajkou.Ruští vojáci vypadali nadšeně, že vidí živé normální lidi, přestože jsme byli Američani.
„Američtí soudruzi!Hurá!“vykřikl jeden kulometčík a dojetím nás objal.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se.
„Plukovník Pavlov nyní organizuje obranu, ale až vás uvidí určitě vymyslí plán jak nás odsud dostat do pevnosti Dimitrograd na Floridě…jinak jsme se tu urputně bránili téměř 3 hodiny a zombie provedli 12 útoků, ztratili několik stovek svých bojovníků, my ztratili jednoho samopalníka a protitankového raketčíka.Jinak vše ó-ká…“řekl Rus.

Ruský štáb.
V jedné rozpadající se budově bylo několik rádií, menší sklad zbraní a munice a několik ruských vojáků a důstojníků.
„Kde je plukovník Pavlov?“zeptal jsem se a přistoupil ke mně robustní vysoký muž v písečné maskovací uniformě.
„Já jsem plukovník Dimitrij Sergejevič Pavlov a vy jste?!“
„Jsem plukovník David Freeman, komandér elitních jednotek US ARMY ve Ft.Croaton, nyní váš zachránce…“řekl jsem.
„Dobře.Budete se hodit.Pokud svolíte dal bych vám důležitý úkol…“řekl Pavlov.
„Jaký?“
„Vezměte své vojáky a část mých vojáků a jděte prohledat vědecký komplex Alfa-Omega, asi tři čtvrtě kilometru severně odsud za několika kopci.Je to tajné vojenské výzkumné středisko, tedy bylo to tajné středisko CIA…“pak se ozvali výstřely.
„Co se děje?“vykřikl Pavlov.
„Skupina 16 zombií na 14.hodině, nebojte máme to pod kontrolou…“oznámil mu kulometčík vysílačkou.
„Co je v komplexu AO?“zeptal jsem se.
„Lék na pandemii…“řekl k našemu leknutí Pavlov.
„To myslíte vážně?!?“vykřikla Vasquezová.
„Ano, neměl jsem prostředky jak se tam dostat, protože zóna je extrémně infikovaná.Odhadujeme, až 1 000 zombií nebo vyvinutějších nestvůr.Je to, ale zvláštní, protože v okolních sektorech je maximálně 100-200 zombií…jakoby byli koncentrováni k tomu výzkumnému středisku…“řekl Pavlov.
„Kolik potřebujeme vojáků, abychom se tam dostali?“
„Vezměte si všechny své a 7 našich, hned jak vzletíte zahájíme na středisko a jeho blízké okolí minometnou palbu, abychom zlikvidovali co nejvíce těch nestvůr než tam dorazíte.Pak ještě použijte raketomety na vrtulníku, jak jsem slyšel přiletěli jste…“
„Ano…dobře, snad to zvládneme…“řekl jsem.
„Měli bychom ještě něco vědět o tom středisku?“zeptala se Vasquezová.
„Středisko je chráněno bezpečnostními okruhy, ale ty jsou vypojené.Pokud se vám podaří obnovit dodávku energie z generátorů mohou se reaktivovat kulomety a rozstřílet zombie!“dodal Pavlov.
„Díky za radu!“řekl jsem a kývl hlavou na Vasquezovou.
„Jsem poprvé rád, že vidím Američany, soudruhu…“dodal na rozloučenou Pavlov.
Pak jsme venku sebrali 7 Rusů a naložili je do vrtulníku, používali jsme UH60 upravené verze pro 30-členný výsadek, takže se tam těch 22 lidí vešlo.

Vojenské výzkumné středisko Alfa-Omega, tři čtvrtě kilometru od ruského štábu.
Viděl jsem, že minometná palba už dlouho probíhá-všude hořící mrtvoly nemrtvých.
„Zahajte raketovou palbu!“řekl jsem pilotovi a ten začal střílet z raketometů a kulometů na pozice zombií před vstupními dveřmi do komplexu.Na povrchu byl komplex vlastně jen betonová budova, v podstatě krychle, kterou se vstupovalo do střediska a odtamtud do podzemních sektorů základny.
Raketami a minometnou palbou mohlo „zařvat“ tak 400 zombií z 10 000.
Když se začali zombie oddalovat od komplexu přistáli jsme.
„Vyleť pak na támhle ten pahorek, neměli by se tam za tebou dostat.Pro jistotu zajisti okna a dveře, až budeme mít všechno potřebné kontaktujeme tě…“řekl jsem pilotovi.
„Ok…“
Pak jsme vyskákali z vrtulníku.Z beden ve vrtulníku jsme ještě vzali dostatek zásobníků a granátů a taky baterie k obnově provozu generátorů.Já jsem uviděl automatické kulomety na budově, ovšem deaktivované.Podobných muselo být i v komplexu dost.

Rozeběhli jsme se k malému vchodu do komplexu.
Oleg, ruský pyrotechnik, vyhodil dveře do vzduchu a Kurt vystřelil hned dovnitř granát.Leon a ostatní se rozestoupili podél dveří.Když zmizel čoud našli jsme tam roztrhané mrtvoly asi 5 „nemrtvých“.Proběhli jsme kolem nich a další výbušninou otevřeli dveře do nákladního výtahu.
Pak jsem vlezli do výtahu.

1.PODZEMNÍ PATRO: BEZPEČNOSTNÍ SEKTOR, ZBROJNICE, ŠTÁB OCHRANKY.

2.PODZEMNÍ PATRO: KANCELÁŘ ZMOCNĚCE CIA, KANCELÁŘ ŘEDITELE LABORATOŘE.

3.PODZEMNÍ PATRO: VÝZKUM BIOLOGICKÝCH ZBRANÍ A ANTI-VIRŮ.

4.PODZEMNÍ PATRO: CENTRÁLNÍ KONTROLNÍ MÍSTNOST.

5.PODZEMNÍ PATRO: GENERÁTOR A ELEKTRICKÁ ROZVODNA.

6.PODZEMNÍ PATRO: JADERNÁ HLAVICE.

„Tak jedem…“řekl Leon.
„A jak chceš ty chytráku rozjet výtah bez elektřiny?!“zeptala se Vasquezová.
Já otevřel šachtu vedoucí k žebříku používanému právě v takovýchto případech a slezli jsme do pátého patra.
„Opatrně, ať nespadneme, šesté patro je ještě třicet metrů hluboko…“řekl Leon a Jevgenij, ruský elektronický inženýr, deaktivoval ochranný program na výtahových dveřích, který jel na „záložní“ baterky.Vlezli jsme do pátého patra.Všude na zemi byla zaschlá krev, zdi byli rozbité nebo rozstřílené a byla tam příšerná tma.Zapnuli jsme si baterky a vydali se pomalu vpřed.Cestou jsme ještě spatřovali kostry příslušníků bezpečnostních sil a zbytky jejich uniforem.
„Pozor!“vykřikl jsem a všichni jsme zahájili palbu na 6 zombií, které se vydali přímo proti nám.Vzhledem k tomu, že jsme stříleli přesně na hlavu byl rázem klid.
„Dobře všichni, plán je následující.Aktivujeme generátor.Prozkoumáme sektor vývoje biologických zbraní a antivirů, pak centrální kontrolní místnost, na to se rozdělíme na 2 skupiny po 11.V kontrolní místnosti já a tým Beta stáhneme dokumentaci z počítačů a kódy k odjištění jaderné hlavice.Určitě se bude hodit to tu spálit jaderným výbuchem.Tým Alfa lokalizuje a zajistí anti-virus a dostane ho do přízemí, tam se pak setkáme…“řekl jsem a vydali jsme se ke generátoru.Ten jsme vzápětí aktivovali a vydali se zpět k výtahu.Tentokrát jsme již výtah přivolali.
„Komandére, pojďme aktivovat hlavici teď…“řekl Leon.
„Ježíši, to je blbec…“vykřikla Vasquezová.
„Leone, někdy se divím, že mě neposloucháš…potřebujeme…“
„Potřebujeme atomové kódy a ty já znám…“řekl k našemu překvapení Leon.
„Fakt?“zeptala se Vasquezová.
„774168-NAVAJO, je základní a univerzální kód ke všem jaderným bombám vyrobeným mezi lety 1945-2045 americkou vládou…“odpověděl hrdě Leon.
„Přeci jen je užitečný…“dodal Leech a výtahem jsme sjeli do 6.patra.
Tam to bylo zajištěno pancéřovými dveřmi.Ve stejnou chvíli, kdy jsme otevírali elektronickým zámkem dveře, se začala ozývat palba těžkých kulometů střílejících do zombií.
„Teď začíná sranda…“řekl Kurt a konečně se podařilo otevřít dveře.Za nimi stáli…vojáci!
Příslušníci bezpečnosti se samopaly MP5 a mířili na nás.
„Kdo jste?!Co se stalo?!“vykřikl jeden z vojáků bezpečnosti.
„Nestřílejte, jsme příslušníci americké a ruské armády.Přišli jsme lokalizovat antivirus na pandemii…jak to, že žijete?!“zeptal jsem se po představení.
„Poté co byl komplex zamořen jsme vstoupili do bezpečnostní laboratoře, která je tady vedle nás a uchýlili se k hibernaci.Plánované probuzení bylo naplánováno na rok 2100, ale v případě spuštění bezpečnostních systémů skrze generátory a kulomety, se automaticky hibernační moduly deaktivovali a oživili nás…“odpověděl zřejmě velitel těch bezpečáků a přestali na nás mířit.
„Co vlastně chcete na tomhle patře?!“zeptal se jeden z bezpečáků.Celkem tam byli čtyři.
„Jdeme aktivovat jadernou bombu a pak lokalizovat antivirus, což udělá jedna skupina a druhá stáhne data a dokumentace z centrální kontrolní místnosti…“odpověděl jsem.
„Dobře, pošleme toto místo do pekla…jo a jmenuji se Michael Mayer…“představil se konečně pořádně velitel bezpečnosti.
Leon a Vasquezová se vydali aktivovat bombu.
Za chvíli se nahlásili s tím, že bomba je aktivovaná a exploduje za 60 minut.
„Dobře, teď se rozdělíme na dvě skupiny po dvanácti.Alfa půjde na patro 3, lokalizuje antivirus a zajistí ho.Také dokumentaci o biologickém výzkumu.Alfě bude velet Vasquezová.Tým Beta zajistí centrální kontrolní místnost a stáhne data z hlavního počítače.Betě budu velet já…“řekl jsem a pak jsme se rozdělili do dvou týmů.

4.patro, chodba k centrální kontrolní místnosti.
50 minut do exploze jaderné nálože.
Výtahem jsme vyjeli na 4.patro a tým Beta se mnou v čele složený z ruských vojáků Sergeje, Dimitrije, Antona a Nikolaje a mých vojáků Kurta, Leona, Carterové, Arnolda, mě, dvou bezpečáků Jamese a Alfonsa a pár dalších vojáků, jsme vyběhli do chodby.Tým Alfa se rozjel do třetího patra.
Před námi se vynořilo pár desítek mrtvol, ale nic co bychom nezvládli.Většinu mrtvol zřejmě už rozstříleli interní i externí kulometná obrana.
Po pár chvilkách jsme prošli několika laboratořemi a dostali jsme se ke dveřím s nápisem „CENTRÁLNÍ ŘÍDÍCÍ KONTROLNÍ MÍSTNOST“.
Otevřeli jsme dveře do té místnosti.
Byla to celkem velká místnost, na pravé a levé zdi od vchodu byli počítače, naproti vchodu byl dřevěný stůl s kovovými nohami a otáčecí židle, v onu chvíli otočená zády k nám.Na zemi spousta zaschlé krve a rozházené papíry.Světlo fungovalo jen tak, tak…
„Gratuluji…“ozval se něčí skřípavý a odporný hlas.
„Kdo je tam?“vykřikl jsem a všichni jsme zamířili na místo odkud hlas vycházel-z otáčivého křesla.Z křesla pak někdo vstal, odešel od něj a postavil se směrem k nám.
„Vítejte v…pekle…“řekl s úsměvem onen muž.Byli jsme k smrti vyděšení-byl to vědec, ale zombie!Měl na sobě cáry vědeckého hábitu, tvář popraskanou a potrhanou škrábanci od zombií a tělo také docela zkrvavené.
„Kdo jste?!Identifikujte se!“zakřičel jsem.
„Jsem doktor Tobias Morgan.Šéf divize biologického vojenského výzkumu při CIA a BioTech Industries…“
„Jak je možné, že mluvíte a myslíte, když jste zombie!?!“vykřikl zděšeně Leon.
„To je složité vyprávění…“
„Tak začněte!“štěkl jsem.
„Hmm, původní Alfa-Virus, který všichni dobře znáte ničí a likviduje lidskou nervovou a mozkovou soustavu.Když zombie udeřili aplikoval jsem do sebe Delta-Virus, upravenou verzi.Stal jsem se zombií, ale myslící a logicky uvažující, mluvící i chovající se jako člověk, ale pro lidi postižené Alfa-Virem jsem zombie a neútočí na mně…“řekl s úsměvem ten vědec.
„Co se tu stalo?Říkejte?!“vykřikl jsem.

40 minut do výbuchu jaderné nálože.

„No budu muset začít událostí, která se stala už před více než 150 lety…“
„Cože?!“zeptal se podrážděně Leon.
„Ticho a poslouchejte!30.června 1908, se nad Sibiří v tehdejším carském Rusku ozvala strašlivá exploze.Desítky místních pastevců a rolníků s hrůzou sledovali podivné výjevy nad obloze u Tunguzka.Uviděli podivnou světelnou čáru na obloze a pak další exploze…další den se na místo vydala carská armáda a vědecká expedice v čele s Leonidem Kulikem.Nikdo netušil co se stalo.Oblast o velikosti 2160 metrů čtverečních byla rozmetána na popel.Podle měření byla síla otřesu přibližně 5.stupeň Richterovi škály a síla exploze dosahovala mezi 12-20 megatunami TNT, tedy asi 1000x více než jaderná bomba, která dopadla na Hirošimu.Kulik hned poznal, že šlo o meteorit.Problém byl, ale v nalezení meteoritu.Několik dní ho hledali a nikde nenašli.Rozkopali desítky metrů čtverečních půdy a nic.Při své expedici se sovětskou akademií věd v roce 1927 zjistil Kulik, že půda je otrávená a voda v blízkých řekách je těžce kontaminovaná, přestože v té době byla stalinská industrializace Ruska teprve v počátcích.Ruští inženýři a vědci se snažili zjistit co se stalo.Narazili jen na místní báchorky o prokletých oblastech, o tom, že spálené místo sousedí s tzv.Ďáblovým hřbitovem, temným místem na Sibiři, jehož přesnější lokace, ale byla zničena v průběhu ruské občanské války.Ale to je jiný příběh.V roce 1997 ruští archeologové prováděli poslední průzkum Tunguzska.Jeden z nich doslova zakopl o meteorit.Respektive na něj spadl.Převezli ho do ruského ufologického centra.Geologičtí experti odhadli, že původně před vstupem do atmosféry mohl mít, až 40 metrů průměr.Nyní měl sotva 7.V roce 2002 se představitelé BioTech industries rozhodli otevřít geologickou a ufologickou pobočku společnosti.Jako první se rozhodli pro výzkum Tunguzského meteoritu…“
„Ale jak to souvisí s virem?!“zeptal jsem se naštvaně už i já.
„Nechte mě sakra domluvit.Hned v první den výzkumu omylem díky chybě technického personálu spadl meteorit z 4 metrové výšky na ocelovou plochu.Roztříštil se.Mysleli jsme si, že to bude možná konec výzkumu, ale zjistili jsme, že hornina v sobě ukrývala jádro neznámého původu.Jádro bylo zabarvené do zelena a zářilo i zeleně.Hornina byla tvořena jen různými kovy, nic zajímavého.Zajímavější bylo jádro.Zjistili jsme, že je extrémně horké, mělo kolem 150 stupňů celsia.Ve vodě teplota neklesala, ani když jsme ho ponořili do ledu.Chladnout začal, až teprve při ponoření do různých kyselin a toxických látek.Jakmile jsme ho dostali na teplotu přibližně 30 stupňů celsia provedli jsme chemickou analýzu.Zjistili jsme k našemu překvapení, že jde o organickou látku.Mezitím nám technici odklízející zbytky hornin ohlásili, že našli nějakou destičku s podivnými znaky…šlo o malou destičku 10x5 centimetrů, s podivnými znaky a nápisy, které jsme nedokázali rozluštit.Najali jsme 400 předních světových lingvistů, ale všichni se shodli, že nápis ani znaky nejsou pozemské a nedokáží je tudíž rozluštit.Až posléze jsme došli k nápadu zkusit použít jistou podivnou matematickou metodu překladu, protože čísla jsou univerzální jazyk.Provedli jsme překlad, trval více než 6 měsíců.Mezitím jsme nepostoupili ve výzkumu té látky moc daleko.Onen organismus se nedal zařadit do ničeho co jsme znali.Byl na mnohobuněčné bázi, ale to je vše co jsme zjistili.Vždycky, když jsme se pokusili kousek jádra odříznout pro analýzu a experimenty, ten kousek doslova a do písmene zemřel, přestal zeleně zářit, zčernal a rozpadl se na prach…dospěli jsme k závěru, že přežívá jen v jednotné formě.V další analýze jsme zjistili, že každá oddělená část zemře, protože naše atmosféra je pro onen organismus jedovatá.Ovšem pokud je v celku je vůči naší atmosféře imunní…mezitím jsme pozorovali, že vědci a technici vystavení bez ochranných kombinéz onomu organismu začínají projevovat známky těžkých duševních poruch, mimo jiné i schizofrenie a paranoii.Nařídil jsem vědcům a technikům v přítomnosti onoho jádra nosit ochranné kombinézy a časem problémy s personálem ustali, tak jsem se rozhodl vystavit 24 hodin denně záření z onoho organického jádra, nějakému vězni.Za dva dny už ten vězeň šílel, řezal se, škrábal a mlátil zuřivě hlavou o zeď.Teplota mu klesla bez poškození životních funkcí na 26 stupňů celsia.Pak jsme konečně dostali překlad.Na té destičce byla část nápisů a znaků poškozená, ale to co se podařilo přeložit znělo doslova …chtěli jsme se bránit…ale přemohlo nás to…Dirgané zvítězili…našli jsme jádro onoho prokletí…posíláme ho do vesmíru…neb chceme přežít… nevěděli jsme, kdo a co jsou Dirgané, ale po pár letech výzkumu jsme zjistili, že ten organismus byl…biologická zbraň!Začali jsme ten organismus zkoumat ještě důkladněji.Začali jsme experimentovat na zvířatech a po požití části organismu se z nich stávali nestvůry, doslova zombie.Nejprve zemřeli a pak ožili jako pekelné bytosti…všechny zkoušky dopadli úspěšně a onen organismus, bojový virus, se stal našim novým mocným vojenským nástrojem.Ruští, čínští, evropští i japonští vůdci chtěli poté co se o viru doslechli ho získat.A užít pro své účely, ale BioTech Industries ve spolupráci s americkou armádou, Pentagonem, vládou a CIA to ukryl v bezpečí.Vytvořili jsme tajné laboratoře, v podzemních komplexech z dob studené války…“
„Kde jsou ty komplexy?“zeptal se Arnold a Tobias se usmál.
„V pekle…na místě, které vy nazýváte…Big Fort!“
„Cože?!“
„Ano, odtamtud v roce 2011 unikl virus.Oficiálně šlo o nedopatření a fatální chybu, která nakonec stála život miliard lidí.Já, ale znám pravdu.Byl jsem tehdy v bezpečnostní místnosti a čekal, až přijde vojenská obsluha, která byla z neznámých důvodů odvelena na pár minut pryč.Přes počítačoví monitor jsem uviděl podivnou scénu.V místnosti s infikovanými zvířaty se objevil Wolsh v ochranné kombinéze doprovázen elitními vojáky, taky v kombinézách.Ti pak uspávacími šipkami paralyzovali zvířata, sebrali je, vložili do podivných klecí a odešli.Na jiné kameře jsem uviděl jak odešli k zadnímu východu a hodili ta zvířata do nákladního vozu.Poté se vydali do laboratoří s lidskými testovacími vzorky, kde už čekal Wolsh.Uspávacím plynem, potřebovali už silnější kalibr, paralyzovali lidské-zombie vzorky a odvlekli je do náklaďáku.Náklaďák odjel směrem k městu Nashville s přibližně 6 000 obyvateli.Satelitní kamerou jsem je sledovali.Vysadili tam 4 infikovaná zvířata a 3 zombie a zmizeli pryč.Rozjeli se směrem k městu St.Pierre s přibližně 2 000 obyvateli.Tam vysadili 5 zvířat a 2 zombie…zbylých 7 zvířat a 4 zombie vysadili u menších vesnic a maloměst…nevím proč to udělali, ale v tu chvíli jsem byl v hrůzném šoku.Rozhodl jsem se zastavit svého šéfa, Wolsh se rok předtím stal za podivných okolností prezidentem BioTech Industries, tak jsem okamžitě spustil alarm a vyhlásil mobilizaci všech ozbrojených složek.Okamžitě bylo nasazeno 100 000 elitních žoldáků na likvidaci zombií, ale než dorazili do infikovaných měst, už bylo více než 25 000 zombií.Sice jich přibližně 10 000 zlikvidovali, ale zbytek se rozprchl do měst a vesnic v okolí.Večer už bylo 400 000 zombií a infikovaných lidí.Za týden kolem 1 miliónu.Tak začala poslední válka lidské pseudo-rasy.Ten virus, ty zombie, jsou evidentně dokonalým výtvorem vojenského biologického inženýrství nějakého Dirganského impéria.Kdo ví jestli to impérium ještě existuje, zřejmě jo.Ale to je jedno…pravdou, ale je, že tento virus, virus Solomon-Alfa nebyl jediný zombie-virus.Už z dávné minulosti byli zaznamenány stovky případů výskytu zombií po celém svět, ale nikdy se nepodařilo spolehlivě identifikovat příčinu!“

15 minut do výbuchu jaderné nálože.

„Vím, že Wolsh žije…pozdravujte ho od mě…až budou zombie požírat jeho tělo…protože již brzy dojde k poslední bitvě.Poslední bitvě lidské rasy.Nastane BITVA POSLEDNÍHO SOUDU mezi lidstvem a jeho trestem božího tribunálu za všechny zločiny a zlo napáchané všude okolo…již brzy budou zombie a nestvůry mnohem silnější a vyvinutější než jste, kdy viděli, udeří a zlikvidují lidskou pod-rasu!“vykřikl s nestvůrným smíchem Tobias, otevřel jeden šuplík ve stole, vytáhl pistoli a přímo před námi si prostřelil hlavu.
Ještě jsem stáhnul data z počítače na datadisk a zmizeli jsme pryč.
„VŠICHNI.MIZÍME ODSUD!“řekl jsem do vysílačky.
„…“
„SLYŠÍTE MĚ, HLASTE SE ALFO!“
„…“
„…“
„…uaaaa…“
„A sakra, ti jsou mrtví…“řekl po chvilce Leon.
„Ti bastardi je zabili…pryč odsud…“dodal jsem se smutkem nad padlými přáteli.

10 minut do výbuchu jaderné nálože.

Výtahem jsme dorazili do vstupního patra.
„PANEBOŽE!“vykřikl Sergej, když spatřil Vasquezovou a příslušníky Alfy již jako zombie.
„STŘÍLEJTE!“zařval Arnold a začali jsme do Vasquezové a spol., střílet hlava nehlava…
Za vteřinku bylo po všech.
„Pohněte, bomba za chvíli exploduje!“řekl jsem a vyběhli jsme ze základny.
„PILOTE, POLEŤTE SEM.JSME U VCHODU ZÁKLADNY…“řekl jsem do vysílačky a uviděl jak vrtulník z nedalekého kopce startuje a blíží se k nám.

Za pár chvil už jsme letěli směrem k ruské jednotce, vyzvedli jsme část Rusů, protože díky smrti Alfy se uvolnilo dost místa v helikoptéře a dostali jsme je do Fort Croaton.Ruský velitel nařídil přesun všech jednotek do Fort Croaton a spojení s našimi oddíly jakmile jsme mu objasnili co se stalo.

1 minuta do exploze.
„Bude jich teda hodně?Jak asi moc?“zeptal se Pavlov.
„To nedokáži odhadnout, nebudou jich tisíce, ani desetitisíce, ba ani statisíce, bude to útok desítek miliónů přímo na Big Fort a na ostatní základny…“
„Dobře.Už jsem zaslal žádost na velitelství v Moskvě, aby zformovala novou bojovou armádu.Sice máme dost problému se zombiemi i v Rusku a Eurasii, ale není to tak hrozivé jako tady.Asi protože většina Eurasie to nepřežila…“
„Kolik vlastně zůstalo v Eurasii lidí?“
„Asi 200 miliónů živých a pár desítek miliónů nemrtvých…“řekl Pavlov.

10…9…8…7…6…5…4…3…2…1…0…EXPLOZE!
Ozval se strašlivý výbuch a na chvilku nás oslepila záře z exploze.Tlaková vlna málem rozsekala vrtulník přestože jsme byli již 4 kilometry od epicentra výbuchu.

Fort Croaton, strategická vojenská místnost, 20:00.
K večeru jsme ve strategické taktické místnosti, tvořené několika stoly s počítači a mapami stáli já, Pavlov, zbytek mého týmu, ruští důstojníky Antonov, Stěpanov a Dimitrov, 4 důstojníci posádky Fort Croaton a velitelé nejbližších pevností Fort Dakota a Fort Midway, 3 vojáci Croatonské posádky a 2 ruští vojáci…
„Takže započneme tuto důležitou schůzi.Nejprve úvod.Vzhledem k nedávným událostem a zjištěním je nutné vytvořit stabilní vojenský ochranný front.Situace se horší každou chvílí…“začal jsem.
„Už jsme zaznamenali nějaké větší a organizovanější přesuny zombií a nestvůr?“zeptal se Stěpanov.
„Podle posledních satelitních snímků se poblíž Columbusu v Ohiu, shromáždilo 26 000 zombií a nestvůr a stále jich přibývá.Je to vzdušnou čarou 550 kilometrů západně od naší základny…“odpověděl radista.
„Takže teď se dohodneme.Budeme hlasovat o tom zda dále bude poslouchat rozkazy Big Fort…“řekl jsem.
„Po tom co nám tolikrát lhali?!Samozřejmě, že ne!“řekl Leon.Ostatní souhlasně přikývli.
„Dobře, v tom jsme se shodli.Stejně se budu muset za hodinu vydat do Big Fort mobilizovat tamější posádku a setkat se s Wolshem.Při troše štěstí převezmu i velení nad Big Fort…“dodal jsem.
„Tak dobře.Budete hlavní velitel…“řekl Antonov a ostatní zase přikývli.
„To neumíte nic lepšího než kývat?!“zeptal jsem se sarkasticky a ostatní…no zase přikývli…
„Dobře, štábní důstojníku, podejte mi hlášení o stavu našich sil ve Fort Croaton, Fort Midway a Fort Dakota…“řekl jsem.
„V naší pevnosti Fort Croaton, je celkem 1 000 vojáků, 16 obrněných transportérů Stryker s kulometem a 14 s raketometem, 10 tanků M60 a 5 tanků M1A1, dále 5 bojových vrtulníků AH64 a 2 evakuační vrtulníky Huey a 4 kusy těžkého dělostřelectva.Jako pevnou obranu základny máme 6 granátometů na zdech a 10 těžkých kulometných hnízd…Fort Midway má 2 500 vojáků, 30 obrněných transportérů Stryker s kulometem, 2 s granátometem a 10 s raketometem, 20 tanků M60 a 7 tanků M1A1, 10 bojových vrtulníků AH64 a 5 evakuačních vrtulníků Huey a nakonec 20 kusů těžkého dělostřelectva.Fort Dakota má 800 mužů, 10 obrněných transportérů Stryker s kulometem a 1 s raketometem, 3 tanky M60 a 1 tank M1A1, 2 bojové vrtulníky AH64, žádný evakuační vrtulník a 1 kus těžkého dělostřelectva…“
„Dobře.Okamžitě seberte část posádky z Fort Midway a rozložte je rovnoměrně do naší Fort Croaton a hlavně Fort Dakota…“
„To není nutné.Pokud svolíte, přesunu do Fort Dakota 12.mechanizovaný prapor pěchoty a 7.střeleckou brigádu s 454.tulským výsadkovým plukem…“řekl Stěpanov.
„A já vám do Croatonu pošlu 79.střeleckou rotu a 2.četu obrněných sil…“dodal Pavlov.
„Děkujeme, naši ruští přátelé…“řekl jsem a usmál se.
„No podle rozložení našich pevností, Fort Midway se nachází severně od nás, asi kilometr a půl a Fort Dakota jižně od nás, přibližně dva kilometry, bude zřejmě úder nestvůr veden hlavně na Fort Croaton, ale nesmíme zapomenout, že tyhle nestvůry už jsou celkem inteligentní a organizované, proto mohou zaútočit více taktikami, tedy například udeřit na nejslabší Fort Dakotu.Pamatujte, že za Fort Dakotou, Fort Croaton nebo Fort Midway už je jen Bezpečností Pásmo Omega a za ním už Big Fort!BPO je chráněno jen oddílem 1 500 žoldáků a lehkých obrněných sil.“řekl můj štábní poradce.
„Kolik máme zásob zbraní a munice?“zeptal jsem se zásobovače.
„Máme několik desítek miliónů nábojů do pušek, samopalů atd. a tisíce granátů, takže bychom mohli se vydržet bránit i několik měsíců pokud by byl útok zombií vytrvalí…“
„Dobře.Zažádejte od Fort Clevelandu, o další zásoby.Jsou úplně mimo linii útoku tak jim nebudou chybět…chci dalších 70 000 nábojů a 1 200 granátů a rovnoměrně rozdělit…pak…“chtěl jsem pokračovat, ale přerušil mě radista.
„Máme nové satelitní snímky z Columbusu.Už je tam asi 750 000 zombií…“oznámil radista.
„Kolik jich tam bude zítra?“zeptal se Pavlov.
„Při rychlosti, kterou shromažďují své síly budou mít do zítřejšího večera v Columbusu odhadem…ehm…možná 100 miliónů zombií a nestvůr…“
„Doprdele…“řekl jsem zděšeně.
„Proč sakra nepoužijeme jaderné zbraně?!“vykřikl Leon.
„Nemáme žádné, většina byla zničena při nepokojích nebo jsme od nich byli odříznuti, to ti nestačí jeden jaderný výbuch za den?!“zeptal jsem se naštvaně.
„A co vy, Rusové?!Proč vy, naši dobří, soudruzi, nám nepomůžete a neshodíte na Columbus jadernou bombu?!“
„Sami ji potřebujeme použít, chceme nalákat do pasti většinu zombií v Eurasii, shromáždit je do centrálního Mongolska a pak tam provést raketový útok a Čína má vlastní starostí.Indové i Pákistánci jsou zničení, s Francouzi nemáme kontakt a Britové izolovali svůj ostrov…“odpověděl Pavlov.
„Co s civilisty na základnách?“zeptal se velitel Fort Dakota.
„Ozbrojit a vycvičit!“nařídil jsem.
„Všechny?“
„Ano, muže, ženy i děti!“odpověděl jsem chladně.
„Za jak dlouho tu budou vaše posily?“zeptal jsem se pak Pavlova.
„Asi za dvě hodiny, dostanete dohromady 4 000 vojáků, rozdělených hlavně do Fort Dakota a Fort Croaton a 30 tanků T80, po patnácti do Ft.Dakota a Ft.Croaton…ale čeká nás vůbec nějaká nestvůra schopná zničit i tank?“zeptal se po odpovědi Pavlov.
„Existují Gorgoni.Dosahují výšky asi 240 centimetrů, váhy kolem 150 kilogramů z toho 50 kilogramů pevných a silných svalů a jsou schopni složit i menší barák nebo převrhnout tank.Odhadovaný počet je asi 300 000 v celé Severní Americe…“odpověděl jeden z našich vojáků.
„Kolik toho vydrží?“zeptal se Antonov.
„Zvládnou přežít,až sto ran z těžkého kulometu, ale jeden výstřel z tanku je složí…“odpověděl Arnold.
„A řekněte svým vojenským inženýrům a technikům, ať upraví tanky, aby na ně připevnili pláty nějakých kyselinovzdorných kovů, protože Flyeři, další z nestvůr, ze sebe plivají extrémně hustou a silnou kyselinu…“dodal jsem.
„Jak silnou?“zeptal se Stěpanov.
„99,5%“odpověděl jsem k úleku ruských důstojníků.
„Něco takového v Eurasii nemáte, co?“zeptal se sarkasticky Leon.
„Dobře, pokračujte v poradě.Já musím odletět do Big Fort, setkat se s ředitelem Wolshem.Během pár hodin budu zpátky.Snad.A při troše štěstí se mi podaří získat kontrolu nad ozbrojenou posádkou v Big Fort a začít je organizovat k obraně…kdy asi zaútočí nestvůry na naše pevnosti?“zeptal jsem se po oznámení svého úmyslu odejít.
„No vzhledem k tomu, že už i zombie se trochu zrychlili, dříve chodili rychlostí přibližně kilometr za hodinu, dnes už jsou schopni běžet i 26 kilometrů za hodinu, tak podle posledních pozorování sjednotili rychlost svých přesunů s ostatními nestvůrami a podobně a pokud by vyrazili nyní, byli by tu za 21 hodin, plus mínus…“odpověděl radista.
„Ok, máme zatím dost času…“řekl jsem a odešel.
Ostatní pokračovali v poradě.

Venku začal těžký déšť a začala se zvedat i mlha.Další z našich nepřátel.
„Snad se zlepší počasí než začne útok…“řekl jsem vojákovi, který hlídal džípy.
Jeden jsem si pak vzal a rozjel jsem pryč ze základny.Celá byla ponořená v takové temné atmosféře…
Prosvětlená byla jen pár žárovkami v oknech ubikací a budov a několika lampami v základně.
Přijel jsem k bráně.
„Komandére…“ohlásil se hlídač.
„Vyšlete četu demoličních specialistů.Ať podminují pásmo západně od základny.Položte dost min i těžkých a zápalných.Buďte ve střehu, vrátím se zanedlouho…“řekl jsem a rozloučil se s hlídačem.Projel jsem pancéřovými vraty základny a ty se pak za mnou zavřeli.

Big Fort, západní sektor, vstupní brána 7, 21:00.
Projel jsem za stále silnějšího deště přes most, který byl obsazený minimálně stovkou vojáků a dvěma obrněnými transportéry.Všude byli barikády, pytle z písků i různé zbytky domů a zdí.Na nich často kulomety nebo granátomety.
Dojel jsem k strážnici, ze které se otevírali titanová vrata.Taková byla u všech vstupních brán a šlo o nejsilnější a nejtužší obrannou pojistku.
„Komandér Freeman, velitel Fort Croaton, 91.západní divize…“ohlásil jsem se u hlídače.
Hlídač otevřel vrata a já projel do Big Fort.Kolem hlavních sektorů Big Fort ještě byli 3 okruhy elektrických plotů.
Zaparkoval jsem u jednoho obchoďáku a vydal se nejdříve do bytu, kde jsem bydlel já a Mariana.

Evergreen Terrace, 45, panelák 2, byt 141.
Otevřel jsem dveře do našeho bytu.
Nikdo nikde…opatrně jsem začal prohledávat náš byt 3+1, až jsem našel psaníčko na stole.

„Odpust mi, Davide.
…neviděla jsem jinou možnost než odjet.Nechtěla jsem ti to říct, aby si se netrápil a nesmutněl, ale protože čekám naše dítě, nechtěla jsem žít v tomto pekle.Británie nabízí azyl pro 60 000 lidí.Vybrala jsem všechny naše kredity, abych podplatila britské byrokraty, věřím, že to pochopíš.Dostala jsem od nich dopis, že dostanu s mojí matkou a otcem malý domek v Glasgow…až všechno to peklo skončí…jestli skončí…přijeď do Británie za mnou, prosím.
S láskou, tvá Mariana…“

Tak a padl jsem na pohovku.Odhodil jsem psaníčko a promnul si dlaněmi tvář.Odložil jsem si část uniformy, u sebe jsem měl jen maskovací městskou „urban“ uniformu, na hlavě černý baret a u opasku revolver.
Kopnul jsem do sebe skleničku whisky a vydal se pryč z bytu.Rozhodl jsem se zajít si na zábavu do slumů.Ještě jsem zavolal Wolshovi.
„Dobrý večer, zde zástupce prezidenta Wolshe.Co si přejete?“
„Tady velitel David Freeman, komandér Fort Croaton.Chtěl bych si dohodnout schůzi s prezidentem tak za dvě hodiny, bude mít čas?“
„Počkejte………v diáři nic nemá, pro jistotu se zeptám, vydržte…………ano, má čas.Dostavte se ve 23:45.Nashledanou…“
„Nashledanou…“

Slumy, „zábavní sektor“, 21:20.
To co se nazývalo zábavním sektorem bylo docela hrůzné místo.Lidé, jenž v Big Fort žili, lidé často duševně na dně a hroutící se pod náporem všeho strachu a všech krutých okolností, si dopřávali mnoha perverzních zábav.Mě se báli.Kdo viděl baret, uniformu a revolver, se radši klidil z cesty.
Šlo vlastně o úzké ulice, malé stadiony a sklepení, ve kterých se tato zábava odehrávala.
„Co to tady proboha je?!“zeptal jsem se udiveně, když jsem spatřil na okovech držené zombie a jak se u nich lidé fotografují.
„Chcete se vyfotit?Jedna fotka za 30 centů…“zeptal se provozovatel, zatímco tam byla spousta lidí a čekala na řadě, ale jak jsem říkal, radši pustili dopředu důstojníka.
„Táhni k čertu ty hlupáku…“řekl jsem a odstrčil ho.Rozhodl jsem se, že si půjdu akorát zahrát karty, pak nějaké videohry, vrátím se do bytu, chvilku budu odpočívat a pak se vydám za Wolshem.
„Hej, vsadíš si?Zápas!Červený proti modrému!“přiskočil ke mně nějaký podivín a ukazoval na malou arénu, kde byli dvě silné zombie, jedna označkovaná sprejem červeně a druhá modře.
„Zombie proti sobě nezápasí, co je to za kravinu???!!!“tázal jsem se už dost výhružně.
„Je to noví nápad jednoho z místních hráčů, rozhodli jsme se to vyzkoušet…“
„Akorát se podívám…“řekl jsem, prošel kolem diváků a přistoupil k oplocené aréně.Vyhodil jsem z jedné židle nějakého ochlastu a sedl si tak, abych měl perfektní přehled o tom co se bude dít v aréně.Byla to malá, kulatá, oplocená arénka.Zatím tam jen ty dvě zombie procházeli kolem sebe a vydávali nějaké jeky.
Trochu jsem usínal…když tu mě z usínání vyrušil příšerný výkřik.
„NEEEEE!PROSÍM, PROSÍM NEE…NEDĚLEJTE TO…PROSÍM…JÁ NIC NEUKRADLA…JÁ…JÁ NIC NEUDĚLALA!!!“křičela zoufale nějaká dívka a já uviděl jak nějací dva „borci“ odvádí nějakou holčinu k aréně a otevírají dvířka do arény.Vhodili ji dovnitř.
Obě zombie se k ní začali přibližovat a já sem myslel, že vypustím duši.Během mikrosekundy, rychleji než kdykoliv v životě jsem vstal, vytáhl revolver, rozeběhl se k aréně a dvěma přesnými zásahy sundal obě zombie na zem.Všichni diváci začali v panice utíkat.
Pak jsem prostřelil nohu jedné té gorile a druhá utekla.Té gorile jsem sebral klíče a odemknul arénu.
Přiběhl jsem k té dívce.Byla celkem mladá, vlastně stará asi jako já.Tedy něco kolem 24 let.Měla krátce střižené černé vlasy, modré oči, byla navlečená jen v podvazcích, nějakých rozbitých botách, kožené podprsence a rozepnuté kožené bundě a rozřezaných kalhotkách.
Pomohl jsem ji vstát, byla k smrti vyděšená a hned mě objala a přitiskla se ke mně.
„Klid, klid, klid…všechno je už ok…neboj, nikdo ti neublíží…“utěšoval jsem ji.K aréně dorazili milicionáři z bezpečnostních sil.
„Co se stalo?!“vykřikl oficír milice.
„To vás nemusí zajímat, radši jděte na stráž, budete zřejmě muset brzy budovat obranu…“řekl jsem a jelikož jsem byl výše postavený důstojník odkomandoval jsem je pryč.
„Já…kam…“zeptala se stále v hrůze ta dívka.
„Cože?“
„Kam mám jít?Mí rodiče byli zotročeni a posláni do dolů v Kanadě.Oni mě zabijí…“
„Kdo oni?“
„Ta verbež…protože mě ty zombie nesnědli, přišlo hodně lidí o dost peněz…“řekla s pláčem.
„Pojď, půjdeš zatím ke mně…“odvětil jsem a pohladil ji po vlasech.

Evergreen Terrace, 45, panelák 2, byt 141, 22:00.
Dorazili jsme do mého bytu, ta dívka byla celá promrzlá.
„Jak se jmenuješ?“zeptal jsem se.
„Eva Crowfordová…“odpověděla.
„Dobře, Evo…“řekl jsem a usmál se.
Eva si sedla na pohovku a snažila se uklidnit.
Já jí nalil mléko a ona ho hned vypila.
„Nic jsem nepila skoro den…neměl by si něco…je mi to hloupé takhle prosit…k jídlu…“
„Jistě, že mám.Zachránil jsem tě před zombiemi, zachráním tě i před hladem…“odpověděl jsem se smíchem a odešel k ledničce.
Vytáhl jsem nějaký sendvič a upekl ho v mikrovlnce.Hned ho hltavě snědla.
„Pověz mi něco o sobě…“tázal jsem se.
„Co bych ti řekla…narodila jsem se v chudé rodině, v jižním distriktu 4 Big Fort…“
„Ale jižní distrikt 4 byl obsazen zombiemi při útoku 2.listopadu 2042…“
„Ano, bylo mi 5 let, když jsem zažila ten útok.Nepředstavitelná hrůza.Všude se ozývala střelba a výbuchy.Matka mě držela v náručí a utíkali jsme.Otec střílel z pistole na zombie spolu s vojáky bezpečnostní posádky, ale bylo jich příliš moc.Ozbrojenců z řad lidu a bezpečnostních sil bylo 700, zatímco zombií bylo 4 000.Jak jsem se nedávno dozvěděla, velitelský štáb tehdy zakázal vyslat obrněné posily na pomoc jižnímu distriktu…s rodiči jsem pak, až do svých 18 vyrůstala, ale tehdy došlo ve východním distriktu 9 k nepokojům, kdy se vylodili evropští a afričtí otrokáři a piráti.Unesli přes 1 000 lidí a odvlekli je buď do Afriky do diamantových dolů, nebo do Evropy do uhelných dolů, či do Kanady na těžké práce a do železnorudných dolů…tam skončili mí rodiče, mě tehdy zachránil můj přítel.Ten, ale zemřel o dva roky později, když ho zabili vojáci prezidentské gardy.Chtěl totiž vyvolat vzpouru proti prezidentovi Wolshovi a nastolit to čemu říkal a o čem tak básnil po nocích, revoluční-demokratickou republiku!Tehdy mě odvlekli a prodali právě na různé zábavy a zábavní akce, vystupovala jsem jako striptérka či mě prodávali jako šlapku.Děkuji, že si mě zachránil, kde kdo by mě tam nechal sežrat těmi nestvůrami…“řekla Eva.
„Propadl bych se hanbou a asi bych se nenáviděl, kdybych tě tam nechal zemřít…“řekl jsem a posadil se vedle ní na pohovku.
„A co tvoje žena?Kde je?“zeptala se Eva.
„Cože?“
„No máš snubní prstýnek a po bytě pár fotografií, kde jste spolu…“
„Ehm, zemřela před dvěma lety, při útoku Flyerů na základnu Fort Croaton…“zalhal jsem…no vlastně nezalhal.Jen jsem se rozhodl zničit svou minulost, zpřetrhat všechny vazby, zničit všechny cesty, spálit všechny mosty…
„To je mi líto…“
„V pořádku.Už je to za mnou…“řekl jsem, sundal si prstýnek a položil ho na stůl.
Do noci jsme si povídali.

23:30.
„Sakra!“vykřikl jsem, když jsem spatřil na hodinách 23:30.
„Co se děje?“zeptala se Eva.
„Musím na schůzi, za tím parchantem Wolshem…zůstaň tady, během hodinky jsem zpátky.Jídlo je v lednici a chovej se tu jako doma…“řekl jsem a Eva se na mě posmutněle podívala.
„Oh…promiň…“řekl jsem a cítil se trapně.
„V pohodě…zatím pá…“řekla a já se chystal odejít, když tu ke mně přiběhl a políbila mě na ústa.

23:41, mrakodrap BioTech Industries, hlavní sídlo, 60.patro, vstupní síň do Wolshovi kanceláře.
Venku mezitím déšť trochu ustoupil a nebe se začalo rozjasňovat, takže byl vidět měsíc.
Dostal jsem SMS:“AHOJ, TADY PAVLOV, LEON MI DAL TVOJE ČÍSLO.SITUACE JE V POŘÁDKU.OBRANA JE BUDOVÁNA A VŠECHNY STRATEGICKÉ PLÁNY PŘIPRAVENY.UVĚDOMILI JSME VOJENSKÉ POSÁDKY DALŠÍCH 12 PEVNOSTÍ A NAŠE RUSKÁ DIVIZE A NOVĚ ZFORMOVANÁ 74.ARMÁDA PREZIDENTA IVANOVA DORAZILI PŘED MALOU CHVÍLÍ A ROZMÍSTILI SE DO FORT CROATON I FORT DAKOTA.AKTIVITY ZOMBIÍ JSOU JEN SLABÉ.HLÍDKY ZASTŘELILI ASI 9 ZOMBIÍ, KTERÉ SE POTLOUKALI KOLEM ZÁKLADNY JINAK NIC NOVÉHO.TVŮJ ROZKAZ S MINOVÝM POLEM BYL PROVEDEN, NA LINII V ZÁPADNÍM SEKTORU SE NACHÁZÍ 2 000 TĚŽKÝCH A ZÁPALNÝCH MIN…ZATÍM KONEC A VRAŤ SE CO NEJDŘÍVE…“.
Pak se otevřeli dveře do Wolshovi kanceláře a z nich vystoupil Wolshův asistent.
„Prezident Wolsh vás očekává…“řekl a já vstoupil do Wolshovi kanceláře.
Wolsh seděl na židli a podepisoval nějaké dokumenty.

„Ah, komandére Freemane, zase vás rád vidím.Prý jste se mnou potřeboval naléhavě mluvit.Co se děje?“tázal se Wolsh, odložil propisku a zapálil si doutník.
„Ano…“řekl jsem a posadil se do křesla před jeho stolem.
„A o co tedy jde?“
„Zombie chystají rozsáhlý a perfektně koordinovaný masivní úder na obranu Big Fort.Jako velitel Fort Croaton jsem spolu s veliteli Fort Dakota a Fort Midway vytvořili nárazníkové pásmo, kde budeme držet nestvůry jak dlouho to jen bude možné…“
„Kolik zombií zaútočí?“
„Bude to největší útok všech dob.Radisté a logistický štáb odhadují, až 100 miliónů zombií…“řekl jsem a Wolshovi vypadl doutník z úst a málem mu od něj začala hořet košile.Rychle ho popadl a hodil na stůl.
„Největší útok, který jsem já zažil byl sotva 7 miliónů a už tehdy jsme měli těžké problémy.Pravda, máme teď mnohem více vojáků a obrněných i leteckých sil, přesto to bude strašlivě nebezpečné…nesměji zničit Big Fort, byl by to konec lidské civilizace…“řekl zděšeně Wolsh, vstal, popadl láhev s vínem, nalil si skleničku a mě taky a odešel k oknu se podívat na ruch jeho „velkoměsta“.
„Dostal jste co jste chtěl…“řekl jsem a usrkl vína.
Wolsh se s leknutím otočil a hodil na mě nenávistný pohled.
„O čem to mluvíte komandére?“
„Byl jsem ve vojenském výzkumném středisku Alfa-Omega…a potkal jsem nemrtvého, ale stále myslícího Tobiase Morgana…“odpověděl jsem a Wolsh vypadal jako by viděl ducha.
„To není možné!“
„Morgan si sám úmyslně aplikoval virus na poslední chvíli, pár měsíců po útoku zombií, aby ho nezabili a on sám si uchoval zdraví rozum.Vyprávěl nám vše co se stalo v roce 2011…“
„To je lež…já je nevypustil…“
„A jak víte, že nám říkal, že jste je vypustil?“zeptal jsem se s úsměvem a vstal ze židle.
Wolsh odešel ke svému stolu, odložil sklenku s vínem a v nepozorované chvíli na mě vytáhl pistoli.
„Co jste si myslel, že udělám, když zjistíte tajemství, které chráním desítky let…“
„Proč jste to udělal?!Proč jste zničil lidstvo?“
„Proč?Protože si nezasloužilo existovat tak jak existovalo…“
„Cože?“
„Dostala se mi do rukou jedinečná příležitost.Ta věc, kdysi vyhubila celou civilizaci ve válce s jinou civilizací, před tisíci lety…byla to jedinečná šance…“
„Šance na co?“
„Na vytvoření nového světa.Chtěl jsem vytvořit takoví svět jaký existuje v Big Fort.Svět kde všichni budou pod mojí vládou, kde vše budu kontrolovat a kde se každý bude chovat tak jak si zaslouží…chtěl jsem, aby BioTech Industries převzalo státní úlohu a stalo se super-koncernem, který bude vládnout posledním civilizovaným oblastem.Nápad s pevnostmi jsme oficiálně vydávali za náš vlastní, pravdou ovšem je, že tento nápad byl krátce po infekci v Eurasii proveden ruskými komunistickými vojáky, kteří se sdružovali v Ruské Lidové Armádě.Poprvé v historii co komunisté udělali něco správně.Při vší úctě k vašemu otci, který jestli se nepletu žije na Floridě a je členem Komunistické strany…“
„Takže Fort-System je nápad Rusů?“
„Ano, ale tady v Severní Americe jsme ho prezentovali jako náš.Vytvořili jsme přes 30 pevností, které jsou nyní základem nové lidské civilizace…chtěl jsem vybudovat úplně novou civilizaci a nyní, když se schyluje k Bitvě Posledního Soudu, se staneme konečně pány světa, já a členové Výboru BioTech Industries…“
„Předpokládám, že mě teď zabijete.Ale jak to vysvětlíte?Jak vysvětlíte, že zabijete vysoce efektivního důstojníka…?“zeptal jsem se a Wolsh sklonil zbraň.
„Sakra…“řekl si pod vousy.
„Nechte mě odejít, já půjdu bránit Big Fort a západní frontu a to co se stalo před desítkami let si spolu vyřešíme, až ubráním zbytky lidské rasy…“
„Vypadněte…“
„Beru to jako ano, ale vězte že to nedělám pro vás, ale pro ty milióny nevinných, které jste uvrhl do svého super-ghetta a jako odplatu za ty miliardy mrtvých…sbohem, vy chorý šílenče…“dodal jsem, odložil skleničku na Wolshův stůl, odešel z jeho kanceláře a ještě práskl dveřmi.

Můj byt, 00:16.
Vrátil jsem se do bytu, kde Eva roztomile spinkala na pohovce.Přemýšlel jsem, že už bych potřeboval dovolenou, ale nyní když se schylovalo k poslední bitvě, prostě nešlo se prospat.
Opatrně jsem Evu probudil.
Podívala se na mě a zívla.
„Copak je?Už si zpátky?“zeptala se a posadila na okraj pohovky v obýváku.
„Evo.Musím odjet.Brzy na Big Fort udeří obrovské množství zombií, větší než si dokážeš představit.Zavolám sem za patnáct hodin pro kontrolu, pokud se neozvu uteč do vojenských bunkrů na východním pobřeží, kde budou ozbrojené síly shromažďovat uprchlíky, zaber si tam nejlepší místo, tou dobou by tam ještě moc uprchlíků nemělo být.Pokud se ozvu, ale zombie začnou pronikat do města udělej to samé.V lednici máš ještě nějaké jídlo a pití…“
„Kam odjíždíš?“
„Jsem komandér Fort Croaton a my budeme čekat hlavní nápor, musím zorganizovat obranu…“řekl jsem a políbil ji na ústa, pak jsem ji objal.
„Neboj, budu v pořádku…hlavně, aby se tobě nic nestalo…“řekla Eva.
Pak jsem odešel se strachem o ní.

Fort Croaton, 02:06.
Dojel jsem do Fort Croaton a zahlásil se u hlídače.Pustili mě dovnitř a hned jsem se vydal na strategický štáb, kde se stále schůzovalo a debatovalo.Tak dlouho, že si tam přinesli i nějaké občerstvení a pití.
„Přišli jste na něco?“zeptal jsem se bez pozdravení jakmile jsem vpadl do místnosti a odložil si část uniformy.
„Komandére, lokalizovali jsme, že Columbus je jen jedno z menších shromaždišť.Je tam asi 17 miliónů zombií, ale 2 kilometry severně od Columbusu je město Rockwell a to je hlavní shromaždiště.Je tam přes 40 miliónů zombií…“ohlásil radista.
„Máme nějaké stíhačky s napalmem?“zeptal sem se.
„O tom jsme taky přemýšleli, ale sklady s napalmem americká armáda opustila při ústupu před mnoha lety a jsou hluboko v zombie teritoriu, asi 100 kilometrů na západ.Tam je nejbližší sklad…“odpověděl Leon.
„Dobře, byli bychom schopni s tím napalmem zlikvidovat aspoň shromaždiště v Columbusu?“tázal jsem se.
„Ano…“odpověděl Arnold.
„Arnolde, Leone, Pavlove a tři vaši SpecNaz vojáci, bezpečáci z Alfa-Omega střediska a 3 vojáci 17.elitní bojové roty, bereme si náklaďák a pojedeme pro napalm…“řekl jsem k zděšení všech.
„Ale pane…“namítl Leon.
„Rozuměli jste rozkazu?!“zeptal jsem se podrážděně.
„Komandér má pravdu.Ten napalm může být naše jediná šance.Vezmu za vás velení té skupiny, zůstaňte tady…“řekl ruský velitel Antonov.
„Díky…“odvětil jsem a všichni se začali připravovat na tu jízdu smrti.
„Pavlove, vy tady radši zůstanete, jste elitní důstojník…a vy ostatní si pospěšte…“řekl jsem a odešel do své ubikace.Už to fakt nešlo.Musel jsem se prospat, ještě jsem si zavolal pobočníka a nařídil mu, aby mě spravoval o každém postupu té transportní jednotky, která má přivézt napalmové nálože.

03:45.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do ubikace vstoupil pobočník.Už více než hodinu jsem spal.
„Ano?!“zeptal jsem se.
„Právě dorazili ke skladišti…“
„Dobře…“řekl jsem a zase usnul.

Skladiště US MILITARY AIRFORCE, 100 kilometrů západně od Fort Croaton.
Náklaďák s průzkumným týmem zastavil u skladiště a všichni vyskočili ven.
Sklad byla vlastně jen velká kovová budova a v ní munice a zbraně.
Všude byla stále černo černá tma a znova se vrátila těžká bouřka…
„Chodci napravo!“vykřikl Arnold a začal kulometem připevněným na náklaďáku kosit zombie.Ostatní se rozeběhli k vchodu do skladiště, který byl na elektronický zámek.
„Je zničený…“oznámil Konstantin ze SpecNaz.
„Granáty…“řekl Leon.
„Zešílel si?Je to tam nacpané výbušninami, hodíme granát a uvidíme se na Měsíci…“křikl Grigorij ze SpecNaz.
Antonov mezitím hodil na skupinu přibližujících se zombií zápalný granát a sundal je.
„Stačí, když prostřelíme panty…“řekl Konstantin, vytáhl miniaturní výbušné nálože a připevnil je k pantům.
„Pozor!“vykřikl pak a dveře vyletěli do vzduchu.
Všichni, až na Arnolda a Leona se nahrnuli dovnitř a začali do transportních beden nakládat napalmové nálože.
„Jak to vypadá?“zeptal se Arnold po chvilce.
„Dobrý, je tu toho dost!Už máme naloženo 20 kilogramů…“vykřikl Antonov.
„Kolik ještě?!Nevím jestli je udržím!“zakřičel zoufale Arnold při pohledu na docházející zásobník kulometu ráže 50.
„Už to bude…ještě pět kilo…“křikl Grigorij, který právě vyběhl ze skladu a hodil do náklaďáku další bednu s napalmem.
„Mám už jen padesát nábojů!“zařval vyděšeně Arnold a střílel dál.
„HOTOVO!NASEDEJTE!“zakřičel Antonov a hodil do auta poslední bednu s napalmem.Všichni během vteřinky naskočili do náklaďáku a rozjeli se zpět k Fort Croaton.

Fort Croaton, 4:55.
Pobočník mě znovu probudil.
„Kde jsou?“
„Budou tu za pár minut…mám je poslat rovnou na letiště, aby ozbrojili stíhačky…“
„Jo…“odpověděl jsem chladně a myslel na Evu, Wolshe i nadcházející bitvu.

12:17, Fort Croaton, velící štáb.
Ve velícím štábu byla zase naše parta hic.
„Stíhačky zaútočí na Columbus během hodiny, snad zničí to shromáždiště…usnadní nám to práci o pár miliónů zombií…“řekl Pavlov a já se díval z okna na otevřenou bránu, kterou do základny vcházeli ruští vojáci a tanky.Na letišti přistáli ruské bojové vrtulníky i s elitními komandy a všichni se hned připravili na obranu základny.
„Jak to vypadá se zombiemi?Nějaké nové informace a zprávy?“zeptal jsem se.
„Pomalu se dávají na pochod k nám…“odpověděl radista.
Já jsem odešel do vedlejší místnosti a zavolal Evě do mého bytu.
Po chvilce to vzala.
„Davide?Jsi v pořádku?“
„Ano.Volám o něco dříve, potřebuji vědět, že si v pořádku…“řekl jsem s povzdechem.
„Jo jsem, ale jsou tu manévry.Dorazili tisíce posil a ze severu od kanadské armády i obrněné jednotky.Obyvatelé z některých chudších čtvrtí a domů byli vyhnáni a domy byli opevněny vojáky a důstojníky.Armáda položila další miny a výbušniny k mostům a rozmístila nová kulometná hnízda a protiletecká děla…“
„Dobře.Buď připravená, jdi k nočnímu stolku v ložnici a otevři poličku…mám tam revolver silné ráže s několika zásobníky…vezmi si to pro ochranu…“řekl jsem a počkal chvilku.
„Mám ho, umím s tím zacházet…nesmuší se bát…“řekla.
„Dobře, jakmile to skončí přijedu za tebou, najdu tě když tak v bunkru.Drž mi palce…“řekl jsem a pak jsem ze sebe vylopotil poslední dvě slova“…má lásko…“.Nechápal jsem to.Miloval jsem ji i když jsem ji neznal ani den.Prostě mě učarovala.
Na druhé straně telefonu se ozval krásný povzdych.
„Děkuji…“
„Já tobě…pá…“řekl jsem a zavěsil.

Vrátil jsem se do velitelské místnosti.
„Jaká je situace se stíhačkami?“zeptal jsem se, když jsem se vrátil.
„Pospíšili si.Náklad vyhodili před malou chvílí.Columbus je v plamenech a většina zombií je mrtvá…“řekl radista.
„Dobrá práce…“řekl jsem a posadil se na velitelskou židli.
„Veliteli, masy zombií a nestvůr se vydali na pochod.Podle satelitu, se k nám přibližují ze západu rychlostí přibližně 4 kilometrů za hodinu…celkem rychle na svoji obvyklou pomalost…budou tu za přibližně 25 hodin…“oznámil radista.
„Dobře, v jakých formacích postupují…?“
„Jdou koordinovaně podél vedle sebe, v první vlně jdou zombie, v druhé vlně nestvůry a zombie.Flyeři lítají kolem nich…“odpověděl radista.
„Kolik je Flyerů?“zeptal se Pavlov.
„Asi 700 000…budou největším nebezpečím, i když jich je nejméně…“
„K čertu!“vykřikl jsem nasupeně.

22:16, důstojnický klub, Fort Croaton.
„Všechen personál je ozbrojen a připraven k boji.Na svazích jsme rozmístili kulometná hnízda jakožto přední linii obrany…“řekl nad sklenkou vodky Stěpanov.
„Kolik máme munice?“zeptal jsem se pak Pavlova.
„No, podle posledních hlášení máme do palných zbraní, pušek, samopalů i kulometů přes 70 miliónů nábojů, ale stejně to nebude stačit…“
„No zombií je 100 miliónů, pokud se budeme dobře trefovat a každý z nás zabije tak 500 zombií nebo nestvůr tak to zvládneme…“řekl jsem.
„Jenže jich není 100 miliónů…“řekl s povzdechem Antonov.
„A kolik…budu hádat, mnohem více…“řekl jsem s povzdechem.
„Tak nějak, čtvrt miliardy…“odpověděl Antonov a já spadl ze židle.
„COŽE?!“
„Shromáždili se z celé severní a střední Ameriky…“dodal Pavlov.
Bylo mi na zvracení.Nás bylo ve Fort Croaton 1000 Američanů a 1000 Rusů, přesto to bylo o hubu i s pouhými 100 milióny.Dělostřelectvo, tanky, stíhačky i vrtulníky budou naší hlavní oporou.Flyeři zlikvidují vrtulníky, Gorgoni zničí tanky a jen dělostřelectvo a stíhačky budou jakž takž v bezpečí…pokud nevpadnou do základny ty nestvůry.Pak jsem se odešel prospat.

11:42, další den, Fort Croaton.
Vyběhl jsem z velitelství, v ruce AK74ku od Rusů a po schodech jsem vyběhl na opevnění ke strážním věžím.
„JE TO TU!!!“zakřičel jsem a dalekohledem pozoroval postupující hordy nestvůr.
„DĚLOSTŘELECKÉ BATERIE 1, 2 A 3 ZAHAJTE PALBU NA SEKTOR C-9, BATERIE 7 A 9 ZAHAJTE PALBU NA SEKTOR B-3…“řekl ruský důstojník Korikov, stojící vedle mě, do vysílačky.Dělostřelectvo zahájilo palbu na postupující nestvůrné síly.
„VRTULNÍKY, DO ÚTOKU!“křikl jsem do vysílačky a piloti nastartovali AH64ky i ruské Mil24ky(Hindy) a začali střílet z kulometů a raketometů přímo na nestvůry.
„Jak daleko jsou od nás?“zeptal se Korikov.
„Kilometr.Maximálně kilometr a půl a přibližují se čím dál tím rychl…Flyeři!“vykřikl jsem a mobilizoval protiletecké vojáky a střelce.Dva ruští vojáci vedle nás popadli protiletecké ruční raketomety Strela a začali střílet na Flyery, kteří byli předvojem.
„Co to támhle je?!“zeptal se Korikov a ukázal na nějaké místo mezi nestvůrami.Táhli tam…katapult!
„Do háje!Ať se kulomety soustředí na rozstřílení toho katapultu…“řekl jsem Korikovi a začal jsem střílet na létající Flyery.
Jednoho jsme sejmuli, bohužel na špatném místě, takže dopadl hned na jednu ze strážních věží a sundal střelce na věži.
„K čertu!“vykřikl jsem a rozeběhl se k jednomu kulometu na zdi.Odtáhl jsem od něj jednoho našeho vojáka a začal kosit zástupy nemrtvých.
Pak nemrtví vystřelili z toho katapultu.Vystřelili z něj obrovské kameny.
„Pozor!“zakřičel voják vedle mě na sousední vojáky, protože hned na ně dopadl ten kámen, prorazil kus zdi a strhl část lešení s vojáky.
Seběhl jsem z ochranného perimetru a doběhl na velitelství.Kolem mě proběhlo několik našich a ruských vojáků a přidali se k vojákům na zdech.

12:10, PROTOKOL RÁDIOVÉ KOMUNIKACE.
„TADY KULOMETNÉ STANOVIŠTĚ 4, NESTVŮRY JSOU UŽ JEN PÁR METRŮ OD NÁS A MÁME NEDOSTATEK MUNICE…STAHUJEME SE…“
„DOBŘE, VŠECHNY KULOMETNÉ ODDÍLY, STÁHNĚTE SE DO ZÁKLADNY.OPAKUJI, STÁHNĚTE SE DO ZÁKLADNY…“
„TADY HLÍDKA 61, NESTVŮRY JSOU UŽ U NAŠÍ ČÁSTI ZDI.GORGONI HÁZÍ VELKÉ BALVANY NA ZEĎ A SNAŽÍ SE JÍ PRORAZIT.HÁZÍME DOLŮ GRANÁTY, ALE VYPADÁ TO NEBEZPEČNĚ…“
„DRŽTE SE, POSÍLÁME VÁM POSILI.SEKTORE 7, POŠLETE 14 SVÝCH VOJÁKŮ K HLÍDCE 61…“
„TADY SEKTOR 7, NEMŮŽEME POSTRÁDAT NIKOHO…“

13:00, PROTOKOL RÁDIOVÉ KOMUNIKACE.
„JSOU V ZÁKLADNĚ, PRORAZILI JIHOZÁPADNÍ OBRANOU LINII, MÁME TĚŽKÉ ZTRÁTY…“
„STÁHNĚTE SE DO VNITŘNÍHO SEKTORU ZÁKLADNY…“
„TADY KOMANDÉR FREEMAN, PŘIPRAVTE SE.DOSTALI JSME ZPRÁVU Z Big Fort, ŽE POTŘEBUJÍ VŠECHNY JEDNOTKY A SHROMÁŽDILI VOJSKA ZE VŠECH OKOLNÍCH PEVNOSTÍ…EVAKUUJEME SE TAM…“
„DOBŘE, VŠICHNI NASEDAT DO AUT A VRTULNÍKŮ…“

Nasedl jsem do ruského džípu a se mnou ještě dva Rusové a dva Američani.
To co pak nastalo byl hrůzný exodus, patnáct stovek přeživších vojáků naskákalo na džípy, náklaďáky nebo do vrtulníků a vydalo se směrem k Big Fort.To samé posádky v Dakotě a Midway.
V základně se povalovali stovky mrtvol padlých spolubojovníků a ruských soudruhů.Nejhorší pohled byl, ale na ty jejichž mrtvá těla byla okousávána a jedena mrtvolami.To mi rvalo srdce…muži a ženy, kteří pro nás obětovali život, takhle dopadli.

Big Fort, 16:02.
Dlouhý, téměř nekonečný konvoj projížděl hlavními branami pod palbou Flyerů, kteří ještě cestou zničili 7 náklaďáků a dohromady zabili přes 200 vojáků.
Flyeři a ostatní nestvůry nás štvali jak svině na porážku.
Zaparkoval jsem u jednoho štábu a vojáci, které jsem vezl se okamžitě rozeběhli k ostatním bránit pozice.
Vytáhl jsem mobil a zavolal do svého bytu.
Eva tam stále byla.
„Evičko, jsi v pořádku?“zeptal jsem se a pistolí střílel na jednoho Flyera.
„Ano, lásko.Zůstala jsem tady, bála jsem se o tebe a navíc mě vojáci nepustili ven…“
„Jdu za tebou a odvedu tě do vojenského bunkru, zařídím ti dobré místo…“řekl jsem do mobilu a rychle se rozeběhl k paneláku, kde jsem bydlel.Všude se ozývala střelba.
„Komandére!“ozval se něčí výkřik a na mě skočila jedna zombie.Odkopl jsem ji a prostřelil hlavu.Bylo to těsně.
Už jsem byl na hraně svých sil, ač jsem byl elitní voják…

Můj byt.
Vtrhl jsem do bytu, až se Eva lekla.
„Pospěš, za chvíli to tady vojáci opevní…“řekl jsem a uviděl, že už byla pořádně oblečená.Šlo vlastně jen o džíny a tuctové tričko.
„Kde si je sehnala?“zeptal jsem se pak.
„Koupila, za 7 kreditů, doufám, že ti to nevadí…“
„Věř mi, že teď mi vadí spíše ty hordy nestvůr blížících se do města…“řekl jsem a vyběhli jsme z bytu.
Odvedl jsem ji k vojenskému bunkru, kde byla schovaná vojenská elita.
„Kdo je to?!“zeptal se ozbrojenec hlídající bunkr.
„Je to moje žena…“řekl jsem k Evině překvapení a usmál se na ní.
„Dobře, jděte dál…“řekl voják a Eva vešla dovnitř.
„Brzy se pro tebe vrátím…“řekl jsem Evě a odeběhl pryč.Rozeběhl jsem se elektrickému plotu, u kterého bylo kulometné hnízdo a přidal jsem se k zabíjení zombií.Ale bylo jich moc.
„Gorgon napravo!“vykřikl kulometčík Vasilij, z ruských oddílů.Jeden z Gorgonů přeskočil elektrický plot a zaútočil na kulometný džíp.Několika ranami ho doslova slisoval i s vojáky v něm.
„VŠICHNI NA NĚJ!“křikl Vasilij a zahájili jsme na něj těžkou palbu.Já vytáhl a hodil na něj zápalnou láhev.Rozeběhl se k nám, ale po chvilce se začal motat a spadl na zem mrtví.
„SITUACE JE TÉMĚŘ NEUDRŽITELNÁ…“ohlásil jsem do vysílačky.
„TO NÁS NEZAJÍMÁ.ROZKAZ JE UDRŽET VŠECHNY PERIMETRY!NESMÍME USTOUPIT, JINAK TO BUDE KONEC LIDSTVA…“ozval se hlas generála Jeffersona, velitele posádky Big Fort.
Nad hlavou nám proletěla doslova letka Flyerů a začala bombardovat toxickými kyselinami utíkající civilisty a kryjící se vojáky.Na zemi se během chvilky váleli desítky spálených těl.A byl to jen začátek.
„KOLIK ZOMBIÍ UŽ ASI ZAŘVALO?“zeptal se hlas plukovníka Solovcova do vysílačky.Převzal velení nad Stěpanovovými jednotkami, protože Stěpanov byl doslova přetržen na poloviny ve Fort Croaton jedním Gorgonem.
„PODLE SATELITNÍCH VÝPOČTŮ ASI 1 500 000…“
„A MY MÁME JAKÉ ZTRÁTY?“
„ASI 45 000…“ohlásil americký důstojník Jameson.
„MY MÁME 12 000…“ohlásil ruský radista Mironov.
„KOLIK JEŠTĚ ZBÝVÁ NAŠICH VOJÁKŮ?!“zeptal jsem se.
„3 600 000 AMERIČANŮ A 1 900 000 RUSŮ…“odpověděl Jefferson.
Ze všech domů se střílelo na postupující legie nemrtvých…byla to hrůza…
Apokalypsa…
Slunce už pomalu zapadalo a obloha byla překrásně rudá.To bylo asi to jediné krásné ten den…a za mnoho let.

Rozeběhl jsem se přes ulici a pomohl ruským vojákům s postavením kulometného hnízda.Pak jsem začal s jedním z dvou kulometů střílet na Flyery.Dva jsem sejmul, ale bylo to těsně předtím než na mě chtěli vyprsknout kyselinu.To kulometné hnízdo bylo na východní straně křižovatky a za nás se přesunovali oddíly vojáků a budovali barikády.
„Pořád ustupujeme?“zeptal jsem se ruského poručíka.
„Ano, komandére.Naše jednotky ztratili 741.severní perimetr a 2.jižní vojenský distrikt…“odpověděl Rus.
Nad hlavou nám proletěli dva Hindy a doslova rozbombardovali celý prapor Gorgonů za elektrickým plotem na západní linii.
Pak se ozvala moje vysílačky.
„TADY VELITEL ELITNÍCH JEDNOTEK GAMA, KAPITÁN Markinson.DOSTAVTE SE DO MRAKODRAPU.JE TU I VAŠE MILENKA…“
„COŽE?!“vykřikl jsem vyděšeně.
Pak se spojení vypnulo.
Hned jsem vyrazil k mrakodrapu, kam jsem dorazil po pár minutách běhu.

Hned mě chytli příslušníci Gamy a odvlekli do 70.patra mrakodrapu.
V předsíni u vstupních dveří do Wolshovi pracovny hlídalo komando vojáků Gamy a velitel Markinson mě odvedl do Wolshovi kanceláře, tam mě odzbrojil a odešel.
Na Wolshově židli seděla svázaná Eva a vypadala vyděšeně.Wolsh stál u okna a díval se na probíhající válečnou scenérii a v ruce držel revolver.Vypadal zamyšleně.
„Jen my dva víme co se v roce 2011 stalo.A taky to tak zůstane…nemůžu si dovolit riziko, že si pustíte hubu na špacír a já budu popraven rozvášněným davem i vlastními vojáky a důstojníky.Stejně tak se obávám, že Big Fort brzy padne do rukou nemrtvých legií…“řekl po chvilce Wolsh a otočil se ke mně.Měl na sobě černé sako a kravatu, byl pečlivě ostříhaný a vousy měl zarovnané…prostě byl připravený na smrt.
„Chcípnete vy parchante!“řekl jsem.
„Kdepak.Za pár chvil mě evakuují do přístavu a já to tady opustím i s nejloajálnějšími vojáky a důstojníky a odcestuji do Británie, kde při ozbrojeném puči převzala moc britská pobočka BioTech Industries…“řekl Wolsh a do kanceláře přiběhl jeho pobočník.
„Co se děje?“zeptal se naštvaně Wolsh.
„Jednotky hlásí ztrátu už téměř poloviny protileteckých baterií…a většina sil už ustoupila do vnitřních sektorů.První i druhá obranná linie padli, nestvůry už mají sice těžké ztráty, ale stále jich je minimálně 160 miliónů…“
„Připravte zápalné bomby a shoďte je na všechny mosty kontrolované nestvůrami…“
„Ano, pane prezidente…“řekl pobočník a odešel.

17:00.

„Zase máme klid.Ano, já jsem způsobil Outbreak 4, ale nelituji toho.Dosáhl jsem čeho jsem chtěl.Lidská civilizace jak jsme ji znali byla zničena.V Eurasii vybuduji novou civilizaci, respektive v Británii.Zbytek Eurasie bude taky ponechán na pospas nestvůrám.Británie, Island a Grónsko budou oblastmi nového lidstva…můj čas už nadešel…stanu se vládcem světa!“řekl se smíchem Wolsh a pohlédl na zapadající slunce.
„Zapadá stará civilizace a vyjde nová civilizace…je to západ éry lidské rasy a nástup nové rasy, která nakonec zlikviduje zombie a vytvoří nový svět…“dodal, odešel ke svému stolu, popadl whisky a napil se.
„Nyní již nastává čas s tím vším skoncovat…“řekl Wolsh a pak na mě namířil pistoli.Ozvala se rána.Ale ne z pistole.Přímo na neprůstřelné plexisklo se „rozmázl“ jeden Flyer.Ale zůstal tam.Nechtěl se odtrhnout.
„Neboj, ani ten tě nezachrání…je to upravené plexisklo, aby vydrželo všechny jejich nárazy i kyselinové útoky…“řekl se smíchem Wolsh.
„I ten nový…?“
„Nový?“zeptal se trochu podezřele Wolsh.
„Ty to nevíš.Už jsou tak vyspělí, že dokáží propálit svojí kyselinou i titan…“řekl jsem.Wolsh vypadal jakoby ho chytla smrt.Otočil se k Flyerovi, ten otevřel ústa a vyplivnul kyselinu.Plexisklo se okamžitě rozteklo a už bylo lehké ho rozbít.Wolsh začal na Flyera, který se cpal skrze rozbité plexisklo do kanceláře střílet a já toho využil, přiběhl jsem k Evě, rozvázal ji a odběhl pryč.Po pár výstřelech došla Wolshovi munice a Flyer se procpal do kanceláře, zatáhl svá obrovská křídla a skočil na Wolshe.
Švihl s ním o zem, zakousl se mu do krku a ukousl mu kus masa z krku.Pak mu rozkousal tvář a stáhl ji z kůže.Wolsh stále žil a zoufale naříkal.Flyer mu vší silou utrhl obě ruce a zlomil nohu.To nebyl klasický útok, vypadal, že jedná tak aby ho nezabil, ale utýral k smrti.Popadl umírajícího Wolshe, který se zmítal v bolestech a vší silou s ním švihl o jeho knihovnu.Znova ho popadl a doslova mu zlomil páteř a nakonec, aby to ukončil, Wolshovi utrhl hlavu a vyhodil ji oknem pryč.
„Máš u sebe zbraň?“zeptala se Eva vyděšeně.
„Stráže mě odzbrojili…“řekl jsem, pak se ozvala vysílačky, kterou jsem měl za pasem.
„VELITELI FREEMANE, DĚJE SE NĚCO DIVNÉHO.ZOMBIE PŘESTÁVAJÍ ÚTOČIT.JEN TAK NEHYBNĚ STOJÍ NA MÍSTĚ NEBO DOKONCE ODCHÁZÍ Z MĚSTA VŠEMI MOŽNÝMI CESTAMI…“ohlásil Arnold.
Flyer se na mě podíval.Jeho tvář byla, nebo to co z ní zbylo bylo úplně rozsekané a rozřezané jako u ostatních Flyerů.Ale tenhle měl takové „inteligentní“ rysy ve tváři.
Postavil se přímo naproti nám.Napřímil se.Pohlédl nám do očí a pak otevřel ústa.
„Moje…žena…a…syn…před mnoha…dobami…použil…jako…testovací…morčata…já jsem…je…pomstil…a…taky…všechny…ost…ostatní…prosím…nechte nás…odejít…tato válka…je u…konce…chceme…jen…klid…místo…kde…budeme…moci žít…o…o…o samotě…v míru…dejte nám…jen pár…pár…oblastí…a…zbytek…světa si…ne…nechte…“
Přikývl jsem.
„Dobře…dáme vám…USA…“řekl jsem a přátelsky na něj pohlédl.
„Nechte…si…Big Fort…zbytek…bude…náš…nyní…když…jsme se…pomstili…budeme moci…konečně…již brzy…skutečně…zemřít…“řekl, také přikývl, rozeběhl se k zničenému oknu a vyletěl z okna.
U knihovny se váleli zbytky Wolshe.
„VŠEM JEDNOTKÁM.ZASTAVTE PALBU A VOJENSKÉ OPERACE PROTI ZOMBIÍM…BITVA POSLEDNÍHO SOUDU SKONČILA…OBĚ STRANY VYHRÁLI…“řekl jsem a pak s Evou odešel do předsíně, kde nikdo nebyl.
„Zřejmě se přesunuli do boje…“řekla Eva, ale pak se otevřeli dveře a z nich vyšla jedna zombie.Eva vykřikla strachy.Zombie se na nás podívala…a odešla pryč po únikovém schodišti.Na něm jsme nalezli mrtvoly členů Jednotky Gama.
Odešli jsme ven z mrakodrapu a viděli, že již je po boji a většina nestvůr a nemrtvých odešla z města.
Přišel jsem k našim důstojníkům, kteří byli na 17.štábu.
„Co bude dál?“zeptal se generál Jefferson, vedle něhož byl velitel Pavlov, plukovník Solovcov, admirál Johnson a komandant Erikson.
„Vybudujeme nový a lepší svět.Oni budou mít konečně klid, mír a pokoj…“řekl jsem a ostatní přikývli.Další den byl vytvořen tzv.Nejvyšší Výbor, složený z důstojnického sboru, který koordinoval opravu Big Fort, rozšíření pro všechnu populaci evakuovanou z okolních částí USA a vytvoření tzv.Americké Demokratické Republiky.
Já jsem se rozvedl s Marianou a vzal si Evu.Měli jsme spolu dvě děti a žili šťastně, až do smrti v lásce a klidu.O zombií ani jiných nestvůrách jsme už neslyšeli.Jediná zmínka přišla 12.červne 2090 v televizních večerních zprávách, o tom, že všechny zombie z Eurasie a Afriky se přesunuli přes Beringgův průliv do Kanady a odtamtud do USA.
Poslali nám dokonce dopis, ano bylo to neuvěřitelné, ale nám, respektive přímo mě, poslali zombie dopis, zřejmě ho napsala nějaká, která ještě měla aspoň pár lidských schopností a inteligence.Stálo v něm jen „DĚKUJEME“ a pravděpodobně to bylo napsané krví.Poslali nám ho tak, že nalezli jednu naši ozbrojenou hlídku a předali jí ten dopis a řekli komu to mají dát.

V roce 2114 vojenští průzkumníci lokalizovali, že v teritoriích předaných nestvůrám a nemrtvým jsou milióny koster.Zemřeli v klidu a míru, pomstění a svobodní, jak si přáli…