Outbreak, 2.Díl: Afghánské peklo!

Anotace: 2.Díl mé série pojednávající o temných událostech v Afghánistánu během sovětsko-afghánské války... Komentujte prosím. Původně ve scifi sekci, nyní přesunuto do "Tajemné, záhadné".

Afghánské peklo!
Afghánistán, 21.ledna 1982, 00:45, město Mubarak, centrální Afghánistán, velitelství sovětských elitních jednotek SpecNaz.

„Mudžahedíni obsadili dva sektory kilometr severně od nás.Netušíme co tam je, podle snímků z pozorovatelských stanic a letadel tam není vůbec nic.Pouze nějaký podivný vchod do podzemí a banda minimálně 100 partyzánů…“oznámil mě a mému týmu, plukovník Dimitrijev, velitel 41.Výsadkového Sovětského Pluku SpecNaz a odkašlal si.
„Dobře, jaké jsou cíle operace?“zeptal jsem se.
„Soudruhu majore Kobzanove, vy a váš tým provedete výsadek přibližně sto metrů jižně od dotyčných sektorů a připravíte se.Nejprve raketomety zahájí palbu na pozice povstalců, na kulometná hnízda a na malá stanoviště a pak udeříte vy, pročistíte to tam a zajistíte ten vstup.Pak se k vám přidá 751.Elitní Průzkumný Pluk z GRU a pomůže vám zajistit vchod a prozkoumat co tam je.Nebereme zajatce…“řekl Dimitrijev a já přikývl.
Ve velitelské místnosti byl i můj tým složený z 5 dalších elitních vojáků SpecNaz.
Anatolij, byl demoliční inženýr a pomáhal likvidovat horské partyzánské komplexy.
Olga, byla elitní záškodnice, likvidovala důležité povstalecké komandéry a prováděla diverzní akce a taky jediná žena ve SpecNaz.
Sergej, byl kulometčík a specialista na těžké zbraně.
Ivan, byl elita mezi ostřelovači, 70 zlikvidovaných partyzánů střelou přímo do hlavy a dalších 200 jinými zásahy.
A Igor, můj zástupce a radista.
„Kdy provedeme útok?“zeptal jsem se.
„Za deset minut, džíp už na vás čeká…“odpověděl Dimitrijev a všichni jsme zasalutovali a odešli z velitelského štábu, ve kterém bylo ještě několik samopalníků SpecNaz.

Sektor 72-C, 160 metrů jižně od neznámého vstupu, stará příjezdová cesta.
Na staré příjezdové cestě jsme zastavili džíp a schovali se za několik kamenů.
Na cestě ještě byl hořící vrak T55tky, který osvětloval celou oblast a nad hlavou se nám prohnali naše vrtulníky.Spatřili jsme jak na ně partyzáni začali z kulovnic, starých AK47ček a brokovnic střílet, ale bylo to na nic.Jen jsme díky tomu spatřili rozložení jejich sil.
„VELITELSTVÍ, TADY KOMANDÉR KOBZANOV.DORAZILI JSME NA MÍSTO URČENÍ.PŘEPÍNÁM…“
„TADY DIMITRIJEV.RAKETOVÁ PALBA ZAČNE ZA PÁR VTEŘIN, DOPADNE TAM 16 RAKET, BUĎTE PŘIPRAVENI.KONEC“oznámil Dimitrijev a už jsme zaslechli jak raketomety Grad BM21 z dálky zahájili palbu.Lehké výbušné rakety nám proletěli nad hlavou a dopadli na stanoviště a pozice partyzánů.
Dobrá polovina musela zařvat…zbytek byl v šoku, protože netušili, že tak blízko je raketové dělostřelectvo.
My jsme vyběhli z úkrytu a zahájili palbu na zmatené povstalce.Během minuty už byli všichni mrtví.
„Dobře, zajistěte oblast.Sergeji a Ivane, jdete na hlídku, 751.Elitní Průzkumný Pluk dorazí v 07:00.Zatím se vyspěte…“řekl jsem k Olze, Anatolijovi a Igorovi.Sám jsem si pak lehl na hornatou zem.Ivan a Sergej ještě rozdělali ohniště a uprostřed té chladné afghánské zimní noci hlídali, abychom nezařvali do rána.

6:55.
Probudil nás hluk.
Vstali jsme a spatřili, že k nám dorazil nákladní vůz s techniky, ženisty, průzkumníky a skupinou důstojníků.
„Co se sakra děje?“zeptal jsem se Olgy, když jsem spatřil, že důstojníci byli podle výložek na šedých důstojnických uniformách z „Oddělení 41“ KGB.O41 bylo přísně tajné vojenské výzkumné oddělení Komisariátu Státní Bezpečnosti.
Jeden z důstojníků přišel ke mně a mému týmu.
„Majore Kobzanove a týme Delta.Vraťte se na velitelství, tady to přebíráme my…“řekl oficír.
„Ne…“řekl jsem rázně.
„Cože?“
„My jsme to tu zajistili a my chceme vědět co se tu bude dít.Mimo to, pokud tu budete sami tak vás hned příští útok povstalců rozmetá během vteřiny…“odůvodnil jsem svůj nesouhlas.
Důstojník mlčky přikývl.
„Ano, to je pravda.Tak zavolám na velitelství, aby vás svěřili pod mé velení a budete tu zajišťovat ochranu ještě s 4.Plukem VDV…“řekl důstojník a odešel.
„Postavíme si tábor.Připravte stany, asi tu chvíli budeme…“řekl jsem a viděl jak technický personál O41 připravuje nějaké věci u vchodu do podzemních místností.

S Olgou jsme pak odešli za jeden náklaďák a začal jsem se s ní líbat.Pohladil jsem ji po jejích krásných a krátce střižených blond vlasech a políbil na čelo.
Po chvilce jsme se vrátili k našemu týmu.Seděl tam i jeden z vědců.Šlo o archeologa z KGB.
Povídal si se soudruhy z mé jednotky.
Přisedli jsme si.
„Proč tu vlastně jste?“zeptal se Sergej a o koleno si opíral kulomet PKM.
„No Vědecký Výbor KGB se rozhodl provádět zde v Afghánské Sovětské Demokratické Republice expediční průzkumy, našli jsme tu mnoho monumentů, ať již mongolského, čínského či dokonce makedonského původu.Čínská a mongolská kultura je severovýchodně odsud.Pak tam jsou i sochy s patrným islámským a arabským vlivem a nakonec naši vojenští průzkumníci asi půl kilometr odsud západně objevili pozůstatky monumentů z dob Alexandra Makedonského a poblíž i ruiny kasáren alexandrijsko-hellenických vojsk.Domníváme se, že vchod do tohoto, pravděpodobně podzemního komplexu nějak souvisí s Alexandrovou vládou nad Afghánistánem v době přibližně roku 329 před naším letopočtem.Teda to jsme si mysleli z počátku, i podle studií v kábulské národní knihovně, ovšem zjistili jsme, že jde o chybu v datování.Domnívali jsme se podle chybného datování, že ty ruiny jsou právě z roku 329 před našim letopočtem, ale po podrobném překladu jsme zjistili, že jsou z roku 926 před naším letopočtem, tedy mnohem starší…více vám, ale nemohu říci, spadá to pod 3.úroveň bezpečnostního utajení KGB…a co ty buřty?Za chvíli budou smradlavé…“řekl po zasvěcení ten archeolog a Sergej vytáhl z chladícího boxu několik buřtů.Zapálili jsme ohniště a začali si je opékat.

23:06, tábor archeologické expedice 716, Afghánská Sovětská Demokratická Republika.
Archeologové skončili své práce přibližně v 20:00.
Přes den se osazenstvo tábora rozrostlo.K večeru tam bylo 12 archeologů, 7 důstojníků O41, 9 techniků, 20 příslušníků 4.Pluku VDV, 3 afghánští archeologové a historici a můj tým…
Pomalu jsme začali usínat, hlídku tábora převzalo totiž 6 vojáků 4.Pluku, takže jsme byli celkem v klidu.
V noci jsem měl děsivé sny, ale jakmile jsem se kolem 23.hodiny probudil, hned jsem je zapomněl.Trochu těžce jsem začal kašlat, ale přešlo to.Zavřel jsem oči a…uslyšel výstřel!
Všichni jsme vstali a na tábor se snesl déšť kulek z AK47ček a amerických M16tek.Vědci, archeologové a technici se okamžitě schovali za náklaďák a provizorní barikády kolem tábora.Palba šla ze západních svahů a my jsme se museli krýt za všechno možné.Sergej opětoval palbu a sestřelil dva samopalníky u jednoho kamene, mezitím se 4.Pluk VDV vzchopil a zahájil palbu na malý, pomalu postupující oddíl povstalců, kteří pronikali ze severozápadu do tábora.6 z 10 partyzánů to okamžitě schytalo.Jeden pak hodil granát k důstojnickému stanu a výbuch těžce zranil jednoho z velitelů O41, kteří se tam poblíž pohybovali a kryly se.Ivan pak puškou Dragunov sejmul, tři další samopalníky postupující z jihozápadu.Já, Olga a Sergej jsme vstali a rozeběhli se k nim, abychom zastavili další postup.Radista Igor dostal kulku do ramene.
„K čertu s těmi parchanty…“zařval zuřivě a střílel z pistole na kameny za, kterými se partyzáni schovávali.Mohlo jich tam být ještě tak 5.
Přeskočili jsme přes jeden kámen a AK74kou jsem sejmul dobře vyzbrojeného partyzána a podle turbanu jsem odhadoval, pravděpodobně velitele povstalců.Ještě žil, tak jsem ho přimáčkl kalašnikovem k zemi a začal vyslýchat.
„Zlikvidujte zbylý odpor, promluvím si tady s našim afghánským soudruhem…“řekl jsem k Olze a Sergejovi.Kývli a odběhli likvidovat partyzány.
„Tak mluv ty prevíte, kdo tě platí…“začal jsem svojí lámanou afghánštinou a spatřil jsem na jeho krku vytetovaný podivný symbol se sluncem v němž byl znázorněn velký orel.
„Neplatí mě nikdo.Ani povstalci, ani pákistánská armáda, ani CIA…jsem bojovník Svatého Bratrstva…chráníme tuto hrobku už více než 2000 let…“
„Co je v té…hrobce…“
„To nemáš právo vědět.A nikdy nebudeš mít to právo, ty krvaví pse!“řekl ten muž.
Pak vytáhl pistoli, kterou měl schovanou za opaskem, tak že jsem ji neviděl a vystřelil na mě.Prostřelil mi rameno, já se skácel na zem a odkutálel se za nejbližší balvan.
„Majore!“vykřikl Sergej a kulometem rozstřílel toho muže na hadry.
Pak mě pomohl dovést do tábora a jeden z důstojníků O41 mě ošetřil.

6:22.
Ráno jsem o tom co mi ten muž řekl radši nikomu nepověděl.To by mě hned začali důstojníci z O41 vyslýchat a vyšetřovat.Rameno docela bolelo, ale nebylo to nic hrozného, i když se kulka zaryla centimetr pod kůži.Sám jsem si ji vytáhl nožem, samozřejmě předtím jsem ho vydezinfikoval.Olga byla při mně a pečovala o mě.Mezitím jsme z blízkého velitelství afghánské armády, se kterou jsme byli spojenci dostávali různé reporty o zvyšující se aktivitě partyzánů známých jako Svaté Bratrstvo.

17:00.
V 17:00 se všechno osazenstvo tábora shromáždilo pár desítek metrů od vchodu a pozorovalo co se bude dít.Demoliční technický tým položil výbušniny a připravil detonátor.
„Tři, dva, jedna…“vykřikl velitel demoliční čety a pak se ozval výbuch a desítky velkých úlomků z vchodu vyletěli všemi směry.
„Anatoliji, pozor!“zakřičela Olga, ale bylo pozdě.Jeden ostrý úlomek Anatolijovi doslova uřízl téměř chirurgicky hlavu.
„Doprdele…“vzdychl jsem.Všichni přestali myslet na vchod a vzali Anatolijovo tělo, abychom ho mohli poslat jeho ženě a synovi, do Tobolska.Měl se vrátit domů už před týdnem, ale rozhodl se přibrat si měsíc na víc, aby měl vyšší výslužné a pomohl rodině.

Pak jsem odešel za šéfem expedice.
„Kdy provedete průzkum?“zeptal jsem se.
„No, moji lidé detekovali nahromaděné jedovaté plyny, takže až zítra.Snad se to do té doby vyvětrá.Hodilo by se, abyste nám dělali ochranku a případně technickou pomoc…“řekl Grigorij Smirnov, velitel expedice.
„Dobře, pomůžeme vám, navíc nás to docela zajímá…“řekl jsem.
Poté jsem odešel za Olgou, která ležela na jednom vojenském plášti, na břiše a slunila se.
Přisedl jsem si k ní.Opatrně jsem ji začal masírovat.Měla překrásnou, jemnou a světlou pokožku…byla vysoká asi jako já, tedy 175 centimetrů a měla úžasné nohy.Když jsem ji začal masírovat tak jsem jí k tomu ještě párkrát políbil na krku.Cítil jsem v ní vrnění, jako když nějaká kočka přede.Pak jsem ji začal jemně masírovat zadeček a políbil jsem ji na zádech.
„Miláčku, už budeme jen spolu…“zašeptal jsem jí do ouška.
Otočila se na záda, takže jsem mohl vidět její překrásně tvarované prsa, která jsem začal hladit.Pak už to ani jeden z nás nemohl vydržet, vstali jsme a naskočili do nedaleko stojícího BVPčka, ve kterém jsme strávili pár hodin vášnivého sexu.
Kolem 20.hodiny jsme odpočatí odešli z BVP a připojili se ke zbytku jednotky, Sergejovi, Ivanovi a Igorovi, kteří seděli u hořícího ohniště.
„Tak co nového?“zeptal jsem se ostatních.
„Situace se zlepšuje.Snad poprvé od začátku naší internacionální bratrské pomoci se afghánská armáda vzchopila a zahnala Svaté Bratrstvo do hor…“odpověděl Igor.
Něco ve mně vzbuzovalo takový blbý pocit.Od setkání s důstojníkem Svatého Bratrstva jsem tajně podvědomě doufal, že nás přepadnou a my zastavíme vykopávky, ale bylo to jen zbožné přání.

12:00, další den.
„Dobře, připravte baterky a louče…“nařídil jeden z důstojníků.
Opatrně jsme začali vcházet do podzemí.
„Pozor, schod!“vykřikl jeden archeolog, ale pro mě už bylo pozdě, přešlápl jsem při slézání do podzemí, spadl a rozbil si hlavu o hliněnou zeď.Všechny zdi byli z pálené hlíny, dřeva, kamenní či zlata.
„Sakra práce…“vykřikl jsem a promnul si bolavé místo na hlavě.
Vstupní chodba se rozdělovala na dva směry, napravo bylo několik menších chodbiček a komnat a nalevo vedla cesta do hlavního sálu a několika chodeb.
„Kdo to tady vůbec postavil?“zeptala se Olga archeologů.
„No to nevíme přesně…“odpověděl jeden z archeologů.
Pak k nám přistoupil zástupce vrchního velitele O41, plukovník Vasilij Jegorov.
„Pojďte, půjdeme jako předvoj prozkoumat levý sektor, ostatní zatím budou zajišťovat a studovat pravý sektor a vstupní oblast…“řekl nám a my-já, Olga, Sergej a Ivan jsme přikývli.Igor byl venku a hlídal u vchodu.
Vydali jsme se levou chodbou a prošli přes několik menších místností, povětšinou naplněných přepychovým a luxusním nábytkem a zbytky toho nábytku.
Pak jsme došli do chodby vedoucí k hlavní síni komplexu, ale byla zavalená kamením a strop byl rozbitý.Začali jsme to tam prohledávat.
„Co se stalo?Nějaké seismické aktivity, nebo čas?“zeptal jsem se.
„Dynamitové nálože…“odpověděl k našemu překvapení Sergej, který se trochu vyznal ve stavebnictví a dokázal rozpoznat násilné zničení nějakého objektu i určit jak byl zničen a čím.Posadil se do tureckého sedu a prohlížel zničené části zdi.
„Byli dvě, celkem slabé, ale dokázali sundat zeď i strop…“dodal.
„No jestli vás ta chodba překvapila, tak tohle vám vyrazí dech…“řekl Ivan a svítil baterkou do jedné místnosti, kterou jsme neprozkoumali.
Pak tam zapálil louče.

Jako první nás do očí uhodil rozházený nábytek, všechen nábytek byl buď zničen nebo rozházen takovým způsobem, že vypadal jakoby někdo chtěl postavit barikády.
A pak další překvapení a to už nebylo daleko od toho, aby i tak otrlí lidé jako ze SpecNaz neupadli v šok.
Byli tam kostry v uniformách Waffen-SS a se znakem SS na helmách.Waffen-SS byli elitní pod-oddíly v rámci SS, které se specializovali na nejnebezpečnější a nejtajnější vojenské operace.
Dohromady tam byli čtyři kostry a kolem nich poházené německé samopaly MP40 a spousta nábojů.
„Je tu nějaký zápisník…“řekl Jegorov a ze stolu, který byl od nějaké dost silně zaschlé hnědé tekutiny, dříve zřejmě krve, vzal malý zápisník.
„Umíte někdo německy?“zeptal se pak.
„Já jo…“řekla Olga, vytrhla mu zápisník z rukou a začala číst.

22.října 1941.
Německo->Protektorát->Ukrajina->Rumunsko->Černé moře->Turecko->Irák->Persie a pak konečně Afghánistán.Taková byla cesta naší elitní průzkumné jednotky.Afghánští probolševičtí vojáci na nás 7x zaútočili.

30.října 1941.
Jako ruští obchodníci jsme získali informace o místě, kde se nachází základny makedonských armád.Dorazili jsme na dotyčné místo, ale tam ještě nebyl vchod do podzemního paláce Imperátora Kortana.

1.listopad 1941.
Našim hlavním cílem je zajistit palác Imperátora Kortana a získat kontrolu nad tajemnými silami v něm.Jede s námi psychotronik Eduard Alvaréz, ze Španělska a okultistka Helena Weissová.Ostatní, Gustav Carlson ze švédské dobrovolnické armády, Karl Korner, z 7.Regimentu Waffen-SS, já Alexander Jameson, britský vědec a okultista nyní v rámci Waffen-SS a další tři, jsme součástí praktické části operace.Alvaréz a Weissová mají za cíl organizovat teoretickou práci.

7.listopad 1941.
Konečně jsme po několika denním pochodu lokalizovali vchod do paláce Imperátora Kortana.
Abych něco řekl ke Kortanovi.
Byl dosazen žoldáckým pučem v roce 926 před našim letopočtem na trůn Království Afghánistánu a stal se neomezeným vládcem.Jeho vláda mezi lety 926-920 před našim letopočtem představovala nejhrůznější období afghánské historie.U moci ho držela jen přízeň mocného rodu jeho bratrance Abdula Al-Rašída a mongolští žoldáci.Ti neměli žádné vazby s afghánským lidem.Během vlády Kortana, bylo zaživa staženo z kůže 3 500 lidí, mužů, žen i dětí.Afghánské obyvatelstvo se stalo otroky v rozsáhlých dolech a v Kortanově podzemním paláci probíhali téměř permanentní sexuální, sadistické a kanibalistické orgie jeho rodiny.Podle některých zdrojů dokonce někdy na jaře roku 924 před naším letopočtem snědl jednu ze svých milenek, aby tak vyděsil ostatní(16 dalších), co se jim stane pokud ho budou chtít podvést.V roce 920 se již trůn pod Kortanem prolamoval.Afghánci vyhlásili povstání a 6 000 ozbrojených mužů vyhlásilo Svobodné Království Jihoafghánské.Většina obyvatel prchla do Svobodného Království a Kortan ztratil značnou moc.Mimo to Svobodná Lidová Armáda Afghánistánu se vydala na pochod proti němu.Dohromady již 10 000 dobrovolníků z řad rodin, které byli mučeny a tyranizovány pozvedli zbraně a zaútočili na 500 mongolských žoldáků.Mongolové, kteří už měli dost Kortanova zacházení a zločinů, povětšinou odešli do rodného Mongolska.Při Kortanovi zůstala jen jeho rodina, generalita a různé podivné existence.
Dne 12.ledna 919 před našim letopočtem afghánští vojáci po urputných bojích s Kortanovi loajálními regimenty dosáhli vstupu do Kortanova paláce.Kortanovi vojáci u vchodu, ale již byli mrtví.Příčina smrti, pravděpodobně sebevražda.Velitel vojáků nařídil zabarikádovat vchod do paláce a kupodivu s tím souhlasil i bratranec Kortana, již zmíněný Abdul Al-Rašíd jehož politická pověst byla pošramocena tyranií páchanou svým bratrancem.Vojáci Al-Rašída pak sami drželi stráže u vchodu, aby nikdo nevstoupil dovnitř.To, až do roku 326, kdy rod Al-Rašída už neexistoval a ani státní útvary pod jeho vládou ne.Podle některých spisů se začali vojáci, respektive potomci vojáků nasazených na obranu vchodu, nazývat Svaté Bratrstvo a hlásali zastavení veškerých nájezdníků na tu oblast.V roce 326 se do oblasti dostala makedonská armáda, která o objevu Kortanova paláce spravila samotného Alexandra Velikého.Ten se osobně tajně dostavil na setkání s vůdci Bratrstva.Prohlédl si část komplexu a rozhodl, že převelí do Afghánistánu 10 svých elitních vojáků i s jejich rodinami, aby se spojili se Svatým Bratrstvem a společně bránili podzemní palác.Bratrstvo nadšeně souhlasilo.To se povídá ve spisech starého arabského historika, Muhameda Saliba.O pravdivosti nebo nepravdivosti těchto informací můžeme jen spekulovat, ovšem podle svědectví v okolních vesnicích, až do útoku britské armády ve 20.letech 20.století žili rodiny s poměrně světlou pletí a balkánskými rysy obličeje.Pravděpodobně rodiny Svatého Bratrstva…

14.listopad 1941.
Vybudovali jsme tábor a chystáme se otevřít hrobku, ve které už stovky let nikdo nebyl.

15.listopad 1941.
Hrobku jsme otevřeli a zevnitř se vyvalili těžké jedovaté plyny.

19.listopad 1941.
Až dnes můžeme jít dovnitř.Začali jsme luštit symboly na zdech, ale nedávají žádný logický smysl.Pravděpodobně je dodatečně vytesalo Svaté Bratrstvo.

20.listopad 1941.
Svaté Bratrstvo podniklo úder. 19 vojáků Svatého Bratrstva přepadlo tábor, zabilo Gustava a nás zahnalo do podzemního paláce.Pak hodili ke vchodu granát a de facto nás pohřbili za živa.

21.listopad 1941.
Jídlo máme jen na pár dní, vodu na čtyři dny.Snažíme se krátit si naše dny do smrti zjišťováním co se tu dělo.

23.listopad 1941.
Podařilo se nám rozstřílet pečeť do hlavní síně Kortana.Našli jsme tam přepychové vybavení, ale také ve vzduchu určitý pocit strachu.

25.listopad 1941.
Nevím proč, ale nervy máme na dranc…Weissová včera zešílela a zastřelila se.

29.listopad 1941.
Našli jsme ty pytle…a v nich smrt…pokusili jsme se to zastavit, ale bylo pozdě…ani dynamit nic nezachránil…

Další zápisy už byli nečitelné.
Na chodbě se ozval výbuch.Mezitím co jsme si četli ty zápisky demoliční technici vyhodili do vzduchu zasypanou chodbu a pročistili cestu do hlavní síně.
Ta byla přesně jak anglický vědec ve svých zápiscích popisoval, velká a luxusně zařízená.
Opatrně jsme postupovali a prohledávali tu přepychovou místnost.Naproti dveřím byli další dveře z železa a zatavené.
„Otevřete to!“nařídil velitel expedice Smirnov.
„Jak?“zeptal se technik.
„Jak asi!Autogenem…“vykřikl naštvaně Smirnov.
Pak se ozvala palba.
„TADY TÁBOR, JSME POD ÚTOKEM.OBROVSKÁ PŘESILA PARTYZÁNŮ PROTI NÁM UDEŘILA…“ozvalo se z vysílačky a já, Jegorov, Olga, Ivan, Sergej a 5 příslušníků 4.Pluku VDV, jsme se rozeběhli k východu z paláce.

Venku zuřila bitva.70 partyzánů udeřilo proti 20 příslušníkům 4.Pluku VDV a Igorovi.
RPGčkem zničili náklaďák s municí a zbraněmi, zápalnými láhvemi podpálili velitelský stan a kulometem těžce poškodili radiokomunikační centrum.
Ztratili jsme kontakt s velitelstvím.
Doběhli jsme k chodbě, kterou se odcházelo z komplexu.
Do vchodu se postavil Igor.
„Rychle…“vykřikl, pak se ozvalo zasvištění z RPGčka a celý vchod i s Igorem explodoval a zavalil se.Strop chodby se ještě propadl a málem nás zabil.
Po pár vteřinách zvuk bojů ustal a jak jsem viděl škvírou v sutinách, Svaté Bratrstvo vyhrálo.
Pak jsem uviděl ještě jednu věc…míchačka s cementem!
Jeden partyzán tam přijížděl v míchačce s cementem a couval ke vchodu.
„Jak originální…“řekl Sergej a já se začal smát.Byla to nejblbější chvíle na smích, ale nemohl jsem si pomoci.Zřejmě se mi lámala psychika, ze strachu a tak.
Po chvilce přijela ta míchačka a jeden partyzán nás začal zalévat cementem.
„A jsme v hrobě…“řekl Jegorov.
„Ale komandére, vždyť pokud se do několika hodin neozveme pošlou pro nás záložní záchranný tým…“řekl jsem.
„Nepošlou.Jde o tajnou operaci a čím míně lidí o tím ví, tím lépe.Podle hlavních rozkazů, pokud s námi ztratí kontakt déle než na hodinu provedou raketoví a letecký útok.Kompletně to tu rozstřílí a hora nás pravděpodobně zavalí i celý palác…“odpověděl Jegorov k našemu zděšení.Pak se začala ozývat palba z útrob paláce.Rozeběhli jsme se zpět k Kortanově sálu.
Po pár chvílích palba ustala a ozývali se hrůzné skřeky a zoufalé výkřiky soudruhů.

Přiběhli jsme do chodby, která předtím byla zavalená a vběhli do palácové síně a…a spatřili…peklo!
Na zemi leželi mrtvoly našich soudruhů, někteří byli ještě živý a nějaké bytosti, které vypadali jako mumie je okousávali.
Na sobě měli něco jako pytle, podle otlačenin na nohou a rukou byli zřejmě předtím svázané.
Těch „mumií“ tam mohlo být tak 20-30 a dalších 10 leželo na zemi zřejmě definitivně mrtvých.
Většina z těch 20-30 pak vstala a otočila se k nám.
„Pryč!“vykřikl jsem a mumie se rozeběhli k nám.My jsme se rozeběhli do místnosti, kde se, kdysi zabarikádovali němečtí vojáci a důstojníci.Postavili jsme během chvilky provizorní barikády a začali střílet vším co jsme měli na ty obludy…já si všiml, že z druhé strany chodby přichází další a další.
Sejmul jsem jednu do hlavy a spadla nehnutá na zem.
„Střílejte na hlavy!“vykřikl jsem k Olze, Ivanovi, Sergejovi, Jegorovovi a 7 příslušníkům 4.Pluku VDV.
Bylo to, ale na nic.Dostali jsme se do pasti…po pár vteřinách jedna z mumií prorazila barikády a proskočila na Ivana, zakousla se mu přímo do tváře a vykousla mu kus tváře i oko.Pistolí jsem ho zastřelil do hlavy a pak i tu mumii.Další mumie skočila dovnitř a spadla na Sergeje.Ten se jí snažil bránit a my jsme na ní stříleli, ale nemohli jsme se jí trefit do hlavy, díky čemuž po malé chvilce zápasu ukousla Sergejovi nos.Teprve poté jsem se trefil, ale do Sergeje.
„Ne, já nechci být snědena…“vykřikla zoufale s pláčem Olga.
„Nebudeš…“řekl jsem a vytáhl granát.Olga, Jegorov, pokousaný Sergej i příslušníci 4.Pluku VDV se na mě podívali a jen přikývli.Zastavili jsme palbu a počkali, až mumie prorazí barikády a vběhnou do místnosti.To trvalo asi jednu dlouhou a krutou minutu.Pak do místnosti vpadlo 9 mumií.Já odjistil granát a Olga se ke mně přitulila.
„Nás nedostanete…“řekl jsem a naposledy políbil Olgu.Pak jsem odhodil přímo před nás granát.

Exploze během vteřiny zabila všechny sovětské vojáky a většinu mumií.

Za dvě hodiny příslušníci Svatého Bratrstva spatřili přilétající sovětské vrtulníky, kteří je nejprve začali rozstřelovat kulomety a pak shodili i jednu zápalnou bombu.Všechny příslušníky Svatého Bratrstva to zabilo, i když většina byla schovaná v horách.
Pak se z dálky ozvali výstřely raketometů Grad a doplněné raketovým útokem vrtulníků, celý komplex se rozpadl a zasypal všechny zombie…navždy pohřbil nikdy neodhalené tajemství skonu diktátora Kortana a jeho hrůzovlády.
Nikdo už po Kortanově paláci nepátral a Svaté Bratrstvo se vydalo strážit temná tajemství do jiných míst…

Nakonec těsně před rozpadem Sovětského Svazu, 1.prosince 1991, důstojníci KGB a Oddělení 41 zničili veškerá operační data a dokumenty většiny tajných operací v SSSR, včetně operace v Afghánistánu, v Kortanově paláci…