Temné tajemství - kapitola 11.

Anotace: Když se dva milují a upír jim nepřeje název kapitoly: Oslava (podotýkám, že je to ze začátku strašně přeslazený...)

"Lorenzová! Co to předevčírem ksakru bylo?!!" vyjela na mě Michel v pondělí ráno u skříňky. Jen jsem pokrčila rameny a dál se přehrabovala v knihách a hledala tu správnou.

"Předevčírem? A co by mělo být?", zeptala jsem se nevinně. Michel se postavila se založenýma rukama mezi mě a skříňku, abych se nemohla věnovat ničemu jinýmu.

"Nezahrávej si! Tak třeba - cos dělala v sobotu večer?" No!?"

"Zkroucela jsem se v posteli s křečema v břiše.", to byla přece pravda, no ne?

"A předd tím?", nedala se, i když ji moje odpověď znejistěla.

"Ehm..." na něco přídu! "E..." tak asi ne, s pravdou ven Amelie... "Byla jsem venku." vítězně se usmála.

"A s kým?" no co jsem měla odpovědět? Byla to přece Michel, nerada jsem jí lhala.

"Fajn. Byla jsem celý večer s Jasperem Graceym - v překladu - s naším staronovým spolužákem."

"Pá - á - ni! Jasper Gracey! Ten nejúžasnější kluk na škole!" vyjekla obdivně a přikryla si dlaní pusu, najednou ostražitá.

"Ale je ti jasný, že jakmile se to dozví Candy, bude tady jasný boj?"

"Slyšela jsi Jaspera první den - nemá to cenu, nemělo to poprvý cenu, nemá to ani teď..." k mýmu obrovskýmu štěstí.

"Ale - kdy, jak? Kdy tě pozval na rande?"

"Hmm... hned ten den...?" odpověděla jsem opatrně. Však Michel na to příde sama, ale já jí to teď neřeknu.

"To je neskutečný...ty máš ale štěstí, Lorenzová. Nepokrytě žárlím a závidím. Ale přeju ti to. Tobě jediné ano. Navíc vám to spolu sluší."

"Díky Michel, i když vedle něj si spíš připadám jak...no prostě hodně podprůměrně. Ještě víc než obvykle."

"Nepodceňuj se tak, Amy. Sluší vám to spolu, navíc si vybral tebe, tak co řešíš? Věř odborníkovi." prohlásila hrdě. Zasmála jsem se.

"Jasně, tak já ti teda budu věřit, odborníku." konečně jsem našla knihu, co jsem hledala a pomalu jsme šli přeplněnými chodbami směrem na první hodinu.

"Ale že jste na to šli rychle." poznamenala Michel. "To nevypadalo na nevinnou pusu po prvním rande. A jak se ti vlastně líbil film? Popravdě já byla trochu naštvaná, Sam s tím svým kamarádem neustále probírali plány na příští týden, Jake bude mít narozky a chtějí to jít nějak oslavit... vůbec se mi nevěnoval!" obvinila Sama dotčeně.

"Eh... no to já z filmu moc neměla...zajímaly mě jiný věci..."přiznala jsem a okamžitě zčervenala. Michel se zasmála, až se pár kluků otočilo s okouzleným výrazem. Jako vždy.

"A jaký vlastně je?" zajímala se dál. Nestihla jsem jí už odpovědět, protože v tu chvíli zazvonilo. Jasper se na mě zářivě usmál jakmile jsme vešly do třídy. Váhavě jsem mu úsměv oplatila. Michel se tvářila významně a taky se culila jak sluníčko. Odplula do svý lavice a přilákalanasebe pozornost okolních spolužáků.

"Ahoj." pozdravila jsem a sedla si vedle Jaspera.

"Ahoj a nic víc?" pozvedl obočí. Zamračila jsem se, když mě obdařil okouzlujícím úsměvem a v očích měl podivné jiskřičky.

"Tohle mi nedělej..." obvinila jsem ho. "Nebo se na tebe vrhnu a uvidíš..." zamumlala jsem i pro sebe, ale Jasper se šibalsky usmál a nevinně se zeptal:

"Co nemám dělat? A copak jsi říkala to druhé?" zeptal se mile.

"Já tě...!" začala jsem podrážděně. Proč mě pokaždý tak rozhodí? Ať toho nechá!!!

"Co - ?" zeptal se dychtivě a já ostře vydechla, občas mě dokázal přivíst k šílenství. "Tak to dopověz, miláčku, copak mě...?" vesele se usmíval, naklonil hlavu na stranu a upřeně mě pozoroval. Otočila jsem se na druhou stranu, ale stále jsem viděla ten jeho úsměv. Vztekle jsem vzala do ruky blog a už už chtěla naškrábat nenávidím, ale místo toho se mi pod rukou začalo rýsovat úplně jiné slovo: miluju. Jasper si to zvědavě přečetl a pak se tak krásně usmál až jsem na okamžik přestala dýchat.

"Opravdu? Nechtěla jsi říct něco jiného?"

"Neprovokuj." zamumlala jsem. Naklonil se ke mě a s roztomilým výzazem pronesl:

"Nevím kdo tady koho provokuje...? Že bych to byl já? Vážně? Víš, že máš překrásné oči? Takové jiskřivé... a... můžu tě políbit?" rozkolísaně jsem se nadechla a odvrátila hlavu. Nemůže mi ot dělat aspoň o trošičku snesitelnější? Jinak tady po něm opravdu skočím. Přísahám. Usmíval se pro sebe, jak mě zase rozhodil a já si hrála s propiskou. Díval se na mě, ale já byla příliš vykolejená, než abych se teď začala topit v těch jeho čokoládových očích. Vysvobození přišlo až v podobě profesora Deana, který si jako vždy svým kamarádským přístupem a chováním získal veškerou pozornost, až na tu Jasperovu, jak jsem si za chvíli všimla. Profesor vykládal a já si poctivě a až příliš horlivě psala poznámky. Jasper ale neustále zíral na mě. Doufala jsem, že se brzo začne věnovat výkladu profesora, ale i když se ho Dean na něco zeptal, odpověděl okamžitě a vždy dokonale správně. Pak jsme dostali další příklady na procvičení nové látky. Zapáleně jsem se vrhla do počítání a snažila si nevšímat Jaspera. Zachytila jsem pohled Michel, která že jen tak tak nevyprskla smíchy nad mojí snahou ignorovat souseda v lavici. Zamračila jsem se na ni. Mezitím si to profesor namířil rovnou k naší lavici. Naklonil se k Jasperovi a pošeptal tak tiše, aby to neslyšel nikdo kromě nás dvou:

"Jaspere, je mi jasné, že Amelie je pro tebe zajímavější než počítání, ale co kdyby jsi se chviličku věnoval i tomu...? Jen chvilku." Jasper ode mě odtrhl pohled a s úsměvem ukázal na svůj sešit, kde jak jsem si všimla měl spočítané už všechny příklady a dokonalé poznámky. Dean si povzdechl.

"Jako vždy, ale myslím, že Amy se nemůže soustředit..." zčervenala jsem jak rajče a ještě horlivěji počítala, zatímco profesor šel zpátky ke katedře, posadil se na pohodlnou otáčivou židli a vyložil si nohy na stůl a víc si nás nevšímal. Kdy to Jasper stihl? Podtrhla jsem poslední vysledek a odložila propisku. Můj pohled zabloudil k Jasperovi. Nedokázala jsem se už od něj odtrhnout. Neustále se usmíval a já odolávala pokušení. Sklopila jsem oči, ale za okamžik jsem už zase byla uvězněná v těch tmavých tudánkách. Jasperův úsměv se rozšířil, pak nejspíš usoudil ,že už mě trápi dost a přesunul svůj pohled na tabuli. Udělala jsem to samé. Profesor začal znovu povídat. Nenápadně jsem dala jednu ruku pod lavici a propletla si prsty s Jasperovými. Tak začala naše hra. Jasper mi přejížděl prstem po dlani a já musela na chvíli zvednout hlavu a zhluboka se nadechnout. Naše prsty se proplétaly a já už stěží sledovala výklad. Konečně zazvonilo. Profesor odešel jamkmile doznělo zvonění a já vyskočila hned po něm. Dlouhá přestávka. Patnáct minut... máme hudebku... dvacet minut... Vrhla jsem na Michel rychlý pohled, významě se podívala na Jaspera a rychlým korkem vyšla ze třídy. Periferním pohledem jsem ještě viděla, jak se Jasper taky nenápadně zvedl a vydal se za mnou.
Rychlým krokem jsem se dostala znovu k tomu kabinetu, kde jsme s Jasperem skončili první den. Rozhlídla jsem se a když jsem se ujistila, že nikde není ani noha, kromě Jaspera, který se držel několik metrů ode mě, upřela jsem na něj dlouhý pohled a zmizela za dveřmi. Okamžitě se vydal za mnou. Nedočkavě jsem čekala, až se objeví. Netušila jsem, kde se to ve mě vzalo, takové vášně XD Jakmile jsme se setkali uvnitř, nedočkavě jsem se na něj vrhla a začala ho líbat. Narazili jsme do nějakýho regálu a něco s rachotem dopadlo na podlahu, nevšímali jsme si toho a věnovali se jeden druhému. Jasper mě chytil a posadil na starý stůl, abych nemusela stát na špičkách, dokonale mi to vyhovovalo. Obtočila jsem se kolem něj a začala mu rozepínat sako sundala mu kravatu, pak jsem pokračovala košilí. Za chvíli skončila na zemi vedle saka. Moje prsty mu hladově skenovaly každý sval, zatímco jeho ruce si hravě poradily s mým sakem. Začala jsem si rozepínat halenku, jeden knoflík se mi dokonce podařilo utrhnout. Znovu jsem se k němu přitiskla jak nejvíc jsem dokázala a naše polibky nabraly na intenzitě. Nevím jak by to dopadlo, kdyby se najednou neozvalo zvonění. Rychle jsem dýchala, ale Jasper na tom nebyl o nic líp.

"Sakra." zamumlal a shýbl se pro košili. S povzdechem jsem si začala zapínat halenku. Zvědavě zvedl hlavu.

"A máme po legraci." řekla jsem na vysvětlení. Ulehčeně se zasmál.

˝˝˝

Školní den dneska trval dýl než obvykle, možná se mi to jenom zdálo, ale bylo to nesnesitelný. I když jsme seděli v lavici tak daleko od sebe, jak jen to šlo, nedalo se to jiskření přejít. Zhluboka jsem dýchala a snažila se stočit mojí mysl k jiným věcem, jenže to prostě nešlo. Dneska jsme si už nemohli dovolit další úlet, Michel a pár dalších lidí nás neustále pozorovalo. Sklopila jsem oči a sanžila se soustředit na probíranou látku.

O velké přestávce se Jasper rychle zvedl a spolu s Oliverem zmizeli někde na školních chdbách. Michel byla se Samem a já si bez zájmu kreslila do učebnice španělštiny.

"Ahoj Amelie." zvedla jsem hlavu a uviděla Jamese, jak se na mě nervózně culí.

"Ahoj." odpověděla jsem otráveně.

"Chtěl bych s tebou mluvit, můžu?" zeptal se. V mysli jsme protočila oči.

"Tak mluv." vybídla jsem ho, když se k ničemu dlouho neměl. Nervózně si začal pohrávat se zipem.

"Mohla bys jít prosím na chodbu, jestli ti to nevadí? Hlas mu na poslední slabice vyletěl vzhůru. Neochotně jsem se zvedla a šla za ním. Vyšla jsem za ním na téměř liduprázdnou chodbu, kde se zdržovalo jen pár párů, které chtěli mít chvilku pro sebe.

"Co potřebuješ?", nervózně se ošil, to asi nebude moc příjemné. Vrátil se o pár kroků a nervózně se rozhlídl na obě strany, nikdo si nás nevšímal.

"Víš, chtěl jsem ti jen..." čekala jsem a znuděně přemýšlela, co asi chce, pak jsem si něco uvědomila, ale už bylo pozdě - to odhodlání v očích jsem měla hned poznat - naklonil se ke mě a začal mě líbat. Byla jsem tak zkoprnělá, že jsem se v první chvíli nezmohla na žádný odpor. Když zpozoroval, že se nebráním, chtěl mě chytnout kolem pasu. Vykroutila jsem se a vší silou ho od sebe odstrčila. Nechápavě se na mě díval a chtěl mě znovu chytnout, ale to jsem mu už vrazila facku, až mě začala pálit dlaň. Překvapeně zavrávoral nazpátek.

"Co si to vůbec dovoluješ na mě sahat?!!!", křičela jsem na něj až se některé páry přestali zabývat samy sebou a pozorovali nás.

"Já myslel, že to... chceš!"

"No jasně," řekla jsem skepticky. "To sis teda myslel špatně, ty debile! Nechtěla bych tě, i kdyby si byl poslední ve vesmíru!" naštvaně jsem se rozhlídla kolem sebe a uviděla Jaspera. Stál na druhém konci chodby a jen se koukal - na nás, na mě. Doufám, že neviděl začátek, lae podle jeho výrazu asi no. Otočil se a odcházel.

"Nenávidím tě! Už se ke mě nikdy nepřibližuj!!" zašeptala jsem a rozběhla se teď už prázdnou chodbou za Jasperem. Jenže Jasper zmizel.

Seděla jsem ztrápeně v lavici, hlavu složenou v dlaních a snažila se udržet pláč. Z toho by byly jen otázky. Proklínala jsem celý svět. Místo vedle mě bylo žalostně prázdné. O další přestávce mi někdo zaklepal na rameno.

"Ehm...Amelie...?", uslyšela jsem Jamesův skuhravý hlas. "Je ti dobře?"

"Ty máš ještě tu odvahu se ptát?" nadzvedla jsem nevěřícně hlavu. "Vypadni!" houkla jsem. Nehnul se. "Říkala jsem ti, abys vypad!" křikla jsem, až sebou cuknul. Třída se na mě otočila a zírala, co bude dál. James na mě zíral, dokud nepřišla Michel a uviděla můj výraz.

"Ach bože... Storme vypadni! Co se stalo, Amy?" zeptala se a objala mě kolem ramen. Zničeně jsem se na ni podívala a ona pochopila. S povzdechem mě začala utěšovat.

"Mě to mrzí. Neměl jsem to dělat..." ozval se James. Michel se okamžitě zeptala:

"Co si neměl dělat,Storme? Ach!" vydechla najednou a prohrábla si vlasy. "Ty jsi tak strašnej debil!!! Jestli nechceš, aby se ti něco stalo, tak bys měl okamžitě vypadnout, jinak ti něco přerazím!!!" syčela naštvaně a dokonce z ní šel i strach. Z naší sladké Michel... James vyskočil a zacouval. Oliver, který to stejně jako ostatní pozoroval, se začal hlasitě smát.

"James Storm znovu boduje!" chechtal se. "Amy, jinak ta facka byla skvělá, dlouho jsem se tak nepobavil. Máš sílu!" pochválil mě a já jsem se napříč všemu musela pousmát.

Náladu mi to ovšem nezlepšílo na dlouho. Jakmile jsem přišla domů, převlíkla jsem se a vyrazila na brusle. Sluchátka v uších a kostičky pod kolečky. Paráda. Ale bylo mi to jedno, jela jsem a nezajímalo mě, že je to pěší zóna nebo hlavní třída. Několikrát jsem upadla, nebylo to nejměkkší pád. Měla jsem rozedřený kolena, ruce mě nesnesitelně pálily, ale jela jsem dál. Snad mi to pomůže zapomenout na dnešek nebo aspoň na konec. Jakmile jsem si zula brusle, zamířila jsem do posilovny. Tam jsem se trápila asi hodinu a totálně vyčerpaná vlezla pod sprchu. Popravdě mi nepomohl ani ten relaxační sprchový gel. Sykla jsem bolestí, když se mi mýdlo dostalo do rozedřených kolen. Nechala jsem sprchu dál téct a sesunula se podél zdi. Voda bylaa příliš horká, příliš silný proud, ale nevnímala jsem to. Takhle jsem tam seděla a se zavřenýma očima jsem přemýšlela, dokud nezaklepala máma. Rychle jsem vylezla a tvářila se normálně.

Nezvedla jsem se když někdo zazvonil. Dál jsem se dívala na Přátele a moje oči se neodtrhly od obrazovky.

"Dobrý večer paní Lorenzová, je amy doma?" ozval se sametový hlas.
Nezvedla jsem se když někdo zazvonil. Dál jsem se dívala na Přátele a moje oči se neodtrhly od obrazovky.

"Dobrý večer paní Lorenzová, je Amy doma?" ozval se sametový hlas. Ztuhla jsem v půlce pohybu, když jsem se natahovala pro chipsy na stolku. Jasper! JASPER! Ve vteřině jsem stála na chodbě vedle mámy a dívala se do tváře člověku, díky kterému jsem zažívala tolik emocí. Usmíval se a máma vypadala okouzleně.

"Ahoj Amy.", v očích měl něco, co jsem nedokázala rozluštit.

"A - ahoj. Jsi tady...?" věděl na co narážím.

"Ano." nechtěla jsem se o tom bavit před mámou. Najednou vytáhl rudou růži a podával ji mámě.

"To je pro vás, paní Lorenzová..."

"To je od tebe moc hezké." usmála se na mě a odcupitala do kuchyně. Jasper mi podával velkou kytici s červenými a bílými růžemi.

"A tohle pro tebe. Omlouvám se." ohromeně jsme vydechla.

"Ty se omlouváš? Neměla bych to být spíš já?"

"Myslím, že ne. Oliver mi dost barvitě líčil co se stalo - na chodbě i později ve třídě. Říkal, že máš sílu. Ty se nemáš za co omlouvat a já se omlouvám za to ,že jsem zmizel beze slova. Ale kdybych tam zůstal, tak by James Storm nedostal jen facku. Odolalajsem pokušení něco mu zlomit, což by se mi nepochybně povedlo, i kdybych nebyl silnější než obyčejný člověk - kvůli ty víš čemu..." dodal tišeji. Ze srdce mi spadl balvan velikosti Aljašky.

"Takže se na mě nezlobíš?" co když sice ví jak to bylo, ale stejně se věci změnily?

"Jistěže ne, na tebe nikdy." další kámen byl dole. Usmála jsem se a cítila se jako kdyby se nic nestalo.

"Díky za růže, jsou překrásné. Chvilku počkej, jen je dám do vázy." zmizela jsem v kuchyni, kde na mě už netrpělivě čekala máma. Rychle jsem začala hledat vázu - podala mi ji.

"Tak a je to tady, moje holčička se zamilovala." , téměř jí tekly slzy.

"Mamí..." protočila jsem oči.

"No co? Ale vybrala jsi si dobře - je tak milý a panebože strašně hezký... není to ten, co tě přinesl, když jsi si vyvrtkla kotník na bruslích?"

"Ano, to je on." přitakala jsem.

"Jsem ráda, že jsi konečně našla někoho takového. Ten se o tebe postará, co?" zasmála se tiše a já se zamračila.

"Nemůžu za to, že občas padám... to dělají ty šutry na silnicích." bránila jsem se. "Jasper je holt pokaždé blízko, aby mi pomohl." řeknu tiše, ale máma to stejně uslyší a usměje se způsobem ach-ta-mladá-láska. Najednou zvážní.

"Vím, že jsi rozumná holka, ale... až budete tak daleko... dávejte si pozor, rozumíš mi?" do tváří se mi nahrnula červená. Rychle jsem sklopila hlavu a zamumlala.

"Ano mami."

"No, a kdybych už něco... promeškala, tak doufám, že jste na to mysleli i sami..." červená na mých tvářích se stala sytější než růže.

"Jasně mami." mámin předstíraný klid se změnil. Moje slova nevyzněly tak, jak měly. "Kdyby jsme se chystali vrhnout do víru vášní, tak ti to oznámím předem."

"Díky, zlato. Cením si toho." nebudu jí přece kazit rodičovskou chvilku tím, že moje těhotenské testy ještě nejsou, ne? "Tak běž, ať tam nečeká." postrčila mě do chodby. Jasper stál tam, kde předtím.

"Půjdeme do pokoje, jo?" nečekala jsem na odpověď, chytla ho za ruku a táhla za sebou. Nejdřív jsem zamířila do obýváku pro DVD s Přáteli. Byla jsem tak rychlá, že Jasper stačil sotva pozdravit mého tátu a už jsem byla na cestě do pokoje. Zapnula jsem televizi a čekala až se DVD načte. Sedla jsem si na gauč vedle Jaspera.

"Nevadí ti, že jsem tu?" zeptal se mezi díly.

"Proč?" podívala jsem na něj jak na blázna.

"Oliver mi sice řekl, co jsi udělala, ale opravdu jsi nechtěla být s někým jiným...?" chvíli jsem na něj zírala neschopná slova, jeho pohled byl nejistý. Rozesmála jsem se.

"Jaspere! A já si vždycky myslela, že jsi o tolik... chytřejší než já! Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych chtěla být s někým jiným? Ty jsi to nejlepší, co mě za celý můj život potkalo, mě se jen tak nezbavíš..." Bylo to prosté konstatování, fakt, kterýho si určitě musel všimnout, ale vypadal dost překvapeně.

"Takže všechno je jako dřív?" zeptal se už veseleji.

"Ano, jako kdyby se nic z toho nestalo... teda myslím o velké přestávce..."

"To jsem rád."

"No jo...ale vlastně je to tak trochu tvoje vina, protože kdyby si hned po hodině nezdrhnul ze třídy, mohli jsme pokračovat, kde jsme přestali a nějakej pubertální Storm by nám nepokazil celý zbytek dne..." přemýšlela jsem naoko vážně.

"Promiň, ale kdybych neodešel, tak by to mohlo dopadnout tak, že už bych nedokázal rozumně myslet...bylo to nesnesitelný... jak dlouho ještě budeme muset ve škole předstírat, že mezi námi nic není?" zeptal se zoufale. Potěšeně jsem se usmála, takhle na něj působím jo? Hustý.

"Možná by nebylo od věci pokračovat tam, kde nás vyrušilo zvonění..." navrhla jsem nevinně. Nečekala jsem na odpověď, naklonila se k němu a políbila ho. Začal mi polibky váhavě oplácet. Kontroloval se, to se mi nelíbilo. Nenápadně jsem se dostala na Jaspera a snažila se zaměstnat. Dařilo se mi to docela úspěšně. Teď jsem na něm seděla a nepřestávalo ho líbat, stále jsem ale cítila ,že by mu to šlo i líp, kdyby chtěl. Chtěla jsem pokračovat tam, kde jsme skončili, tak jsem mu začala rozepínat košili. Už jsem se propracovala přes polovinu knoflíků, když mě najednou zastavil - držel mě za zápěstí, nemohla jsem se hnout. Naštvaně jsme si ho měřila.

"Teď na to asi není nejvhodnější chvíle - vaši jsou přece doma..." snažil se mě zastavit a hlavně přesvědčit. Pohodila jsem vzpurně hlavou, ale nemělo to takový účinek, když jsem měla z vlasů dva culíky.

"To nevadí... ", namítla jsem, ale jen zavrtěl hlavou. Rozmrzele jsem si sedla zpátky na svoje místo.

"Promiň." zatahal mě za jeden culík.

"Máš pravdu." povzdechla jsem si a přitulila se k němu. Jednou rukou mě objal kolem pasu. Proč mě vždycky přesvědčí?!? "Ale když nebudou rodiče doma, tak nebudeš takhle vyvádět, slibuješ?" Podíval se na mě, ve tváři odhodlanost a vzdor, ale po chvíli odpověděl.

"Slibuju, stejně si nakonec prosadíš svou."

"Pochybuju, ale díky za spolupráci." políbil mě do vlasů a dál jsme se koukali jak se Monica a Chandler snaží utajit svůj vztah.

Asi o dva díly později někdo zaklepal - táta.

"Ahoj děti. Dneska jdeme s maminkou na tu oslavu, víš jak jsem ti to říkal, Amy?", kývla jsem. "Budeme tam celou noc a zřejmě i zítra, takže chvej se slušně a dlouho neponocuj!" pohrozil ze srandy. Dovnitř nakoukla máma.

"Páni, mami, sluší ti to!", pochválila jsem máminu róbu na tu pařbu.

"Díky, zlato. Ráno si nezapomeň udělat snídani, kdyby jste měli teď hlad, tak si něco najděte... pá pozítří!" zavolala už z chodby. Táta se usmál.

"Pa, sluníčko. Hezký večer." pozvedla jsem obočí, jen mávl rukou a zavřel dveře. Ozvalo se cvaknutí zámku z chodby a byli jsme sami. Jen my dva. Nechala jsem to chvíli uležet a dál se dívala, když mě Jasper chytl za ruku a pozorně si prohlížel mou dlaň.

"Co se ti stalo?" zeptal se. Stáhla jsem svoji dlaň z jeho a zamumlala:

"Jen jsem spadla, byla jsem na bruslích - po delší době - a takhle to dopadlo, zatracený kostičky. Chtěla bych se vrátit do našeho městečka, tam bylo všechno jednoduchší."

"Vážně? Ani se mi nezdá... Stýská se ti?"

"Po mojí - naší - cyklostezce, kde jsme se potkali, pamatuješ? A mém malém pokoji."

"Jak bych mohl zapomenout? Jednou jsi si skoro zlomila kotník a rozbil jsem ti všechny přehrávače - discmana, mp3..."

"Ale dal jsi mi za to velký dárek." kývla jsem směrem ke stolu, kde ležel iPod.

"Maličkost." usmál se. "Ty jsi mi dala taky dárek a ne jen tak ledajaký - dala jsi mi sebe. Jsi všechno, co k životu potřebuju. Bez tebe by to nebylo ono.", dojetím mi skoro začaly téct slzy, rychle jsem zamrkala, abych je rozehnala.

"Myslím, že si tě ani nezasloužím. Jsi až moc... moc všeho. Dokonalý." namítla jsem.

"Ale já vůbec nejsem dokonalý, to se ti jen zdá - jsi moc unavená." zasmál se zlehka. Nechtěla jsem se hádat, tak jsem si myslela svoje. "Chybí ti tvůj starý pokoj? Proč?" navázal, kde jsme skončili.

"Byl malý, byl můj. Tady je všude tak strašně moc místa. Zdá se mi to tady cizí, prázdné. Jsem tady nerada sama."

"Dneska tady přece nebudeš sama... jsem tady s tebou."

"Copak ty nemusíš domů? Nebudou tě rodiče hledat?" zeptala jsem se překvapeně.

"Nebudou. Rodiče vědí, že se o sebe dokážu postarat - plně mi důvěřují."

"Taky bych chtěla takový rodiče." povzdechla jsem si. Jasper se překvapeně zasmál.

"Tvůj táta nám dobrovolně vyklízí byt a ještě nám popřeje hezký večer, tvoje máma v klidu řekne, ať si ráno uděláme něco k snídani, to ti nestačí?", divil se.

"No jo, vlastně. Zase máš pravdu, ale stejně, to není to samé."

"Budeme se přít?" zeptal se škádlivě.

"Ne." zabručela jsem. "Stejně vždycky vyhraješ." Chvíli jsme se znovu dívali na televizi, ale objevilo se to nevysvětlitelné tření - jako statická elektřina. Téměř jsem to cítila ve vzduchu. Otřásla jsem se a Jasper si mě automaticky přitáhl blíž. To mi teda moc nepomohlo. Bylo to jako dneska ve škole - touha. Nesnesitelná touha dotknout se toho druhého. Podívala jsem se na Jaspera ve snaze trochu odlehčit to napětí, které naráz vzniklo, ale zjistila jsem, že Jasper mě už pozoruje. Ty oči mě uvěznily a já se nemohla odtrhnout z té hloubky a lásky v jeho pohledu. Opatrně se ke mě naklonil a jemně mě políbil. Já udělala to, co už několikrát - zaútočila jsem na něj. Doslova jsem se na něj vrhla a odmítala jsem se jakkoliv vzdálit z jeho náučí. Díky bohu to po mě v tuhle chvíli nikdo nechtěl. Pomalu jsem stahovala Jaspera dolů na sedačku. Nemuseli jsme spěchat - žádný rodiče, žádná škola. Začala jsem znovu s rozepínáním knoflíků a kupodivu mě teď nezadržely žádné ruce. Ty měly totiž na práci jiné věci. Jakmile byla na zemi košile, slítlo na zem i moje tričko. Bylo mi trochu trapně, ale nenechala jsem se tím dlouho rušit. Najednou se Jasper odtáhl. Snažila jsem se ho přitáhnout zpátky, ale byl silnější, jak jinak.

"Co ZAS je?" povzdechla jsem si.

"Opravdu chceš...- " nenechala jsem ho dokončit ani jednu větu a mezi dalšími polibky zašeptala:

"Ano, chci."
Tahle noc byla dlouhá, ne že by mi to vadilo. Usnula jsem až někdy nad ránem, ale překvapivě jsem se vzbudila brzy. Slastně jsem se protáhla a otevřela oči. Na rtech mi pohrával úsměv. Otočila jsem se na bok a pozorovala osobu, která moje štěstí způsobovala. Jasper klidně spal, neměla jsem to srdce ho vzbudit. Nebyl ani důvod. Chvíli jsem se dívala jak spí, když mě ze snění vytrhl hlas:

"Lásko, nemůžu spát, když se na mě díváš." usmál se.

"Promiň." zašeptala jsem zpátky. Chtěla jsem se otočit na druhou stranu, ale nedovolil mi to. Zlehka mě objal jednou paží a přitáhl si mě blíž. Zavřela jsem oči a nechala moji mysl volně plynout.
Když jsme se konečně vyhrabali z postele, šel Jasper připravit snídani (to napadlo jeho, ne mě!) a já zalezla do koupelny. Nemůžu tady přece chodit jak strašák! Zrovna jsem vylezla z vany a zabalila se do ručníku, když se ozval zvonek.

"Otevřu." slyšela jsem Jaspera. Pak nastalo dlouhé ticho. Vyšla jsem z koupelny a cestou si pro sebe mumlala, kdo měl tu drzost otravovat.

Jasper stál uprostřed chodby, nehýbal se.

"Kdo to - ", chtěla jsem se zeptat, ale když jsem přišla blíž, uviděla jsem kdo to byl - Michel. Stála a zírala s otevřenou pusou, teď její pohled směřoval na mě. Na mě v ručníku. Jasper, který měl jenom kalhoty, si prohrábl vlasy a podíval se na mě, jako kdyby jsme byli přistiženi při nějaký lumpárně.

"Ehm... ahoj Michel, tak pojď dál, když už jsi tu....", tu poslední část jsem zamumlala. Michel zavřela pusu, ale oba si nás měřila zkoumavým pohledem. Jasper zavřel dveře a nenápadně se vytratil zpátky do kuchyně. Michel mě nepřestala pozorovat. Nervózně jsem přešlápla na místě a čekala.

"To už jste tak daleko?!?", vykulila oči na můj úbor.

"Není to tak, jak to nejspíš vypadá - já jsem zrovna byla v koupelně, když jsi přišla, sama." dodala jsem, kdyby chtěla něco zpochybňovat.

"Nebyla jsi náhodou včera ve škole na prášky?" mračila se.

"Vysvětlilo se to.", odpověděla jsem. "Si v pohodě?", zeptala jsem se nejistě, když nic dalšího neříkala.

"Kdyby to tak věděli tvoji rodiče, Amy... ty by trefil šlak." zakroutila hlavou.

"Tak to asi ne, máma říkala, že si máme ráno udělat něco k snídani a táta popřál hezký večer." Michel nevěřícně zírala a pak zamrkala.

"Páni! Lorenzová, nechcete mě adoptovat? Moji rodiče mi nedovolí vůbec nic, natož aby u nás někdo zůstal přes noc a ještě k tomu kluk a navíc, když nejsou doma! To je pecka!"

"Potřebovala jsi něco?" přerušila jsem ji. Ne, že bych spěchala, ale určitě nepřišla takhle ráno jen tak.

"Copak nemůžu přijít ráno o výkendu jen tak?" zeptala se naoko naštvaně a ublíženě. Pochybovačně jsem se na ni podívala.

"Ne, nemůžu, já vim." odpověděla si sama a obě jsme se začaly smát. Kdo by neznal Michel. "Chtěla jsem tě pozvat na oslavu narozenin, dneska večer, víš jak jsem ti říkala, ten Samův kámoš, co nám v kině nenechal soukromí,je to dneska. Ale ty máš asi lepší zábavu...." mrkla. Protočila jsem oči.

"Máš hlad?" zeptala jsem se.

"Hm, trochu. Co je dobrýho?" zeptala se zvědavě. Za odlákání pozornosti jednička.

"To nevím - Jasper je v kuchyni. Snídani připravuje on." zašklebila se, ale pak se zeširoka usmála.

"Ale vypadá dobře bez trička, to se musí nechat... myslíš, že trénuje často?" nakoukla do kuchyně, až jsem ji z legrace bouchla do ramene. "No jo, ale koukat se můžu ne?" protočila jsem oči.

"Jdu se oblíknout, nebudu tady běhat v ručníku..." Michel pokrčila rameny.

"Dělej co chceš, já jdu jíst..." šla do kuchyně a přitom sladkým hlasem říkala:

"Tady to ale voní... Jaspere, co je k snídani?"

"E...palačinky...Nevím jestli ti budou chutnat, nejsem dobrej kuchař..."

"Hezký," pochválila ho Michel, za chvíli jsem až do pokoje slyšela, jak Michel říká:

"Jsou skvělý!"

Když jsem už slušně oblečená vešla do kuchyně, Michel se na mě omluvně usmála.

"Promiň, ale většinu jsem jich snědla..." mávla jsem rukou.

"To nevadí, hlavní je, že byly, ne?" posadila jsem se a napila čaje.

"Můžu ti udělat další..." nabídl se Jasper, jenom jsem akroutila hlavou.

"Díky, tohle bude stačit." usmála jsem se. "Tak co bude s tou oslavou? Nějaký podrobnosti?" zeptala jsem se s plnou pusou.

"Takže, ten Samův kámoš, Luke, má dneska, vlastně zítra, narozky - osmnácté, takže velká pařba, chápeš. Bude to v baru, kde dneska hraje nějaká celkem známá skupina, ale fakt nevim jaká, v centru města. Chce si to užít ve velkém stylu a prej bude všechno platit on, tkaže jsem si říkala proč ne? To má za to, že nás nenechal na pokoji!" zaškaredila se na konci pomstychtivě. "Tak mě napadlo, jestli mi nechceš s tím pitím na jeho účet trošku pomoct... Jaspere, pro tebe to pozvání samozřejmě platí taky."

"Díky, Michel, ale Luka znám a myslím, že... to nepůjde. Nejsme zrovna největší kámoši..."

"To přece nevadí... nemusíte být kamarádi..."

"Díky za pozvání, ale přece jenom nepůjdu. Aspoň se budu chvíli věnovat Alici, poslední dobou ji zanedbávám, ale ona je stejně poslední dobou tak náladová, že mě nechce ani vidět. To dělá ta puberta." vyprskla jsem smíchy. Představa Jasperovi roztomilé sestřičky, která se mračí na celý svět a vykopává Jaspera ze dveří s červenými vlasy mě pobavila. Oba se na mě dívali, jenom jsem potřásla hlavou, že ot nic není, a rychle se napila čaje.

"Tak nic, ale Amy, ty půjdeš, že jo? Nenecháš mě všechen ten alkohol, který by ho zruinoval vypít samotnou...?!" udělala psí pohled, který byl tak žalostně úpřimný, že jsem i přes to, že jsem věděla, že to hraje, souhlasila.

"Fajn, v kolik a kde..." vítězně vypískla.

"V sedm pro tebe přídu. Buď připravená! Jaspere, dík za palačinky, byly skvělý, Lorenzová, uvidíme se večer. Mějte se hrdličky!" zčervenala jsem, to jí spočítám.
Další vodka s džusem, to ještě jde. Druhý paňák absinta a bylo to v háji. Hlava mi duněla, jakoby mi vevnitř tloukli trpaslíci kladívky do lebky a k tomu se ještě přidala skupina. Chtěla jsem si sednout, ale nohy mi to nedovolily a ani ruce, které mě neustále tahaly na parket. Dívím se, že se mi nezjevil zelený trpaslík...

Nebránila jsem se tanci, i když jsem musela vynaložit dost úsilí, abych šla jakž takž rovně a nebourala příliš často. Tolik k mé první pořádné party. Přinesli další kolo - rum. Hodila jsem to do sebe a spolu s Michel si objednaly dalšího absinta. Nestihla jsem ho ani vypít - nebo spíš kopnout, protože v polovině mi vyklouzlo sklo z ruky. Bylo mi to jedno. Vylezla jsem na stůl a s Michel jsme začaly tancovat - na stole. Vůbec mi to nepřipadalo pošahaný, naopak - alkohol mi totálně zatemnil mysl a mě přišlo všechno super a správný. Kluci nás povzbuzovali a my se smály jak šílený. Po dalším rumu jsem se musela schovat na záchodech. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a rukama se opírala o umyvadlo. Nelíbilo se mi, co vidím. Oči jsem měla trošku moc rozjásané a šílené a pod nima se mi otiskla tužka na oči. Pustila jsem z kohoutku ledový proud vody a zhluboka dýchala. Hlavu jsem měla jako balón naplněný heliem. Nabrala jsem si do dlaní vodu a chrstla si ji přímo do obličeje. Trochu to pomohlo, hlava se zmenšila, ale jen do chvíle, kdy působila chladivá voda, pak to bylo snad ještě horší. Znovu a znovu jsem si obličej znecitlovala ledovým proudem a na pár chvil byla schopná normálně myslet. Jakmile se mi vybavil dnešní večer, přála jsem si, abych raději dál byla otupělá.

"Sakra!" zaklela jsem a kopla do zdi, špatný nápad. Sebrala jsem všechnu důstojnost, co mi ještě zbyla, vzala si papírový kapesník a začala se trošku civilizovat. Odstranila jsem rozteklou řasenku (to měla bejt voděodolná jo?!!), stíny i tužku, vlasy si spustila do obličeje, aby trošku zakryl tu spoušť a šla, domů. Chtěla jsem říct Michel, že odcházím, ale nikde jsem ji neviděla, stejně by jí to nějak netrápilo. Když jsem byla konečně pryč z té dusné, vydýchané místnosti klubu, dovolila jsem si nadechnout se. Krásný čerstvý vzduch, voňel deštěm. Nádhera. Nechtělo se mi jít oklikou přes celé město, tak jsem to vzala přes historickou čtvrť. Jak jinak, ani ne po sto metrech se mi podpatek zasekl mezi kostičkami a bylo to. Nechala jsem botu tam, co s ní, když je podpatek zlomený. Druhou jsem vyhodila do nejbližšího koše a pokračovala v cestě. Asi po dvaceti minutách mi došla jedna věc - vůbec to tady neznám - ztratila jsem se. Zmateně jsem se rozhlížela kolem a doufala, že cesta, která se mi nejvíc zamlouvala, byla ta správná.

Nebyla - byl tam park, docela hustý park. Trochu jsem se bála, ale co by se mi mohlo stát? To dělal ten alkohol. Byla jsem asi v polovině, když se mi podlomily kolena a já se svezla na mokrou zem. Začala jsem se smát, vážně jsem nebyla při smyslech. Nebylo na tom nic vtipnýho.

"Jsem v klidu." mluvila jsem sama se sebou."Pohoda." znovu jsem se postavila na nohy a mírně se zapotácela.

"Jé lavička!" zatleskala jsem a svalila se na ni. Chvíli jsem byla v pohodě, rozhlížela jsem se, pak mě něco vyrušilo. Zvuk. Kroky. Lehké kroky listím a trávou, zezadu, za mnou. Najednou jsem byla dokonale při vědomí. Očima jsem pročesávala tmu, ale nic jsem neviděla. Začínám být paranoidní? Musela jsem se sama sobě zasmát. Vstala jsem a stále obezřetně jsem udělala několik kroků po chodníku, když mě něco nebo někdo strhl bolestivě k zemi. Vykřikla jsem. Pusu mi zakryla čísi ledová ruka, cítila jsem na tváři studený dech. Srdce mi bilo jako na poplach, skoro mi vyskočilo z hrudi. Oči jsem měla jako zakryté černou záclonou - nic jsem neviděla, jen stín.

"Prosím." zašeptala jsem téměř neslyšně. Třeba - ne, krutý smích mi vzal i poslední zbytek naděje.

"Zbytečně prosíš... je pozdě a já mám hlad..." krev mi bušila do spánků. Co to mele? Hlad? Hlad... Hlad!!!

"Ne...!" vykřikla jsem, když se mi ruka z úst přesunula na krk a téměř lidským dotekem mi dotyčný pootočil hlavu na stranu. "Upír..."

"Někdo až příliš informovaný, což?" odhrnul mi vlasy z krku.

"Trochu..." neodpustila jsem si odpověď. Proboha Lorenzová, vzpamatuj se. Nemjsi na debatním kroužku, ten magor tě chce skoro sežrat!!!

"A jak jsi na to přišla...hmm?" vyptával se. No co jsem měla dělat? Kdybych neodpověděla, sežral by mě hned, kdybych lhala, poznal by to a sežral by mě, musela jsem vyrukovat s pravdou.

"Můj kluk..."

"Jde sem?"

"Ne, můj kluk je upír, částečně.", zalapal po neexistujícím dechu.

"Teda, ty jsi ale nezbednice...až takhle jo...? Nevěděl jsem, že lidský ženský jsou tak..."

"Co to meleš?", vybuchla jsem hněvivě. Jo ,ještě víc mu nadávej, to pomůže, fakt že jo. "Říkám částečně, ta děvka ho dvakrát kousla! A buď mě zabij hned nebo mě nech napokoji, chci jít domů, je mi blbě a potřebuju se vyspat!"

"Ale zlato, nemůžu tě nechat jít... to není podle pravidel a pořád bych byl hladový... myslím, že tě nakonec stejně zabiju, ale mohla být sranda..."

"To mě raději zabij, fuj!" jo, ještě lepší. Teprve teď se mi podařilo obnovit vidění. Samozřejmě ten upír vypadal líp než jakýkoliv jinej na koho bych mohla v noci v parku narazit, ale stejně. Zakroutil hlavou.

"Jak chceš." a pak se mi jeho zuby zabořily do tepny na krku. Vykřikla jsem bolestí, ale druhou rukou mě umlčel. Zmítala jsem se, ale ještě víc to rozvířilo bolest. Bolest se začala stupňovat a já slábnout. Oči se mi zavřely a já upadla do sladkého nevědomí...

Probralo mě pálení a bolest. Stočila jsem se do klubíčka a objala se pažemi, chodník byl studený. Žiju? Zemřela jsem? Ne, tam by nebyl otolik bolesti...pálí! Celé tělo jsem měla jako v jednom ohni. Odplazila jsem se k lavičce a s vypětím sil zašmátrala v kapse bundy. Mobil. Podržela jsem jedničku.

"Amy?" ozval se vystrašeně hlas na druhém konci.

"Pomoc..." vydechla jsem namáhavě. "Park, Staré město..." pak jsem znovu omdlela, tentokrát bolestí.