Pan Chandelier

Anotace: /18.11.08//19.11.08/ část první * povídka hořké současnosti minulosti a minulé minulosti současné budoucnosti (sny o panelových zahradách) * nic, jen sen

Člověk má strach z vysokého domu. Že nad ním dům vyřkne osudovou kletbu, pokud on vysloví své přání. Pokud vysloví tu hroznou pravdu, která znamená věky a věky, nekonečné, rozkládající se jak obrovská pláň někam donekonečna, šedá, nepokrytá, fantazie dětská, jen živná půda, na níž neroste nic a zhola nic. Přichází déšť - důvěra v nebe, důvěra v zemi. Nebe je těžké. Chlad se vkrádá za každý záhyb oděvu.

Pan Chandelier vstoupil zadním vchodem do velikého domu. Jak ho viděli přicházet, obyvatelé zatahovali závěsy a žaluzie, aby jim cizinec nehleděl do oken. Poté co vstoupil, u zdviže narazil na malou starou dámu. Otočila se k němu a říká:

„No vida, myslela jsem si, že už se neukážeš! Tady pro tebe něco mám,“ zašvitořila lehce nakřáplým hlasem, ale stále svěže. Zaštrachala ve své tašce a našla tam balíček, který panu Chandelierovi podala. Pan Chandelier se na ni usmál s dětskou jiskrou v oku, rozbalil balíček a začal pojídat, co se v něm kroutilo. Vypadalo to jako polotekuté sklo, lehce načervenalé. Chutnalo to sladce. Moc dobré to však nebylo. Mezitím zdviž odjela směrem nahoru i s dámou.

Protože byla zdviž v pohybu, musel pan Chandelier vyjít po schodech pěšky. Pohlédl z okna v mezipatře; venku svítilo jasné ranní slunce. Květy, listy, pupeny - vše bylo v rozpuku. Opustil ten obraz a vydal se dále. Čím výše byl, tím více byla tma. Musel se přidržovat stěny, neboť nic neviděl. Jak se octl na patře, nahmatal vypínač, ale světlo nefungovalo. Díval se chvíli oknem ven, sledoval prázdnou ulici. Venku lehce poletoval sníh, občas se zatočil ve víru větru jako kupa rozverných dětí. Listí už bylo všechno na zemi, stromy holé. Poté se v šustícím lupení objevila postava. Šla tak, že se spíše vznášela. Plášť měla dlouhý až na zem. Poté se na chvíli zastavila a otočila. Pan Chandelier se vrhl k oknu. Stála pod ním dívka, usmívala se na něj a mávala. Pan Chandelier vydechl jak v horečce a zadýchal sklo. To se zamlžilo, takže přes něj nebylo vidět. Rukávem jej rychle očistil, ale bylo již pozdě. Nikdo pod ním nebyl, celá dlouhá tmavá ulice byla prázdná a opuštěná.

Zasmušil se a chvíli čekal, hledě z okna, nestane-li se zázrak. Nestal. Jen listí se převalovalo po chodníku, tak, jako před tím. Odlepil se od skla a pokračoval dále. O patro výš.

***

(červené, červené
sny o slavné lítosti
odpusť mi, odpusť
a bude mi odpuštěno

krádež
je věrností
myšlenky a činu
viz že klidně nikdy nespočinu)

***

Pan Chandelier se rozhlédl. Všude okolo byly dveře. Hnědé, černé, žíhané. Došel k černým a zaklepal. Dveře se otevřely, ale za nimi nikdo nebyl. Vstoupil dovnitř. Slyšel hlasy, ale neviděl, komu patří.

„Jsou to hlouposti, nikdy jsem nic tak plytkého neviděl. Nedá se to, zkrátka nedá!“ hudroval nějaký hlas z pokoje, jakoby se snažil přesvědčit druhou stranu o své pravdě i přes tušení, že má již dávno prohráno.
„Zkus to ale pochopit… já to myslím trochu jinak… zkus…“ druhý hlas, o poznání jemnější, se snažil odporovat.
„Na tom není ni k hledání, nic tam není,“ uzavřel první.
Pan Chandelier vstoupil do pokoje. Seděla tam ta milá tvář, která se na něj usmívala z ulice, z té tmavé ulice, která ji náhle a nenávratně pohltila. Naproti ní seděl mladý muž. Pan Chandelier se zalekl. Mladému muži bylo jednadvacet let. Byl to on sám, o dvacet let dříve.

Smrtelná tíže se mu pověsila na srdce. Vypotácel se z pokoje. Zabouchl za sebou dveře, těžce dýchal, slzy v očích ho pálily. Mlha padla. Světlo stále nesvítilo. Doplížil se ke zdviži. Nastoupil a zmáčkl číslo 6.

Na chvíli usnul. Výtah jel pomalu a trhaně. Byl unaven. Když se zdviž zastavila, otevřel dveře a vyšel. Byly tam jediné dveře, ale v nich stály dvě dívky ve večerních šatech, za nimi vchod do bytu. Bavily se spolu, a usmály se na pana Chandeliera, jak ho uviděly. Jedna z nich musela být míšenka. Měla tmavou pleť a plné rty, vlasy se jí vlnily okolo obličeje, vypadala velice rozkošně. Najednou se prodral kdosi mezi dvěma dívkami, nějaký pán, mladší, vysoký, se saxofonem v ruce.
„Ahoj, ty, konečně… Pojď dovnitř!“ zvolal bodře a poplácal ho po zádech. Bylo mu docela příjemně. Lidí bylo mnoho, znal je od vidění. Byli lehce oděni, protože byl teplý květnový večer. Vše vonělo těžce, jak přicházela zlá doba, jak přicházela dýka do srdce, opět osamění, opět, znova a znova, dokola a dokola, známé, neměnné, nekončící.

(potkávám štěstí
líbeznosti
socha svobody
je svým vlastním vězením

nacházím hříchu v nelibosti
žár a tváře mlžná snění
ráno
noc
večer
jsem mlád)