Soud

Anotace: Opět něco lehčího pro relax. Chtěl jsem do toho dát i trochu humoru. Neposoudím, jestli se mi to povedlo.

"To víte, asi jsem někde přešel na červenou, policie si toho všimla, tak mi posílají fotky i s účtem. Raději do vlastních rukou, kdybych si je náhodou nechtěl vyzvednout," směji se na brýlatou, velmi vyzývavě upravenou a oblečenou slečnu za tlustým sklem přepážky, když mi podává obálku s modrým pruhem a já absolvuji proceduru úřední autogramiády.
Také se na mě usmívá. U bílé halenky, součásti stejnokroje, jsou minimálně horní dva knoflíčky rozepnuté, až k pohoří slasti pro mužské oči. Oba kopce jsou řádně spoutané a vyzvednuté moderní "push-upkou" z krásné černé krajky. Vyzývavě se třese při každém citoslovci vydaném jejími ústy. Uzel tmavomodré kravaty se ležérně povaluje kousek pod rozhalenkou a opticky celý výhled na hladkou a opálenou kůži neuvěřitelně vkusně zarámoval.
Také vidím z pod velmi krátké, tmavě modré sukně vyčnívat dvě fantasticky opálené a jistě i bezvadně tvarované nohy. Tu sukni si musela jistě po večerech sama zkracovat, protože nevěřím, že by správní rada pošt riskovala žaloby pozůstalých po kardiacích, jež si příliš blízkým přistoupením k přepážce dovolili odvážnější pohled než jejich zdravotní stav mohl unést. Sláva dívčí šikovnosti a ručním pracím.

Když doma obálku otevřu, manželce neujde chvilkové zděšení v mých očích.
Uvnitř je totiž lakonický úřední vzkaz:
"Dostavte se 5.10.2005 ve 12:30 k soudnímu jednání v budově krajského soudu, č. místnosti 24."
Přesná adresa budovy je uvedena v hlavičce dopisu a v zápatí ještě stojí upozornění, že při neomluvené účasti se vystavuji nebezpečí postihu dle příslušných sbírek zákonů a §.
"Co jsi zase kde vyváděl? Něco s autem?"
Pokrčím neurčitě rameny.
"Láďo, nezatloukej, stejně to za chvilku vyplave na povrch!" zvedne autoritativně hlas manželka. Já však jen znovu neurčitě pokrčím rameny. Ač pátrám v paměti jak chci, na nic si nevzpomínám.
"Ty jsi snad musel někoho přejet, protože kvůli špatnému parkování by tě nevolali k soudu!" pokračoval ale manželčin hlas v hlasitých myšlenkách.
Musím odejít pryč. Chvíli prosedím na záchodě a potom se přesunu do koupelny. Jako malej kluk. Ale kdo by měl po zápřahu v práci náladu na všechny podobné výčitky.

x x x

"Jmenovaný byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Chcete snad k tomu něco poznamenat?" vymrštím se ze sedadla a chci začít křičet. Jenže můj obhájce, který mi byl přidělen, mě za rukáv surově stáhne zpět.
"Stejně s tím nic nemůžete udělat. Je rozhodnuto."
Ale s tím se přece nemůžu jenom tak smířit. To nejde jenom tak rezignovat. Zbláznili se úplně všichni nebo jenom já? Vždyť mě soudili za to, že jsem v osmi letech lhal babičce před svým dědou. Dobře jsem věděl, že po mrtvici nemůže mluvit, tak jsem na něj svedl rozbitý hrnek, který jsem samozřejmě shodil já sám.
Potom mě taky soudili za to, že jsem kamarádům nezaplatil ani panáka, když se mi povedlo získat konečně vysokoškolský diplom. Jasně, že jsem to dlouho i já sám cítil jako křivdu. Zvlášť, když to všechno byli kluci, kteří za mě plnili moje pracovní povinnosti po celou dobu studia a pomáhali mi jak mohli, abych měl na školu klid. Styděl jsem se za to, ale prostě jsem neměl moc peněz a výhled na nejbližší čas nebyl ze stran příjmu nijak růžový, tak jsem se jim prostě vymluvil.
Taky mě soudili za všechny, které jsem potopil, když se mi povedlo procitnout a já tvrdě začal budovat kariéru a neméně mě soudili za to, kolikrát jsem podvedl svou ženu za těch dvacet let, které jsme byli spolu. Miloval jsem ji, ale z frajeřiny a ješitnosti ji přesto podváděl. Soudili mě za miliony dalších skutků, které mi připadaly jako prkotiny. Copak soudce v taláru byl Bůh a přicházel soudný den?
"Já myslel, že podobné věci soudí jenom Bůh!" zakřičel jsem.
"Bůh sice stvořil tento svět, ale nemá čas na to, aby se zabýval všemi jeho detaily. Rozsudek však dostane. Nebojte se!" uklidnil mě tvrdě předseda soudu.

"Polibte mi, vy všichni tady, prdel," polohlasně brouknu, když vycházím z místnosti s podepsaným rozsudkem, který před chvilkou vychrlila tlama laserové tiskárny. Papír je ještě horký. Je mi čtyřicet a soudí mě za dětské a pubertální prohřešky. To je ale svět...
Jsem naštvaný nadoraz. Zuřím, zuřím. Pořád nad tím musím tak intenzivně přemýšlet a čím víc to můj mozek zaměstnává, tím víc zuřím. Kdybych mohl zuřivost přeměňovat v teplo, mohl bych zdarma vytápět sauny ve městě celou sezonu. Snad proto, když přecházím silnici naproti soudu k parkovišti ke svému autu, přehlédnu nákladní Tatru plně naloženou stavební sutí. Všimnu si jí, až když mám žebrování jejího chladiče tak deset centimetrů před obličejem. Cítím prudký náraz a žádnou bolest.
Chvilku je tma, potom se rozjasní. Z dáli ke mně přichází světlo, velmi výrazné světlo, jako by to byl otvor na konci tunelu. Přesto, že je to dost daleko, vidím u jeho ústí postavu, i to, jak na mě zřetelně kývá prstem. Postava je přihrbená a má na hlavě drobné výrůstky, snad rohy. Z konce tunelu mi v ústrety vyšlehnou plameny.