Alexandr Hergaelan

Anotace: Ne všichni jsou svým okolím přijímáni a takto se mohou vyvinout zajímavé osobnosti. Někdy to však může končit i smrtí.

Sbírka: Země velkého lva

Ačkoliv byl člověkem, nenáviděl lidi a vidět jejich utrpení mu přinášelo útěchu. Miloval noc, úplňky a věci zastřené rouškou tajemna. Někteří lidé jej měli rádi, jiní jej nenáviděli. Jen ten, kdo jej poznal, jej měl rád. Někdo jej odvrhoval, někdo se s ním přátelil. Jeho nejvěrnějším přítelem byl přenosný počítač. Jedině tomu se mohl svěřit se vším. Ten v sobě ukrýval jeho život. Příběhy jeho duše. Na první pohled obyčejné povídky inspirované Kelty, jenž však v hloubi vypovídaly o jeho vnitřní náladě. Většinou spojené s myšlenkami na vlastní smrt, jenž přicházely s ocelovou pravidelností.

„Ne všichni jsou svým okolím přijímáni a takto se mohou vyvinout zajímavé osobnosti. Někdy to však může končit i smrtí.“

Do té doby ho všichni znali jako tichého, nepřístupného. Měřil na výšku něco okolo dvou a půl metru a měl velmi mohutnou postavu, takže se mu i díky jeho původu přezdívalo také Finský obr. Jeho obří postava mu ale přinášela kromě respektu i potíže, neboť měl problém projít dveřmi, nezřídka jimi prolézal místo procházel. Alexandr chodil zásadně v černém oblečení. Nosil černé kalhoty z hrubého plátna, které končily těsně pod koleny a černou košili, která se kromě barvy nijak nelišila od těch, které jsou k vidění na výstavě gotického oblečení. Tamtéž by byla k vidění další nepostradatelná součást jeho oblečení, dlouhý černý plášť s kapucí. Chodil buď ve vysokých vojenských botách, nebo bos. Na krku měl zvláštní přívešek. Drak a lev s pentagramem obráceným špicí dolů. Znak černé magie obohacený o dva symboly, jejichž význam znal pouze on. Do jeho hlavy skryté za hustým závojem dlouhých černých vlasů nikdo neviděl. Nikdo nedokázal odhadnout, co v příští chvíli udělá. Skvěle ovládal počítače a s oblibou to využíval proti všem, kteří jej nenáviděli. Na nikomu mu nezáleželo a všichni to cítili. Byl pro ně „Bláznivý Saša“, co s nikým nemluví a ví všechno. Ven chodil zásadně v noci, kdy jej bylo takřka nemožné najít. Les a hřbitov byl jeho druhým domovem. Psal tajemné povídky inspirované Kelty. Nikdy učení ani neviděl, ale přesto nenalezli otázku, na kterou by nedokázal odpovědět. Mluvil zásadně spisovně. Za normálních okolností by byl cílem posměšků, ale jeho velikost vyvolávala respekt, nejen mezi vrstevníky. Zvláště od doby, kdy do krve zmlátil ochranku podniku, která jej odmítla pustit dovnitř a poté ještě v záchvatu zuřivosti převrátil na střechu jejich dodávku. Vyžíval se v utrpení druhých lidí a za nejsladší tón považoval bolestivý lidský výkřik.

Normální školní den. Všechno probíhalo normálně. Poslední hodina, ještě pět minut a šlo se domů. Nikdo ve třídě nemyslel na školu. Najednou však někdo vytáhl pistoli. Všichni ztichli. Byli tak překvapení, že je ani nenapadlo dění v místnosti natáčet.
Byl to ten, který Alexandra nenáviděl nejvíce, jeho nevlastní bratr. „Jenom vstávej, ty finská špíno,“ ozvalo se místností. Alexandr vstal a šel k němu. „Ještě o krok a zabiju tě!“ křil Kvido. Alexandr se pouze usmál. Kvidovy ruce se začaly třást, ale přesto zbraň odjistil. Přišel až k němu. Hlaveň zbraně se dotkla Alexandrovy hrudě. Jedním pohybem zbraň Kvidovi vzal a vystřelil z otevřeného okna. Pak zbraň tímtéž oknem vyhodil. K smrti vystrašený profesor se snažil najít telefon. „Nikoho nevolejte,“ řekl klidně Alexandr a Kvido, který si vedle něj připadal jako trpaslík, se začal třást. Poté v jeho tváři přistála největší rána pěstí, kterou kdy zažil. Ze země se už nezvedl. Alexandr se klidně posadil na své místo a zbytek třídy se seběhl ke Kvidovi. Jeho tvář byla zdeformovaná a z úst, nosu, očí i uší vytékala krev. Všichni ztichli a otočili se k Alexandrovi. Dívka, se kterou Kvido chodil, vyběhla a vší silou Alexandra udeřila. Ten se pouze usmál, zvedl se, chytil ji za krk a zvedl ji do vzduchu. „Jeho chyba. Počítal jsem s tím, že mě bude chtít zabít.“
Na to zareagoval profesor. „Uvažoval jsi správně. Ale stejně tě teď odsoudí jako vraha a půjdeš do vězení.“
„O tom pochybuji. Záznamy kamerového systému, pokud budou při líčení využity, budou důkazem, který rozhodne. Celá událost bude kvalifikována jako zabití v sebeobraně, případně jako sebeobrana, u kterých nelze podle v současné době platných právním norem udělit trest odnětí svobody,“ odvětil Alexandr a odhodil vyděšenou dívku na zem.
Do třídy přiběhli záchranáři. Po krátké chvíli marných oživovacích pokusů prohlásili Kvida za mrtvého následkem rozdrcení lebky a brzy je vystřídali muži v policejních uniformách, kteří tělo ohledali. Jiní vyslýchali všechny přítomné. Alexandra se „ujal“ největší z nich, třebaže vedle něj vypadal jako trpaslík. „Co mi k tomu řekneš?“ začal.
„Nic. Dožaduji se svého práva na právního zástupce.“
„Jak myslíš. Stejně už víme, že jsi ho zabil ty. Moc se nevzpouzej, takové hajzlíky jako ty my dovedem zkrotit. A jestli nás budeš srát, tak ti přišijem vraždu a zhniješ v base.“
„Značně mě irituje vaše vulgární vyjadřování, stejně jako vaše absolutní ignorace standartních postupů policejní práce.“
„Alexandře Hergaelane, zatýkám vás pro důvodné podezření z trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti.“ vyštěkl muž a vytáhl pouta. Alexandr si nechal nasadit pouta a odvést se. Před školou už čekali novináři. Neřekl jediného slova.

Zavřeli jej do cely s podivným mužem. Viditelně tam už byl delší dobu. „To sou věci neska. Todle tu eště nebylo,“ podíval se na Alexandra. „Co si proved? Vystrašils děcka z ňáké školky?“
„Nikoliv. Podle nich jsem vrah. Pche!“
„A co se vůbets stalo, že tě sebrali?“
„Můj naivní spolužák na mě vytáhl pistoli. Vzal jsem mu ji a trochu ho praštil. Už se nezvedl.“
„A jéje! Tys jakési děcko!“ Muž ani nečekal, než dozorce odejde a okamžitě se na Alexandra vrhl. Ten s ním však během chvíle vytřel podlahu, za což jej odměnili samotkou. Ještě toho dne jej navštívil právník a posléze detektiv. K večeru skončili s jeho vyslýcháním a nechali jej v jeho cele. Tam strávil týden, než skončilo vyšetřování.
V poutech jej odvedli k soudu. Na lavici svědků seděli kromě jeho spolužáků a profesora také Kvidovi příbuzní s jejich advokátem. Zpočátku měla být rozebrána Kvidova pistolnická akce a smrt. Alexandrovi spolužáci popsali všechno shodně. Jejich výpovědi pak potvrdil ověřený záznam ze školních kamer. Svou, i když shodnou verzi příběhu musel převyprávět i Alexandr, a učinil tak velice klidně. Státní zástupce se jej pak vyptával na spoustu věcí. Po dalších několika chvílích soudce přečetl rozsudek, který vrátil Alexandrovi svobodu a čistý trestní rejstřík.
Po víkendu přišel do školy pozdě. Když vešel, celá třída ztichla. Pozdravil, a položivši papír s hlavičkou soudu si bez jediného slova sedl na své místo. „Proč sem vůbec ještě chodíš, když už víš všechno?“ zeptal se jej profesor.
„Vzdělání mi bude na trhu práce bez oficiálního osvědčení k ničemu,“ odvětil rozzuřeně Alexandr.
„A tebe by někdo vzal? Vždyť se tě všichni budou bát.“
„Ve většině zaměstnání mě podle vzhledu a postavy hodnotit nesmí. A pokud ano, můžu si je srovnat do latě i sám.“
„Opravdu? Převrátíš jim všechny auta na střechu? Dáš jim všem pěstí? Zbouráš jim to tam? Ukradneš jim data a prodáš je konkurenci?“
„To už opravdu není vaše starost, profesore.“
„To sice ne, ale pořád ti můžu navrhnout vyloučení ze studia.“
„To sice můžete, ale potřebujete k tomu důvod.“
„Ale jenom se podívejte, pane Hergaelane!“ zrudl profesor a vyskočil ze židle. „Zkazil jsi téhle škole pověst! Zabití nevlastního bratra přímo ve škole, časté potyčky s policií, nebo je toho víc? A víš vůbec, že se tady nesmí nosit meče?“
„A co takhle vaše osobní zášť vůči mě?“ odvětil zuřivě Alexandr a profesor zmlkl a posadil se na židli.
O přestávce byla třída jako vyměněná. Třídou se ozývaly různé výkřiky, jako „Koho zabiješ dneska?“ nebo „Upalte čaroděje!“ nebo „Vraťte obra do Finska!“. Kolem něj však byl volný prostor, protože každý věděl, že dostat je Alexandr do rukou, dopadlo by to s nimi špatně a že nejsou dost rychlí a vytrvalí, aby mu utekli.
Všichni však také věděli, že Alexandra ke smutku nedoženou, naopak že jej můžou jedině rozzuřit. Kvidův osud totiž v jejich myslích byl zapsán příliš silně na to, aby na Alexandra dotírali. Jejich nenávist k němu nedoléhala. Na nikom z nich mu nezáleželo, tak jako vždy. Po nějaké době se vše vrátilo do starých kolejí.
Jednoho dne mu každý, koho potkal, řekl nějakou obdobu věty „Nenávidím tě!“ „Jen málo lidí si při usínání uvědomuje, že to může být jejich poslední spánek,“ odpovídal. Smysl této věty všichni pochopili následujícího dne ráno, když jeho rodný dům ještě za tmy rozmetala ohnivá exploze. Obsah domu ani jeho tělo se v troskách nenašlo, což nikdo nedokázal vysvětlit. Někteří věřili, že se všechno vypařilo žárem, jiným toto vysvětlení nestačilo. Dobrý pocit však po jeho oficiální smrti neměl nikdo. Čas plynul, a podivný Alexandr Hergaelan žil nadále v nočních můrách i snech všech, kteří jej znali. Někteří dokonce tvrdili, že jej spatřili, a údajná zjevení dohnala několik lidí k sebevraždě. Na otázku, zda Alexandr zemřel, nebo stále žije, ale nikdo nedokáže odpovědět.