Ticho, tma...

Anotace: Tuhle malinkou povídku jsem napsala cestou v autobuse, moc jsem se nudila...

Ticho. Ze všech stran jen samé ticho. Jen někdo zařvat, promluvit...prolomit to nehorázně děsivé ticho. A tma, pohlcující všechno světlo. Jen jediný proužek světla...Je toho moc? V pozadí jde slyšet tlumené bubnování čehosi, ale nic víc, nic jiného. Proč jen někdo nepromluví? Proč?
Tíseň, svírání a tlukot srdce jako o život. Hlasitý tlukot, jako kdyby někdo bouchal do dveří, ale tak silně, že se za každou cenu chce dostat dovnitř. Náhlý nával tepla popohnal zuřivce bouchat do dveří víc a víc. Chce vidět světlo - naději, chce prolomit ticho - chce slyšet život. Ne zůstat sám...
A pak sem dolehne, sic tlumeně, sic potichu, ale přece jen, mužský hlas. K dívčině uším skrz temnotu, skrz ticho, až k zuřivci, který se chce dostat přes dveře, aby slyšel ještě víc.
A pak paprsek nádherného světla, ale ne slunce, tohle je trochu jiné - žárovka? Ale pouhý paprsek se změnil v nesnesitelnou záplavu. Oslňující až bodavé světlo. Znovu mužský hlas. Ale tentokrát už byl zřetelnější, méně tlumený.
"Slečno?"ozvalo se potichu. A jakmile byl hlas zřetelný a dolehl až k zuřivci, který už byl u konce svého ničení, objevil se v dívčiných očích jasný obraz. Obraz všeho kde se nacházela. Seděla ve vlaku s ostatními spolucestujícími, kapky deště jemně bubnovaly do oken a všichni přítomní se nevěřícně dívali na dívku, protože dívčina poloha, jak se zdálo, byla celkem neobvyklá. Neseděla vzpřímeně, ale spíš zhrouceně jako hozená hadrová panenka. Nohy měla mírně pokrčené k sobě a ruce mrtvolně ležely podél těla. Hlavu měla opřenou v rohu kupé a prázdné otevřené oči, jako by upřeně sledovaly tmavou krajinu.
A oblečení, tak jako dívka, také nebylo v dobrém stavu. Spíše na sobě měla samé cáry, to co z oblečení zbylo. A po celém těle krvavé řezné rány - víc než šatů.
Cestující se mlčky dívali a nemohli odtrhnout svůj zrak. "Není mrtvá?" položila přihlížející žena otázku do samého ticha. "Asi by jsme měli někoho zavolat" navrhla, ale žádný cestující nezareagoval a jen se všichni dívali dál.
A pak, pro dívčinu už známý hlas, na ni znovu promluvil. "Slečno? Je Vám něco? Nepotřebujete pomoc?" natáhl k ní ruku a položil ji na její rameno. Dívka k němu pomalu otočila hlavu, až všichni cestující leknutím nadskočili, a příjemně se na něj usmála.
Ne...jsem...jsem v pořádku" vykoktala se zamračením a znovu se usmála. Očima přejela po celém kupé, po vylekaných lidech, rukama se zapřela o sedačku a opatrně vstala. Trochu se zakymácela a zůstala stát. Otočila se ke dveřím a udělala jeden krok.
"Kam tenhle..." přiložila si ruku k hlavě, protože ucítila bolest, jako by skrz její hlavu proletěla střela. Pokusila se o otázku ještě jednou.
"Kam tenhle vlak má namířeno?" podívala se na muže. "Jede to až..." tma, ticho "...ale příští zastávka je..." znovu tma, ticho a bolest.
Dívka se opět zakymácela, ztratila rovnováhu, přepadla dopředu a rukou se chytila dveří. Muž ji pohotově podepřel a pomalu ji položil na zem. Všichni se shlukli kolem ni. Srdce začalo znovu tlouct rychleji a rychleji....zuřivec začal bouchat až se nakonec k srdíčku dostal.
Obrazy, tváře lidí se pomalu vytrácely z dohledu i z paměti, až nastala ta samá tma a to samé ticho. Navždy...