Nedotčený svět

Anotace: ....

- Kdybys snad chtěla pomoct', tak se klidně ozvi!
Ještě za ní zavolal.
- Děkuji!
Zamávala mu zpět. Zmizela. Už ji nejspíš nikdy neuvidí. Ještě ji doprovodil pohledem, než zmizí za obzorem.

***

Nevěřil, že tu ještě někdo žije. Přišlo mu to trochu smutné. Ale jen trochu, už byl delší dobu zvyklý. Posledních patnáct let, což byla hranice toho, co si dokázal vybavit, svět už byl prostě takový. Svět se rozprostíral od Zubaté hradby na straně, kde stoupá Flek až po Strž na opačné straně. Další směry nikdy nezkoumal, ale v noci občas vyděl, že se tam svítí. Přes den se pak nad nimi vznášel dým.

Svět byl suché a opuštěné místo. Svlažovala ho jen Chladná, jak pojmenoval nemluvící bytost schovanou pod štěrkem. Neví přesně, kde se rodí, ale tuší, kde pomalu slábne pod tíhou kamínků a prachu. Denně za ní přichází, aby ji polykal. Nechápe, proč, ale v noci to není tolik třeba. Jakoby Flek, který denně zbarvoval oblohu, ji z jeho tělíčka vysával.

Dnešní den byl jiný. Měl návštěvu. Už od doby, kdy byl Flek v půlce své momentálně středně dlouhé cesty, zpozoroval, že se něco pohybuje v jednom z kolmých směrů. Z toho chladně vanoucího.

Když se Flek chystal opět spadnout do Strže, dorazil k němu poutník, vlastně poutnice. Vypadala strašně srandovně. Kolem pusy měla takové dva červené slimáky a jakési rezavé nitky jí z vršku hlavy sahaly až těsně nad prsa, podle kterých poznal, že je to poutnice. Končetiny měla stejně hubené, odřené a ušpiněné jako on. A hlavně jich měla stejně, takže se nebál, protože jasně nemohla patřit ke Zlým.

- Umíš Řeč?
- Co tím myslíš?
- No, umíš.. Co asi tím myslím? Přece jestli umíš mluvit!
- Nikdy mě nenapadlo, že se tomu tak říká. Vlastně sem to asi nikdy neslyšel.
- Jsi tu sám?
Vypadala strašně unavená, cestovala už asi hodně dlouho. Na zádech měla takový pěkně vyleštěný kamínek, který se dal otevřít. Právě si z něj něco sypala do úst, nebo možná vylívala. Když ho od úst oddálila, nespokojeně zašplíchala obsahem. Upřela na mě svoje oči. Byly moc hezké. Měly barvu... ani nevěděl jak by ji pojmenoval. Když hodně foukal vítr, tak občas roztrhal oblohu a za ní bylo takové podivné prázdno podobné barvy, ale o mnoho tmavší.
- Jakou mají tvoje oči barvu?
Zeptal se a bezděky ignoroval tak její poslední otázku.
- Myslím, že modrou. Máš tu někde vodu?
Tázavě na něj nakrčila kůži kolem oka.
- Vodu?
- No vodu? Nebo piješ něco jiného?
A naznačila pití.
- Aha! Já polykám Chladnou, tamhle o kus dál pod kamínky.
- Chladnou? Ty používáš pro pramen jméno?
- Nerozumím ti.
- To nevadí, zaveď mě tam, prosím.
Vydali se k místu, kde chtěla doplnit zásobu vody. Musel občas popoběhnout, aby jí stačil. Nohy měla možná ještě hubenější než on, za to o dost delší. Vůbec byla oproti němu větší. Dorazili na místo. Viděl, že ona mu nevěří, že tu lze polykat, tedy vlastně pít, jak mu řekla. Dnes vůbec slyšel mnoho nových slov.
Odhrábl vrstvu kamínků a pod nimi byla vidět vlhká půda. Zaryl do ní větším kamenem, co ležel poblíž a vyhloubil jamku. Pomalu se začala plnit vodou.
- A víš, jestli není jedovatá?
- Jako jestli mi po ní bude zle?
- No.. jo.
- Piji ji už dlouho, nevadí mi to.
- Možná sis jenom už zvykl. Radši nejdřív jen trochu ochutnám.
Sklonila se k jamce a pomalu usrkla.
- Není špatná, nemá ani pachuť, jako spousta jiných.
- Nevím, žádnou jinou neznám.
Pomalu ji obešel a prohlížel si ji. Netušil proč, ale líbilo se mu, když se na ni mohl dívat. Nakonec se zastavil těsně za ní. Upoutalo ho na jejím těle místo, kde se jí spojovaly nohy. Měla ho nějaké jiné než on. Ale strašně ho, ani nevěděl proč, zajímalo. I když zájem nebylo přesně to, co cítil. Ale neuměl to pojmenovat. Sehnul se, aby se podíval více z blízka. Pomalu několikrát natáhl vzduch, strašně podivný zápach. Nevěděl, jestli to bylo tím zápachem, ale nakonec neodolal a dotkl se jí v těch místech rukou.
Do té doby vypadala, jako by si ničeho kromě vody nevšímala. Náhle se ale vymrštila, neskutečně pružně a rychle. Chytila ho pod krkem, smýkla s ním na zem a tam ho znehybnila.
- Co si myslíš, že děláš? Ty snad taky žereš lidi?
- Co? Ne. To ne. Já nejsem Zlý. Já jen, ... zajímala si mě.
- Jak zajímala?
Stiskla ho ještě víc pod krkem.
- Tam.
Zachroptěl a ukázal jí mezi nohy.
Koukala se mu do očí a přemýšlela, co s ním má dělat. Pak se podívala mezi nohy ona jemu a všimla si, že ztvrdl. I on si všiml změny na svém těle a snažil se podívat, co se mu to děje. Usoudila, že je neškodný a pustila ho.
- Už nikdy nic takového nedělej. Nebo tě zabiju!
- Promiň, nechtěl jsem tě ohrozit.
- V pořádku.
Flek se mezitím ztratil v propasti a všechno tak potemnělo. Ochladilo se.
- Pojď, tady moc bude zima.
- Kam?
Nechápala.
- Tam kde spím. Tam země hřeje, přes den i přes noc.
Následovala ho zpět, odkud k vodě přišli. Skutečně tam bylo tepleji. Pokoušela se mu cosi říci o podzemním teple, ale nerozuměl jí. Sama taky přesně nevěděla, proč se něco takového děje, ale pověděli ji o tom už předci.
- Ty máš předky?
- Měla jsem, nevím, jestli jsou ještě živí.
- Já nevím, že bych nějaké měl.
- Každý musí mít nějakého předka, jak jinak bys tu mohl být?
- Nevím, prostě tu jsem od doby, co si pamatuju.
- A to tu jsi stále sám?
- Asi třikrát za tu dobu prošel Sněhová Brada. Vždycky mi vypráví o tom, co mám dělat, aby až umřu, abych netrpěl. Taky mě naučil nová slova.
Zašklebil se. Byl vždycky na sebe hrozně pyšný, když se naučil něco nového.
- Nějaký misionář?
- Ne, on říká, že je šiřitel pravdy. Nevím přesně, co tím myslí. Podle mě pravda buď je nebo není. Nevím, jak by se mohla šířit. A taky nerozumím tomu, proč bych měl trpět až zemřu. Všechno, co sem viděl zemřít prostě už jenom leží a nehýbe se. Myslím, že se prostě přestanu hýbat a už nic neuvidím. Nejspíš všechno zapomenu a nebudu ani už moci mluvit.
- Ty moc přesně nechápeš, co to je smrt?
- Možná ne, ale stejně se před ní neschovám.
- To máš asi pravdu.
Povídali si ještě dlouho. Tuhle noc byly vidět i Flíčky. Celkem tři. Během noci se kolem sebe otočí o půl obrátky. Takhle září jen jednou za třicet dní. Tušil, že by se tomu období mělo nějak říkat, ale nevěděl jak.
- Já pořád nevím, jak tu můžeš tak dlouho žít a přitom ani nevědět, kde jsi se tu vzal.
Řekla nahlas, co jí zrovna nejvíc dráždilo zvědavost a unaveně se protáhla. Všiml si, jak jí pod kůží vystupují pevné obrysy. Vlastně se jí přes ně kůže napínala.
- Co to je?
- Co?
- Tam, co máš pod kůží? Já to mám myslím taky, ale nevím, co to je.
- Aha. Tomu se říká kosti. Dávají ti tvar. Zbytek těla je moc měkký, aby si tvar udržel.
- To je chytré, nikdy mě nenapadlo, že bych neměl tvar.
- Ve skutečnosti je to něco, co po mrtvých zůstane nejdéle. Viděla jsem kosti svých prapředků.
- Jak to vypadá?
- Takové bílé tyčky, některé delší, jiné kratší, některé ani jako tyčky nevypadají, jsou takové placaté. Nejvíc placatá je tahle.
Stoupla si a vytočila boky tak, že jí byl dobře vidět obrys pánevní kosti.
- Myslím, že už jsem je taky viděl.
- Tady?
Ukázala rukou dokola.
- Ano, kdysi. Vlastně to je nedlouho potom, kdy jsem si začal věci pamatovat, možná sto dní. Našel jsem jich víc, když tak přemýšlím, měli dohromady tvar podobný tělu. Leželi přes ně nějaké kameny. Vím, že tenkrát vzduch strašně páchl – asi jako občas páchne vítr ze směru odkud si přišla. Skoro každá kost tam byla dvakrát, vždy jedna větší a jedna menší. Dlouho jsem si je prohlížel a pamatuji si, že mi tekla voda z očí, ale už nevím proč. Nakonec jsem je vzal a shodil všechny do Strže.

Podívala se na něj, oči naplněné snad soucitem, nebo čím. Ve skutečnosti si cosi uvědomila, co on ne. Asi tušila, proč tu žije sám. Pamatovala si, jak se s ní předci kdysi schovávali v jeskyni, protože se báli vybuchující hory, co kolem sebe metala kamení, popel a oheň.
Ještě pořád stála, jak mu předtím ukazovala pánevní kost. Teď se posadila a dala nohy od sebe. Dívala se na něj a přišlo jí strašně roztomilé, jak se ten človíček před ní snaží pochopit celý svět i jen z toho mála, co může mezi kamenitou zemí a mraky zahalenou oblohou najít. On na ni koukal nechápavě, nevěděl, co teď chce dělat, jestli spát, nebo jestli budou ještě dále mluvit. Ani si neuvědomoval, co jí vlastně prozradil. Ona mu to ale určitě nechtěla říkat, jestli to zapomněl sám, je to tak lepší.

- Pojď sem ke mně. No, pojď.
Opatrně se k ní přiblížil.
- Ještě blíž.
- Ale to si říkala, že nesmím.
- Já vím, ale teď mi to nevadí.
- Nezabiješ mě?
- Ne. Slibuji.
Přitáhla si ho k sobě a začala mu ukazovat, co by se nejspíš jinak nikdy v životě nedozvěděl. Kupodivu mu šlo učení velmi snadno a ani snaha mu nechyběla. Byla mu víc než dobrou učitelkou.

Ráno se zrodilo v prvním mlžném svitu Fleku. Oba se probudili, přitisknuti k sobě. Odtáhla se od něho a šla se napít. I on ji za chvíli následoval. V jeho životě bylo největším milníkem, když Flek začal svoji dráhu po obloze zkracovat nebo naopak prodlužovat. Vše se dělo v nezměněném tempu a s výjimkou tří návštěv Sněhového Brady, byl den za dnem úplně stejný. Největší dobrodružství prožíval jen ve své hlavě, kde si představoval, že dojde až na konec světa, na vrchol Zubaté hradby a podívá se za něj. A pak si představoval, co uvidí. Napadalo ho, že uvidí sebe sama, jako když zamrzne Chladná, tedy vlastně voda, opravil se v duchu. Nebo naopak neuvidí nic, jen tmu. V myšlenkách se vydával na nekonečné výpravy, které dráždily jeho představivost.
Tuto noc však zažil něco úplně jiného. Skutečná událost v jeho životě, kdy mu celý ten svět najednou přišel živější. Jakoby drobné žluté ratolesti, kterými se u vody živil, z dálky zpívaly. Obloha se stáčela do podivných obrazců a i kamenní na něho mluvilo a sklápělo ostré hrany směrem od jeho bosých plosek.
- Co se to včera přesně stalo.
- Poprosili jsme bohy o dar života.
- Koho?
- Bohy přece.
- Myslíš stejní bozi nebo podobní jako je ten Bůh, o kterém mi vyprávěl Šedivá Brada?
- No... tak něco.
- A myslíš, že nám ten dar života dali?
- To se teprve ukáže.
Potutelně se usmála.
- Jsem moc rád, že jsem je s tebou mohl o dar požádat. Ať už jsou kdekoliv nebo kdokoliv.
- Já vím, ale už budu muset jít.
- Už musíš jít?
- Ano, ženy z naší oblasti se vydávají pryč, aby nalezli dar života, čím více tím lépe. A pak aby se se svými potomky vrátili ke svým předkům.
- Aha.
- Poslyš, ani nevím jak se jmenuješ?
- Hm... Já?
- Já? To není jméno. Já jsem také já.
- To máš pravdu, ale nikdy jsem se nepotřeboval pojmenovat.
Zamyšleně nakrčil nos.
- Jméno ti dávají předci. U nás ho vždy dává matka, protože to ona dostala dar.
- A dala bys mi nějaké jméno?
- Ale vždyť nejsem tvůj předek.
- To nevadí, ale žádali jsme spolu bohy o život. A alespoň už budeš připravená až budeš dávat jméno jako matka.
Dostal tak vítězoslavně nápad.
- Dobře. Dávám ti jméno Imani.
- Imani? Co to znamená?
- Myslím, že víra.
- A jak se vlastně jmenuješ ty?
- Já jsem Ayomide.
- Co to znamená?
- To smím vědět jen já a moje matka.
- Tak dobře.
Koukal se na ní a nevěděl, co by měl říci. Cítil, že by asi chtěl nebo snad měl, ale netušil co. Raději mlčel a smutně se na ni díval.
- Vidím, že jsi smutný Imani, ale takhle to musí být. Dar života nepřijde sám a já zde nemohu zůstat. Tvůj kraj by nás oba neuživil.
- Proč vlastně o dar života nežádáš s ostatními z tvého kraje?
- Naši Moudří říkají, že by naši potomci hloupli a nakonec by všichni vymřeli. Pokud je to vůle bohů, budeme chodit pryč.
- Takže už odcházíš?
- Ano, jdu za svým posláním. Žij tu spokojeně, Imani.
- Bezpečnou cestu, Ayomide.