Psychopat

Anotace: Vyšinutý psychopat trpící rozdvojenou osobností.

Štěstí z něj dávno vyprchalo, plamínek naděje zhasl a pomalu se vytrácel i život, stejně jako čtyřlístek usychající v dlaních věčné zkázy a zapomnění.
Nemělo smysl se tomu bránit. Bylo to v něm, ten pocit, který ho pronásledoval celý život, leželo mu to hluboko pod srdcem a při tom se mu neustále promítaly obrázky nejděsivějších představ přímo pod víšky, každý den, každou minutu, neustále.
Otevřel oči a zahleděl se před sebe. Vysoké pásmo horských hřebenů, které členily krajinu na malé dílky puzzlí, jež nikdy nikdo nespojí. Zelená louka, trpící pod tíhou stromů, rostoucích v její kypré půdě a vysávajíc z ní veškeré životodárné složky její stébla pomalu vadnou a klesají k zemi. Obloha, někdy blankytně modrá a slunce odrážející se od blyštivé vodní hladiny chladného horského plesa, teď však temná a ponurá, bez jediného mráčku, ovšem pokryta hustou krustou bílé mlhy.
Na to vše chtěl dosáhnout, chtěl to mít. A při tom to měl na dosah. Leželo to přímo před ním, jeho touha, sen. Stačilo jen natáhnout ruku, udělat krok a oddat se tomu pocitu. Podlomily se mu kolena. Nepanikařil. Vlastně byl rád. Letěl vzduchem a šťastně přijímal každou molekulu kyslíku, která mu prudce vletěla do plic. Nechal vítr, aby mu s fičením připomínajícím poslední melodie vyrval duši z těla a pak už jen prázdně hleděl na rychle se přibližující se bod někde hluboko pod ním až co nárazu o zrcadlo ledové vodní hladiny, která ho s radostí přijmula za svého a její nedočkavé ruce chamtivosti obejmuly jeho tělo a otevřely mu svůj chřtán věčnosti.