Pax vobiscum

Anotace: ..komenty mi k tomu dejte...

Lord Keabington se svalil na bílé sofa, které bylo snad nejdůležitější částí jeho pokoje. Vyndal z kapsy krabičku cigaret a stříbrný zapalovač. "Marry! Marry! Tak kde jste!" Keabington se rozmrzele převalil. Za chvilku přicupitala malá služtička s táckem, byla to osmahlá Španělka, černé vlasy měla svázané do drdolu a na sobě měla klasický služební úbor. Lord Keabington chtěl říci cosi v tom smyslu, že mu má přinést brandy, ale všiml si, že jeho služka si již tak dobře osvojila jeho návyky, že nesla lahev i se skleničkou sama. Beze slova si vzal láhev i sklenku a gestem poslal služku pryč. Ocitl se sám ve svém slónu, nalil si skleničku brandy a sám sebe se zeptal, jestli je jeho žena doma. Sám sit aké odpověděl, že není. Začal ho zžírat pocit viny. Svou ženu vždy miloval, ale pravdou zůstává, že na ni nebyl vždy hodný. Hryzl se do rtu, ale pak se uklidnil napil se brandy a vážně popotáhl ze své cigarety. Upřeně se zahleděl do zamřížovaného okna a byl by tak seděl jistě dlouhou dobu kdybi ho nevyrušila ona mladá služtička. "Lorde Keabingtone, máte návštěvu." Lord Keabington byl vskutku zaskočen, avšak nepropadal panice narovnal se na gauči, urovnal si vázanku a poslal pro svého nečekaného hosta. Zatím co Maria dela pro tu nečekanou návštěvu lord Keabington zhodnotil situaci a rozhodl, že se bude chovat zle a mrzutě, jako by ho onen host přerušil ve významné práci. Vzápěti co takto rozhodl se ozvali nejprve rychlé cupitavé krůčky a za nimy pomalé důstojné kroky. Lord Keabington dobře odhadl, že první nejspíše patří Marii zatím co druhé budou onoho zvláštního hosta. Lord seděl zády k oběma, až za sebou uslyšel Mariino strojené zakašlaní, jež mělo naznačit příchod hosta. "Pan Rafael Diabolizzo" Řekla Maria a chvíly ještě stála na místě dokud ji lord Keabington, který dbaje svého rozhodnutí seděl stále zády k nim nepokynul, že má odejít. "Pan Diabolizzo? Rafael Diabolizzo. NIkdy jsem o vás nesyšel pane." "Ano, je to možné, přijel jsem nedávno z Itálie." Dle hlasu usoudil lord Keabington, že jeho host je dosti mladý a usoudil, že jakožto přistěhovalec by měl na anglické gentlemany velmi zlé vzpomínky, proto se otočil jak nejpřísněji dokázal. To co uviděl ho však zbavilo veškeré vlády nad svým tělem. Ve dveřích stál mladík, ožehlý v tváří, měl nebesky modré oči a zlaté kadeře mu lemovali tvář, lord Keabington v životě neviděl krásnějšího tvora. Mladík nebyl vysoké postavi, ale měl všechny přednosti atleta, svalnaté ruce měl sice schované pod kabátem jak se sluší a patří avšak ve chvíly, kdy na něj lord Keabington pohlédl přál si vidět jej bez kabátu. Mladík se andělsky usmíval, což mu ještě dodávalo na půvabu tvář měl spíše ženskou a přesto bylo z ní nadmíru znát, že je muž. Hrudník měl široký avšak ruce měl jemné s dlouhými prsty. Lord Keabington byl velmi vysoký muž, postavil se tedy a položil mladíkovi ruku na rameno. "Je mi ctí Vás poznat." Mladík se zatvářil potěšeně. Avšak lord Keabington najednu pocítil bodavou úzkost, jelikož si uvědomil, že bude muset sundat v brzu ruku z mladíkova ramene. Avšak ať dělal co dělal nemohl jí dát dolu. Silný chtíč ji držel pevně na rameni toho hocha. Mladík položil něžně svou ruku na velkou ruku lorda Keabinftona. "Chtíč, je velká síla..." Pronesl mladík spíše šeptem. Avšak nepokusil se sundat lordovu ruku ze svého ramene, naopak přitiskl ji blíže, stále ji tiskl blíže mnul si své rameno jeho rukou. Lord Keabington cítil radost, až to bylo k nevydržení a on sám dal ruku zpět. Mladík se na něho zahleděl svýma modrýma očima. Lord Keabington se pokoušel urovnat si své myšlenky a tak pronesl skroušeněji než chtěl. "Proč jste přišel?" "Víte lorde Keabingtone..." Mladík se rozpačitě pousmál. "přišel jsem jelikož se proslíchá, že vlastníte obraz nesmírné ceny." "Ach tak, vy by jste jej chtěl koupit." "Nikoli pane, chtěl bych jej vidět.Ukážete mi ho?" "Bezpochybi!" Vyhrkl lord Keabington a uchopil mladíka jemně za záda. "Pojďte za mnou." Procházeli domem lorda Keabingtona až došli do ístnosti kde nebylo vůbec nic, jen židle, víno a jakýsi obraz. Chlapec e chvíly díval na ten obraz a pak se zeptal: "Kdo to je? Kdo je ta dáma na tom obrazu?" "To je moje žena...Lilian." "Je moc hezká." "Ano, ale Vám se nevyrovná příteli." Lord Keambington uchopil mladíka až poněkud tvrdě za rameno a mnul ho tentokrát vlastní vůlí. Mladík se zvedl ze židle takže teď stáhl přímo naproti lordu Keabingtonovi. Přiblížil se až těsně k němu, takže mohl cítit Keabingtonův horký dech. Pomalu posunul své ruce na jeho horká líce a něžně ho políbil pak se lehce oddálil "Pane...Vezměte si kolik potřebujete." pronesl tiše a posadil se na židli vzdávaje své tělo lordově vášni. Lord Keabington se na něj v první chvíly jen položil a užíval si momentu naprosté euforie, pak se ale náhle zvedl a vytáhl i svého mladého přítele. "Ano...Chci tě. Ale ne tady viděla by to." Pokynul hlavou k obrazu své paní a už táhl Rafaela do své ložnice. Položil ho na podušky a roztrhl mu košily líbal jeho hrudník, krk. Hladil ho po celém těle a nechal se hladit. Prznili se navzájem až do naprostého vrcholu. Pak tam spolu ještě chvíly leželi. Mladík pak beze slova odešel.
Druhý den však přišel zase. "Chci víc...Chci tě mít v sobě." A tak se každý den scházeli odpoledne. Každý den, až jednou Rafael přišel silně rozrušen..."Miluji ženu. A proto se již nesmíme scházet! Kdybych tě někdy prosil neříkej ano-i kdybi jsi chtěl ty. Neříkej ano, zapřísahám tě." Lord mlčky přikývnul.

Uplynul měsíc. Lord prahnil po jeho těle, ale mladík jako by se do země propadl, až jednoho dne dostal vzkaz: Dthý příteli, nemohu bez vás vydržet přijdu večer dnes večer. Rafael.
Večer seděl lord ve svém saloně a popíjel brandy uslyšel za sebou kroky. Radostně se otočil a padl Rafaelovi k nohm, líbal je a pomalu mu stahoval kalhoty. "Keambingtone...Hodně toho nevíš" řekl najednou Rafel. Lord ho však nevnímal, olizoval mu úd , který ztvrdl v jeho ústech. Rafael ho však pojednou zdvinul za košili a políbil pak ho až nepřepokladatelnou silou hodil na bile sofa. Vrhl se na něj a začal jej zuřivě líbat. V tom se ve dveřích objevila malá žena, jeí světle hnědé vlasy se pohupovali v průvanu. Lord Keambington se po ní ohlédl. "Kdo jste?" Žena neodpovídala, jen se klidně přiblížila k Rafaelovi a políbila ho na tvář pak se s klidem podívala na lorda Keabingtona. "Jsem tvá smrt." "A já tvůj anděl..."Řekl Rafael a ve chvíly kdy to řekl se jeho pozemský šat zmněnil v šat nebeský, zlatě lemované rukávy a pas zářily, ovšem ne více než svatozář planoucí nad jeho hlavou. "Kebingtone, přijal jsi hřích s tváří mnoha lidí, patříš do pekel a tam také půjdeš. Sestro..." Malá žena vytáhla malý stříbrný křížek a položila jej na čelo lorda Keambingtona."Pax vobiscum..."

"Paní Keabingtonová, nechcete pomoci?" "Ne, ne! O vše už se postaral John..." "Kdo to je?" "Můj nastávající...Víte, vždy jsem měla zlé svědomí, že manžela podvádím, ale John je můj osud." Černovlasý vesele vypadající mladík se usmál a zamával. "To je on..Není kouzelný?" "Ano to je...Jak dlouho už jste spolu?" Už asi tři roky...Víte je mi to líto, ale manželovu smrt mi snad seslal sám anděl strážný..."