Noční návštěvník - část Druhá

Anotace: A přichází další noc...

Za okny se stmívalo. Líný soumrak dne se jako neprostupná těžká deka převaloval přes střechy okolních domů, roztahoval se po trávnících a chodnících a pohlcoval do svých temných spárů vše kolem sebe. Seděla jsem u okna a přes záclonu pozorovala tu uspokojující čerň, která se s ubíhajícím časem hrozivě rozlévala po celém městě. Další den života byl za mnou. Přežila jsem spoustu nucených rozhovorů a nedůvěřivých pohledů a konečně byla ukrytá v útočišti svého prázdného ztemnělého bytu. Událost z předešlé noci se mi nyní zdála jako sen, vlastně jsem si tím byla skoro jistá. Skoro. Byla jsem snad už natolik ospalá, abych si myslela, že v mém osamělém pokoji někdo je? Hloupost. Nevěřím na duchy, ani jiné nadpřirozené bytosti, i když si někdy přeji, aby ti, které znám z knih opravdu existovali. Nejspíš to tedy byla nějaká sluchová halucinace, nikoho jsem přeci neviděla.

Opustila jsem své hloupé myšlenky, sedla si ke stolu na starou židli, která pod mou normální váhou bolestivě zaúpěla a zapnula notebook. Občas, když jsem měla chuť trávila jsem dlouhé chvíle psaním až do hluboké noci, dokud mi nepadala víčka únavou. Jenže poslední dobou jsem neměla žádnou inspiraci. Ani teď, když jsem zírala na černou obrazovku, která se pomalu probírala k životu a mě nenapadal žádný námět. Měla jsem v hlavě prázdno. Vyzvedla jsem si tedy pár vzkazů na mailu, vypnula počítač a šla se osprchovat.

Když jsem se vrátila do ložnice, venku už padla skutečná tma. Lampa stále nesvítila. Poslepu jsem doklopýtala na své lůžko a vyčerpaně do něj padla. Včerejší probdělá noc se na mě podepsala víc, než bych očekávala. Cítila jsem jak se mi klíží ztěžklá víčka a vědomí odlétá společně se všemi myšlenkami do prázdna. ‚Kéž bys tu byl,‘ pronesla jsem poslední myšlenku, která mi ještě zůstala v hlavě, připravená přidat se k ostatním. Nemohla jsem přece zapomenout. Blahodárný spánek mě pomalu obklopoval a já jen čekala až mě vtáhne do říše snů.

Pocítila jsem na tváři závan studeného větru. ‚Asi jsem nechala pootevřené okno,‘ pomyslela jsem si v polospánku. Nebyla jsem však schopná přinutit své tělo se zvednout a jít to zkontrolovat. Byla jsem příliš ospalá. Chloupky mi vstávaly na těle, měla jsem husí kůži. Bylo to divné, příjemné. Nebylo to jako klasická zima. Pocítila jsem mrazivý závan na svých rtech, jemně po nich přešel a pak se vytratil tak rychle jak se objevil. Přitáhla jsem si přikrývku těsněji k tělu a otočila se na bok. Nebyla jsem vůbec překvapená tím, co se dělo. Myslela jsem si, že je to součást snu, do kterého jsem se propadala. Musel to být sen, co jiného a já chtěla víc. ‚Neodcházej,‘ zašeptala jsem do noci. Ucítila jsem studený dotek na své paži. Sjížděl od ramene po loket a pokračoval až ke konečkům prstů. Zvláštní, bylo to tak jemné a hebké… Snad i vzrušující, řekla bych.
‚To je ale zvláštní sen,‘ pomyslela jsem si nahlas.
‚Nejsem sen.‘ Studený vzduch mi teď mrazivě narazil do ucha.
‚A kdo tedy jsi?‘ promluvila jsem tiše na toho, kdo se octl v mém usínání.
Tentokrát se dotkl mé tváře a přejížděl po lícní kosti. ‚To mi řekni ty, kdo jsem?‘

Pokračování příště…