Konec

Anotace: Cesta ke stanici smrt může být různá...

Byla to jenom chvilka. Jenom chvilka nepozornosti, za kterou jsem ovšem draze zaplatila. A co jí předcházelo?
Ten den jsem se jako obvykle vydala do banky-pracovala jsem tam totiž- a zase obsluhovala klienty, který u přepážky čekali na svoje peníze. Pořád ta samá rutina a nic, co by to tam oživilo. Až do dnešního dne.
Psal se čtvrtek 17.července, venku vedro na padnutí a uvnitř to nebylo o moc lepší. Větráky jely na plný výkon, lidé si brali každý leták, jen aby ho mohli použít jako vějíř a do banky vstoupila banda, už na první pohled divně vyhlížejících, chlapů. Ochrance asi nebyli nijak podezřelí a měli s sebou kufříky, které se nosí,když má člověk u sebe hodně peněz- přivázané k ruce. Asi to měli všechno promyšlené už týdny dopředu. Jako každému jsem jim podala zařízení na přečtení podpisu, ale oni se tam nepodepsali, jen mi to přistrčili pod nos.
,,Jestli cekneš, tak seš tuhá" stálo tam. V tu chvíli mě polil studený pot. Tihle si nepřišli vybrat peníze jako ostatní.
,,Jakou částku si přejete vybrat" snažila jsem se zachovat klidný tón, ale srdce mi bušilo tak, že by to mohli slyšet i na druhé straně místnosti. Na čtečku napsal velmi vysokou částku. Z toho by žily ještě moje vnoučata, kdybych nějaké měla. Hrozně jsem se bála. Nedokázala jsem nahmatat spuštění alarmu pod stolem.
,,Ruce nahoru prosím" řekl mi. Zdál se být ledově klidný.
,,Není ti nic? Seš hrozně bledá." ozvala se Hanka, moje kolegyně co vyřizovala půjčky. V tu chvíli asi zahlédla, jak sahám po alarmu a vůbec nevnímala když jsem řekla, že jsem v pořádku. Vrátila se rychle na svoje místo a zmáčkla knoflík sama. Okamžitě se rozezněl alarm a skoro všichni lehli k zemi. I já se schovala pod přepážku, zatímco Hanka se ani nepohla do chvíle, než se pohnula ruka jednoho z lupičů, ale to už bylo pozdě. V té ruce byla zbraň a kulka z té zbraně byla rychlejší než Hanka. Zdála se mi jako věčnost ta doba, kdy padala k zemi a ještě déle doba, než jsem se k ní dostala. Kolem lidé začali křičet a křičeli na sebe i ti lupiči. Hádali se a pak začali střílet po těch, co se snažilo někam schovat, nebo utéci. Pokusila jsem se schovat Hanku někam do bezpečí, než přijede sanitka. Měla střelnou ránu na hrudi, ale vypadalo to, že kulka minula srdce, protože pořád bilo.Jeden z lupičů na mě začal řvát, abych mu dala ty zatracený peníze, ale já se nedokázala pohnout. Pořád tam mával tou pistolí a já chtěla pryč. Tak jsem se zvedla a pokusila se utéct k zadnímu vchodu, ale nohy mě zradily a já upadla.
Jenom jsem se otočila a najednou ocítila bolest na hrudi. A pak kousek vedle další. Za mnou na stěně se objevily dvě červené skvrny. Po celém hrudníku se mi rozlila příšerná bolest a já začala křičet. Tedy pokud se dá označit za křičení ten tichej zvuk, kterej sem ze sebe dostala. Z okolí, které bylo pro mě skryté za přepážkou se ozvalo několik dalších ran. Pak se začaly ozývat hlasy, které už určitě nepatřily těm zlodějům. Policie si je odvedla a kolem pořád pobíhali zdravotníci. Nakonec se dostali i k nám, ale pocit bezpečí se nějak nedostavoval. asi to bylo tím, že jsem v sobě měla 2 kulky. Pomalu jsem začala být apatická a nedokázala odpovědět zdravotníkovi, jenž se mě na něco vyptával. Hanku naložili jako první z nás dvou, já musela čekat, až se uvolní nějaká nosítka.První volná nosítka už byla od krve. Viděla jsem, že je tady mnoho zraněných, někteří už jen přikrytí. Pro ně bylo pozdě. Všude na zemi byla krev. Dokonce i na nosítkách, které mi donesli, byla krev. Sanitky jezdily jakoby strašně pomalu. Čekání bylo hrozné, ale ještě horší byla ta bolest. Naložili mě společně s jednou těhotnou ženou. Tu střelili jenom do nohy, ale silně krvácela. Asi trefili tepnu. Zacpávala si uši a já pochopila že je to kvůli mému křiku, když se lékař snažil alespoň trochu zmírnit krvácení.
Začaly se mi dělat mžitky před očima. Okolí se podivně deformovalo až jsem najednou viděla jen tmu. Vlastně né tmu, to jsem jenom nechtěla otevřít oči. Nic mě totiž nebolelo. Otevřela jsem je a seděla v té sanitce a viděla sebe samotnou, jak tam ležím. Naproti mě seděla malá holčička. Možná to byl anděl, možná smrt v lidské podobě.
,,To jsem mrtvá?"
,,Ne, zatím ne." řekla sladkým hlasem a přisedla si vedle mě.
,,Tak co se děje? Kde to vlastně teď jsem? Na přestupní stanici mezi životem a smrtí?"
,,Ne, pořád jsi ještě živá. jenom tvá duše-tvé vědomí je jinde než tělo."
,,A kdo je támhle to" ukázala jsem na malého chlapečka, co seděl naproti. Klidně bych přísahala, že tam ještě před pěti vteřinami nebyl.
,,Ten je támhle"ukázala na těhotnou ženu ,,Ale ten tu s námi moc dlouho nepobude. Za pár minut půjde mezi živé. Né že by se mu chtělo, ale jeho matka utrpěla velký šok."
Sanitka zastavila a mě vyložili. V tu chvíli se mi nezdálo divné to, že jsem mimo své tělo. Spíš mi přišlo divné, že jsem musela čekat až otevřou dveře, abych mohla projít. Copak duchové neumějí procházet zdmi?
Šla jsem přesně vedle svého těla a snažila se ho neztratit v tom zmatku. V jedni chvíli se mi zdálo, jako kdybych někým prošla. Byla to taky duše, ale tady to vypadalo, že nepatřila k obětem z banky. Tohle bylo spíš pobodání. Kde se krucinál bere v lidech taková zloba.
,,Zdrhá ti tělo." usmála se. Moje tělo zrovna odjíždělo výtahem. Proč se za ním nedá vyletět jak to duchové dělají. Těch schodů je moc. Ta malá holka už čekala nahoře. Asi stihla výtah. Náhle jsem si něco uvědomila.
,, Já mizím.!"vykřikla jsem na na ni a od konečků prstu už nebyla.
,,Já vím."pousmála se a dotkla se prstem mého hrudníku. Hrozně to zabolelo a já cítila zase tu hroznou bolest. Dostalo mě to zpět do těla. Tedy lepší to bylo mimo tělo. Bez bolesti. Probudili mě někde na vyšetřovně. Sestřička se snažila vysvětlit doktorovi, že jsou všechny sály plné a on jí zase, že bez operace do pár desítek minut zemřu. Pak se rozhodl to risknout. Rozhodl se vyndat kulku přímo tam. Byla jsem příliš slabá na to, abych si zažádala o narkózu, takže mi dali jen injekce na umrtvení toho místa. Moc to teda nezabralo. Kolem byla krev. Asi jsem moc silně krvácela. Po chvíli do misky spadla malá kovová věcička. A pak druhá. Tak tohle byly ty dvě mršky.
Zase jsem ztrácela vědomí, ale nezdálo se mi, že bych umírala. Rozhodně né po odstranění toho problému. Vedle mě stála ta holka. Už mě trochu začínal štvát ten její stálý úsměv. Moje tělo bylo v dobrých rukou, tak jsem vedle něj jenom seděla. Najednou jsem vykřikla:,,Hanka!"rozběhla jsem se a narazila do zdi. Tak sem jí zkusila projít pomalu a šlo to. Zdálo se mi, jako kdyby uběhla jen chvilka, ale kolem se už začalo stmívat.Hledala jsem po všech možných pokojích, až jsem ji našla. Její stav byl, jak někdo naškrábán na tabulku, kritický. Chtěla jsem se jí zkusit dotknout, ale dřív, než jsem se jen o krok přiblížila, něco mě jakoby odmrštilo zpět k mému tělu.
Křivka srdce nějak divně, málo často, poskakovala. Doktor sotva stihl přiběhnout po zavolání sestry když se moje srdce náhle zastavilo. V očích jsem měla stále jen to čáru, která už nebyla křivkou a divný pískot toho přístroje.
,,Krucinál dělejte něco!" začala jsem křičet ale nikdo mě neslyšel.
Doktor právě bral do rukou defibrilátor a mě tím svitla poslední jiskřička naděje.
První rána! a nic.
Druhá rána! a zase nic. Moje srdce stávkovalo a odmítalo pracovat. Takhle to šlo asi tak minutu.
,,Sakra nevzdávej to! Prosííím" brečela jsem tam. Vždycky jsem si myslela, že zemřu v posteli jako stará babička mnoha vnoučat. Asi jsem se zmýlila.
,,Prosím" vzlykala jsem tam,ale nebylo mi to nic platné. Přiskočila jsem k té malé holce a na kolenou s ní začala cloumat.
V tu chvíli jsme byly jinde. Bylo to nádraží metra, bylo ovšem jiné, než jak je znám. Všechno mělo bílou barvu a bylo tam světlo. Holka se zase usmála a jako kdy byla z prachu ji odvál vánek.
,,Asi jsme měly dneska vynechat práci, co?"ozval se za mnou povědomý hlas. Seděla tam za mnou Hanka. V klidu jsem si k ní sedla.
,,Teď jsme po smrti?"
,,Ne, koukni se na tabuli." Byly tam dvě cedule. Každá jiným směrem. Na jedné stálo ,,ŽIVOT" na té druhé ,,SMRT".
,,Tak já už musím." řekla a objala mě, jak jsme se vždy objímaly při loučení z návštěvy. Nechtěla jsem ji pustit. V očích se mi hromadily slzy.
,,Kam jdeš?"
,,Můj stav už není tak kritický. Musím se vrátit." řekla a zamířila k ceduli ŽIVOT. Metro tím směrem zrovna přijelo.
,,Hanko." vykřikla jsem a ona se otočila.,,Vzkaž prosím mámě , že ji mám ráda a že se omlouvám."
Usmála se na mě a nastoupila. Naposledy jsme si zamávaly a ona odjela zpět do stanice Život.

Za pár chvil po jejím odjezdu přijelo další metro. Uvnitř už seděla nějaká holka. Kdyby to byla ta malá potvůrka, co se pořád směje, tak bych asi zešílela. Tahle se ale nesmála-brečela. mě nepřišlo zrovna nutné být smutná. Spíš jsem byla zvědavá, kam ten tunel, co byl napravo, vede.
,,Já se bojím." řekla. Trochu jsem si povzdechla a dveře se zavřely.
,,Neboj se. " utěšovala jsem ji,,Tohle není konec. Tohle je teprve začátek."
A metro se rozjelo.