Emily kid

Anotace: Příběh o dívce, která je dítětem ulice.

Sbírka: Emily Kid

Znáte to, když jdete po ulici, v temné noci, se strachem, že na vás někdo skočí? Ano...Temná noc, jen vy a vzduch, stromy, lampy... Život ulice. Ale co když už nemůžete jinam? Co když už nemůžete z té tmy? Co když nikoho nemáte, už ani peníze na mou závislost...Stačilo by mi i brko...Jedno jediný...Gram, stačil by gram...A nebo si píchnout...Bylo by to lepší...Bolí to? Ne...Už ne. Nebolí...Jediná bolest kterou v sobě mám je prázdnota...Těší mě, jsem Emily.
Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Bez něj. Bez toho jediného co je tady na světě, pro mě. Navždy. Nemůžu najít ten barák...Ten rozpadlý, kde bývám, když je noc temnější, než jakákoliv jiná...Nemůžu ho najít...Každá ulice,každá ulice je stejná, všechny ty pohádkový baráky, rodiny s dětmi, čokl, míca, pták a nebo křeček...Spokojení lidé...Neví nic o problémech, ach, jak jim to závidím...
Konečně, tady je ten barák, poznám to...Je rozbitý, cihlový, nemá okna a má spoustu graffitů na přední straně...Strašní frajeři, ti sprejeři. Mladí kluci, maximálně mají 16, co si myslí že jsou frajeři a přitom posprejujou jen přední stranu domu, protože kolem dalších stran je hrobové ticho a temné okolí...Jsou to srabíci...Další, co neví, co je to život. Jak je krutej a jak vrací spustošení jen kvůli drobnostem.
Už nemůžu dál...Bloudit tady, pořád dokola a dokola a dokola a dokola...Na tomhle zkurveným světě, nic víc nedělat...Čekat až nakradu dost peněz, abych si mohla píchnout...Zkurvená závislost...Zkurvenej svět...Zkurvenej život.
A co kdybych s tím vším zkončila? Myslím, že už vidím světlo...Ne, počkat...To je nějaký člověk s baterkou...Mohla bych se zvednout, ale nemám sílu...Klidně at' mě najde...
"Je tady někdo"?
Zasranej fízl...Našel mě. Proč zrovna ted' nemám sílu, zjístí kdo jsou mí rodiče...To nemůže, zabijou mě, zničí mě...Vidím tyč, ocelovou...Je kousek ode mě, asi dva metry...Mohla bych jí vzít a...
"Zkurvenej fízle"!
Krev. Je všude. Několik ran do hlavy...co jsem to provedla? Kazím si tím všechno ještě víc...Musím utéct...Ale co s tou tyčí? Už vím, kousek odtud je most a pod ním teče řeka...Můžu slézt dolů a tam tu tyč hodit, do vody...Uplave, už jí nikdo neuvidí...Nenajdou mě, nikdy, ale musím utíkat, musím sebrat poslední síly...
Už jsem kousek, už jen asi sto metrů...Doběhnu to, je to jen kousek...Není mi tobře, motá se mi hlava...Mám bundu od krve...Hodím ji tam taky...Zabalim do ní onu tyč, ano, přesně tak to udělám...Už jen pár metrů a pak ze schodů k řece...Nikdo tady není, bezva, je tady prázdno...Bez lidí, jen tma a pár pouličních lamp na mostě...
Tyč a bunda už plavou, obojí od krve...Jak jsem to mohla udělat? Mohla jsem jen utéct, mohla jsem...Ne, nemohla, hlavně ted' už nic nemůžu...
Lehnu si tady, jen na chvíli, pak zse půjdu dál...