Čarodějnice z Loch Baile (5. část)

Anotace: Veronika přijíždí do Irska, setkává se se zvláštními sourozenci Lansenovými a zjišťuje, že je něco v nepořádku se zdejším lesem.

13. Příjezd
Irsko roku 2000, polovina října – Byl už večer, když autobus dorazil na místo. Silně pršelo a kapky deště bušily do oken. Veronika cestou usnula. Let ji unavil a ještě ke všemu jí neudělal moc dobře. Sotva dosedla na sedačku v autobuse, usnula.
Teď se trhnutím probudila. Připadalo jí, že neuběhlo ani pár minut, co nastoupila. Vykoukla z okna, obloha byla temně šedá a země rozmáčená. Upřímně řečeno – představovala si to jinak, ale budiž. Měla s tím počítat, byla už půlka října.
Vzala si své kufry z přihrádky a vystoupila. Už před více jak měsícem si tady sjednala ubytování v malé hospůdce, protože to byla spíše taková vesnice a žádný pořádný hotel tu nebyl. Rozhlédla se kolem, jestli někde nestojí někdo, kdo by se jí horlivě chystal vítat a brát jí tašky a odnášet je do hospody.
Nikdo se k ní však neměl. To jsou služby, pomyslela si, protože už předem si tohle sjednala s majitelem hospody. Pak spatřila pod nejbližší střechou muže. Krčil se tam, neboť neměl deštník.
Veronika k němu přišla blíž.
„Promiňte,hledám pana Larsena,“ zeptala se zdvořile. Muž se k ní otočil. Mohl být nanejvýš o pár let mladší než ona. Měl zrzavé vlasy, ale Veronice přišel docela atraktivní. „Měl mě tady vyzvednout…“
„Jé, to jste vy? Ta dáma z České republiky?“
„Vy jste pan Lansen…?“
„Ano, Patrik Lansen. Promiňte, ale nevšiml jsem si, že jste už přijela… Hned vám vezmu kufry!“
Předala mu zavazadla.
„Pojďte za mnou!“
Prošli mezi několika domy. Všechny byly dřevěné a Veroniku ze všeho nejdříve napadlo, že by tady chtěla strávit zbytek života. V domcích se svítilo a světlo ozařovala stromy stojící po stranách ulice.
Hospůdka stála hned u jezera, na jehož druhém konci se tyčila ohromná skála ztrácející se v temném lese. Když vstoupili do dveří, byla už Veronika promočená na kůži. Vevnitř to hučelo hovorem a hlasitým smíchem. K Veronice okamžitě přiskočil hospodský, uvítal ji a okamžitě odkázal nahoru. Že prý jí Patrik (jeho syn) všechno ukáže. Formality nechají na ráno, až si slečna řádně odpočine.
Pokojík byl sice malý, ale útulný a malebný. Veronika se tam cítila mnohem lépe, než v bytě doma v Praze. Ani si nevybalila kufry, byla stále ještě poměrně unavená a chtěla jít hned spát.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, tak stačí jenom říct,“ připomněl ještě Patrik a se zvláštním leskem v očích vycouval ze dveří. „Přeji dobou noc.“
Veronika osaměla. Zhasla lampičku a sedla si na postel. Chvíli přemýšlela, jestli by ještě neměla zavolat matce, ale pak si rezolutně řekla, že ne. Nehodlá zase poslouchat samé výčitky řeči o Jarouškovi. Vlastně teď už se otci ani nediví, že radši umřel, než být s touhle babou…
V těchto myšlenkách usnula.

14. Sourozenci Lansenovi
Druhý den ráno se Veronika probudila ve velmi dobré náladě. Takhle už s dlouho nevyspala. Vstala a roztáhla záclony na okně. Naskytl se jí krásný výhled do krajiny, přesně takový jaký očekávala. Její pokoj se nacházel přímo proti šedé skále na druhém břehu jezera. Po levé straně se rozprostíral les (teď na podzim už hrál všemi barvami – červenou, žlutou i trochu zelené by se tam našlo). Po pravé straně viděla travnatou pláň posetou velkými balvany.
Přemýšlela, kam by se dneska měla jít projít. Její zrak znovu padl na barevné koruny stromů. Ano, tohle místo přímo volá po procházce. Ale napřed…
Sešla po schodech dolů do hostince a sjednala s majitelem všechny potřebné záležitosti. Potom si vyžádala po malé, rezaté dívce snídani. Potom přistoupila k oknu a pozorovala přírodu.
„Vy jste ta slečna, co včera přijela?“ ptala se zrzka, když pokládala jídlo na stůl.
Pokývala hlavou.
„Já jsem Gabriela Lansenová, Patrikova sestra,“ pokračovala dívka. „Včera jsem nebyla doma, tak jsem vás nemohla přivítat.“
„To vůbec nevadí,“ Veronika mávla rukou a zakousla se do topinky.
„Doufám, že vás Patrik neobtěžoval…?“ pokračovala Gabriela a posadila se naproti ní.
Zavrtěla hlavou.
„Byl docela milý…“
„víte, on je tak trochu pošuk… s nikým se moc nebaví, je zamlklý… někdy se chová divně…“
„Hmmm…“ zamumlala Veronika s plnou pusou.
„Radši ho nenechejte, aby se s vámi moc přátelil… rychle se na člověka upne, a pak se ho nezbavíte…“
„Hmmm…“ Veronika se napila trochy džusu.
Popravdě řečeno se nad jejími slovy nijak nepozastavovala. Ona se s ním bůhví jak bratříčkovat nebude. Ano, je to sice docela fešák, rozhodně má něco do sebe, ale ona se sem nepřijela seznamovat s muži. Vlastně má mužů na dlouhou dobu až až.
Když Gabriela viděla, že tímto tématem moc nezaujala, začala mluvit o něčem jiném.
„A proč jste si vybrala zrovna naše městečko?“ vyzvídala.
„Viděla jsem ho v televizi,“ odpověděla Veronika. O svém snu radši pomlčela, bála se, že by vypadala jako blázen. „A hrozně se mi líbila zdejší příroda…“
„Ano, to je pravda. Je tady nádherně. Víte, které místo bych vám rozhodně doporučovala?“ dychtivě ji chytla za ruku. „Zdejší les. Na podzim je tam obzvlášť krásně. A nebojte, ztratit se tam nedá, stačí když se budete držet cesty… Být vámi – šla bych tam ještě dnes!“
„Nemáš náhodou práci, Gabrielo?!“ ozval se za nimi mužský hlas. Veronika se ohlédla. Několik metrů od nich stál Patrik a rozhodně by se o něm nedalo říct, že by se tvářil nějak přívětivě.
Gabriela zbledla a vyskočila ze židle. „Taky že už jdu!“ odsekla. „Mám snad právo posedět si tady s hostem!“ A zmizela ve dveřích.
„Taky už půjdu,“ řekla rychle Veronika a dala se na odchod.

15. V lese
Věděla, kam jít. Dlouho se proto nerozmýšlela a vydala se po silničce do lesa tak jak ji doporučovala Gabriela.
Když vstoupila pod zlaté větve stromů, vydechla úžasem. Byla to krása! Byl jasný, slunečný den, a tak les svítil zářivými barvami. Vzduch byl po deštivé noci krásně pročištěn a svěží.
Ano, tohle místo bylo pro výlet dobrá volba. Kam se hrabe nějaká Praha se svým věčně zamořeným vzduchem, se svou betonovou výstavbou, kde se občas zazelená nějaká ta větvička. Ne, nechce říkat, že by Praha byla ošklivá, ale téhle přírodě se nic nevyrovná.
Při svých myšlenkách ani nezaregistrovala, že zachází hloub a hloub. Ze zasnění ji vytrhlo až zapraskání větviček. V tom hrobovém tichu by to bylo, jako kdyby ji někdo přelomil větev přímo u ucha. Prudce se otočila. Srdce ji bušilo jako šílené. Ještě aby tady byla nějaká divoká zvířata. Ale to by ji snad Gabriela řekla.
Pozorně se zadívala směrem k houští odkud zvuk přicházel a zároveň už hmatala po nějakém klacku na obranu.
Jak si oddechla, když se ze křoví vyhrabal Patrik Lansen. Větev však z ruky nepouštěla. Byla to totiž jediná zbraň, kterou měla, když se teď ocitla s tímto mužem (o kterém ještě jeho sestra tvrdila, že je cvok) o samotě.
„Vy mě sledujete?“ ptala se a zároveň byla ve střehu.
„No to bych si nedovolil…“ odpověděl, „alespoň ne v takovém smyslu, jak si myslíte…“
„Tak v jakém smyslu teda?“ dorážela na něj Veronika.
„Jen jsem na vás chtěla dát pozor!“
„Na mě nemusíte dávat pozor! Dokážu se o sebe postarat sama!“
„Tady ne, věřte mi,“ snažil se mluvit klidně, ale hlas se mu třásl. „Myslím, že byste sem, do tohohle lesa, neměla chodit. Není to tu bezpečné.“
„Vaše sestra mi to tu doporučila, a proč by to jinak dělala, kdyby věděla, že mi něco hrozí. Navíc tu nejsou žádné zákazy vstupu a nevidím, že by se mi tu něco dělo.“
„Myslím, že Gabriele byste neměla tolik věřit, ona není dobrý člověk…“
Tázavě se na něj podívala. Avšak nic víc na toto téma neřekl.
„A pak – neznamená, že když se vám něco nestalo teď, že nemusí ani příště,“ pokračoval. „Měla jste štěstí, že jste tady na mě narazila…“
„Nechápu, co by se mi tady mělo stát. Rozhlédněte se tu kolem – jak je tu krásně!“
„I na krásných místech může člověka otkat neštěstí. Nepřipadá vám tu náhodou něco divného? Zaposlouchejte se!“
Nastražila uši. Ale ať poslouchala jak chtěla, neslyšela nic. Jen hrobové ticho ji tlačilo do uší.
„Nic neslyším…“ odpověděla váhavě.
„No právě!“ zvolal vítězoslavně. „Nic!“
Nechápavě se na něj zadívala.
„Nikdy jste nebyla v lese?“
„Ovšem že byla!“ odprskla dotčeně.
„Pak jste to jistě musela slyšet – ptáky! Tady žádní nejsou. Nikdy tu žádní nebyli! V tomhle lese vládne mrtvé ticho! Ani zvířata se sem neodvažují vkročit!“
Nemohla jinak než připustit, že má pravdu. Jak to že si toho nevšimla? Proč ji to ticho nebylo podezřelé? Chtě nechtě - musela si připustit, že je to divné. A začala v ní hlodat zvědavost. Třeba jí řekne víc…
„Chtěl bych vám něco ukázat,“ řekl Patrik po chvíli. „Půjdete se mnou?“
Přikývla a Patrik ji vedl z lesa ven.
„A kam vlastně jdeme?“ ptala se, protože ji to neskonale zajímalo.
„Na hřbitov!“